Bude nás zajímat, zda se dá provozovat na koních chovaných celoročně venku a také zjistíme, jak takový prostor, kde žijí a připravují se koňští specialisté na terapeutické aktivity, může vypadat. Průvodce nám bude dělat Mgr. Šárka Smíšková, specialistka nejen pro dětskou rehabilitaci, ale hlavně pro hipoterapii. Šárka je jediným odborníkem v republice s kombinovanou odborností pro Vojtovu metodu a zároveň pro hipoterapii (pokud se náhodou někdo nový akreditoval a opomenula jsem ho, stále ale platí a bude platit, že Šárka Smíšková má nejdelší praxi coby odborník s propojením těchto specializací).

Šárko, jak ses vlastně k hipoterapii dostala?

Po gymplu mi studium rehabilitace navrhla moje babička Věra. Po škole jsem nastoupila do krajské nemocnice a tam na mě kolegyně vrhly péči o oddělení gynekologie, porodnice a novorozence. V roce 1989 byla péče o předčasně narozené děti ještě v začátcích, takže jsem musela bojovat o stáže a kurzy, abych vůbec zjistila, co s těmi drobky mám dělat. S dnešním odstupem mohu napsat, že o fyzioterapii na těchto odděleních jsem nevěděla nic já, ani ony, takže vlastně dvě mouchy jednou ranou – čerstvá absolventka a neoblíbená oddělení, dosud navštěvovaná fyzioterapeutkami spíše sporadicky. A to už byl pro mě jenom krůček ke specializaci, ač cesta to byla trnitá a zcela logicky vyúsťující někam zcela mimo státní zdravotnický systém.

Dětská fyzioterapie mne zajímala už na škole, a když se po revoluci smělo začít vyslovovat jméno pana profesora Václava Vojty, hned jsem absolvovala první kurz, který u nás byl oficiálně vypsán (předcházely stáže na specializovaných pracovištích a sbírání sporadických informací, které se podařilo vyšťárat). Zároveň jsem pracovala s dětmi se speciálními potřebami, nikoliv už ve státním zdravotnictví, ale zato ve velmi odborných podmínkách. Při hledání specializačních kurzů jsem narazila na (opět svého druhu první) kurz, resp. dlouhodobou specializační přípravu v oboru hiporehabilitace pod doškolovacím ústavem zdravotníků (dnes NCO NZO Brno).

Praktikovat hipoterapii jsem začala okamžitě po první části kurzu (ne, že by to byl postup lege artis...) a na „moje děti“ to mělo v terapii velmi dobrý, až překvapivý efekt. Dodnes je pro mne metoda Vojtovy reflexní lokomoce (lokomoce – pohyb v prostoru pomocí svalů, pozn. redakce) v kombinaci s hipoterapií tou nejlepší volbou. Nicméně nezapomínám u svých klientů ani na další metodiky, od toho jsem certifikovaný fyzioterapeut, abych uměla každému doporučit terapii na míru a neopakovala jsem pouze šablony.

Zmiňuješ s velkou úctou profesora Vojtu a jeho metodu. V čem spočívá?

Vojtova metoda pracuje na principu reflexní aktivace svalových řetězců ve fyziologické podobě. Používá k tomu jednak výchozí polohu těla, pak spoušťové body a zóny a naznačení pohybu. Mozek rozezná vstupní parametry, shodné s modelem, který má uložen v kódu pro pohyb a reflexně zareaguje tak, jak je to správné. To dítě s poškozeným mozkem samo neumí, ale touto aktivací mu pomáháme tvořit nervové spoje mezi pohybovým kódem a svalem (zjednodušeno) jdoucí kolem poškozených oblastí. Hledáme nové cesty, jak dostat správnou reflexní odpověď na „poptávku“ organismu po pohybu. Kvůli poškození jsou k dispozici jen omezené možnosti a organismus sám tuto náhradní cestu odkrýt neumí.

To vše se děje na rehabilitačním stole, na pevné podložce. Podmínkou pro vznik otisku v pohybové paměti – engramu – je opakování tohoto procesu, vyšlapávání té správné cesty pro nervový vzruch.

