Drahenické hony

Drahenické parforsní hony se staly svátkem této krásné jezdecké disciplíny u nás. Jsou jedny z nejkrásnějších a také nejnáročnějších honů v kontinentální Evropě. Letos se konaly 16.-18.10. Bohužel účast českých jezdců byla v porovnání s jezdci z Německa, Rakouska i jiných zemí velmi skrovná. Viděl jsem opět staré známé tváře několika přátel, kteří už jezdí pravidelně, k jejichž menšině mezi jezdci z různých koutů Evropy patřím i já a s nimiž se ale vždy opět rád setkávám. Nicméně mě mrzí, že tyto skvěle připravené hony, které dosahují vrcholné kontinentální úrovně, si nedokáže vychutnat více domácích jezdců. K jejich velké škodě.

Abychom se pokusili tuto krásnou jezdeckou disciplínu přiblížit většímu počtu jezdců, založili jsme s několika přáteli Českou jezdeckou honební společnost jako subjekt ČJF a pokusíme se zlikvidovat ostych našich jezdců před ní tím, že budeme pořádat tréninkové hony bez psů a - řekněme jednohvězdičkové - skokově i kondičně méně náročné hony už ale se smečkou. Věřím, že tím otevřeme dveře pro mnoho lidí, kteří by měli chuť to zkusit, ale po různých hrůzných zkušenostech z některých Hubertových jízd se toho obávají. Mohu je ujistit, že zbytečně. Dostanou se mezi elitu evropského honebního ježdění, kde se dodržují všechny zásady tohoto krásného sportu a kde se velmi dbá na bezpečnost koní, psů i jezdců.

Hony v Drahenicích, na panství knížete Johanese Lobkowicze, jsou každoročně skvěle připravené a tak tomu bylo i letos.

V pátek se sjela na místo většina účastníků a absolvovali jsme vyjížďku se smečkou. Smečku 13 a půl páru foxhoundů z Asbach foxhouds vedl jako každý rok Master of hounds, pan Oto Schuetz. Byla položena jedna stopa (cca 2 km), na kterou vyrazilo asi 15 koní a jezdců za poměrně hustého sněžení. Terén byl velmi těžký. Smečka s equipáží se pak oddělila a zbytek pole absolvoval asi hodinovou projížďku okolní krajinou. Společná večeře v hotelu Equitana v Martinicích byla velmi příjemná.

Sobotní hon

Po krátkém rautu v konírně drahenického zámku pana Johannese Lobkowicze, pána honu, se sešlo asi 40 jezdců v zámeckém parku. Když přijela smečka s equipáží, přivítali jezdce pánové honu a bezmála 50 koní a jezdců plus 26 psů se vydalo na trasu první stopy, která měřila něco okolo 4 km. První lot vedl Master of field Václav Vydra, druhý lot Pavla Tůmová. Terén byl opět těžký, kluzký, na konec stopy dojelo i několik koní bez jezdců. Bylo plánováno 6 stop, ale v průběhu honu bylo rozhodnuto jednu stopu vypustit.

Trasa byla perfektně připravená, vedla přes mnoho příkopů i různých přírodních skoků, skvěle zapadajících do krajiny. Skvělý, těžký hon. Po něm krátké občerstvení.

Společenský večer s večeří byl opět v drahenickém zámku a končilo se někdy po půlnoci

Neděle

Ráno v 10 hodin proběhla mše v zámecké kapli, pak brunch a nástup v parku. Příjezd smečky a na trasu honu se vydává asi 25 jezdců a koní (bylo nás jak psů - doslova). Mastři lotů stejní, smečku opět vedl pan Oto Schuetz.

Opět skvěle připravená trasa, první dvě stopy se z velké části jely po polích, kde byl terén velmi měkký, a tedy velmi náročný na kondici koní. Po třetí stopě se opět rozhodlo hon o jednu stopu zkrátit, a tak se jela poslední, čtvrtá stopa.

Po honu následovalo občerstvení v „konírně" zámku a pak už se účastníci rozjeli do svých domovů.

