Holky, jak vás vůbec napadlo, že vyjedete na takto dlouhé putování?

Obě dvě nás putování s koněm už delší dobu lákalo. První myšlenka, že bychom tento sen mohly zrealizovat už letos, se objevila někdy v zimě. Nejdříve jsme chtěly vyjet jen na týden nebo dva, ale po sepsání míst, na která bychom se s koňmi chtěly podívat, a taky kamarádů, které bychom chtěly navštívit, nám nakonec jakékoli putování kratší než 3 týdny připadalo jako příliš krátké. 

Zároveň ani jednu z nás nijak netlačil čas – Maria má přes léto vysokoškolské prázdniny a Veronika pracuje z domu, měly jsme tak pro putování čas téměř neomezený. Nakonec jsme se ale shodly, že měsíc bude stačit a naplánovaly jsme si trasu, která měřila cca 300 km.

Proč jste se vydaly zrovna do východních a severních Čech?

Jako jeden z bodů, které jsme nechtěly při svém putování vynechat, byl Potštejn. S koňmi tam každoročně táboří naši kamarádi indiáni, od kterých jsme dostaly pozvání s nimi pár dní pobýt. A protože Maria má ustájenou kobylku u Pardubic, které jsou nedaleko, rozhodly jsme se vyjet právě odtud a přes Potštejn pak pokračovat dále na sever, kde nás lákala krásná příroda Broumovska. Další pozvání jsme měly od kamarádky v Podkrkonoší a taky od přátel na ranči v Jizerských horách.

Trasa se tak vlastně naplánovala sama a stála opravdu za to, zpětně si nemůžeme na nic stěžovat – snad jen na to, že jsme často potkávaly lesní cesty (zvláště ty v podhůří) vysypané štěrkem nebo jinak zpevněné, ale to je asi problém obecně všude.

Připravovaly jste koně nějak na fyzickou zátěž?

Obě naše kobylky jsou ustájené pastevně 24/7 na rozlehlých pastvinách, kde samy denně nachodí cca 10‒15 km. Když má tu možnost, je kůň na pastvině zkrátka pořád v pohybu… Putování s jezdcem a bagáží je samozřejmě trochu něco jiného, ale protože jsme měly v plánu si putování užít na pohodu a nikam se nehnat (o čemž svědčí i naplánovaných 300 km na 25 dní), koně jsme nijak speciálně nepřipravovaly. Kdybychom měly koně ustájené v boxe, pravidelně s nimi nejezdily na vyjížďky anebo měly plán urazit denně větší vzdálenost, určitě bychom postupovaly jinak.

Co by měl podle vás kůň před putováním umět?

Zase tolik toho není – mezi ty zásadní věci patří umět v klidu stát na úvaze a netrhat se z něj, nelekat se aut při cestě po krajnici a to je popravdě asi tak všechno. Samozřejmě počítáme s tím, že musí umět spolehlivě zastavit ze sedla nebo neutíká z ruky.

A bylo by fajn, aby nebyl vyloženě závislák na jiných koních, případně abyste jej zvládli i v situaci, kdy se bude muset jeden z vaší party odpojit, ať už kvůli probádání další cesty nebo kvůli dojezdu pro pomoc v případě úrazu.

Hlavní pro putování totiž je, aby vám kůň důvěřoval a abyste měli společně vypracovaný způsob, jak zvládat různé situace – tedy abyste věděli, jak koně převést přes různé povrchy, přes hůře průchodná místa nebo okolo předmětu, který se mu nezdá. Před putováním stejně nemůžete natrénovat veškeré bubáky, které po cestě potkáte, takže mnohem důležitější je vědět, že umíte tyto situace zvládnout v klidu a koni pomoct jeho strach překonat. A to si můžete natrénovat i doma na jízdárně nebo na vyjížďce :-)

Putovaly jste s plnou polní, co přesně jste s sebou vezly? Nebo jste měly doprovodné vozidlo?

Bylo nám jasné, že toho musíme vzít co nejméně, protože všechno, co s sebou budeme mít, ponesou naše kobylky na zádech – každý gram dolů byl tedy dobrý. Balily jsme v duchu minimalismu a braly jsme toho opravdu málo. Nevyhnutelný byl spacák a nafukovací karimatka (která je skladnější a pohodlnější než ta klasická), které jsme zabalily do bonbónu za sedlo (bonbón jsme si samy ušily z nepromokavé látky).

