Jsou okamžiky, na které se prostě připravit nedá; nápady, které člověka osvítí až při řešení dané (více či méně nepříjemné) situace; věci, které by nikdy neřekl, že bude postrádat. I my jsme pár takových potkaly a přitom by nás asi před vandrem netrklo, že zrovna tohle budeme řešit, popřípadě že je budeme řešit tak, jak jsme je řešily. S čím je tedy dobré počítat, co mít s sebou, na co se připravit?

Začneme asi tím nejdůležitějším a to je kůň. To, že by měl být dobře ovladatelný a poslušný pod sedlem i na ruce a zvládat se bez problémů pohybovat v terénu považuji za samozřejmost a snad to ani nemusím zmiňovat. Je také žádoucí, aby byl dobře navyknut na silniční provoz - i přes to, že jsme měli vytyčenou trasu po koňostezce a turistické značce, jsme se několikrát poměrně delší dobu pohybovali po silnici, a to mnohdy i v nepříliš přehledných úsecích (serpentýny, křižovatky, most přes řeku apod.). Jakákoliv neposlušnost nebo bázlivost koně by mohla být v takových situacích nebezpečná. Dále je vhodné naučit svého koně klidně stát i delší dobu - pokud bloudíte a studujete co pět minut mapu, nervozní a popocházející kůň vám to rozhodně neulehčí. Stejně tak další úkony jako pití, smrkání, upravování oděvu, telefonování pro záchranu se na odcházejícím koni trochu komplikují. :)

Kromě stání na místě pod sedlem považuji pro pohodlné absolvování vandru za hodně důležité naučit svého koně stát dlouhodobě v klidu i na ruce. Ať už se to týká "čůracích pauz", kdy kolikrát držíte i tři nebo více koní (a občas ani netušíte k jakému vedou které provázky :-), nebo třeba občerstvení na zahrádce, kde není možnost koníka uvázat či pustit, vyplatí se kůň, který chápe, že za vodítko se netahá, neodchází se, nepopochází se, neleze se páníčkovi do talíře nebo do piva a nepase se - a pokud ano, tak jen na dosah "špagátu" a při sebemenším tahu je třeba napnutí vodítka eliminovat. Chce to trpělivost a trénink, ale jde to. Můj Spring se díky pravidelnému stání na uvazišti (většinu úkonů dělám venku - čištění, sedlání, péči o kopyta, zaplétání hřívy a nevím co všechno ještě) naučil, že uvázání rovná se pauza, klid, vypnutí a odpočinek a tak se většinou po upevnění vodítka za cokoliv přepne do módu pospávání.

Nebyl tak problém si na první zastávce v klidu zkonzumovat oběd, zatímco na druhém konci vodítka přehozeného přes mé rameno pochrupoval kůň (ok, abych ho nevyzdvihovala do nebes - pár něžných drcnutí myšlených jako otázka "a pro mě by tam něco nebylo?!" mu budiž odpuštěno). Nemusím doufám zdůrazňovat, že pokud uvázat, tak nikdy ne za otěže a že i u sebehodnějšího koně je potřeba počítat s tím, že se může leknout a úvaz přizpůsobit tomu, aby se v takovém případě nezranil nebo neodešel s polovinou plotu.

"Tuningem" klidného stání při přivázání je naučení koně stát při vodítku přivázaném "k zemi" - někdy bývá k vidění u westernových jezdců, kdy otěž spuštěná na zem je pro koně signálem stejným jako uvázání. Hodí se především, když je mnoho čůrajících a málo držících osob :) ale i při sedlání, svačení, sbírání hub, bobků a jiných aktivitách :)

Dobré je také vědět, jak váš kůň reaguje na ostatní (případně cizí) koně, zda není konfliktní a co je ještě normální a co už nebezpečné chování. Mnohokrát během naší cesty spolu naši koně na volno sdíleli poměrně malý prostor, kde by pro případný útěk při vyřizování nějakých konfliktů nebylo dost místa. Jedinou vyhrocenější situací bylo, když druhý den Katčin Rusty (normálně velmi nekonfliktní) usoudil, že ostatní jsou již unavení a právem nejčerstvějšího si adoptoval a začal bránit Andy, jedinou kobylu v našem stádečku. Přitom nepříliš pěkně odháněl ostatní valachy, kteří se k jeho vyvolené dovolili přiblížit. Stačilo mu ale při jednom z "útoků" výrazněji ukázat tušírku a majetnické chování jej přešlo.

Taktéž se hodí "naučit" svého koně pít z potoka (jak to provést se mě ale neptejte, můj kůň pije z potoka automaticky :). Vodních toků jsme během cesty potkali dost, hospod už méně, počasí bylo docela teplé a tak jsme koním umožňovaly se u každého brodu napít. Ne všichni ale tuto možnost využili - nejsem si jistá, zda neměli žízeň (i když tomu se mi nechce věřit) nebo nechápali, co se po nich chce - ale některé z koní jsem po cestě neviděla z potoka pít ani jednou. Ve většině míst, kde jsme zastavovali, nám sice poskytli kýbl s vodou, ale ne vždy lze spoléhat na možnost zastávky v "civilizaci" nebo na ochotu "domorodců", a tak je kůň pijící z potoka výhodou. Že by se kůň vody neměl bát a měl by být schopen bez problémů absolvovat brody, je myslím samozřejmé. I když mezi námi byli tací, kteří se spolehli na přiježděnost a důvěru v jezdce a koňovi ukázali asi první brod v jeho životě až na čundru. Překvapivě čumílek Rusty očekávání nepotvrdil a neměl problém.