Takže za námi byly dva krásné drahenické hony, první v délce asi 20 km, druhý o nějakých 7 km kratší.

A před námi hony v Hněvšíně a Všeticích, 6.a 7.11. - se smečkou pana Splinthera van
Everdingen.

Hněvšín a Všetice

Tyto hony byly úplně jiné než drahenické, ale dovolil bych si říct, že minimálně stejně pěkné. Nicméně účast byla malá, protože z ciziny tentokrát nikdo nepřijel.

Páteční hon na Hněvšíně nás jelo 11 koní a jezdců. To ale zúčastněným nevadilo, pro hon tohoto typu a v takovém terénu to byla pro ty, kdo si tuto akci nedali ujít, jen a jen výhoda.

Splintherova smečka 22 psů byla opravdu skvělá. Trasu jsem připravil já, měla tři stopy: 5,5, 7 a 5 km. Takže s přechody nějakých 22 km.

Hon nebyl skokově příliš náročný, ale o to náročnější byl terén, kterým se jelo. Asi kilometr po tom, co jsme navedli psy na stopu, jsme v prudkém sjezdu lesem a po překonání potoka zůstali za smečkou jen tři. Asi kilometr a půl před koncem stopy nás dojel Tomáš Krůta, a když jsme dostihli „lišku", čekali jsme na zbytek pole asi 5 minut.

Pak následoval asi 2 km přechod na začátek další stopy, občerstvení psů v rybníce a asi po půlhodině jsme vyrazili na druhou stopu. Ta začínala na veliké louce, pokračovala přechodem silnice, jejíž bezpečný přechod nám zajistili diváci, pak přes pole, lesy a louky, několik do terénu zapadajících skoků do výšky max. 90 cm, s ještě dvěma přechody silnice, nějakými příkopy až na konec stopy, kde jsme vyplašili čtyři kozy, které utekly za blízký lesík, kde na nás čekalo občerstvení a zase asi půlhodinová krátká přestávka, během níž obětaví diváci odvedli zvědavé kozy domů a „liška" s předstihem vyrazila položit poslední stopu.

Já jsem o pauze, jak je mým zvykem, odsedlal, aby se Démon mohl vyválet, přičemž na zemi ležící sedlo se ale stalo velikou atrakcí pro psy, které jsem musel odhánět, neboť pojali velikou touhu tento předmět označkovat. To se jim sice nepodařilo, ale jeden z těch šikovnějších dokázal, k našemu všeobecnému veselí, na mou podsedlovou deku umístit svou objemnější úlevu. Po odstranění následků jsme se smečkou vyrazili na další, asi 2kilometrový přechod na začátek poslední stopy.

Na tu jsme narazili prakticky z chodu a já ani nestačil většině lotu sdělit, že je před námi ohrada pro krávy, do níž je možný vjezd pouze pod lesem po relativně úzkém pruhu louky. Do této „pasti" se chytlo několik jezdců, kteří nás dohonili až na konci veliké pastviny, kde se v létě jezdí manévry na Memoriálu gen. Custera. A to jsme už přeskákali asi 5 skoků na naší „crossové" louce, projeli seskokem na další louku a v určitém odstupu za psy, po dalších třech skocích, jsme vjeli prudkým sjezdem a následnou irskou lavicí za smečkou do již pověstné hněvšínské „pohádkové roklinky", která je většinou sítem, ale zároveň odměnou pro tu část jezdců, kteří se odvážili do roklinky se spustit. Ale hon je hon a musí se za psy. Roklinkou jsme projeli tři za smečkou a myslím další tři s mírným zpožděním. Psi byli opravdu úžasní a jejich práci na stopě bylo radostí pozorovat.

Po závěrečném Halali, kde jsme už byli zase všichni v plném počtu, a po cureé (odměna pro psy), jsme společně došli asi dva kilometry zpátky ke statku, kde jsme si připili a kde bylo připravené i malé občerstvení.

Odjížděli jsme nadšeni a těšíce se na další den do Všetic.