Dále jako nejzásadnější věci můžeme zmínit lana na úvaz koní v noci, plachtu pro nocování v případě deště a taky nepromokavá ponča, pod která jsme kromě sebe schovaly i sedlo, brašny a bagáž. Na seznamu byla taky základní lékárnička pro lidi i koně, každá jsme měla vlastní nůž a zapalovač.

S oblečením jsme to vůbec nepřeháněly a měly jen několik nejnutnějších kousků do každého počasí, nakonec jsme ale některé oblečení ani nevyužily. Jako velmi užitečná se ukázala powerbanka, díky které jsme si udržovaly nabité mobily a mohly tak měřit trasu, převýšení a taky fotit.

Kolik kilometrů denně jste ujely?

Nebyly jsme v pochodu všechny dny z našeho putování – někdy jsme dávaly koním i sobě pauzu a užívaly si krás okolí nebo pomáhaly kamarádům na ranči. Od začátku jsme měly naplánované pohodové tempo, nebylo pro nás důležité ujet co nejvíce kilometrů, ale to, abychom si putování užily my i koně. Ve dnech, kdy jsme putovaly, jsme průměrně ušly 30 km, některé dny jsme šly jen 15 km, jiné dny 40 km.

Jak probíhalo nocování s koňmi v přírodě?

Existuje několik možností, jak „ubytovat“ koně na noc v přírodě tak, aby to pro něj bylo bezpečné, neutekl a zároveň byl spokojený. My jsme zvolily tzv. lanovku a můžeme ji jenom doporučit! Jde o úvaz za pomocí dvou lan – jedno se uváže mezi stromy s dostatečnými rozestupy a v dostatečné výšce, druhé lano se na něj připne karabinou a k němu kůň na ohlávce. Je to důmyslné a přitom jednoduché řešení, jak se kůň může pohodlně celou noc pást, odpočívat nebo si i lehnout a přitom se nijak nezamotat nebo si ublížit. Jen je potřeba najít pro tento úvaz vhodné stromy – musí mít ten správný rozestup, dostatečnou pastvu pod sebou a ještě ideálně, aby na sebe koně vzájemně viděli, takže to vyžaduje vyhradit si na konci dne dostatečnou rezervu pro jejich hledání.

Zážitků z takového putování máte jistě mnoho, co ten nejkrušnější?

Jednoznačně jedna krásná a velmi dobrodružná úplňková noc, kdy jsme spaly i s koňmi ve volné přírodě. Večer jsme nenašly vhodné místo pro úvaz lanovky, takže jsme kobylkám připravily ohrádku z dlouhých soušek a lan, která jsme měly s sebou. Ohrádka byla docela velká a my doufaly, že koně uvnitř udrží bohatá pastva a nikam nepůjdou. Jenže po půlnoci jsme se vzbudily a zjistily, že naše kobylky v ohrádce nejsou a že utekly neznámo kam.

Naštěstí jsme jim prozíravě před usnutím připnuly reflexní prvky na ohlávky, protože jsme si říkaly, že kdyby náhodou utekly někam k cestě (která byla hodně daleko), alespoň by je řidiči viděli, a zároveň že bychom je s čelovkami snáze našly. Vysoukaly jsme se tedy ze spacáků a za svitu úplňku se je vypravily hledat. Sledovaly jsme vypasené stopy v trávě a obilí, šly jsme přes dvě louky a jedno pole, až jsme je našly o necelý kilometr dál, kde se v klidu pásly a tvářily, jako by se nechumelilo… Musely jsme je uprostřed noci dovést zpátky k našim spacákům a během cesty vymyslet, jak to udělat, aby znovu neutekly. Nakonec jsme to vyřešily a zbytek noci už proběhl v klidu. Byla to ale hodně dobrodružná noc, na kterou teď vzpomínáme s úsměvem, ale tenkrát by se v nás krve nedořezal :-)

Dostaly jste se do nějaké situace, kterou koně nezvládli nebo byla hodně kritická?

Nemáme nijak lekavé kobylky, doma je dlouhodobě vystavujeme nejrůznějším bubákům a znecitlivujeme na nejrůznější podněty, takže jsou poměrně sebevědomé a nebojí se jít do čehokoliv, pokud to nezavání vyloženě nebezpečím. Této jejich vlastnosti jsme několikrát využily, když jsme si nebyly jisté, zda je nějaká lávka nebo mostek pro koně svou nosností bezpečný – když nám naznačily, že se jim to nezdá, raději jsme našly jinou cestu.