Hipoterapie používá stejný a základní princip, jen v jiných podmínkách. Nemá pevnou podložku, ale balanční plochu (koňský hřbet), která cyklicky (s každým krokem koně, pravolevou změnou) generuje zkřížený pohybový vzor, stejný, kterým se pohybuje člověk. Korelace pohybu člověka a koně (hodnoceno v oblasti pánve) je plně potvrzena kinematickou analýzou. Terapeut řídí polohu klienta na hřbetě koně tak, aby pohyb byl přijat v poloze a pozici, kdy je osloven mozek a jeho základní mechanismy řízení pohybu na principu „nechceš spadnout, tak se přizpůsob“. Tím se aktivují ochranné balanční (rovnovážné) mechanismy a jsou nuceny reagovat na stimulaci z balanční plochy (hřbetu koně), která se hýbe stejně, jako když chodíme.

A už jsme zase zpět u poptávky organismu po pohybu – tady dostal nabídku, jak ji řešit, a navíc, jak ji řešit fyziologicky, čili správně. Nyní už jen upevnit – prošlapat – tuto nově objevenou cestu natolik dostatečně, aby ji mozek začal sám používat. To vše ve všech osách prostoru, tedy ve 3D. Masivní práce s těžištěm, koordinací a v neposlední řadě i svalovou sílou.

Ke koním ses dostala asi v dětství, že?

Když jsem byla malá, rodiče mi koně zakazovali. Prý bych měla nohy do O a smrděla bych hnojem. Nejen, že časem si museli zvyknout na moje aktivity v paraklubu Svazarmu, ve skalách, jeskyních a pod vodou, ale i představa čistě a bíle oděné fyzioterapeutky po čase vzala za své. Moje cesta ke koním udělala velkou okliku, ale nakonec mě k nim přes mou profesi dovedla.

Jak došlo k tomu, že ses rozhodla mít hiporehabilitační koně celoročně a celodenně (tedy 24/7, jak se vžilo označovat) venku?

Pro naše vlastní týmové kolegy jsme venkovní ustájení hledali od samého počátku – jako „pracovní nástroj“ v naší branži musí být kůň pružný, uvolněný a žádné tuhnutí ani bloky způsobené dlouhým nefyziologickým postáváním na místě si u koňského kolegy nemůžeme dovolit. Jednoduše je faktem, že až venkovní držení koní plní naše požadavky na opravdu uvolněného, dobře osvaleného a psychicky vyrovnaného koně. Navíc náš tým vyznává krédo, že koně mají nárok po práci se vyválet, proběhnout a přirozeně komunikovat s jedinci svého druhu. Ale cesta ke splnění naší základní představy o ustájení byla složitá.

Začínali jsme v roce 2010 s jedním koněm, naším legendárním Iontem, kterému jsme říkali Bobo (dnes už se pase tam nahoře, rozloučili jsme se loni v listopadu). Výběh byl situován v ochranné zóně vysokého napětí mezi rodinnými domky. Zázemí pro naši práci bylo nulové. Koně byli v nezatravněném výběhu čtyři. K dispozici pro ně byl ze tří stran uzavřený přístřešek, který měl větrat pomocí úzkých oken, zasklených tvrzeným sklem. Jeden z koní má jizvu po jeho destrukci na hubě dodnes...

Hiporehabilitační stezka vedla částečně okrajem pole, ale z valné části mezi rodinnými domky. Obyvatelé satelitu neprojevili sebemenší znalost užitečnosti koňského trusu a okamžitě po vytroušení se dožadovali jeho odklizení. Prodleva mezi vytroušením a odstraněním přitom nebyla nikdy delší než hodinu – stejně byly problémy (s dětským klientem na hřbetě koně prostě nezvládnu nosit s sebou lopatu, kýbl a vše okamžitě vykonat, koblížky musím sbírat až po terapii). Nic nepomohly ani moje dobře míněné informace, že je to supr věc k muškátům a jahodám – místní náplava raději chemii...

Když jsme pořídili našeho druhého týmového kolegu Attilu, stal se už výběh opravdu malým a začalo první stěhování. Vlastně spočívalo jen v převezení koní a pár věcí. S radostí a očekáváním jsme se hnuli o pár kilometrů dál, do nově vybudovaného areálu na samotě u lesa blízko civilizace. Parta našich kamarádů postavila majiteli kolem areálu bytelnou vysokou ohradu a koně mohli být vypuštěni do zarostlého výběhu, kde měsíc bylo co pást. Zázemí pro hipoterapii doznalo zásadní změny – dostali jsme k dispozici stavební buňku. Cesty v lese byly měkké, stinné a zelené. Idyla skončila, když byl výběh vypasen. Ukázalo se, že majitel areálu jaksi nepočítá s tím, že koně je třeba krmit, takže po třech měsících se ztrátou 100 kg na každého koně jsme rádi utekli na zimu do starého kravína ve vedlejší vsi.