Asi poslední věc, na kterou je vhodné svého koně před vandrem připravit, jsou bubáci všeho druhu. Postavte si překážkovou dráhu obsahující překážky jako přecházení plachty, můstku, vlající fáborky (co když ve vesnici potkáte klasické červenobílé ohraničení výkopu?), křičící a běžící dětí, PET lahev vznášející se koni kolem hlavy (až vám kolegyně bude podávat vodu, neocitnete se jediným uskočením v příkopu na druhé straně cesty), bundu létající koni nad hlavou (až se budete oblékat/svlékat, nestane se vám, že byste napůl cesty v mikině chytali na běžícím koni otěže), barevný kýbl netradičního tvaru (napojit koně, když se bojí nádoby, co držíte v rukách, je fakt těžké). Obzvláštní pozornost věnujte dlouhé šustivé pláštěnce - na vandru jsem pončo naštěstí vytahovat nemusela, ale zážitek z dětství, kdy se řítím neovladatelně po louce, protože se můj kůň lekl pláštěnky šustící mu na zadku, nikdy nezapomenu. (A dodnes mě to štve - já na tu pláštněku byla taak hrdá, krásně mi přikryla nohy i sedlo a ten můj trotlík nebyl schopný se s ní vyrovnat! :-) Stejně tak je dobré koně připravit na deštníky, resp. slunečníky povlávající ve větru - pokud jedete na vandr v létě, věřte, že budou na každé hospodské zahrádce a byla by škoda neosvěžit se pivem jen proto, že se váš čtyřnohý partner odmítá k těm koňožroutům přiblížit. Pravda, je skupina koní, kteří jsou na bubáky nepřipravitelní (velmi často je poznáte podle rezavé barvy, ale mohou být maskováni i do barev jiných :-), ale přesto to stojí za pokus.

Z výbavy, kterou se hodí přibrat s sebou, uvedu na prvním místě věc, kterou osobně považuji za vynález výpravy a příště ji rozhodně neopomenu přibalit. Jde o menší igelitové pytle na odpad. Ano, čtete dobře. Igelitový pytel, případně doplněný ještě igelitovými rukavicemi z benzinové pumpy, je totiž geniální způsob, jak se elegantně, čistě a do posledního drobku zbavit kobližek zanechaných na nevhodném místě, tedy třeba v restauraci na zahrádce, kde není žádný příkop, kam byste je shrnuli.

Malým hlavolamem bylo pro většinu účastnic do čeho si sbalit věci, které budou přímo na cestě nepostradatelné. Nakonec jsme tuším vyrazily se dvěma batůžky, jednou ledvinkou a jedněmi brašnami k sedlu. Batohy, ač objemově největší, se ukázaly jako nejméně praktické. Zpočátku cesty to s nimi jde, ale v rychlejších chodech na zádech poskakují, což i docela odírá ramena a na konci cesty je pak každé deko navíc znát. Ledvinka byla přeci jen o něco praktičtější, ale poněkud muchlá mapu a lahev s pitím do ní nenarvete. Lze ji přivázat k sedlu, pak zase není plně pohodlné se napít. Nejlepší je pořídit si brašny k sedlu (při troše hledání jdou sehnat za slušnou cenu i brašny k anglickému sedlu, připevňují se karabinami k očkům na sedle sloužícím k připevnění poprsního řemene a řemeny k zápinkám podbřišníku) - každá kapsa má objem jeden litr, brašny neskáčou a nepřekáží koni ani v rychlejších chodech. Pravda, méně šikovným jezdcům trošku překáží při drápání se na koně. Je vhodné je kvůli pohodlí koně naplnit tak, aby každá vážila zhruba stejně. Variantou je také podsedlová deka s kapsami, která je i při běžné vyjížďce užitečná pro fotoaparát.

Při troše zručnosti a vynalézavosti si lze umotat bandalír (např. z mikiny nebo bundy, v které bude schována pet lahev s vodou) a s trochou umu jej upevnit k sedlu tak, aby koni nepřekážel, neskákal a držel rovně - nepadal na jednu stranu. K upevnění bandalíru se mi osvědčily klasické průvlečky s karabinami nebo přezkami na obou koncích - konečně jsem pro ně našla nějaké využití! :-)

V teplejších dnech je krom napájení koní problémem i napájení jezdců. Plastové lahve jsou celkem nepraktické - zabírají hodně místa a protože jsou díky obsahu těžké, je obtížné je "vyvážit" tak, aby na koni neskákaly. Lepší je pořídit hydrovak - je plošší než batoh, lépe drží na zádech a nepřekáží při rychlejších chodech. Ideální variantou je ale naplánovat trasu tak, abyste s sebou mohli mít jen minimální objem vody a ten během trasy co nejčastěji doplňovat.

