Hubertovy jízdy současnosti jsou ve své podstatě zjednodušenou formou tradičních parforsních honů. Pro většinu z nás jsou dlouho očekávanou událostí, ale o historii štvanic a parforsních honů, z nichž se tyto naše "novodobé jezdecké svátky" vyvinuly, obvykle mnoho nevíme. A protože se jejich sezóna kvapem blíží, není možná od věci se na ně připravit nejen prakticky, ale i teoreticky :).

Historie lovu v Evropě

V celé západní a střední Evropě byl lov divokých zvířat po celá tisíciletí důležitou složkou obživy a týkal se všech společenských vrstev. Ve středověku se ale situace zásadním způsobem změnila. Lov přestává být jednou ze základních metod, jak získat potravinové zdroje. Přestává být nekontrolovanou aktivitou přístupnou všem společenským vrstvám a transformuje se na stylizovanou zábavu aristokracie. Ještě více než zábavou a kratochvílí se lov ale velmi záhy stává místem společenské interakce, cvičištěm pro adepty válečnictví a privilegiem, kterým je vyjadřováno společenské postavení a úroveň i váženost šlechty.

V historii lidstva se lov vždy podílel na upevnění a demonstraci společenského postavení panovníků a vládců. Například již asyrští králové (7. století př. n. l.) lovili z vozů lvy, aby tak demonstrovali svou moc, sílu a privilegované postavení.

V Římě pak již bylo právo k lovu vázáno na majetek, což je koncept, který v Evropě přetrval. Mocní Evropy, králové jednotlivých území, považovali celé oblasti, které byly pod jejich nadvládou, za svůj majetek a vznikaly tak zvané "královské lesy", které byly spravovány výhradně pro potřeby panovníků a jejich osobní potěšení z lovu. V královských lesích platily zákony, které byly striktně nastaveny a jejich nedodržování bylo tvrdě trestáno. Přísná nařízení se setkávala s odporem nižších tříd, které nesměly v královských lesích lovit a byly za pytláctví pronásledovány a trestány. Nižší třídy tak ve středověku přišly o stabilní zdroj obživy a byly odkázány na lov ptáků a drobné zvěře mimo královské lesy, který nebyl uspokojivý.

Terminologie

Význam, který měl lov pro vyšší středověkou společnost, dokládá i oddanost terminologii, která s lovem souvisela. Veškeré aspekty lovu, každé zvíře, které bylo loveno, každý rok jeho vývoje, každá část jeho těla, každá fáze lovu a každá charakteristika chování loveckého psa měly svůj samostatný termín a byly významnou složkou slovníku vyšší společnosti. Znalost této terminologie se ve Francii a Anglii 14. století stala dokladem příslušnosti ke společenské vrstvě a základem dvorní etikety. Tato tradiční terminologie, vázaná na zavedené rituály, se v období renesance dále rozšířila, společensky zakořenila a nabyla na významu. Lovecké úspěchy, velkolepost, velikost a kvalita honů se staly jedním ze základních měřítek společenského postavení.

Lovecké štvanice

Lovecké štvanice jsou metodou lovu, která vznikla a rozšířila se již v raném středověku a vždy byla výsadou panovníků. Nikdy se nejednalo o individuálně provozovanou záležitost. Panovník štvanice vždy vykonával ve společnosti své lovecké družiny a byl doprovázen smečkou loveckých psů. Průběh lovecké štvanice nebyl příliš organizovaný. Psovodi vypustili psy, kteří vyhledali zvěř a začali ji hlasitě štvát. Lovci smečku psů pronásledovali na koních a čekali, až pronásledovaný kus zvěře zastaví a smečka psů ho obestoupí. Následně se lovci ke zvířeti přiblížili a zvíře složili šípem nebo oštěpem. V našich zeměpisných podmínkách se takto nejčastěji lovili jeleni, černá zvěř a zajíci. Příležitostně pak také medvěd, vlk nebo liška. V českých zemích byly lovecké štvanice provozovány již nejstaršími přemyslovskými knížaty.

Parforsní hony

Parforsní hony se objevily až ve druhé polovině 17. století a jednalo se o upravenou formu přežívajících loveckých štvanic. Název je odvozen od francouzského slova "par force" - ulovit zvěř silou.

Preferovanou zvěří parforsních honů byl vždy jelen, ale lovili se například i daňci. Obliba vysoké ovšem převažovala. Lov při parforsních honech neprobíhal nikdy namátkově, a proto se velmi záhy začal soustřeďovat do obor. Lovným jelenem se pro parforsní hony stával jelen, který byl minimálně čtyřletý a měl alespoň osm výsad na paroží. Čtyřletý jelen byl označován jako "první lovná hlava", pětiletý jako "druhá lovná hlava" a tak dále. Jelenům v oborách byla věnována mimořádná pozornost. Například každý starší jelen obdržel jméno po významné osobnosti (majitel panství, člen rodiny, významný host) a byl nazýván jmenovcem, vedeny byly i kmenové listy s přesným popisem (např. paroží) daného kusu zvěře.

