Majitelkou Caspera je Michaela Kunová, která s ním začala docházet do domovů důchodců. Jak to všechno u tebe začalo – s koňmi obecně?

Prvního koně mi koupili rodiče, když mi bylo 15 let – kobylku Sáru. Jsme už 16 let spolu. V roce 2011 jsem začala provozovat Ranč U Fleků, který momentálně působí v Krapicích u Františkových Lázní na Chebsku. Je to takový malinký rodinný ranč. Před pár lety v něm bylo hodně zvířat – poníků, zakrslých koziček a oveček, měli jsme želvy, drůbež, psy a kočky. Jenže pak mi přišla do života dcera, do toho covid… musela jsem ranč zredukovat a teď mám Sáru a dva poníky. Jedním z nich je právě Casper, čistokrevný americký minihorse. Do Čech byl dovezen ještě s druhým poníkem z Holandska. Když se ke mně dostal, měl  velké zdravotní problémy. Byl schvácený. Dala jsem ho dohromady, ale bylo to dost náročné. Dva roky jsme se plácali v krevních rozborech, vyšetřeních, bylo u něj i podezření na Cushing. Ten se nepotvrdil, ale zjistila se silná inzulínová rezistence. Nesmí vůbec trávu – stačí hodinka na pastvě a okamžitě mu začnou hřát kopyta, pohmatem nad spěnkou naměříme vyšší tep, přidává se horečka. Proto má k dispozici jen vydupaný paddock. Zpevnili jsme zimoviště a v přístřešku má podestýlku, aby mohl ležet na měkkém, a také vrstvu písku, kde si může najít sám nejvhodnější polohu pro svá kopýtka. Seno mu dáváme do sítě s malými oky 3x3 cm. Prostě náročný management. Aby v těch speciálních podmínkách nebyl sám, pořídili jsme mu kamaráda, ročního shetlanda.

Co bylo tím impulsem pro první návštěvu domova důchodců?

Tu myšlenku jsem měla v hlavě několik let. Jedna známá začala chodit s poníkem do domovů důchodců na Moravě. Když jsem je viděla, dojalo mě to až k slzám, a to jsem ještě ani Caspera neměla. Věděla jsem, že bych se něčemu takovému taky chtěla věnovat. Když se ke mně Casper dostal, v té době jsem otěhotněla a život zase nabral jiný směr. Nicméně v průběhu času dokazoval, jak neskutečnou a výjimečnou má povahu, jak je opatrný na malé děti, aby jim neublížil. Je vnímavý, empatický a jemný. Neudělá krok navíc, aby nešlápl na dceru, která ho sama vodila, když jí byl asi rok a začala chodit. Vodí ho sama, motá se kolem něj při čištění, podlejzá ho. Casper je i mazlivý, položí mi hlavu na rameno a nechá se „ňuňat“ a přivírá u toho oči. Vydrží klidně hodinu vískání v hřívě, na hlavě, mezi ušima. Opravdu ten kontakt s lidmi vyhledává, vyžaduje a užívá si ho.

Jak probíhala první návštěva?

První návštěvu vlastně zpunktovala moje kamarádka Lenka Houtke, která organizuje řadu aktivit pro Domov pro seniory a Domov se zvláštním režimem Carvac, s.r.o. v Aši. Zná mě i koně, ví, jak to dělám a co nedělám. Nabídku na návštěvu s Casperem jsem přijala s tím, že by to měl zvládnout, ale samozřejmě jsme úplně přesně nevěděli, do čeho jdeme. Byla jsem připravená, že se v případě nějaké paniky koně ve výtahu nebo na chodbě okamžitě otočím a vracíme se domů. Prostě jsem byla připravená i na neúspěch. Casper nás však doslova ohromil svou suverenitou a klidem, když jen s letmým zaváháním nakráčel do nákladního výtahu a vyjel do prvního patra, kde vystoupil. Tam už na něj čekali dědečkové a babičky. Jakmile ho uviděli, úplně se rozzářili… „No, to snad není možný, opravdu tady máme koníka…“. Sálalo z nich takové nadšení a personál reagoval taky úžasně a příjemně, že jsme s Lenkou, která mi tam dělala fotografku, tyhle chvíle proslzely, stejně dojatý byl i personál. Nebylo to tolik vidět, slzy nám tekly pod respirátory… Bylo to dojemný a krásný. Utvrdilo mě to v přesvědčení, že dělat takovéhle věci má smysl a že v tom chci pokračovat.