Dohoda s majiteli kravína, přebudovaného na stáj pro cca 16 koní, byla uzavřena na venkovní ustájení (s výběhem) v domečku, přilehlém ze zadní strany ke kravínu. Domeček jsme vyšlechtili, zabezpečili, seno a vodu jsme si dodávali sami, zajišťovali si čištění výběhu. Ale ouha. Se zimními měsíci majitelé přišli s tím, že by bylo lepší koně na noc dávat do stáje. Naivně jsme souhlasili. Netušili jsme, že začnou potíže díky nesourodým představám o chovu koní, který mají bývalí dostiháci a my. Pokud jsme nebyli hned od rána na place, dávali nám je do výběhu až v 11 hodin a vraceli je domů už v 16 hodin, jakož i za deště, když foukalo apod. Když jsme zjistili, že domů jsou naši koně pouštěni na volno s dobrotou čekající ve žlabu, protože pak se necourali, ale cválali (až si Attila urazil ve vratech kyčelní hrbol), začali jsme znovu pátrat po okolí...

Naskytla se příležitost ustájit koně přímo v naší domovské vsi. Podařilo se nám koupit maringotku a sponzorsky zajistit materiál a stavbu přístřešku ve výběhu, přilepeném k hipoareálu. Stezka na hipoterapii byla snová, ve výběhu byl kopeček, z kterého se chlapci za mokra radostně klouzali. Plán zněl seno at libitum... Realita byla po dvou týdnech taková, že jsme museli začít seno dávkovat do sítí a postupně ho přes den věšet ke konzumaci. Majitel areálu neprostál skutečnost, že koně si musí na trvalý přístup k senu zvyknout, což reprezentuje v prvních týdnech neuvěřitelné množství sena, které sežerou, protože co kdyby to krmení najednou zmizelo... Postupně se ale příjem sníží. Se zimou nastala nutnost vozit koním vodu v barelu o obsahu 50 l na kolečku ze vzdálenosti cca 600 m. Terénní nerovnosti nebyly zásadní, ale když se přidalo bahno ve výběhu, popřípadě zmrzlé bahno a barel se těsně před kýženou vanou řítil k zemi, popř. když jsem strávila příjemné dopoledne s kapajícím koktejlem čehosi do žíly (kdy v anamnéze stálo „Zvedla sud, pak nastaly obtíže...“), končila veškerá legrace. Jaro a teploty nad nulou, kdy mohla být vpuštěna voda do trubek, z kterých jsme hadicí zásobovali naši vanu, byly vyhlíženy s velkou netrpělivostí. I tak to byly krásné čtyři roky, do té doby, než došlo ke změně majetkových poměrů v areálu a přestaly jsme být my, divné holky od hipošky s koňmi, co se smějí válet v blátě, vítány.

Naše současné ustájení má za sebou druhý rok provozu. Po celou dobu slouží pěti koním různých plemen. Vzhledem k rozměru něco okolo jednoho hektaru bych ho necharakterizovala jako pastevní, ale jako venkovní. Tráva sice ve výběhu je a stihne dorůst, takže koně se mohou pást, ale je nutné je celoročně dokrmovat senem, které je poskytnuto koním ad-libitně. Boxy k dispozici nemáme, ale v případě nutnosti bychom mohli využít zázemí stájí, které máme na dohled přes pole. Ve výběhu je přístřešek 4 x 8 metrů, ze dvou stran otevřený. Koně ho využívají nejčastěji v horkých dnech, jako úkryt před hmyzem a sluncem. V přístřešku se většinou střídají, málokdy jsou zde všichni najednou. Za deště a špatného počasí jsou většinou venku.

Představíš nám své koně a svůj lidský tým?

Náš „vozový park“ v současnosti tvoří dva koně v aktivní službě – oba kříženci. Attila, ruský jezdecký kůň s arabem, a Napoleon Bonaparte, alias Bono, je prostě dítě lásky z pastevního skoku. Oba jsme vybírali podle mechaniky pohybu, charakteru a předpokládané KVH.

