Její pravé jméno je Úhlava a nedávno oslavila 29. narozeniny. Klisna plemene slezský norik Úhlava alias Bublina, Bubu, je ikonou české hiporehabilitace. Její jméno zná snad každý, kdo se kolem „hipošky“ pohybuje. Za 13 let aktivní služby v hiporehabilitaci odpracovala více než 11 000 cvičebních jednotek s handicapovanými klienty, a to i s těžkými klienty kolem 100 kg. Když vezmeme, že během jednotky hiporehabilitace kůň ujde kolem 1,5-2 km, má za sebou dost přes 20 tisíc kilometrů, které musela spolehlivě, pravidelně a bezpečně ujít s křehkým (ale někdy těžkým) nákladem postižených dětí i dospělých. V hiporehabilitaci se počítá každý metr. Jedno cuknutí, uskočení či jen náhlá změna rytmu mohou zničit předchozích deset minut úspěšné působící terapie. Proto si v hiporehabilitačních střediscích dobrých koňských terapeutů tak váží. I když tito koně nezažijí čestná kola před bouřícími tribunami, jsou mezi nimi opravdoví šampioni. Cesta na trůn však bývá klikatá. 

Nepoužitelný kůň?

„Bublinu jsem poprvé uviděla na začátku léta 2000,“ vzpomíná Vanda Casková z Epony Brno, „když jsem v Eponě  sháněla koně pro dospělou klientelu, dostala jsem typ na koně, který stál v Ústavu pro tělesně postiženou mládež v Brně na Kociánce. Jednalo se o relativně mladou devítiletou chladnokrevnou klisnu. Klisna byla jako nevhodná pro hiporehabilitaci určená k prodeji. Nepoužitelný kůň, jak mi ji popsali. Dostali ji na Kociánku darem, a jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej. Můj první dojem? Cink! Zaujal mě pohled vystresovaného koně s takovým tím výrazem – vem mě pryč!! Ne že by se o ni nestarali, to v žádném případě nemohu říct, ale zrovna s chovem těžkých koní tam nikdo neměl zkušenosti. Když klisna, překrmená jádrem, potřebovala vybít svou energii, byla podle nich nezvladatelným krakenem, který vláčel personál po kolbišti. Navíc se dostala do velmi stresového prostředí, Kociánka se přestavovala, všude shon, rachot, stroje. I na to reagovala.

Zřejmě špatné zkušenosti

„Dalším problémem se ukázali ošetřovatelé – muži. Předpokládám, že s nimi neměla ty nejlepší zkušenosti. Jako mladá tříletá klisna byla zakoupena pro práci v lese kamsi do Jižních Čech. Na první pohled možná mohutná, ale uvnitř velmi citlivá klisna pravděpodobně špatně snášela hrubé zacházení. Mohu jen odhadovat podle vybělujících jizev na jejích končetinách. Odtud asi pramení i její „neošetřitelnost“, jakýkoliv veterinární zákrok byl rizikem pro doktora. Navíc, jak bylo zvykem, hned byla zapuštěna. Jako slezská norička byla březí s belgickým hřebcem. Taková škoda… Ale byla osmdesátá léta a na původ chladnokrevných koní nikdo moc nekoukal. Dala dvě hříbata po sobě a pak už jen šla z ruky do ruky, nikde se dlouho neohřála.“

Dar

„Po jednání s ředitelem Kociánky, který měl pro ni slabost, jsme ji do Epony získali darem. Bylo to velké gesto, kterého si dodnes vážím. Z Kociánky to do působiště Epony na Panské Líše v Brně Soběšicích bylo asi 4 km, když se prošlo sídliště, tak se dalo pokračovat po lesních cestách. Neměli jsme velké sedlo a k údivu všech dostala Bublina hiporehabilitační madla a se svou novou ošetřovatelkou došla do nového působiště po kopytě. Bez problémů. Panská Lícha stojí uprostřed lesů, a to se ukázalo jako nejlepší řešení problémů s citlivou klisnou. Další výhodou bylo i to, že hipoterapii se věnují především ženy. Ale i za půl roku se dokázala jednoduchým manévrem zbavit muže – jezdce během půl kolečka, při odskoku se mu náhodou trefit zadním kopytem mezi lopatky a vyděšeně jít proti „zdi“. V roce 2007 jsme se přestěhovali z Panské Líchy k Čapkovým do Hostěnic u Brna, do hobby stáje na konci vesnice, u lesa. V klidném prostředí se daří koně udržet v psychické pohodě mnoho let. To už byla Bubla oporou hipoterapie v Eponě Brno.“

Maruška 

„Klisna měla v darovací smlouvě jméno Maruška (Fuchsa) a byla darovaná bez papírů. No říkejte impozantní klisně Maruška!! Svoje jméno Bublina dostala podle zvuku hlasitého bublání, kterým vítá své oblíbence (což je každý, kdo jí něco dobrého přinese).

