Cestu jsme naplánovali podle mapy Středočeská jezdecká stezka II. a podle prospektu Sedlčansko – Agroturismus. První rozčarování vzniklo již při kontaktování jednotlivých stanic, uvedených v obou materiálech. Ukázalo se totiž, že v jedné ze stanic mají dětský tábor a tedy plno a jinde rekonstrukci, či ubytované dělníky. V dalších mají ustájení jen pro dva koně a nemají výběhy a tak podobně, inu je sezóna. Kdybychom byli jeli bez přípravy, dopadlo by to zle. Původní plán jsme tedy museli od základu změnit. Nebylo tedy vlastně možné využít nabídky, uvedené v propagačních materiálech. Resumé je, že cestu je třeba plánovat několik měsíců předem.

Vyrazili jsme ze Sedlčan a jeli jsme polními a lesními cestami pod vedením domácích sedlčanských děvčat. Zastavili jsme se jen na Chejnově, který nová majitelka vrací zpět koním. K večeru jsme dorazili do Nových Dvorů. První nocování bylo u Babety Bartákové. Babeta je milá hostitelka a má velmi dobré zázemí pro ustájení koní (obr. 1) i ubytování jezdců (obr. 2) v letním období.


obr. 1

obr. 2

Ráno jsem se vydali přes Hrazany a do Skrýšova, patřícímu pod Sv. Jana. U Radíče, tedy asi po dvou kilometrech, jsme se napojili na vytyčenou koňskou stezku (obr. 3) a chtěli jsme ji sledovat skoro až do Skrýšova. Vznikl však problém, s nímž jsme nepočítali. Bláhově jsme se totiž domnívali, že koňská stezka bude vytyčena polními a lesními cestami. Avšak z Radíče do Zvířetic byla stezka v délce 11 km až na cca dva a půl km vedena po silnici (obr. 4). Pro nás to znamenalo dilema. Buď jet příkopem a riskovat zranění koní o rozbité lahve od piva či různé odhozené předměty (příp. se koně třeba leknou a uskočí při šlápnutí na odhozenou PET lahev), anebo slézt a koně vést pěšky. Sami vidíte, že na krajnici moc místa není. Zvolili jsme proto druhou variantu a šli jsme po svých. Třetí možnost, jet kukuřičným či obilným polem, se nám zdála neslušná s ohledem na zemědělce.


obr. 3

obr. 4

K polednímu jsme značně hladoví dorazili do Zvírotic. Přestože byla turistická sezóna v plném proudu, našli jsme otevřený pouze místní hotel. Zašli jsme se zeptat, zda můžeme koně uvázat na jejich pozemku, zda je můžeme napojit a jestli dostaneme něco k jídlu. Po souhlasu majitele jsme hledali, kam koně uvážeme. Jelikož tam byly jen nějaké stromy, vzal jsem laso a natáhl je mezi dva z nich. Koně jsme k nim uvázali a dali jim pít (obr. 5). Pan majitel (či vedoucí) nám řekl, že netušil, že tam nějaká koňská stezka vede. Pokud by to prý věděl, tak by udělal nějaké úvaziště a měl by čisté kýbly na vodu a vidle i pytle na trus. No, jenže nevěděl.


obr. 5

Po obědě jsme se rozhodli, že se dál po silniční stezce už nevydáme. Vytáhl jsem proto turistickou mapu a vydali jsme se ze Zvírotic po modré po vrstevnici s úžasnými výhledy na Vltavu (obr. 6) a dále polními cestami přes Lichovy a Chramosty (obr. 7) do Skrýšova. Koňostezku jsme viděli, jen když jsme občas křížili silnici. Ve Skrýšově jsme spali u manželů Votavových. Byli velmi milí a tak jsme u nich pobyt prodloužili na dvě noci. Druhý den jsme pod jejich vedením absolvovali úžasný výlet do okolí Skrýšova. Perfektní bylo, že až na kolmé přechody jsme nikde silnici nepotkali.

obr. 6

obr. 7

Čtvrtý den jsem vyrazili v sedlech přes Kamýk do Zduchovic, kde jsme měli další nocoviště. V Kamýku můžeme doporučit úžasnou restauraci u místního městského parku, asi čtyři sta metrů pod mostem po toku Vltavy. Koně se dají uvázat k zábradlí parkoviště (obr. 8), přičemž stojí na louce a mohou se pást. V restauraci vám jídlo zabalí do přepravních misek, tudíž se můžete najíst u koní (obr. 9). No a po dobrém obědě si dopřát i odpočinek (obr. 10).


obr. 8


obr. 9


obr. 10

Z Kamýka opět nebyl problém jet polními cestami, a tak jsme se zastavili nad Kamýkem na zřícenině hradu Vrškamýk. Oodtud už to byl jen skok do Zduchovic. Zduchovická stáj má skromné hotelové ubytování pro jezdce za 300 Kč na noc a koně vám dají do ohrady, možná i do stáje. Mějte s sebou ale průkaz koně. Místní hospoda vedle Gambrinusu (brrrr….) čepuje i vynikající kvasnicové pivo. K jídlu je ale jen klobása, utopenci a tak. Jídlo tedy nic moc.