Po uveřejnění fotek se začali ozývat lidé z vedení zařízení sociálních služeb nejen z Chebu a celého karlovarského kraje, ale dokonce i z Prahy. Ráda bych všem vyhověla, ale problém byla doprava. Do Domova pro seniory Na skalce v Aši jsem dojela s Casperem v sulce. Deset kilometrů tam a deset zpátky. Casper to zvládl, cestou domů i táhnul, ale je to akce na celý den a z časových důvodů to pro mě není únosné. Takže jsme zvažovali možnosti, jak vyřešit dopravu a napadlo nás udělat sbírku přes Donio. Už na jaře, kdy byl Casper těžce schvácený a vyžadoval nákladnou léčbu a kamarádka pro něj uspořádala sbírku, se ukázalo, že mnoho lidí je ochotných pomoci. Tak jsme to zkusili znovu. A sbírka, která měla trvat dva měsíce, je ukončena, protože během 14 dnů jsme vybrali požadovanou částku na vozík a záloha na jeho výrobu je již zaplacena. Jakmile budeme mít vlastní dopravu, budu soběstačná a mít možnost realizovat víc návštěv.

Jak řešíš případné koblížky – máš na to něco s sebou?

Tady musím moc poděkovat Tereze Henzlové, která vyrábí „hnůj-bagy“, které se připnou nahoře k sedlu nebo postroji a pod ocas. Koblížky spadnou dovnitř, bag se dá snadno odepnout, vynesu ho ven na zahradu pod strom. Otvírá se dvěma karabinami, člověk se nezašpiní. Jednou se stalo, že „cosi“ proteklo na podlahu. Hned jsem se začala omlouvat, ale personál mě naprosto odzbrojil s tím, že se nic neděje... protože jsou na leccos zvyklí. Vzal se kbelík, mop, setřela se podlaha a pokračovali jsme.

Oslovuješ domovy s nabídkou, nebo samy projevují zájem?

Sami projevují zájem, na seznamu mám teď deset zařízení, kterým bych chtěla vyhovět. Když budu mít vozík, bude možné do některých jezdit pravidelně. Výhodou je, že už budeme znát lidi a interiér.

Děláš to zcela zdarma, což není v dnešní době běžné – jak to máš s financemi na Caspera?

Caspera neberu jako nástroj pro tuhle terapii, je to jen bonus, který se s ním dá dělat. On je náš rodinný mazel, člen rodiny. Finance z jeho činnosti nepotřebuji na jeho provoz, protože my bychom ho měli, i kdyby to nedělal. Dělám to zdarma a dobrovolně, naplňuje mě to. Ráda pomáhám. Věřím v karmu, věřím, že když já budu dělat takové věci pro společnost, tak se mi to v životě nějak vrátí. A ono se to vrací – vždyť stačí podívat se na tu sbírku, to je fantastický. Něco jiného je, když si mě někdo objedná na narozeninovou oslavu, firemní akci či dětský den, kde mohu udělat vystoupení a povozit děti. Pak si za to nějaké peníze vezmu. Ale pokud pojedu za důchodci nebo za lidmi s postižením, tak tam mi přijde nemorální brát si za to peníze. Já chodím do práce, dcerka už chodí do školky, a ze své výplaty dokážu svoje zvířata uživit. Asi by bylo špatný, kdybych to nezvládala :)

Setkala ses při návštěvách i s nějakou negativní reakcí?

