Loni jsem slíbila přátelům z Farmy Bulovka, že jim Huberta nafotím. Když si jezdci postupně přiváděli koně z rozlehlých místních pastvin, opět se ozvala stará touha a já se při sedlání z legrace zeptala Daniely Kodadové z Bulovky, jestli by pro mě taky nějaký koník nezbyl? Na okamžik přestala sedlat, změřila si mě zvláštním pohledem a po chvilce pronesla: „No jestli chceš, tak my ti ještě něco z pastvy přivedem!" Rychle jsem zacouvala - přeci nemám oblečení, už o sobě roky tvrdím, že nejezdím, ale že se vozím a navíc jsem slíbila, že budu fotit! Takže Hubert jsem absolvovala v kočáru, náramně jsem si to užila a na rok jsem na to zapomněla.

Jenže letos se na konci září objevila na Facebooku pozvánka z Bulovky na letošního Huberta a červík Pepík opět vylezl. Zase ta stará touha sednout si po dlouhé době na koně a jet krajinou... Pro mluvil jeden fakt - loni zvládnul čtyřhodinovou vyjížďku i mistr kovář, postarší pán na tažné Myšce, tak proč bych to neměla zvládnout já - středněvěká paní s roky ježdění na jízdárně? Co na tom, že v posledních letech nejraději jezdím jen na islanďácích, u kterých mám pocit, že kdybych spadla, tak to ani nepocítím, protože jsem stejně skoro nohama na zemi:-) a že nemám skoro žádnou kondičku! I bláznivé sny se ale mají realizovat, tak proč dál čekat? A tak jsem jednoho večera vznesla na FB dotaz přímo na Danu - zda by tedy nešlo vypůjčit si nějakého koně a tentokrát jet, s tím, že bych foťák někomu půjčila... Odpověď, která obratem přišla, mě k smrti vyděsila: „Zapomeň na foťák a soustřeď se na to, že budeš jezdec. Něco ti obsednem...!" S díky jsem odmítla, na to moje schopnosti už dávno nestačí! Ani další návrh se u mě nesetkal s velkým pochopením: „Hřebci ze čtverylky z Pardubic tady zahálí, to je výzva, ne?" To už jsem pochopila, že si ze mě utahují, protože jet Huberta na plemenném chladnokrevném hřebci je opravdu výzva, ale nikoli pro mě :-)! Takže jsem s díky odmítla a vysvětlila jsem, že potřebuji klidného, staršího a spolehlivého oře, který mě zodpovědně doveze tam a zase zpátky. Na odpověď jsem nemusela dlouho čekat: „Teď vážně, koník tu pro tebe bude a můžeš si ho vyzkoušet. Nějakou kobylici vyberem." A tak jsem nadšeně souhlasila.

Otočila jsem se od počítače a tu radostnou novinu zvěstovala manželovi. Na okamžik na mě němě zíral (má u mě body k dobru - na čelo si nepoklepal) a pak se zeptal: „A nespadneš zase na hlavu? Helmu máš v pořádku?" On totiž už zažil, jaké to je, když manželka sletí z koně, způsobí si otřes mozku, nepoznává vlastní děti a její jedinou starostí je, na kom jela a s kým... :-) Svatosvatě jsem slíbila, že pokud budu padat, tak na jinou část těla, a helma že drží pohromadě. Vzápětí jsem začala řešit, že vlastně nemám žádné repre oblečení, ve kterém bych mohla jet. Nakonec mě zachránila vietnamská tržnice, kde jsem zakoupila za pár korun něco jako rajtky („Šuší, paní, to dobrý, to ohrneš!").

Takže výstroj jsem měla, teď ještě vyzkoušet vybranou kobylku. Na Bulovce mi ji do poslední chvíle tajili, teprve když jsem přijela na zkušební jízdu, prozradili mi, že mi půjčí můj oblíbený fotomodel ryzku Fuksinu. Prý si budeme rozumět, protože je to rozumná koňská dáma v letech, ale přitom jde s chutí dopředu. Cvičná jízda dopadla dobře, kobylka šlapala jak hodinky a já zjistila, že roky na jízdárně nesou své ovoce i po mnoha letech. A tak bylo rozhodnuto, už jsem mohla jen počítat dny do události H.

Náladu mi kazila předpověď počasí - na začátku týdne byla doslova katastrofická. Zima, déšť, zataženo. Říkala jsem si, že nemůžu mít všechno a byla smířená s čímkoli, co přijde. Jenže čím víc se blížila sobota, tím se předpověď vylepšovala a s ní i moje nálada.

13. říjen, ráno - probouzím se do nádherného rána, slunce se odráží do kaluží po nočním dešti. Josef Váňa dnes pojede svou 26. Velkou pardubickou, já prvního Huberta:-)! Fuksina se nechala na rohlík odlovit z pastviny, kolem jedenácté sedím v sedle, je slavnostní nástup. Posledně klidná kobylka je značně veselá, poklusává, uši má našpicované dopředu. Dušan Zadák nám dává poslední dobré rady, přeje pěkného Huberta a asi čtyřicítka koní vyráží ze dvora. Můj úmysl držet se někde vzadu s ostatními koňmi ze statku rázně ruší sama Fuksina. Její kolegyně ze stáda Lotka jede jako liška, takže se nečekaně ocitám hned za masterem. Poklusáváme, v duchu si ale říkám, že po prvním kopci už půjdeme v klidu. Netuším, jak hluboce se mýlím!