Práce pod sedlem v terénu jí jen prospěla, získala kondici a uklidnila se. Vedle našeho prvního koně Mahdího se rychle učila novým dovednostem potřebným pro hipoterapii. Doma v lese spolehlivá, ale jakmile jsme vyrazili na akci, začaly problémy, už jsme ji nebyli schopni naložit na cestu domů (jak často tohle stále vídám po ukončení jezdeckých závodů…).“

Nemá ráda chlapy, chlast a cigarety

Podle Vandy Caskové při časté změně majitelů určitě klisna získala negativní zkušenosti. Její „averze“ vůči mužům v typickém zemědělském oblečení byla výmluvná.

„Stačil jen pohled na muže v pracovním oblečení, s holinami a placatou čepicí, který zaváněl tabákovým dýmem a zbytkovým alkoholem, a bylo zle. I po třech letech mě na vyjížďce překvapila, když z lesa vyšel typicky oblečený muž s lopatou na rameni. V tu chvíli dokázala vyvinout neskutečnou rychlost – od té doby učím, že chlaďas umí hodit „tři sta z místa“, ale naštěstí většinou „za tři sta už nemůže“. Tedy když prvních několik cvalových usedíte… nedělala myšky, jen prchala.“

Přirozená komunikace – nová cesta

Vandu upozornil Pavel Čechovský na možnost výcviku podle metod přirozené komunikace a na kurz u Freda Bednáře v Domašově kousek od Brna. „Nebylo co ztratit – Pavel vše domluvil, dojel pro nás a já s Bubu nastoupila nejen do vleku, ale vlastně i na novou cestu. Bylo to pro mě první setkání s tímto přístupem a úplně mi to změnilo pohled na komunikaci a přípravu koní. Vždy budu Fredovi vděčná za první popostrčení, ale hlavně za citlivou práci s Bubíšem. Ukázalo se, že je velmi submisivní a hledá oporu svého člověka. Pro něj pak udělá všechno, co může. Když jsme si tohle uvědomili, bylo vyhráno. Našli jsme spolu cestu.“

Co pro mě Bublina znamená – nový začátek, jistotu a stabilitu (Martina Audová – dnes instruktorka hiporehabilitace v Eponě)

Opora hiporehabilitace

Postupně se stala oporou hipoterapie v Eponě Brno. Její specialitou byli váhově těžcí klienti, když nebylo zbytí, i okolo 100 kg tzv. mrtvé váhy. Zde neřešila muže – ženy, ale velmi vítala děti. Vůči nim byla obzvlášť trpělivá. Ani jsem si neuvědomovala, kolik roků vlastně uteklo. Bublina byla stálice, klisna pevné konstituce, pevného zdraví, vlastně bezproblémová.

„Z mého pohledu je největším přínosem hipoterapie, že kůň je živý a poddajný. Kůň je dynamický, ale rehabilitační a kompenzační pomůcky jsou statické. Kůň se dokáže přizpůsobovat mně, pomůckám se musím přizpůsobit já. Kůň dokáže vycítit mé bolesti a svými pohyby mi je pomáhá zmírnit… A má mě rád!“ To jsou slova 16letého Pavla a tím koněm myslel právě Bublinu.

V hipoterapii nebylo nic, co by nedokázala, když si byl její člověk jistý, že on to dá. Jen se podívala stylem – to musím? A šla. S dalším „hipošákem“ Liberem vytvořila neskutečnou dvojici, kterou rozdělil až odchod Libera na věčně zelené pastviny. Vedle ní se učili práci v hipoterapii i další mladí koně.