Já jsem hlavní terapeut a zároveň ředitelka našeho zapsaného spolku. Ovšem taky fundraiser, administrativní pracovník, PR manager, ošetřovatel koní...

Bc. Barbora Kulhavá (moje dcera) zastává post managera chovu koní. :-) A protože kumulované funkce u nás v lidském týmu frčí, je zároveň i vodič koní v hipoterapii, specialista pro jejich přípravu, jezdec a ošetřovatel.

Jak vaši koně žijí – necháš čtenáře nakouknout do jejich zázemí?

Přístřešek, který koně ve výběhu mají, je navrhovaný a postavený tak, aby v něm v případě potřeby šel snadno vytvořit oddělený box a přitom stále zbylo dostatek místa pro ostatní koně. Za sedm let, kdy máme venkovní ustájení, jsme k této variantě zatím přistoupit nemuseli. Rozloha výběhu je přibližně jeden hektar. Celý tento prostor mají koně k dispozici celoročně. Trus si odklízíme denně a to naprosto dokonale, nesmí zbýt jediný koblížek. Odčervujeme na základě koprologie a individuálně podle potřeb každého z koní.

Přístup k senu mají koně neomezený. Do výběhu se zaváží vždy celý balík 350 kg. Jako prevenci proti znehodnocení sena roztaháním a zadupáním využíváme kovovou skruž, která drží balík pohromadě. Dále máme seno ze shora přikryté sítí s rozměrem ok 4x4 cm. Pro pět koní tak vydrží balík sena o 2–3 dny déle než bez sítě. Ve výživě našich koní se snažíme vyhýbat „rychlé“ či „horké“ energii, kterou poskytují obiloviny, a zaměřujeme se spíš na energii „pomalou“, kterou mohou koně v režimu venkovního ustájení čerpat postupně. Ke zpevnění povrchu kolem krmiště jsme se zatím nedostali, momentálně hledáme nejvhodnější variantu, která by vydržela zátěž pěti koní a nebyla pro neziskovou organizaci extrémně finančně náročná.

Na podlahu přístřešku jsme položili tartan získaný při likvidaci sportovního areálu. Je to pružný, velmi příjemný povrch. Koním nenastýláme – nastlané plochy využívali vždy především jako toaletu. Koně mají oblíbených porůznu několik míst, kde si pravidelně lehají. Ve výběhu je dostatek stromů, o které se mohou drbat a zároveň jim poskytují přirozený stín. Žhavou novinkou je u nás drbací strom – oblíbený strom jsme omotali na větvích rohožkou a zajistili elektrikářskými spojkami, zatím drží skvěle a je hojně využíván.

Současný okruh na práci s klienty máte opět v přírodě, že?

Ano. Hiporehabilitační okruh vede po polních cestách, částečně stíněn křovím a stromy, našimi společníky jsou bažanti, zajíci, daňci a občasný cyklista. Už jsme ovšem potkali i lišku a prase. Pro provoz hipoterapie i pro tréninkové aktivity je třeba mít zázemí na uskladnění materiálu, lidský tým potřebuje šatnu, též kancelář. Nám výborně slouží maringotka, pro klienty pak velký hospodský slunečník/deštník a barevná židle na krmení koní po terapii (vsedě kvůli stabilitě). Takže největší komplikací nakonec bylo shánění krmné mísy :-), aby se koním pohodlně vyjídala a byla příjemná na držení pro děti.

Neznamená to ovšem, že vzdáváme náš sen o středisku hiporehabilitace s pevným zázemím i pro další aktivity a samozřejmě s ideálním venkovním ustájením pro naše kolegy. Uvidíme, jestli se ho dočkáme...

Popiš nám, Šárko, pracovní den vašich koní – od rána do večera. Jak probíhá?

Ráno ve všední dny přijíždíme na 8. Terapie je pro klienta smysluplná, pouze pokud ji absolvuje minimálně dva dny v týdnu. První skupina chodí na terapii v pondělí a v pátek, druhá v úterý a ve čtvrtek. Středa a víkendy jsou tréninkové nebo odpočinkové dny koní, podle situace. Patří sem i vyjížďky do terénu, které jsou relaxační pro celý tým a u nás na soutoku vyjet na dvě hodinky není problém...

V létě máme i hydroterapii v pískovně, kterou máme za výběhem. V průběhu dopoledne a odpoledne je naše maximální fyzická i časová kapacita šest klientů. Na každého máme vyhrazených 25–30 min. Každý z koní odvede terapii pro tři klienty, což činí 1,5 hodiny práce, pak má volno, po polední pauze stejná šablona.

