Poučka první: nikdy nevěřte frázi „času je dost“

Po zářijovém koncertu Madonny jsem naposledy odpočívala. S vědomím, že příští víkend pomalu začnu pořádat své celodenní túry do lůna přírody za účelem oživení přírodních překážek. Kdybych se bývala byla donutila začít hned, ušetřila bych tolik času... V počtu lidí jedna to je totiž opravdu na dlouho :o)

Trasa pro skokany má zhruba tři kilometry, je lemována různými typy skoků (hirdy, kmeny, tripple bary, křížky, oxery, dvojbradlí, plus různé kombinace v návaznosti na členitost terénu: terasy, drop, nízké zdi z klád apod.,) a když s sebou musíte vláčet sedm druhů hřebíků, sekerku, kladívko, pilu a flašku pití, je to luxusní pakárna. Ještěže je podzim sám o sobě krásný a ještěže mám jedno dítě, které obětovalo pár víkendů ve prospěch manuální dřiny, protože jinak bych to nestihla ani náhodou (Verčo Bachmannová – ještě jednou DÍKY).

Skoky je nutné pečlivě prohlédnout, zdali ustojí případné štrejchnutí kopytem, zdali někde nevykoukl hřebík a zdali nejsou v případném karambolu životu nebezpečné. Zrovna letos mne osvítilo z nebe a na tripple baru jsem pro klid duše prohodila ploché břevno s kulatinou, což možná zachránilo jezdkyni od zlomenin a koně od pobitých zadních nohou po špatném odskoku. Kontroluje se činnost divokých prasat v blízkosti překážek, vysekává se tráva v místech, kde se počítá s poctivým tempem. S přítelkyní kosou jsem strávila několik krásných dní... Jednou jsem se v návalu zamyšlení ocitla v lese již dávno mimo trasu, ale sekajíce poctivě pořád a dál...

Chcete-li si být jisti, že se vše skutečně stihne v termínu, nechte si minimálně týden k dobru. A chcete-li ovládat čas v den konání akce, všem tajně nařiďte hodinky alespoň o hodinu a půl napřed, jinak nemáte šanci:o)

slavnostní zahájení

Poučka druhá: tvrzení „to se udělá“ se vymyká přírodním zákonům

Věřte či nikoliv – nikdy se nic samo neudělá. Zpravidla to musí udělat „někdo“, a pokud věta nezní „udělám to já“, tak z „někdo“ ve výsledku zbude „nikdo“. Po čtyřech letech organizace Huberta, kdy si dvě osoby dělí funkce stylem „ty jídlo, buzerace jezdců a stužky... ... a já ten všechen zbytek, tj. překážky, kurz, doprovodné soutěže, programy, pozvánky, stravenky, finance, sponzory, způsoby fungování během dne apod.“, a kdy tento zaběhnutý model relativně funguje, je fatální hovadinou rozšířit pořadatelství o osobu třetí, o níž navíc víme, že trpí tendencí vše dohánět na poslední chvíli a nelze se na ni spolehnout ani výkonnostně, ani časově.

Bude to právě ona, kdo z pouhých čtyř úkolů nakonec zvládne zrealizovat dva a samozřejmě za pět minut dvanáct; bude to ona, na koho se několikrát bude skoro hodinu čekat a kdo bude mít tu drzost prezentovat se ve stylu největšího borce, který si to může dovolit.

Jako natruc se stane zázrak, že akce po katastrofických zkušenostech z minulých ročníků skončí v plusovém výsledku a nastane moment, kdy se bude rádoby výdělek rozdělovat mezi pořadatele. A co teď? Na třetiny? Posledních 14 dní jsem spala 4 hodiny denně a celou noc se mi zdálo, jak tluču hřebíky anebo střihám kolečka na stužky, protože letitá kolegyně „v branži“ má malé dítě a doma fanatického nekoňáka, takže k herkám smí pouze třikrát týdně v době „od-do“. Ano, třetí osoba se poslední týden starala o dvě malá vnoučata, protože její dcera ležela v nemocnici. Budiž. Ale co s jejím argumentem „tak sis měla říct mému manželovi, to je tvůj problém, žes to všechno dělala sama...“?

Poučka třetí: zadarmo ani kuře nehrabe

Naivní představy „třeba nám dají pár tatranek“ předem vypusťte z hlavy. Ano, řeč bude o sponzorech. Žijeme v maloměstě, pár tisíc obyvatel. Vyjma mého zaměstnavatele, který nevědomky zasponzoroval slušný balík potištěných papírů a dalších kancelářských potřeb, jsme si tradičně neškrtli (o čase věnovaném Hubertu v pracovní době se raději nezmiňuji; stokrát to můžu mít připravené z domova, ovšem bez vzájemně kompatibilních počítačů se nechytám).