Přijíždíme pod první kopec, bude se cválat. Jakmile je dán povel, Fuksina vystřelí jak torpédo a mám co dělat, abych nepředjela mastera. Tak klidná a pohodová vyjížďka?! Vždyť ona táhne jak dostihák v tréninku! Ano, taky jsem to zažila, jen jsem to jaksi nečekala na pořádném chlaďasovi. Ale nevadí, mám ráda adrenalin, jen se ujišťuju u Dany, že to není pořádně nakrmený plňas převlečený za begana (dneska jeden neví!). Prý ne, hmm, moc se mi to nezdá! Skoky na loučce pro odvážnější členy lotu vynecháváme, i když se mi zdá, že Fuksina po nich toužebně pošilhává. Jedeme cestou necestou, polem nepolem, kobylka dupe stále na třetím místě a energie jí vůbec nedochází. Začínám přemýšlet, jestli by ji neměli přejmenovat na Tatranku, to je přeci energie sbalená na cesty, ne?

Pokouším se ji zklidnit, jenže přichází další táhlá louka jako stvořená ke cválání. Liška (Daniela Kodadová s Lotkou) mizí v dáli, master vypadá, že už také nacválá, Fuksina pomalu piafuje, já ji sotva držím. Master se s úsměvem ohlíží, drží svého oře stále v klidu, ale to už Fuksina prostě duševně neunese, protože její stádová kolegyně Lotka je už bůh ví kde. Bere mi ruku a už se řítíme tryskem za ní. Budu to mít drahé, ale užívám si to! Řítíme se loukou, konečně cítím pořádný vítr ve vlasech, mouchy si ze zubů seškrábu později! Pořád se totiž usmívám, tohle jsem už dlouho nezažila. Když dorazí zbytek koní, zjišťuju, že master si vychutnal téměř všechny, protože zůstal stát. No, soud bude zajímavý! Koně konečně trochu zpomalují, začínám vnímat voňavý les, popadané rezavé listí buků a krásné údolí s potůčkem. Jedeme Pousteckou oborou, kochám se jako doktor z Vesničko, má středisková, jen mám štěstí, že s Fuksinou neskončíme v pangejtu:-). Zhruba po dvou hodinách sesedáme, opékáme buřty a já můžu lehce rekapitulovat. Jedna zpocená kobylka šlapající jak dostihák v plném tréninku a ani trochu neumdlévající. Jedna zpocená jezdkyně, poněkud již umdlévající. Neřeším, že některé části těla necítím a jiné až moc! Prostě tenhle zážitek si vychutnám dokonce! Buřta sním, o chleba se dělím s kobčou (jak dát najevo koni, že díky němu zažíváte něco neskutečného?)

Po občerstvení vyjíždíme, držím se spolu s ostatními koňmi z Bulovky úplně vzadu a doufám, že druhá část bude klidnější. Fuksina ale okamžitě pochopila, že jsem ji otočila čumákem k domovu a opět zabere plnou silou. Nenápadně, leč vytrvale se propracováváme vpřed. Na první "cválací" louce jsme se vytrvalým tempem propracovaly opět těsně za mastera a já začínám mít pocit, jaký kdysi určitě zažíval Váňa při stíhací jízdě po nešťastném pádu Železníka! Občas někdo nedobrovolně opustí sedlo a já si uvědomuju, že kdybych spadla, kobyla by rychle zmizela kdesi za obzorem a neomylně zamířila domů, zatímco já bych netrefila domů ani omylem, protože jsem si cestou nesypala hrášek! Navíc mi už docházejí síly, tak se obávám, že bych ani nevylezla na strom, abych vyhlížela nejbližší světýlko...

Pomalu se však blíží konec, závěrečné halali. Z Fuksiny už doslova crčí, ale svoje místo nehodlá nikomu přenechat. Když už se na nás někdo tlačí, sklopí uši dozadu a zatváří se tak zle, že si to každý odvážlivec rozmyslí a raději zacouvá. Master už ví, že není radno nečekaně zastavovat, protože rezavý válec se řítí dál nezmenšenou rychlostí! Řadíme se pod kopcem, zazní povel a čtyřicítka koní se řítí do pomyslné cílové rovinky. Fuksina má skvělý odpich, ale na lehkonohé koně nestačí. Končíme kdesi uprostřed pole, ale já s pocitem vítězství. Zvládla jsem čtyři hodiny v sedle neuvěřitelné chladnokrevné sedmnáctileté klisny (prý postarší klidná dáma!) Jsem hodně unavená, dalo mi to zabrat, ale cítím se jako František Venclovský po překonání kanálu La Manche - „Já su tak šťastné...!"

Jsou zážitky, které jsou penězi k nezaplacení. Tahle Hubertova jízda k nim patří a já bych za ni ze srdce ráda poděkovala všem mým úžasným přátelům na Farmě Bulovce - Dušanovi Zadákovi, Evě, Daně a Kačce, Martinovi (a samozřejmě Fuksině), protože díky nim jsem si splnila jeden dávný sen. Za fotky, které zachycují jednu neobyčejnou historickou událost, patří díky Lence Svitičové.