Cestou po Severním ostrově směrem k jihu vede naše cesta přes městečko Cambridge. Právě z tohoto města pocházejí nejlepší dostihoví koně světa a tak tudy nemůžeme jen tak projet. Stáje se nacházejí jižně za městem. Cesta vede mezi výběhy, ve kterých se pasou remonty a klisny s hříbaty. Otevíráme si bránu a vjíždíme do areálu. Všude je uklizeno, areál je hezky udržovaný. U parkoviště je kancelář, kde zaplatíme pár dolarů, za které dostáváme soukromého průvodce.

Nejprve jsme uvedeni do haly, kde usedneme a naše průvodkyně nám pouští film o historii a současnosti zdejší stáje. Po jeho shlédnutí nás provádí areálem a vysvětluje, že zdejší stáj slouží jako odchov od hříbat přes remonty až do chvíle, než se s koněm začne pracovat. Na porod se ale klisny vozí do nedaleké specializované porodní stáje a sem se vrací, když je hříběti cca měsíc. Na výcvik pak koně odcházejí zase jinam, neboť zde není žádná dostihová dráha. A také se sem dávají vysloužilí koníci trávit svůj důchod.

Po prohlídce areálu jdeme do výběhů, kde si můžeme podrbat místní chovance. Příjemný pocit z tohoto místa nám velmi zkazí pohled na některá kopyta. To, co mají na nohách, za to by se člověk u nás musel propadnout hanbou. Hříbatům se zřejmě korektury vůbec nedělají a důchodcům zřejmě tak sporadicky. Klisny a remonty jsou na tom o trochu lépe. Z tohoto je nám opravdu velmi smutno, protože pokud není o koně v tomto směru dobře postaráno ani tady, pak kde jinde na NZ by mělo být.

Další koňský výlet jsme měli naplánovaný na 17. den naší cesty, na Jižní ostrov v ledovcové vesničce Franc Josef Glacier. Den před trackem jsem volal do stáje South Westland Horse Trecks, abych potvrdil náš příjezd. Již do telefonu mi bylo poměrně arogantně oznámeno, že s námi rozhodně nepojede na 6hodinový (a již také předem zaplacený) track, ale nabízí nám pouze 3hodinový, který ovšem nevede k moři. Máme na výběr 3hodiny nebo nic. Jejímu zdůvodnění příliš nerozumím. Hovořila něco o písku na pláži a pozdním návratu, ale co tím chtěla říci, jsem moc nepochopil. Jak se později ukázalo z dalších událostí, tak si zřejmě na tento den domluvila na odpoledne další klienty, což byl pravý důvod odřeknutí celodenního tracku.

Značně naštvaní ráno přijíždíme ke stáji, která je přesným opakem první stáje na Severním ostrově. Stáj i dům jsou novostavby, kolem je uklizeno, za stájí jsou vidět výběhy. Na první pohled je vidět, že zde se jedná o business se vším všudy. Tady nedojde k žádnému seznámení s majiteli stáje ani zdvořilostnímu rozhovoru, proste „tady máte koně (kteří již byli nachystání předem) a jedem“. Po pár desítkách metrů Lucka hlásí, že jí trochu kulhá kůň. Hm, ta se má, že jenom trochu, ten můj totiž kulhá „jako prase“... Hned to hlásím naší průvodkyni. Jsem okřiknut, že to nemám řešit, že to je normální. No, pro nás tedy ne a docela nám dělá problém to překousnout. Po chvilce se nás na tvrdé štěrkové cestě ptá, zda můžeme naklusat nebo nacválat. Na můj dotaz, zda to pro koně není příliš tvrdé, dostávám odpověď, že jim to fakt nevadí, protože jsou zvyklí. Koní nám je líto, ale definitivně jsme rezignovali. Jiný kraj – jiný mrav. No vlastně jsme rádi, že na na těch koních nepojedeme 6 hodin. Koníci se postupně rozejdou… Máme westernová sedla, ve kterých jsme již pár let neseděli a tak i nám chvíli trvá, než se usadíme.

Krajina je zde vskutku nádherná. Jsme na úpatí největších novozélandských hor – Jižních Alp. Projíždíme ledovcovými říčkami a po loukách podél nich, na obzoru se stále rýsují zasněžené vrcholky hor, které místy halí mraky. Mraky se ostatně honí i nad námi, a tak si nejsme jisti, zda dorazíme zpět suší či mokří. I zde musíme projíždět spoustu uzavřených pastvin a naše průvodkyně neustále slézá a nalézá na koně, aby otevřela průjezdní branku. Asi v půlce cesty Lucka hlásí, že její koník ztratil podkovu. Vzhledem k náročnosti terénu se hned smiřujeme s tím, že dál jdeme krokem. To nás ale naše průvodkyně opět vyvádí z omylu s tím, že ani toto vlastně koníkovi nevadí a že není čas se zdržovat.

Posledních pár kilometrů cesty jdeme vyschlým korytem ledovcové říčky plným oblých kamenů, což je docela záhul na koňské šlachy. Po návratu domů stojí již u stáje další koně a noví klienti. Pomůžeme naše koně odstrojit. Také se díváme, jak dopadlo nekované kopyto. Naštěstí je to dobré. Nicméně ani zde péče o kopyta není zrovna na nejlepší úrovni. Koně jsou sice kovaní, ale nad stavem jejich kopyt by člověk opět zaplakal. Nedělám si iluze, u nás to v lecjaké turistické jízdárně nebude o mnoho lepší, ale velmi nás v tomto směru zklamala světoznámá stáj Cambridge. Máme za sebou tedy dva tracky a jednu zastávku ve stáji, která by měla být chloubou novozélandského chovu, a zatím jsme z koní v této překrásné zemi velmi zklamání a téměř se obáváme toho, co nás zde ve spojení s koňmi ještě čeká… Máme před sebou ještě dva tracky, ten následující již za tři dny…

Stránky agentury, která nám cestu sprostředkovala http://www.truetravel.cz

Stránky stáje ve Franz Josef Glacier http://www.horsetreknz.com/