Naproti tomu osoby a společnosti, které z Vaší existence budou mít maximálně dobrý pocit, tedy faktický užitek žádný, se neštítí udělat radost lidem i dětem od koní. Ať už je to zástupce světově proslulé americké firmy FARNAM anebo živnostník, který vyndá z peněženky drobné v podobě dvou bankovek hodnoty dvou a více cifer, spolu s větou „to je dobrý, já žádný papír do daní nechci“. Nejvíce věcných darů paradoxně přijelo ze stověžaté Prahy a z nejvzdálenějšího kouta Moravy: z místních zdrojů nic.

Jediný hřejivý pocit z letošního roku: děti opravdu neodešly s prázdnou, a to prosím ani jedno. Kdybych měla sečíst nominální hodnotu veškerých věcných darů, náklady by nám nepokryl ani celkový příjem ze startovného, a ještě zbyly ceny minimálně na jedny hry s koňmi pro děti.

A když se připočtou i rady získané v diskuzi na EQ, vyleze pouze finální spokojenost :o)

terénní jízda zepředu

Poučka čtvrtá: větru, dešti a blbcům neporučíš

Počasí... Počasí zahrnuje hnedle dva druhy zkázy: zaprvé nízká návštěvnost v případě, že rozpočet je přizpůsoben návštěvnosti vysoké. Pak máte dva týdny třikrát denně k jídlu guláš, zbytek roku požíráte párky a pijete levnou limonádu... Budiž. Stužky se nechají předělat na rok příští (při troše snahy), ale těch osm týdnů fyzické dřiny, odříkání a neplaceného volna na úkor živobytí už dovede řádně rozlítostnit.

Zadruhé vysoká návštěvnost, pakliže je stanoven maximální počet koní: tedy tak, jak tomu bohužel bylo letos.

Proč je na pozvánce velkými písmeny psáno „PROSÍME O POTVRZENÍ ÚČASTI Z KAPACITNÍCH DŮVODŮ PŘEDEM“? Aby všichni tajemně mlčeli, abych já ve snaze mít alespoň pokryté náklady tři dny před akcí rozeslala SMS dalším potencionálním zájemcům a aby ve finále přijeli VŠICHNI. Okamžitě se dvojnásobně natáhnou prodlevy, protože dva organizátoři se rozčtvrtit nedokáží a ten třetí minutu před zahájením shání sedlo, neb zjistil, že mu jedno chybí.

Proč jsem vstávala o tři hodiny dříve než ostatní, když stejně organizace klekla pochybením kohosi jiného? Proč jsem všechno puntičkářsky plánovala do posledního detailu? Proč jsem to zrovna já, kdo si po necelé hodině čekání na třetího pořadatele vyslechne nevrlé „no to se dalo čekat... Hlavně že nás naháněli, ať jsme tu včas...“

Kdo pozvané hosty naháněl? Hádejte. Kromě sedla daná osoba potřebovala půjčit i otěže, a to už měla být tři čtvrtě hodiny na slavnostním zahájení.

po doběhu dostihu

Poučka pátá: pro dobrotu na žebrotu

Nikdy se nesnažte vyhovět všem způsobem, že na sebe hodíte vícero funkcí, které se vzájemně kříží. Jednak zapomenete polovinu z toho, co je nutné udělat, a zdi oblepené desítkami žlutých upomínacích papírků Vám nepomůžou (nemluvě o tom, že akorát tak propadnete definitivnímu záchvatu paniky a chaosu v otázce, co dřív).

Stačí nepatrné nedorozumění Vás a pověřené osoby ohledně předem daného místa: honem, honem svěříte svého koně do rukou akčně neprověřeného jedince, honem najít Evču, která koně podržet umí, a honem sebrat kameru, protože oni už skáčou...

Výsledek? Uběhnou dvě minuty a Váš kůň, který s čerstvě zahojeným zášlapem skákat vůbec nemá, proletí kalupem pod davem lidí, posléze i mezi koňmi a v dostihovém tempu krosí jeden skok za druhým ve snaze být první. Situace hodná infarktu a věčné otázky „muselo se tohle stát?“

Nehledě na fakt, že se Vás půl dne všichni vyptávají, kdeže Vás to „ten divokej koníček“ vyklopil a jestli jste v pořádku...:o)