Po terapii čistíme výběh, na to je Bára pedant, nesmí tam zbýt jediná kobliha... Aby byli naši chlapci fit, mají pečlivě dozovanou zátěž. Hipoterapie je pro ně namáhavá psychicky, musí relaxovat. Trénují pod sedlem na jízdárně – drezurní proježděnost a pro zábavu si občas skočí křížek. Jezdí do terénu, pracují i na ruce. Kontrolujeme průběžně stav jejich pohybového aparátu, a to včetně svalových dysbalancí. Jelikož je moje profese posuzovat plynulost a symetrii pohybu, vidím hned, když něco není v pořádku. Koně masírujeme, používáme míčkování, protahujeme, gymnastikujeme...

Podle potřeby, nejméně však 1x za rok, využíváme služeb osteopata. Za obrovskou výhodu pro hipoterapii považuji naši neustálou souhru a komunikaci. Jsme společně jako tým denně a případný diskomfort je tak u koní odhalen okamžitě.

Jak si vybíráte koně pro hipoterapii? A co je konkrétně pro Isar nejdůležitější?

Koně pro hipoterapii jsou vybíráni různě. Bývá bohužel zvykem, že nejstarší kůň ve stáji je označen za nejklidnějšího a nejspolehlivějšího – takže může vozit postižené děti, že? Ne! Pokud chápeme podstatu hipoterapie, pak je tohle naprostý nesmysl. Jde nám o přenos pohybu, KVALITNÍHO pohybového vzoru na klienta, který je umístěn na koňském hřbetě. Záměrně píšu umístěn, protože poloha, resp. míra vzpřímení, ve které klient pohybové impulzy přijímá, závisí na stupni jeho pohybového vývoje, tedy na tom, co všechno už zvládá. Jestliže dítěti s koordinační poruchou nabídneme pružnost pohybu dvaceti- a víceletého koně, popíráme samu podstatu naší práce! Je to, jako bychom vyžadovali skvělý gymnastický výkon od důchodce.

Volba koně by také měla korelovat s klientelou. Pokud hipoterapii nabízíme pro kde koho od 0 do 100, volba padne na univerzální těžké plemeno. Isar se specializuje na terapii pro děti od dvou měsíců s nervosvalovými a koordinačními poruchami. Je pro nás tudíž velmi podstatná šířka hřbetu koně v oblasti těžiště (za kohoutkem), kde k předání pohybu dochází.

Dalším parametrem pro volbu je kohoutková výška koně, která musí být v souladu s výškou terapeuta, který „řídí“ pozici dítěte na koni a zároveň ho jistí. Kdybychom viděli koním do hlavy, samozřejmě bychom volili klidného vyrovnaného jedince s ochotou spolupracovat. Bohužel nevidíme.

Naše volba po mnohaletých zkušenostech je jednoznačná. Nový kůň pro hipoterapii pro nás znamená valach, 4–5 let, pokud možno netknutý lidskými ambicemi, KVH max 155, spíše čtvercový rámec, užší za kohoutkem, komunikativní, ochotný ihned při výběru následovat cizího člověka. Pružný, symetrický, prostorný chod, děláme ohybové zkoušky. Zkusíme zamávat rukama, zatleskat, hlasitěji promluvit, jestli reakce nebude nadměrně hysterická. Víc se při koupi podle mne zjistit nedá. Všechno se ukáže až v průběhu výcviku. Původ koní nás nezajímá.

Jak probíhá výcvik koní pro vaše účely? Provádíte koně výcvikem samy?

Výcvik má na starosti Bára jako odborný zootechnik. Attilu jsme pořídili jako obsednutého, pracoval tedy od začátku paralelně na ruce i pod sedlem. Bylo u něj co napravovat a jelikož má tak trochu arabskou hlavu, bylo veselo. Bára se na něm hodně naučila. Napoleon Bonaparte alias Bono obsednutý nebyl. Je to tedy Báry miminko, které udělala celé sama.

Práce začínala ze země. Po dvou měsících přípravy byly experimentálně posazeny děti – zatím ty moje :-D – a začalo se naoko provozovat. Kůň si musí zvyknout na to, že vedle něj jde terapeut, jistí dítě, že dítě je nestabilní, občas se posune tam, kde ho kůň nečeká apod.

