V sedlech krajem Pána prstenů - 1. část
Je to již více než rok, kdy jsme se procházeli na překrásném kousku naší planety vzdáleném 12 časových pásem, na místě kde je jeden z nejméně dotknutých kousků přírody, na Novém Zélandu. Strávili jsme tam překrásných 5 týdnů, kterým předcházela téměř roční příprava.
Oba s Luckou jsme závislí na koních, a tak se v našem harmonogramu objevilo i několik výletů v sedle. Mezi naším návratem a napsáním tohoto povídání jsem si nechal schválně delší časový odstup, aby byl co nejobjektivnější a zbavený momentálních pocitů...
Nenechali jsme nic náhodě a tak se vše se stájemi dohodlo a většinou i zaplatilo předem (rezervace a platby předem jsou pro hlavní sezónu na Novém Zélandu nutností, bez toho se na většinu atraktivních míst vůbec nedostanete). Celkem máme v plánu dva půldenní, dva celodenní výlety rovnou po sobě a jeden dvoudenní s nocováním ve srubu. Ještě před odletem všem stájím upřesňujeme naše dlouholeté jezdecké zkušenosti a také to, že si nepřejeme jezdit ve skupině se začátečníky, což všichni po mailech akceptují.
Jezdecké vybavení - chapsy, rajtky a zejména čepice si vezeme s sebou, abychom nemuseli používat milionkrát propocené erární škopky. Tuto výbavu jsme po příletu povinní přihlásit úředníkům MAF (úřad chránící biologické znečištění NZ), neboť se jedná o použité vybavení, které přišlo do styku se zvířaty v jiné zemi. Přilby projdou bez potíží, ale chapsy nám vrací značně mokré od desinfekce – no aspoň že je nenapadlo máchat v ní i ty GPA čepice ;o)
První koňský výlet byl hned 5. den po našem odletu z Prahy, tedy třetí den našeho pobytu na Novém Zélandu. Tento track se jako jediný uskutečnil na severním ostrově. Další již budou až na ostrově jižním. Ráno vyrážíme z kempu k našemu prvnímu dobrodružství v sedlech. Podle objednávky máme jet k západnímu pobřeží severního ostrova, na Kauri Coast. Chvíli bloudíme po cestách-necestách, mezi pastvinami a lesy. Po pár kilometrech vidíme koně uvázané u zábradlí, tak u nich zastavíme. Stáj na nás působí rozpačitě. První dojem není opravdu nic moc. Dům stlučený z překližky, na dvoře pár aut, o jejichž pojízdnosti by se dalo polemizovat – nyní již chápu, proč jsem o dané stáji nemohl na internetu najít žádné kloudné informace a nemají internetové stránky... Koně na pohled vypadají v dobré kondici. Po krátkém seznámení s majiteli a ujasnění našich jezdeckých schopností nám jsou rozdány cajky, které zřejmě od svého opuštění sedlářské dílny za 2. světové války neviděly cokoli mastnějšího, než lidské ruce.
Krom majitele stáje s námi jede ještě jeho syn. Sedlo je kupodivu celkem pohodlné, koník vykračuje čile dopředu. Lucka již po prvních pár metrech hlásí, že její koník tak neidentifikovatelně pokulhává. Hlásíme to majiteli stáje, který říká, že se kůň rozejde. Pro Lucku, která cítí kulhání i tam, kde by jej jiní přehlédli, je to dost nepříjemné, nicméně jedeme dál. Procházíme přes několikero bran v různě dělených pastvinách, což je na NZ naprosto běžné. Náš průvodce však z koně neslézá, otevírá brány zkušeně ze sedla. V jedné z pastvin na nás hrozivě zírá asi tunový býk a Lucka má na sobě červené tričko ;o)) Lucky koník se opravdu po nějaké chvíli rozešel a kulhat přestal.
Když projedeme pastvinami, míří naše kroky do buše, kterou se prodíráme poměrně dlouhou dobu. Jedná se o opravdovou tropickou buš se vším všudy, tedy i s řádnou bažinou, ve které koníci zapadávají až po břicho, vlhkost vzduchu je na 100%. Koní je nám až líto, ale jsou na bažinu zjevně zvyklí a nepříjemný terén zdolávají bez větších potíží. Pro našince je to opravdu silný zážitek. Když po cca půl hodině vylezeme z buše na louky, stále se rozhlížím, kde bude konečně to pobřeží. Bohužel v dohledu stále není a podle času mi pomalu začíná docházet, že se k němu asi ani nedostaneme.
Na kopci s hezkým rozhledem na okolní krajinu plnou pastvin a stromů Kauri si děláme pauzu. Povídáme si s našimi průvodci o naší zemi, o koních a dalších zajímavých věcech. Mimo jiné se dozvídáme, že k moři se nejede, protože to se za půldenní track nedá zvládnout. Jen škoda, že to neřekli předem, bývali bychom si klidně zaplatili track celodenní.. Jsme trošku zklamaní, ale náladu si tím kazit nenecháme.
Po asi půl hodinové pauze se vydáváme na zpáteční cestu. Ta již vede po loukách a příjemných lesních cestách. Tempo druhé poloviny tracku je vzhledem k méně náročnému terénu o poznání rychlejší, s čímž má zjevné problémy syn našeho průvodce, který dokonce spadne a pak již nechce do sedla. Naštěstí je to jen kousek od domova a tak jde po svých a koníka nechává běhat volně za námi. Celkový dojem z této cesty byl poměrně příjemný. Krom toho, že jsme nejeli k moři a nebýt úvodních problémů s kulháním Lucčiného koně, tak tento track byl velmi povedený. I naši průvodci jsou příjemní „obyčejní“ novozélanďané. Rozhodně jejich stáj není hlavním zdrojem obživy a na nic si nehraje. Už nyní jsme zvědaví, co nás čeká na další cestě, k moři máme jet hned na dalším tracku…
Stránky agentury, která nám cestu zprostředkovala http://www.truetravel.cz
Nenechejte si ujít videa, která jsou přiložená pod článkem!
Galerie
Na cestách s Petrem Voldánem po tajemném Irsku. Kameny, brambory, trojlístek, koně, pivo i whiskey
Také v posledním únorovém vydání pořadu Na cestách s Petrem Voldánem - tak jako na konci ledna - budete cestovat jen se mnou. Tentokrát se vydáme na…
Pravděpodobně nejdůležitější a nejdelší obchodní trasa, kterou se lidé v minulosti ubírají. V délce několika tisíc kilometrů se táhne z východní Asie…