Když jsme na podzim 2011 začali v České hiporehabilitační společnosti realizovat specializační zkoušky pro koně, byla prvním koněm, který zkoušky absolvoval bez ztráty kytičky. Dodnes je nejstarším koněm v aktivní službě.

„Mmmm... tak první asociace jsou „velké srdce“, „důvěra“, „dříč“ a můj neskonalý vděk za „uvedení do světa hipoterapie“ (spolu s Mahdím). Taková „Matka“ v největší úctě, mne napadá, kdybych to měla shrnout do jednoho slova. Je „požehnáním každého týmu“. Jsem tak vděčná, že ji znám! (Markéta Gottvald – fyzioterapeutka)

Chomout ne, sedlo ano

Jedním z umění cvičitele koní je udržet koně v dobré psychické i fyzické kondici. Vždy jsem zastávala názor, že koně, stejně jako lidé, se nesmí nudit. Po zkušenostech z jediného pokusu o zapřahání jsem Bublince za její zásluhy slíbila, že chomout už nikdy zblízka neuvidí. Pod sedlem byla ale přirozeně chodivá. Bublina byla prvním chladnokrevníkem, se kterým jsem pracovala. Byla mou učitelkou a především ona „prošlapala“ chladnokrevníkům cestu do hiporehabilitace.

Bublinku znám už léta, je to moc hodná a krásná kobylka. Několikrát jsem na ni jela už na táboře, na který jsem jezdila spoustu let, ale i teď po letech. Pro mě je sice trošku širší, ale i tak jsem si jízdu na ní moc užila. Ten pocit, když sedím na koni, je úžasný. Myslím, že je úžasná, jak pomáhá při hipoterapii všem hendikepovaným dětem, ale i dospělým lidem. (Klientka Petra Pokorná)

„Takže jsme zpočátku postupovali podle zkušeností s jezdeckými koňmi. Práce v tréninku představovala nejen dechovou práci v terénu, ale i drezurní přípravu a skokovou gymnastiku. Vedle toho všichni naši koně musí umět chodit dobře na lonži. Když si některý ze zaměstnanců chtěl udělat jezdeckou licenci, byla k dispozici právě ona. Slezský norik se vyznačuje dobrou mechanikou pohybu, kterou právě Bublina uměla prezentovat. Drezura nebyl problém. A protože do metru skáče každá kráva, jak se učí na zootechnice, s poctivostí sobě vlastní odskákala i parkur. Prostě normální jezdecký kůň..."

Každý hiporehabilitační kůň si potřebuje občas oddechnout od práce s postiženými. A tak mi Vanda nabídla, abych Bubu tu a tam „provětrala“ jako normálního jezdeckého koně. Nikdy předtím jsem nejezdila chladnokrevného koně. Bubu však byla neskutečná… Hned bylo jasné, že ji práce pod sedlem baví. Práce na jízdárně byla radost. Kdykoliv totiž váhala podřídit se pobídce, stačilo přitlačit trochu víc a Bubu na mě „mrkla“ a „povídá“: „Fakt myslíš vážně, že to mám udělat?“ Tak jsem přitlačila holeň „ano Bubu, já to po tobě chci“ a ona na to: „Já vím, že musím, no jo, vždyť už jdu“. Krásně se na ní cválalo - tak majestátně… A naše vyjížďky do okolních lesů! To blaho se nedá popsat – seděla jsem na šťastném koni a ať už krok nebo klus a cval s větrem ve vlasech způsoboval nesmírné štěstí i mně.

Co víc dodat… i já se zařadila mezi ty lidičky, které Bubu udělala šťastnými. A protože toho uměla opravdu hodně, těch oblastí, kde dělala radost lidem, bylo tolik! Třeba i své majitelce – chovatelce. Dala klisničku, která byla pokračovatelkou Vandiny chovné rodiny.

Milá Bublinko, přeji Ti nekonečné zdraví, abys mohla rozdávat radost ještě léta. Jsi koněm, který mi z paměti rozhodně nikdy nevypadne… (doc. Ing. Iva Jiskrová, Ph.D.)

Bublina dokázala, že je opravdu kůň pro všechny případy. „A nakonec, když nám v roce 2013 v Eponě vypadl kůň pro paravoltiž, dostala voltižní madla a šla na plac. Během měsíce byla schopná pochopit, že když cvičenec odskočí po cvičení, neznamená to pád a nutnost zastavení, ale že musí pokračovat dál. Podmínky lonžovací zkoušky jsme spolu splnily na poprvé. Z mého pohledu nebylo nic, co by nedala," vzpomíná Vanda. 