Součástí je i snižování úlekových reakcí navykáním koní na náhlé zvuky, vzruchy i třeba chozením po plachtě, PETkách (cvik rozšlápni PETku je u Bona velmi oblíben, Attilova nejlepší disciplína je deštník v trávě).

Cílem celého výcviku je kůň plně důvěřující vodiči – pokud je v klidu vodič, neleká se ani kůň. To je podstata bezpečnosti práce při hipoterapii č. 1.

Č. 2 je bezpečné a soustavné jištění klienta terapeutem. Z občas publikovaných fotek či reportáží jsem upřímně zděšena, když vidím „terapeuta“ hledícího k horizontu s položenou rukou na kotníku dítěte. U koní nelze zcela nulovat úlekovou reakci, ruka na kotníku není naplněním bezpečnostního jištění klienta. Ač se nám podařilo redukovat leknutí koní na pouhé přidupnutí, což považuji za přijatelné v případě, že koni pod nosem vyletí z trávy bažant, přesto jištění klienta vnímám jako naprosto zásadní prvek celé rehabilitace. Pád dítěte si prostě nemůžeme dovolit. Nedávno se nám pod kopyto vykulil z trávy malý zajíc. Bono ho postrčil, ale nešlápl, zůstal stát s nakročenou nohou – aby zajíček po chvilce strnulosti odpádil zcela nepoškozen k lesu.

Délka výcviku je závislá na koni. Ve chvíli, kdy je schopen pracovat spolehlivě na ruce, může být postupně zařazován do práce, protože tohle se „na sucho“ trénovat nedá. Až reálná praxe prověří opravdovou vhodnost koně k soustavné denní práci rehabilitačního specialisty. Nejdříve chodí kůň s pacientem jednu trasu, pak přidáme druhou a na třetí se u nás končí, víc klientů po sobě naše koně dělat v jednom půldni nenecháváme.

No a fakt, zda jsme vybrali správného jedince, ukáže až čas. Někdy i rok... Koním je třeba dobře plánovat program, terapii, práci pod sedlem, vyjížďky. Hipoterapie je fyzicky vyčerpávající spíš pro lidskou část týmu, pro koně je to hlavně psychická zátěž: dodržovat požadované tempo, soustředit se na vodiče, nést klienta s aktivní hřbetní linií a volnou hlavou – tudíž plnit požadavek „nechrápat u práce“. :-)

Jde o přenos pohybu – nutně uvolněného, plynulého, pokud možno konstantních parametrů. Měli jsme kdysi zapůjčenou kobylu (museli jsme ji nakonec vyřadit, nestíhala hlava, klokotaly věčně hormony, častá hysterie a reakce v afektu) – ta, když ji přestala bavit terapie, začala stříhat v pomalém tempu mimochod. Také jsme měli koně, kterého po roce terapie tak otrávila, že byl schopen vymyslet španělský krok nebo sebou během setiny sekundy zkusil prásknout na zem – tak takové zvíře pro hipoterapii opravdu ne, trápilo by se ono samo i všichni zúčastnění.

Na jaké poruchy se u pacientů specializujete a jak se vlastně o vás dozvědí?

Hipoterapie je vhodná pro onemocnění, která souhrnně označujeme jako nervosvalová. Jedná se o choroby a syndromy, u kterých je nějak narušeno řízení pohybu (např. krvácení do mozku při traumatickém porodu, přidušení dítěte v porodních cestách nebo nedostatečné zásobení kyslíkem v průběhu těhotenství), vývojové vady mozku (např. chybění některých jeho částí), poruchy svalového napětí ve smyslu jeho snížení (svalové dystrofie) i zvýšení (dětská mozková obrna).

Naši klienti jsou převážně děti nedonošené až těžce nedonošené, děti s komplikovaným příchodem na svět. Dnes přibývá dětí, které mají poruchu pohybového vývoje. Jsou nějak vedle, a když jim neukážeme, jak na to, ne že by se nedokázaly samy hýbat, ale dělají to špatně, což má za následek v dospělosti potíže se zády, kyčlemi apod.