Rychle se také ustálila přesná pravidla organizace parforsních honů. Hlavními aktéry honů byli tak zvaní "pikéři", jízdní myslivci, kteří dokonale znali revír a ovládali systém signálního troubení na lesní rohy. K lovu byly využívány smečky (láje) čistokrevných parforsních psů. Koně byli chováni speciálně pro potřeby parforsních honů a dělili se na koně pátrací, stíhací, štvanicové a výměnné, takzvaně podložní. Hony se vždy konaly v připravené oboře, kde byly vytvořeny průseky, aby lov mohli sledovat i vybraní diváci, kteří byli na pohledová místa dopravováni zdobnými, honosnými kočáry.

Parforsní hony měly primárně společenský charakter, což bylo definováno nejen slavnostním úborem jezdců, nýbrž i jejich ceremoniální organizací. Průběh parforsních honů byl ustálený. Za rozbřesku vyjížděli pikéři vyhledat jelena předem vybraného k danému lovu. Jeho místo bylo označeno zálomky na průsecích. Nejmladší pikér se kolem deváté hodiny ranní vracel na panství a ohlásil místo jelena, které se stalo místem srazu lovecké společnosti.

Následně vyrážel lesmistr a štolba s koňmi, následován pánem myslivosti a hosty lovu. Na místě srazu společnosti podal pikér hlášení a pán myslivosti (honu) nařídil "vyzdvižení" jelena. Jeden z pikérů v návaznosti na tento povel vjel do lesa v doprovodu pěšáků, kteří drželi psy. Jakmile byl jelen tak zvaně "En vue", na dohled psů a ti ho začali hlásit, byli psi vypuštěni a byla troubena "En vue" fanfára. Poté byla na stopu vypuštěna hlavní smečka a pikéři vyměnili "pátrací" koně za koně "stíhací".

Až ve chvíli, kdy smečka dostihla jelena a slídící psy, byla troubena fanfára "Dobrý lov". Ostatní pikéři na její signál zaujali místa na křižovatkách a v průsecích, aby mohli podávat o pohybu jelena zprávu. Pokud smečka ze stopy seběhla, například na stopu zajíce, byla zastavena a opravena. Většinou ale každá smečka obsahovala minimálně jednoho až dva zkušené psy, kteří se stopy vždy drželi. Hosté honu začali následovat smečku a pikéry na koních.

Probíhalo-li pronásledování zvěře příliš rychle, byla troubena tak zvaná "Stop fanfára" a udělala se přestávka a jelen tak získal náskok. Pokud se jelen chtěl zachránit přechodem či vstupem do vody, byla troubena "Vodní fanfára" a vypuštěna byla speciální smečka tzv. "vodních psů". Jakmile jelen ztratil sílu a postavil se psům na odpor, byla troubena "Stop fanfára", v tu chvíli jeden z pikérů přeťal jelenovi šlachu na zadním běhu, aby se zabránilo možnému poranění psů. Následně dal některý z vážených hostů lovu zvířeti "poslední záraz", bylo troubeno "Halali" a následovalo tak zvané "Currée" - slavnostní zakončení honu.

Jelen byl stažen, vyvržen a překryt kůží, před níž byla umístěna trofej. Na pokyn pána myslivosti bylo provedeno currée. Pikéři při něm třikrát objeli trofej, smečka byla v tuto chvíli upoutaná. Při currée měli všichni přítomní stažené rukavice, povytažené lovecké tesáky a byli ozdobení "úlomky" z loveného kusu. Po currée odjížděla společnost domů. První vždy jeli myslivci se smečkou psů, troubilo se "Halali", následovali je lesmistr s místním štolbou, cizí štolbové a až po nich jel pán honu a jeho hosté. Průvod vždy uzavíral "zelený" vůz, na němž byla umístěna jelení trofej.

Při slavnostní večerní hostině byl na stůl pokládán jeden přední běh jelena na podnosu a pod něj se zakládaly peněžité dary, které se následně dělily mezi personál. V tomto duchu byly parforsní hony organizovány na území naší republiky až do první světové války.