Rodokmen

69/683 Úhlava alias Bublina je slezská norická klisna klokočovského chovu po 2001 Hegar z SM 2103 Irma 18/80 po 2005 Šemur, zapsaná v HPK. Malá perlička: když jsem dohledávala původ – klisna byla předána bez průkazu původu – oslovila jsem inspektora chovu koní na jižní Moravě Ing. Procházku s žádostí o pomoc, měla jsem k dispozici jen výžehy klisny. Jaké bylo překvapení, když mi za pár dní zavolal – víte, že máte klisnu zapsanou v genetických zdrojích? To bylo překvapení!

Tahle "Naše" kobylka je velkou srdcovkou! Je to duše, která se v začátcích učila, jakou láskou ji lidé mohou obdarovat a pomoc překonat některá úskalí, která si nesla někdy z minula. Svojí učenlivostí a společnou trpělivostí se z ní stal úžasný "Hipošák" (hiporehab. kůň), kdy se naučila "číst", vnímat klienty, které léčila nejen svým pohybem těla, ale u některých vyvolávala emoce. Radost, ale i pláč, který v sobě lidé drží a trápí se. Ona ho proměnila v lásku, smíření s danou situací a nastartovala klid na duši a úsměv na tváři. A umí to i teď ve svém vysokém věku. Za tento dar si Tě Bubu moc vážím a vždy budu!!! (Radka Smyczková – jedna z její ošetřovatelek a vodičů)

Pokračování rodu

„Než jsme si uvědomili, jak čas letí, bylo na reprodukci pomalu pozdě. Pokus o připuštění přirozenou cestou v roce 2004 se nesetkal s nadšením, po prvním spojení už k sobě nepustila ani hřebce, ani majitele hřebce. V dalších letech byly její říje tiché, nenápadné. Já jsem ale duší chovatel, uvědomila jsem si, že čas neúprosně běží. Hodně jsem přemýšlela, jak změnit způsob zapuštění tak, aby to bylo pro klisnu akceptovatelné. S využitím moderních metod detekce říje nebyl problém vysledovat ovulaci. Ale kde najít ženicha. Tady je potřeba si uvědomit opravdu velkou roli státních hřebčinců a možností, které přináší inseminace. Psal se rok 2008, když Zemský hřebčinec Tlumačov nabídl k inseminaci hřebce SN 2793 Nesan. Bylo rozhodnuto – to je ON. Klisna byla zapouštěna inseminací, i veterinářka byla žena. Poslední připouštění proběhlo na brněnském výstavišti v rámci MS ve voltiži, kde jsme vystupovali s Eponou v doprovodném programu. Naproti stojící frízští hřebci pana Iše ji dobře nastimulovali a zadařilo se.

Dodnes nikdo z nás nechápe, proč Bublina porodila tak brzo. Hodně předčasně narozené hříbě – klisnička – bylo odvezeno na brněnskou veterinu a začal boj o život. Do péče se zapojili snad všichni z Kliniky chorob koní včetně studentů VFU. Já trávila veškerý čas s Malou Prcinou, jak jsem tehdy klisničce říkala, jen občas si dojela pro sílu ke koním. Pohled na smutnou klisnu jsem ale nedávala. Když už byly Malé asi 3 týdny, a byla zde naděje na přežití, rozhodovali jsme se, co dál. Nejde jen odchovat koně na „láhvi“, ale kůň potřebuje i socializaci a svoje stádo. Nabízelo se mnoho variant, já tehdy vsadila na charakter Bublinky a rozhodla jsem se, že klisnu s hříbětem zkusíme znovu spojit. Je mi jasné, že si po třech týdnech Bubíš nespojila Malou se svým hříbětem, ale měla ho spojené se mnou. A tak po 4 dnech ji přijala pod sebe, rozkojila se a nakonec byla Malé 11 měsíců úžasnou matkou. Klisnička dostala jméno Nesie. Její osud by vydal na samostatný příběh.“