Pracovat se dá opravdu už s dítětem od dvou měsíců věku. Jde o to, že dítě s rizikovou anamnézou, tedy takové, kde víme, že je něco špatně, se bude pohybově vyvíjet jinak, resp. se moc vyvíjet nebude a v jeho hybnosti budou převažovat primitivní reflexy. To má pak za následek vývoj úplně jiných pohybových vzorů, než jaké jsou u člověka fyziologické – tedy běžné, což dítěti dříve či později způsobuje obtíže. Pokud ho začneme polohovat na kráčejícím koni, zvyká si na přijímání pravidelných pohybových impulzů stejného rozsahu, což nutí jeho mozek k aktivaci koordinačních mechanismů dřív, než se začnou tvořit ty „špatné“ spoje, vedoucí k patologickým pohybovým vzorům.

To je teorie – v praxi jsou v tomto věku miminka zhusta ještě na JIPkách. Většinou záchyt do hipoterapie je tak kolem šesti, někdy čtyř měsíců, kdy si maminka všimne, že je něco špatně. Považuju za zásadní, aby hipoterapii s takovými dětmi provozoval kvalifikovaný specialista, a to nejen v hipoterapii, ale i v práci s novorozenci. To se u nás neděje a dítě na koně na bříško polohuje klidně i fyzioterapeut bez potřebné specializace, který v životě nedržel mimino v ruce. Je to i důvod mého rozchodu s ČHS (Česká hiporehabilitační společnost – pozn. redakce), neb jsem proti nekvalifikovanosti hlasitě vystupovala...

Takže obvyklé je, že hipoterapii provozujeme pro děti od 4–6 měsíců, ale opravdu to jde i dřív. Prostě, jak říkal Goethe: „Člověk a kůň se prolnou v jednu společně se pohybující bytost...“ – což je přesná podstata celé hipoterapie.

Ještě bych ráda zmínila, že obrovsky potřebné k úspěchu při pohybové léčbě je pozitivní ladění. Souvisí to s limbickým systémem, nejstarší částí mozku, zodpovědnou za reakce, emoce apod. Pokud je pozitivně laděn limbický systém, pohybové stopy – engramy – se lépe zapisují do pohybové paměti. Neboli když dělám pohybovou terapii v pohodě a spokojená, vše se fixuje lépe. Vůbec nejzásadnější tezí mé práce je ovšem neustálá přítomnost faktu, že hipoterapie je součástí komplexní fyzioterapeutické léčby, nikoliv jedinou dostatečnou a samospásnou metodou. Dítě v terapii by mělo denně „cvičit“, mít kvalitní terapeutickou jednotku, složenou z lhostejno jakých, ale pro něj vyhovujících metodik na míru.

Jak děti na koně a terapii reagují?

Děti reagují vesměs pozitivně. Většina z nich je rozpačitých z počátečních kroků koně, je to pro ně obrovský nápor na aktivaci koordinačních mechanismů a často první požadavek z vnějšího prostředí na aktivní práci s těžištěm. V tom je hipoterapie unikátní.

Co když se dítě na koni bojí?

V praxi se s tím samozřejmě občas setkáváme. Dítě při první terapii může být nejisté a může i projevovat nevoli, plakat, chtít sesedat. To se prostě musí zvládnout, od toho je terapeut, aby si poradil. Občas se i stává, že dítě natolik nechce, že doslova ječí – a trvá to třeba i měsíc. Všichni zúčastnění to musí ustát, i koně – stojí to hodně sil... Ale pak najednou jako když mávneš kouzelnou hůlkou a dítě je jednoho dne usměvavé, těší se na koně a krásně rozvíjí komunikaci. Vidět, jaké pokroky udělalo, je ta nejkrásnější odměna – srovnat si výchozí bod léčby se současným stavem.

Jak dlouho musí dítě na terapii docházet, aby měla efekt?

Děti k nám chodí podle závažnosti diagnózy různě dlouho. Minimum se doporučuje tři měsíce 2x týdně, je to dlouhodobá záležitost. Jelikož jde o pohybovou léčbu, méně jak 2x týdně nemá z hlediska pohybové paměti význam. To je opět věc, která je velmi opomíjena i našimi předními středisky hiporehabilitace, kde i 1x za 14 dní je OK, když klient platí...

Jsem možná hloupá, ale u mě kdo si neudělá s dítětem čas 2x týdně, toho do terapie nezařadím, je to ztráta času (našeho i jejich – a u nich ještě, koneckonců, ztráta peněz). Některé děti s trvalým postižením k nám chodí už osmý rok, začali jsme samostatně provozovat 2010, před tím jsem dělala hipoterapii na cizích koních.