Sešli jsme se asi v 10:30 v krásném všetickém penzionu. Asi za hodinu a půl na to jsme už seděli na koních a po přivítání na blízké pastvině jsme v počtu asi 15 jezdců a 20 psů vyrazili na trasu 1. stopy. Stopy byly celkem čtyři v délce mezi 3 - 5 km a musím říct, že i tady se podařilo připravit krásnou trasu, za což skládám poklonu všetickým organizátorům v čele s pánem honu Vladimírem Malákem. I většina skoků byla velmi pěkně připravena.

Skoky musí zapadat do krajiny, nesmí být samoúčelné a mají být mohutné, pevné a respekt budící. První stopa byla kratší, docela členitá (pastvina, přechod rokle, les, cesta dolů lesem na louky, přes pole na další pastvinu a poměrně hlubokým brodem na další louku u silnice vedoucí na Benice, kde stopa končila).

Pak krátký přechod, počkali jsme asi 30 min., až „lišák Jarda" položí další stopu, která začínala na velikánské louce obklopené lesy, kde jsme měli nádhernou možnost sledovat práci psů, které se Jarda všemožně pokoušel zmást šikovně položenou stopou. Nepodařilo se mu to, psi nalezli stopu vedoucí z louky na cestu ukrytou v lese, po ní dolů přes několik skoků na louky pod Benicemi a u rybníka na nás už „lišák" čekal. Tam jsme si všichni, psi i koně, vlezli na chvíli do rybníka a pak nás čekalo občerstvení a další, asi 45minutová přestávka, protože hon v tu dobu měli u Benic i myslivci a my museli počkat na jejich leč. Oni pak čekali na trase 3. stopy na nás, aby si i oni mohli vychutnat ten úžasný pohled na smečku při práci a koně s jezdci, kteří je následují.

Tato stopa vedla po lukách a polích v okolí benického statku, byla rychlá a zajímavá. Jen některé skoky byly příliš mimo trasu a skryté očím jezdců, takže jsme o ně přišli. Pak je mi jen líto té práce, kterou si s tím zbytečně dal stavitel trasy. Ale je to pro něj zkušenost pro příště. Na kraji Benic u dalšího rybníka stopa končila a lot větší asi o dva koně, kteří se k nám se svými jezdci přidali o přestávce, se po procházce na nádherné veliké louce vydal po asi kilometrovém přesunu na trasu poslední stopy zpátky do Všetic.

I tahle stopa byla krásná a členitá a nad Všeticemi jsme se všichni šťastně sešli na závěrečném Halali, kde - jako v průběhu celých honů - troubili trubači na lesní rohy.

No a pak jsme odvezli, nebo ustájili koně a sešli se večer u večeře v restauraci penzionu.

Byly to krásné dva honební dny, za něž dík patří především panům Splintherovi a Fritzovi van Everdingena jejich úžasné smečce, pánům honů panu Malákovi a mé maličkosti, panu Pavlu Koreckému - majiteli hněvšínského statku - a všem, kteří se na přípravách honů (trasy, překážek, občerstvení...) podíleli, protože bez jejich pomoci by se tato nádherná akce nemohla uskutečnit. Díky všem. A věříme, že se na těchto místech za rok sejdeme zase.

A třeba k nám ještě pár lidí přibude. Ale zase ne moc, protože, podle našeho mínění, je na takových honech, jakými byly hněvšínské a všetické, místo tak maximálně pro 25 jezdců.
Tak zase za rok.

Horrido !!!

Váš Vašek Vydra

Pokud ještě Equichannel tolik neznáte, upozorňujeme, že pod článkem je dlouhý pruh fotografií, které si na kliknutí všechny můžete zvětšit a takto zvětšenými dále listovat.

Celou fotogalerii z honu ve Všeticích (plus spoustu dalších krásných snímků) najdete na stránkách na www.korousaci.cz.

Video z honu v Hněvšíně pak najdete na http://equitv.cz/2009/11/parforsni-hon-v-podani-ceske-jezdecke-honebni-spolecnosti/.