Naděje – a život jde dál

V roce 2014, v jejích pěti letech jsem se rozhodla Nesie připustit. Tentokrát jsem nechala vše na matce Přírodě. Důležitý byl výběr hřebce. Nesie zůstala malá, přece jenom se jednalo o „podraženou“ klisnu. Šlo o první pouštění, neměli jsme žádné povědomosti, jak to bude Nesie zvládat. Z mého pohledu zapustit maličkou klisnu chladnokrevným hřebcem bylo riskantní i s ohledem na porod velkého hříběte. Jsem chovatel, ne množitel, tak jsem hledala variantu, aby hříbě mělo možnost být zapsané v řádné PK. Nakonec jsem na doporučení Markéty Píšové vybrala hřebce welsh coba s vynikajícím charakterem, Nebo Bensona. Svět je malý, když jsem poprvé volala majitelce hřebce, že bych měla zájem o připouštění, ale že hřebec nemá české papíry, jestli se s tím dá něco udělat, ozvalo se – ty nevíš, s kým mluvíš? Ne, jméno mi nic neříkalo – byla to Jana Prouzová, jedna z „holek u koní“ z mého prvního jezdeckého působení ve Svobodě nad Úpou. Ozvalo se jen – není problém, vyřídím. Za tři týdny pak telefon – vše vyřízeno, kdy dojedete? Svět je opravdu malý.

Zadařilo se a o 11 měsíců později v dubnu 2015 přišla na svět dcera Nesie a vnučka Bublinky, která dostala příznačné jméno – Naděje. Dnes se Naděje, zapsaná jako WPB, připravuje na svou dráhu hiporehabilitačního koně. Podle slov Zuzky Prokopové, které jsem svěřila výcvik své Maličké, jak jí říkám, je opravdu nadějná, má v sobě pracovitost a laskavost své báby, je velmi milá, kontaktní. Dávám si velký pozor na to, aby nezískala nepříjemné zkušenosti a abychom tu její hravost a zvídavost nezničili. V létě, po dovršení 5 let, se zapojí do provozu pod klienty. Život jde dál.

9. dubna 2019 oslavila Bublina 29 let. Je stále vitální, stále milovaná naše bába. Naše jistota. Za ty roky zvládla dlouhé kilometry v hiporehabilitaci, byla oporou nejen klientům, ale i řadě účastníků kurzů ČHS. Dnes je pro nás legendou, jedinečnou.

Díky Vandě a jejím koním jsem měla poprvé možnost nahlédnout pod pokličku toho, co opravdu je hiporehabilitace. Do té doby jsem nevěděla, co znamená, že se kůň dokáže oddat práci celým tělem a srdcem. Většinou se od koní a jezdců očekává vzájemný respekt i důvěra a pak to může fungovat. Ale v hiporehabilitaci se člověk ocitne někde jinde. Tam koně poskytují mnohem více člověku, který je bezbranný a odkázaný na jejich pomoc. Bublina mi spolu s dalšími koňmi ukázala, že díky velkému srdci, úžasnému charakteru a důvěře všem okolo ní, dokáže pomáhat a dát naději lidem, kteří jsou na ní při terapii závislí. „Bubu“ je pro mě vzor koně, který má osobnost, pracovní charakter a za všech okolností je to profesionál, na kterého se můžete spolehnout. A zároveň, když má volno, tak s vámi sdílí radost z pohybu a dokáže si užívat koňského života naplno. A takoví koně člověka naučí, jak být lepší a vážit si života. Na takové se nezapomíná. (Ing. Eva Sobotková, Ph.D.)

BUBLINA – nejlepší kobyla, co kdy v Eponě byla a ještě stále je, je to poslední pilíř všech, co byli v základu samotného začátku o.s. Epona. Moc si této kobyly vážím a taky ona mně pomohla v mých začátcích, abych mohl i já jezdit. Prostě nej kobyla. (Honza Meta – jeden z prvních klientů Epony, v současnosti handicapovaný jezdec reiningu)

Existují lidské životy, které uběhnou a nezanechají po sobě nic… a lidské životy, které za sebou zanechají věčnou stopu… Stejné je to u koní. Jsou koně, které jsme v životě potkali, ale z naší paměti po čase vymizeli. Jsou koně, kteří za život udělali tolik užitečného pro člověka, že by, byli-li by lidmi, dostali uznání za celoživotní zásluhy. Tak jako Bubu. (Iva Jiskrová)