Nutno říct, že jsme velkou část cesty chodily po svých a právě i různé překážky jsme raději překonávaly ze země. Jednak je to pro koně snazší jít v neznámém prostředí za někým, komu důvěřuje, ale hlavně je pro něj jednodušší v náročnějším terénu zvládat rovnováhu s bagáží bez člověka. Určitě doporučujeme se nebát z koně v podobných situacích slézt a provést jej ze země, a to ani doma na vyjížďkách – není totiž potřeba všechno zvládnout na poprvé ze sedla.

Jinak zvládaly veškeré terény, průchody centry měst po náměstích nebo rušných silnicích velmi dobře, včetně třeba hlučícího právě sklízejícího kombajnu, který jsme na poli míjely jen o několik metrů.

Jak vypadal typický den putování?

Ráno jsme se nikam nehonily a v klidu vstaly, na mapě a v mobilní aplikaci si prošly trasu, která nás ten den čekala, a pak pozvolna nasedlaly a vyjely. Podle toho, jestli jsme měly ještě dostatek jídla s sebou, jsme si naplánovaly zastávku v obchodě nebo restauraci. Přes den jsme dělaly pauzy pro pasení a odpočinek. Pokud jsme nocovaly v přírodě, snažily jsme se začít hledat vhodné místo už tak okolo 17. hodiny, abychom měly dostatek času na nalezení vhodných stromů pro úvaz lanovky a rozložení tábora. A když jsme měly domluvený nocleh někde na ranči, pak jsme zpravidla dorážely až za velkého šera nebo tmy.

Jak jste se při putování stravovaly?

Stravování při putování nebylo zrovna to nejluxusnější – většinou jsme nakupovaly v obchodech jednou za dva dny a potřebovaly jsme s sebou brát jídlo, které se v brašnách nerozmačká, neroztopí, vydrží bez lednice a je co nejlehčí. Odpadly tedy konzervy, protože ty jsou zbytečně těžké, a také chlazené výrobky, protože ty by se nám zkazily.

Nejčastěji jsme se proto stravovaly pečivem s pomazánkami, instantními jídly a polívkami, které jsme si připravovaly na ohni v ešusu, a také sušenkami a tyčinkami. Většinu dní se nám ale dařilo dát si jedno jídlo v restauraci, a když koníci vydrželi spát na úvaze, daly jsme si i kafe se zákuskem :-)

Byly jste spolu celé dny i noci, neměly jste ponorku?

Je pravda, že při dlouhém putování ponorka hrozí, proto je hodně důležité, koho si zvolíte jako parťáka. My jsme ponorku nechytaly, možná i díky tomu, že jsme schopné obě relativně dlouhou dobu mlčet a užívat si okolní přírodu, místo abychom neustále mluvily. Takže jsme o sobě kolikrát ani nevěděly a byly vlastně tak trochu samy ve svém světě jen se svým koněm, což bylo příjemné :-)

Co nového jste se díky putování naučily o svých koních nebo koních obecně?

Nejzajímavější pro nás asi bylo zjištění, jak kůň potřebuje fungovat během celodenního putování, aby byl spokojený. Z legrace jsme kobylkám někdy říkaly tamagoči – když totiž měly hlad, nechtěly moc pít, ale bylo třeba je nejdříve trochu napást, až poté napojit a pak dostatečně dopást. Teprve pak se mohlo jet dál a třeba zastavit na oběd a nechat je uvázané spát. Jenže po spaní je opět bylo potřeba napást a napojit, a tento postup se opakoval celý den.

Myslíme, že lidé v dnešní době koně hodně podceňují a polidšťují, což je velká škoda, protože v každém koni se skrývá zvíře, které dokáže věci, o kterých se vám ani nesní, a často bez nějaké zvláštní přípravy. V praxi jsme si ověřily, že kůň je ve své podstatě pracovní zvíře a vlastně ho to velmi baví – při putování se obě kobylky po dvou dnech přepnuly do módu „pracuju a putuju“ a byly ochotné jít a jít a jít a na naše pokyny – např. změnu chodu, změnu směru, dlouhé stání bez popocházení, spaní na úvaze u stromu přes oběd ap. – reagovaly s ještě větší ochotou než doma.