Jedna babička nechtěla, aby se k ní Casper přibližoval. Tak jsme šli jinam. Do pokojů s námi chodí pečovatelky, které ty klienty znají a vědí, co si můžeme a nemůžeme dovolit. Někam jsme nešli vůbec, třeba proto, že lidé spali nebo na tom nebyli tak, aby vůbec naši přítomnost vnímali. Nicméně se setkávám z 90 procent s úžasným ohlasem. Staří lidé se také často rozpovídají, jak měli koně v mládí, doma. Mysleli si, že už nikdy neucítí vůni koní, nikdy si nesáhnou na hřívu nebo na čumák. A Casper tím čumákem rozdává pusinky, jemně šmátrá po obličeji nebo ho položí na postel a nechá se hladit. Mohou mu dát i kousek mrkve, to se lidem hodně líbí a smějí se u toho. Je moc hezké, když slyšíte ošetřovatelku, jak říká: „Ty bláho, ona se směje! Já tady jsem tři roky, a za tu dobu jsem ji ani jednou neviděla se smát.“ Když vám pečovatelky, které jsou s těmi lidi denně, řeknou, že u těch lidí takovou reakci nezažily, tak to je ten důvod, proč to dělám.

Jak jsi Caspera připravovala na práci v interiérech?

Vzala jsem si ho domů :) Zkoušeli jsme různé povrchy, různé prvky – dveře, lávky. Beru ho do města, kde musí zvládat měnící se prostředí, procházet úzkými průchody. Zkoušela jsem všechno možné, pohyblivé věci na zemi, přes které má přejít, klasické bubáky, jako třeba deštník.

Jak to vidí Casper? Je pro něj taková terapie psychicky a fyzicky náročná? A jak dlouho taková návštěva jednoho zařízení trvá?

Určitě je to pro něj psychicky náročné. Všechna ta světla, interiér, lidi okolo něj, stísněné prostory. On je skvělý, zvládá to zhruba hodinu a deset minut, jak jsem vypozorovala. Po této době začne být trochu roztěkaný, nervóznější, prudčeji otáčí hlavou a má takový pohled „Kudy ven?“. Takže se po té hodině pakujeme ven, projdeme se po venkovních prostorách a pak jedeme domů. Nechávám ho baštit seno ze sítě a má klid, ani k němu neberu dceru. Dva dny má úplné volno. Je to náročné i fyzicky, třeba v tom výtahu je vidět, jak zatíná svaly, i když se chová slušně. Mám v plánu zapojit se příští rok do České hiporehabilitační společnosti a složit s ním Specializační zkoušky hiporehabilitačního koně pro kontaktní terapii.

Vybírá si sám Casper určité klienty? A stává se, že by bylo potřeba být u některého klienta déle, ale musíte obsloužit další, tak to neprotahujete?

Ani bych neřekla, chová se u všech klientů stejně. Co se týče délky trvání kontaktu, v tomhle máme zcela volnou ruku. Většinou strávíme u jednoho člověka několik minut. Někdo se samozřejmě víc rozpovídá, směje se, hladí ho a vysloveně si to užívá, tak jsme tam o pár minut déle. Nekoukám na hodinky, dělám to intuitivně. Perosnál do toho nezasahuje, jen nás naviguje, kam jít, do kterého pokoje.

Na fotkách je v domovech Casper i s tvou dcerkou Klárkou – jak takhle malé dítě vnímá tu aktivitu?

Klárka reaguje fantasticky a vždycky se ptá, jestli už pojedeme za babičkami a dědečky. Pro staré lidi je naprosto úžasný, že tam není jen ten poník, ale i holčička. Má to úplně jiný rozměr.

Co bys poradila někomu, koho by taky taková aktivita lákala?

Chce to mít soudnost a opravdu toho koně znát, vědět, co si s ním můžu dovolit a co ne. A doporučuji do těch interiérů chodit jen s tím malým poníkem, protože i Casper má co dělat, aby se v pokoji otočil. Klidně bych to provozovala i s nějakou falabelou. Casper je sice minihorse, ale většího typu. Vím, že se využívají i velcí koně, ale obvykle ve venkovních prostorách zařízení. Ideální je domluvit se přímo s ředitelem sociální služby, zda o takovou aktivitu mají zájem. 

Vědecké studie už dokázaly, jaký potenciál mají zvířata. Zlepšují náladu, motorické schopnosti, sebevědomí. V kontaktu se zvířetem nelze zůstat netečný, aktivizační potenciál je zde velký. Mezi volnočasové aktivity, které nabízí seniorům celou řadu možností, jak zůstat aktivními, patří ergoterapie, muzikoterapie, pohybové aktivity a taneční terapie nebo canisterapie – a v poslední době se osvědčují, v zahraničí ve velké míře, právě minihorse.