Spíše než obyčejné vodítko doporučuji pořídit si na podobný výlet delší parelli šňůru - lépe se s ní manipuluje, díky délce je lehčí ji někam přivázat a koník ji může bez problémů přepravovat kolem krku, aniž by ho škrtila nebo omezovala.

Co na sebe a co do batohu?

Co se vybavení jezdce týče, musím vyzdvihnout hlavně dvě věci - spodní prádlo a boty. Velmi pečlivě volte, v jakém spodním prádle na podobnou akci vyrazíte. To, že vydržíte v tangách jezdit hodinu na jízdárně neznamená, že v nich vydržíte být na cestě celý den. Co si pamatuji, na špatnou volbu kalhotek nadávalo více účastnic našeho vandru. :-) Ideální jsou speciální jezdecké, k dostání v některých obchodech, ale vystačíte s každými, které mají co nejméně výrazné švy, vyšší pas, příjemný materiál a dobře sedí a neshrnují se. Pánům bohužel neporadím, protože jediný muž spoluúčastnící se naší cesty si vezl pozadí v autě.

Boty na koňovandru jsou problémem, který mě decentně uvádí do rozpaků. Bezpečnost v sedle nadevše, ale připravte se na to, že stejně nakonec budete kus cesty šlapat po svých (i pokud vás váš kůň nedegraduje na pěší, věřte, že po několika hodinách v sedle slezete na zem sami a rádi). A šlapat pěšky pěkných pár kilometrů v plochých perkách není zrovna to pravé ořechové. Já měla obrovské štěstí, že jsem jela v super pohodlných perkách od firmy Cassini, které ač nové, padly jako kdybych je už měla prošlápnuté a v nich jsem taky absolvovala druhý den s koněm na ruce (když mě zrovna některá z kolegyň nepustila do sedla) bez jediného puchýře. Příště se ale budu velmi rozmýšlet, jestli spíš bezpečnost v sedle (tedy jezdecká perka) nebo pohodlí při jízdě pěškobusem (čili nějaké lehčí trek boty, které se vlezou i do třmenů). A jemné rýpnutí... nezapomeňte, boty vám kondici nenahradí. Kdy jste naposledy na vyjížďce pod kopcem slezli a vydrápali se do něj vedle vašeho koně po svých? ;)

Co na sebe byla také otázka, kterou jsme před cestou opakovaně konzultovaly. Pohodlné rajtky byly jasné, ale co dál? Vzhledem k nemožnosti výměny propocených triček (na to, abyste ho propotili nemusí být ani vedro, na to stačí nějaký nečekaný artistický kousek vašeho koně) je rozumné využít vynálezu funkčního oblečení, díky kterému jste suší, i když jste mokří.:-) Zbytek je už na vašich preferencích, fleesové mikiny hřejí a poslouží i jako polštářek pod hlavu, ale profouknou. Když zmoknete, neochrání vás, ale zase rychle uschnou... V bundě, která nepromokne a neprofoukne (na polích a loukách občas dost fouká a na zpocené tělo to není to pravé ořechové) se zase upečete, jak vysvitne sluníčko. Jako šikovná kombinace se ukázalo moirové tričko, fleesová mikina, která se snadno sundá a zaváže kolem pasu, a vesta, která neprofoukne a nepromokne, ale ani nehřeje, takže není problém si ji vzít na sebe i když je horko, jste zpocení, ale na poli fouká. Mimochodem, vestu sice kolem pasu neuvážete, ale pokud ji necháte dole zapnutou a stáhnete si z ramen hořejšek, pak se chová stejně jako přivázaná a nijak nepřekáží.:-)

Co do batohu/ledvinky/sedlových brašen? Krom již zmíněného pití hlavně mapu. Ideálně několik různých (té správné krajiny samozřejmě). My měly mapu turistickou, cyklistickou a koňostezek. Díky tomu jsme v některé z nich našly skoro každou cestu. Pak samozřejmě peníze a něco sladkého na posilnění, když je hospoda v nedohlednu. Zmíněnou roličku igelitových pytlů. A vzhledem k váze a velikosti dnešních pláštěnek (nu, zmuchlaný igelitový pytel) to také není marná volba, stejně tak háček na kopyta. Užitečná, zejména při riziku, že zabloudíte a budete nuceni jít po silnici po setmění, je reflexní páska na ruku nebo na koňské nohy. Pokud se vejde fotoaparát nebo placatka s něčím ostřejším, také to není k zahození.

A ještě dodatek od jezdkyně bosé kobylky Andy: s nekovaným koněm na vandr klidně, nicméně je přeci jen lepší mít s sebou pro jistotu koňobotky. Zvlášť během druhého dne našeho výletu, kdy trasa vedla po celkem kamenité turistické značce, by kobylce putování citelně ulehčily.

Doufám, že jsem svůj mozek vyždímala do poslední kapky a na žádný důležitý objev učiněný v průběhu naší výpravy jsem nezapomněla. Jaké tipy a objevy jste na vašich výletech učinili vy?