Historie parforsních honů v Čechách

Od čtyřicátých let 19. století se střediskem parforsních honů v tehdejším Rakousku–Uhersku staly Pardubice, které si toto výsadní postavení udržely až do první světové války. Pardubicko mělo pro účely parforsních honů ideální dispozice. Bylo rovinaté, krajina byla přehledná, měla vhodnou skladbu porostů, dostatečnou vodní síť a lehké písčité podloží. Jednalo se tedy o prostředí umožňující rychlé unikání zvěře, které ale nekladlo příliš vysoké požadavky na koně a jezdce, a zároveň nabízelo dostatečně rozmanitý terén s vhodnými přírodními překážkami.

První hon uskutečnil hrabě Oktavián Kinský v roce 1836. Za tímto účelem byli z Anglie dovezeni plnokrevní koně a foxhoundi. Obliba honů strmě stoupala, v honební sezóně se hony konaly i pětkrát v týdnu, přičemž se obvykle čtyřikrát týdně uskutečnil hon na jelena a jedenkrát pak hon na zajíce. Organizace honů se postupně ujímaly další a další významné osobnosti. Pardubice měly toho času jen okolo 4 000 obyvatel, ale v sezóně honů se stávaly kulturním a společenským centrem nejen rakousko-uherské, ale i evropské šlechty.

To přineslo do města významné finanční prostředky, které byly investovány nejen do rozvoje města samotného, ale i do řemesel a obchodu. Úhrady škod na polnostech jednotlivých majitelů také byly velkoryse kompenzovány, což zajistilo nejen zvýšení kvality života místních hospodářů, ale i jejich pozitivní vztah k těmto aktivitám šlechty. Hony byly později organizovány i mimo oblast Pardubic, ale Pardubice svoji výsadní pozici nikdy zcela neztratily.

Pro představu o společenském významu parforsních honů v Čechách - například v roce 1911 se podzimní honební sezony zúčastnilo 952 jezdců a psalo se o nich nejen v místním, ale i v pražském, vídeňském či berlínském tisku.

Poslední parforsní hon se v Pardubicích konal v roce 1913. Začátek první světové války organizaci honů ukončil, jezdci i koně byli z většiny vojensky nasazeni a po skončení války již tradice honů obnovena nebyla.

Hon na lišku

Tento specifický druh honu se rozšířil až v polovině 19. století, a to především v Anglii a Francii a velmi brzy se změnil v populární jezdecký sport. V našich podmínkách se příliš neujal a byl provozován jen na některých lokalitách, velkostatcích. Hon na lišku je v podstatě obdobou tradičního parforsního honu, který se ale koná v odlišném typu krajiny a s jiným typem štvané zvěře.

Hon na lišku totiž vyžaduje otevřenou, odlesněnou krajinu a skutečně velkou honitbu. Liška je na začátku lovu vypuzena z nory či je jí večer před konáním honu zabráněno vstoupit do nory. Na její stopu je následně uvedena smečka psů, kterou následují jezdci na koních. Smečka psů i koně určení pro lov na lišku musí být velmi rychlí a vytrvalí. Liška nejprve vždy prchá přímo, až později začíná vyhledávat úkryty v křovinách, řeky a pastviny s dobytkem, aby zakryla svůj pach a svedla psy ze stopy. Liška se vždy chová velmi inteligentně a není snadné její stopu udržet. Jakmile je liška příliš vyčerpaná, snaží se ukrýt v noře, kam jsou za ní ale vypouštěni norníci. Když norníci lišku z úkrytu vypudí, hon pokračuje. Celý hon končí zardoušením lišky a zažitými společenskými ceremoniemi. Lov nikdy není rychlý a snadný, je odvislý od náročnosti a prostupnosti terénu, kondici štvaného zvířete i úrovně jezdců a koní, vždy trvá delší dobu a klade vysoké požadavky na všechny zúčastněné.

Hony na lišku se koncem dvacátého století staly terčem kritiky nejen ochránců zvířat, ale i širší veřejnosti. Ve Velké Británii tento odpor, navzdory snahám o zachování honů jakožto kulturního dědictví národa (proti zákazu pořádání honů na lišku striktně vystoupila například i Sněmovna lordů či princ Charles), vyústil v roce 2002 v zákaz pořádání honů na lišku ve Skotsku a následně, v roce 2005, byly tyto hony zakázány i v Anglii a ve Walesu.

Navzdory platným zákonům je ale praxe často jiná, protože hony jsou ve Velké Británii důležitou součástí venkovské kultury. Existují také zákonné výjimky, které organizování honů i dnes umožňují. Například v Severním Irsku a Kanadě je ale hon na lišku stále legální a je běžně provozován.

Protože se podzim skutečně blíží mílovými kroky a většina aktivních jezdců se "hubertek" účastní alespoň v pozici diváka, vrátíme se k tématu moderního honebního ježdění, honebním koním, hubertovým jízdám a jejich pravidlům v nejbližších dnech ještě jednou.