Poučka šestá: intenzivnější příprava vede vždy k nevalnému výsledku

Mým krédem bývá vytvořit netradiční akci, která bude alespoň trošku vystrkovat růžky ze zaběhnutých a pevně stanovených šablon. Takže u nás místo chytání lišky pořádáme Hon na žlutického Lva, což je mnohem větší bžunda: letos účastníci pátrali hnedle po třech exemplářích tohoto „typicky českého“ zvířete, z nichž jeden z nich dlouho předlouho číhal usazen mezi kotníky kameramana... Úloha kameramana je totiž nevděčná, protože skrz sklo čočky vystavujete svou osobu rozmanitým bolestivým střetům a kvůli dobrému záběru překonáváte v ouzkých jezdeckých botách a saku horší terén než sami koně; ale fakt, že se všichni od pohledu do kamery odvrací, občas přinese své ovoce. Lev na odhalení čekal dlouho, předlouho...:o)

Další z mých posedlostí je vymýšlení soutěží. V rámci našeho Huberta jezdci a koně absolvovali ledacos, třeba rychlostní test „do Hospody na panáka a zpět“ a výrazy jejich obličejů po zjištění, že ve skleničce není alkohol, nýbrž odporně kyselá tekutina, stály za to... :o))) Do Hospody se jelo přímo a rychle nejkratší cestou, z hospody už museli stanoveným slalomem, jakože jsou podnapilí.

Oblíbenou zábavou bývá přenášení blbotvarů v sedle koně (deštníky, balónky, šustící tašky apod.), děti měří síly ve volbě, kdy se snaží se svým koníkem v limitu překonat co nejvíce zákeřných míst bodovaných dle Bubákovy stupnice. Takové vlající fáborky, staré pneumatiky, plachty anebo natřené dveře na zemi klání nejmenších zpestří a také ukáže, do jaké míry zvíře svého jezdce respektuje.

bubáááák...

Letos měli jezdci vykrádat banku. Po odstartování nasadit škrabošku, projet skrz kavalety, po barevných dveřích a pravotočivou uličkou až ke vstupu do Banky. Otevřít si (rozhrnutím závěsu), vjet do banky, uchopit pytel s význačným obrázkem „€“ (původně tam byl z komiksu obšlehlý dolar, ale nejsme v Americe, že ano), naházet do něho několik balíků rádoby bankovek, opustit banku, zavřít (opět závěs), schovat kořist do připraveného barelu s tím, že pokud lup upadne mimo, lupič vyfasuje trestné vteřiny, a přes slalom a balónky honem do cíle. Zhruba minuta a půl pro každého závodníka. Ale ve více než třiceti koních??? Horko těžko. A aby to nebylo málo, fučel vítr, který samovolně otevíral vchod do Banky natolik úspěšně, že jej nebylo možné vůbec používat, a jezdci museli k penězům přes fáborky. Časová tíseň ze soutěže vystřihla i škrabošku a házení peněz do pytle, což mi bylo obzvláště líto: peníze a škrabošky jsem vyráběla do pozdních nočních hodin a zcela zbytečně :o(

Skoků chtiví účastníci sice poměřili síly ve volbě parkurové, ale v lehce stísněných podmínkách se bohužel žádné zázraky vykouzlit nedaly.

momentka z Pohádky

Poučka sedmá: důvěřuj, ale prověřuj

Definitivním nářezem letošního Huberta se stal Závěrečný soud. Zpočátku to vypadalo, že opět neseženeme divočinu (maso), a když už byla konečně prasátka vykostěna a odnesena do restaurace, dověděli jsme se, že za každou porci musíme doplatit dvacet korun českých, prý že se rozmysleli. A rozmysleli se jak jinak než v pátek, tedy den před akcí, nezávisle na několika domluvách předtím.

Sehnat hospodu, kde za udělání guláše pro zhruba 50 lidí chtějí necelé tři stovky, se sice v šibeničním termínu podařilo, ale pro změnu jsme se do vyhrazeného místa nevešli. Hlava na hlavě a kravál z jinak populárního soudu vytvořili shluk těl, kde nebylo slyšet vlastního slova a obžalovaní byli rádi, když se jim podařilo povstat, o pokorném kání se přímo před osobou Velké Soudkyně jsme si mohli nechat jen zdát.

Poučka poslední: hlavně že jsme všichni zdraví!

Tedy až na tu hlavu, protože typický hubertoidní magor pořadatel se pozná právě podle toho, že po nesčetněkrát vysloveném „UŽ NIKDY“ samozřejmě propadne napřesrok své podzimní vášni znovu. To však není můj případ, protože v létě 2007 definitivně zvedám kotvy ku matičce Praze, a to bez koně. Pravdou ovšem je, že se mi zřejmě bude po mém chorém, šílícím a bezedném nadšení ještě nakonec stýskat. Inu, ke koním neodmyslitelně patří koniny :o)

Tímto DĚKUJI všem, kdo mi byli v pořádání akcí nápomocni, především sponzorům a dobrovolníkům, kteří nelenili přiložit ruce k dílu (i pod chaotickým velením).

Všichni máte mé sympatie

Velký Soud zasedl: třeseš se, hříšníku?