Ovlivnilo putování nějak váš vztah s koněm, když jste spolu byli 24 hodin denně a zvládali společně různé situace?

Bylo pro nás opravdu obohacující vyzkoušet si, že naše kobylky s námi půjdou do čehokoliv, že si můžeme vzájemně důvěřovat a na cestě se podporovat. V každém terénu nebo situaci jsme se na ně mohly spolehnout – nelekaly se, i těžké terény s nelehkou bagáží absolvovaly s ochotou a jako by nic. Taky bylo úžasné vyzkoušet si nocovat s koněm ve volné přírodě, což byl dlouho náš sen – není totiž nádhernějšího pocitu, než usínat u zvuku koňského uždibování trávy a ráno vystrčit hlavu ze spacáku a vidět vedle sebe klimbajícího koně.

Určitě jsme díky putování upevnily svůj vztah a taky si ověřily, že můžeme své koně kdykoli vzít, vyjet s nimi do neznáma na neurčitou dobu a přespávat v divočině, což nám přijde v dnešní době naprosto parádní :-)

Zároveň máme pocit, že se našim kobylkám díky putování zvedlo sebevědomí a taky si výrazně zlepšily fyzičku a zpevnily svaly, za což po návratu při chiropraktické kontrole obě dostaly pochvalu.

Co byste doporučily těm, kdo chtějí s koněm taky putovat?

Aby se nebáli a vyjeli! Pokud kůň zvládá základní dovednosti, které jsme popsaly výše, jste připravení vyjet a není na co čekat :-) Ideální je s sebou mít správného lidského parťáka, ale pokud žádného neznáte, existují skupiny na Facebooku o putování s koňmi, kde se po někom můžete poptat anebo se můžete přihlásit na některé putování organizované zkušenými lidmi a klidně využít možnosti půjčit si jejich koně. Odpadnou vám starosti s plánováním trasy nebo řešením ubytování.

Pro začátek bychom doporučily vyjet na několikadenní puťák, abyste si ozkoušeli, co případně ještě doladit a vypilovat, a pak klidně vyrazit na delší putování.

Vydaly jste o svém putování knížku, o čem přesně je?

Před výjezdem jsme hledaly odpovědi na spoustu otázek, ale v knižní podobě ani na internetu jsme je buď nenacházely anebo byly ve velmi neucelené a nepřesné podobě. Zároveň se nás na naší Facebookové stránce mnoho lidí ptalo na nejrůznější detaily a informace o koňo-putování. A tak jsme se rozhodly, že sepíšeme knížku, ve které popíšeme nejen naše dobrodružství den po dni, ale také právě tipy a rady pro putování s koňmi.

Do knížky jsme uvedly úplně všechno od toho, co a jak jsme řešily před výjezdem, co jsme si zabalily, praktické věci ohledně přípravy koně, každodenního putování, řešení krizových situací a spoustu dalších užitečných témat. Je v elektronické podobě a ke stažení je zde. Ať už lidé vyrazí na krátké dvoudenní či dlouhé několikatýdenní putování, anebo je jen zajímají naše zážitky, najdou v knížce všechno, co budou potřebovat vědět.

Bobky na ulicích

Hodně lidí se nás na toto téma ptalo, je to pochopitelné, protože koňské bobky na náměstí nebo na ulicích nejsou úplně vítané. Jak jsme to tedy řešily?

Když jsme procházely vedlejšími uličkami, kde byla po stranách zeleň, bobek jsme odsunuly botou ke straně a ideálně ho v trávě ještě rozkopaly na menší části, aby tak nevyčníval a rychleji se rozložil.

Jakmile jsme ale procházely ulicemi ve městě nebo dokonce po náměstí, kde jsme šly jen po kočičích hlavách nebo betonu, měly jsme v záloze igelitky a několik pytlů do koše, do kterých jsme bobek nahrnuly botou a igelitku vyhodily do nejbližšího koše. Stalo se nám to ale za celou dobu jen jednou, a to právě na náměstí, kde to opravdu nešlo udělat jinak.

Takže jestli hodláte putovat hodně městy a veřejnými místy, tak si pytlíky do koše zabalte, ale pokud se plánujete jen sem tam procházet vesnicemi, neřešte to, bobek vždycky nějak zakamuflujete do trávy :-)