Prozradíš nám vaše ceny?

Terapeutická jednotka u nás stojí 250 Kč. V současné době začínám uvažovat o zdražení na 300 Kč. Je to nemilé, ale i tak klient hradí jen cca 50 % nákladů na terapii. Zbytek je nutno shánět po sponzorech a to není úplně jednoduché. Nejsme totiž při terapii vidět, nemáme dresy s čísly, brusle...

Kdo určuje, jaká terapie je pro dítě potřebná – přichází si na vás rodiče sami, nebo je posílají spíš lékaři?

Hipoterapie není v ČR uznanou léčebnou metodou. Že funguje, víme my, vědí to rodiče našich klientů, ale nikdo další to vědět ani nechce. Není v zájmu zdravotních pojišťoven vynakládat další prostředky na zdravotní péči o děti se speciálními potřebami. Jako provozovatelé navíc nejsme jednotni. Hrabeme si každý na svém písečku, snažíme se akreditovat si vlastní kurzy apod.

Terapii může provozovat kde kdo, není žádný kontrolní mechanismus, který by tomu zamezil. Přitom by stačilo tak málo: certifikovaný fyzioterapeut po tříměsíční spolupráci s rodinou by sepsal zprávu o tom, jak pravidelně dítě docházelo a jak to ovlivnilo jeho zdravotní stav. Rodiče by si vyžádali proplacení části nákladů od zdravotní pojišťovny.

Řešilo by to vše – aby provozovatel měl vzdělání, jaké má mít, aby docházka byla pravidelná. Rozhodně bych nikdy nebyla pro 100% náhradu, je to přeci jen nadstandard a existuje možnost příspěvků od nadací, ale určitou částí by se pojišťovny podílet měly...

Palčivým problémem je pro mne však i současný stav vzdělávání specialistů pro hipoterapii. Dříve se školilo pod oficiálním doškolovacím střediskem pro zdravotnické pracovníky v NCO NZO v Brně. Bohužel, tyto kurzy byly ukončeny a školení převzala Česká hiporehabilitační společnost, která je zcela stejnou neziskovkou – zapsaným spolkem – jako náš Isar. Myslím, že je to krok zpět.

Zařazení do terapie si žádají sami rodiče. Je to zcela pochopitelné, snaží se pro své dítě zajistit vše, co by mohlo zlepšit jeho zdravotní stav. Já sama s některými lékaři spolupracuji, takže mne moc těší, že do nálezů mi už píší „...hipoterapie vhodná, doporučuji pokračovat...“. To je pro mě opravdu velká satisfakce, když se takto v lékařské zprávě vyjádří renomovaný dětský neurolog či rehabilitační lékař.

Trochu tak sklízím plody své práce, kdy se snažím vnutit na každé odborné fórum s přednáškou o hipoterapii. Smutné je, že před některými kolegy fyzioterapeuty se rodiče mých klientů bojí přiznat, že na hipoterapii dochází, ale to by bylo na další odstavec...

Zařazení do terapie u nás předchází vždy vstupní vyšetření, které dělám u klienta doma, v jeho prostředí. Potřebuji, aby mi dítě předvedlo svůj přirozený pohyb a ne paralýzu ze zdravotnického zařízení. Seznámím se s anamnézou dítěte, okolnostmi jeho narození, komplikacemi ve vývoji, provedu si kineziologický rozbor čili obhlédnu aktivní pohyb. Na konec si udělám pár testů. S rodičem proberu jejich očekávání a pobavíme se o tom, jak to vlastně funguje – nechci, aby se ke mně chodili „vozit“, nejde o žádné volnočasové vyžití...

Jezdíme celoročně a za každého počasí, tedy kromě akutních kalamit a přírodních katastrof. :-)

 

Šárko, moc ti děkuji za obsáhlé informace o hipoterapii, v mnoha směrech pro mne nové a navýsost zajímavé! Díky i za čas, který jsi přípravě rozhovoru obětovala. A držím pěsti do dalších let – ať ti síly neubývají a dál bojuješ jako lvice za to, co považuješ za správné. Nechť se daří a koně ať dobré věci slouží dlouho a ve zdraví!

• Odkaz na stránky Isaru: https://www.isar-hipoterapie.cz/
• Odkaz na podrobnější vhled do problematiky hipoterapie v propojení s Vojtovou metodou: https://www.isar-hipoterapie.cz/o-hipoterapii/