Pěšiny v lese šustí, nasáváme kořeněnou vůni lesního kompostu a rozhlížíme se, kde by se daly nejlíp postavit skoky. Řežeme, zatloukáme, přitloukáme, vyplňujeme chvojím. Zajišťujeme občerstvení, rozvážíme pozvánky. Maštalní debaty rozebírají počasí, kdo kterého koně, v jaké jsou koně kondici, jaký druh copánků, rozdělení do lotů skákacích, maloskákacích a výhradně pozemních. Kdo bude mástr, kdo liška a jak je to možný, vždyť jsem to měl být letos já.

Konečně se dočkáme. Začátek honu stanoven na třináctou hodinu, poslední opozdilci dorazí kolem půl druhé. Kalíšky s rozličným druhem šnapsu, zpravidla dle oblasti, obracené dnem vzhůru, vlévají do žil jezdcům teplo a odhodlání. Trubač pozvedá žesť a zatroubí halali.

Jezdci berou koně na otěž a vyrážejí - někde jen za mástrem a liškou, někdy i za šestinohými psy, ve vyšší lovecké třídě za doopravdickou smečkou. První cval, první překážky, někdy první pády. Stacatto kopyt rozeznívá krajinu. Na hon se nejede pro úspěch, ale pro zážitek - a pro požitek. Požitek je očekáván zejména na konci dne, kdy unavení koně zpracovávají svou večerní porci píce a jezdci se sjíždějí na Velký soud. Tady obvykle romantika končí a na řadu přichází bujará zábava, zhusta mlácená metlou lidstva.

Ovšem nesuďme se přísně. Nakonec svatý Hubert nebyl hned svatý. Ale ne každý musí zažít rodinnou tragédii, následně vyrazit do lesa na lov a tam narazit na jelena, kterému mezi parohy září kříž. A posléze se vydat na cestu boží. Nám, obyčejným smrtelníkům, zbyly aspoň ty Hubertovy jízdy. Tak tisíceré Díky, pane Huberte!