Ráno jsme sbalili a za deště vyrazili zpět na pravý břeh Vltavy. Jinudy než přes most v Kamýku to nejde a tak jsme se ještě zastavili na vynikající gulášovce v nám známé hospůdce. Přestalo pršet a my mohli pokračovat nakrmeni a napojeni na odpočatých koních po modré značce na Zhoř, Zhořský vrch a Krásnou Horu. Cesta vede poli, hodně lesem a je moc pěkná. Teprve až těsně při vjezdu do Krásné Hory jsem museli na silnici. K našemu překvapení jsme se opět ocitli na značené asfaltové koňské stezce (obr. 11). Marcela stojí na zastávce autobusu, který právě odjel.


obr. 11

V Krásné Hoře je na náměstí několik restauračních zařízení a ani v jenom nebyli připraveni na koňskou návštěvu. Ovšem hlavně proto, že vůbec netušili, co značka bílý čtverec s červeným terčem znamená. Koně šli zase na trávník u pomníčku hrdinů obou válek a my na jídlo. Večer jsme po troše bloudění dojeli do Vletic, kde nastala ta pravá romantika. Všichni jsme spali ve stanech a já s Evičkou u ohně, jako správní kovbojové pod širákem a sedlem pod hlavou. Nad námi se tyčil kopec Peklo. Ráno bylo pošmourné, ale nálada dobrá, i když to byl poslední den vandru. V hloubi duše ale bylo úzko, protože bylo jasné, že se dnes budeme loučit. Z Vletic nás cesta vedla po modré romantickým údolím Brziny až do Smrčí. Tam jsme odbočili udolím proti proudu potoka s legračním názvem Smetákův potok do Hrabří. Z Hrabří jsme se po loukách dostali pod vrch Poušť Svatého Marka . Odtud byl už na dohled Vysoký Chlumec, kde naše kamarádka Evička musela vrátit koně a kde též učí na místní škole. Po posledním společném obědě nastalo první loučení. Do Sedlčan nás pokračovalo jen pět. Cesta byla opět inspirována červenou turistickou značkou a ze zhruba padesáti procent vedla lesními cestami a zbytek poli. Les se líbil více nám i koním, protože sluníčko začalo připékat. Zdržovat se nebylo možné, neb Zoe měla objednaný odvoz koně. Kolem třetí jsme byli v Sedlčanech. Na velké loučení nebyl čas, protože jak Zoe, tak já jsme naložili koně a ti se dožadovali pohybu hengru. Tak jen slib, že se brzy zase uvidíme a jelo se domů. Úžasný týden.

Závěrem jsme museli konstatovat, že jezdecká stezka kolem Sedlčan, tedy alespoň úsek, který jsme poznali my, je vedena převážně po silnicích. To považujeme za nevhodné. Dále se domníváme, že informovanost v obcích, kudy stezka prochází, je špatná, respektive žádná. Na trase jsme nenašli ubytovací nebo restaurační zařízení, které by bylo připraveno přijmout koňské turisty. Velkou výjimkou jsou Nové Dvory Babety Bartákové, které za přijetí a pobyt děkujeme. Naše zkušenost proto velí cestu dopředu připravit a smluvně zajistit.

Ať vám koně jdou.

Galerie

11

Zobrazit všechny fotografie

×

Autor snímku:

Jezdecká turistika a stezky

Počet fotografií: 11

Podobné články

Bouřky: Co nám řekne radar?

1. 7. 2024 David Boura

Minule jsme se před vyjížďkou dívali na oblohu, dneska mrknem na radar. David Boura nám prozradí a na obrázcích ukáže, co všechno se z něj dá vyčíst.…

Jezdecká turistika a stezky

Bouřky: Co nám řekne obloha?

25. 6. 2024 David Boura

Než vyrazíme na delší vyjížďku nebo výlet do terénu, není od věci se podívat, jak se to asi s počasím v následujících hodinách bude vyvíjet. Mnoho…

Jezdecká turistika a stezky