Jezdec na koni jede krajinou. Jen on a kůň a kolem dokola rozlehlé pláně, občas osamělý strom. Slunce je nízko nad horizontem, poslední paprsky daly trávě zlatý odstín. Scéna z amerického westernu nebo sen většiny „koňáků"?

V loňském roce dostal tento sen konkrétní podobu - rumunský Banát. A na samém začátku byl stejný sen jednoho muže - Petra Staňka. Petra znám od roku 2005, kdy jsme s přítelem reagovali na jeho inzerát v časopisu Jezdectví a strávili jsme s ním a jeho koňmi první víkend v podhůří Orlických hor. S přibývajícím počtem nezapomenutelných chvil v koňském sedle a najetých kilometrů se z nás stali přátelé. Petr často mluvil o svém snu, projíždět krajinou, kde nás nebudou omezovat silnice a oplocené pastviny. A když se mu naskytla příležitost, našel tuto krajinu právě v rumunském Banátu.

Tak 16. 8. 2009 vyjíždělo z Ústí nad Orlicí 8 nadšených lidí a 7 koní. Cesta byla dlouhá, ale ujetých cca 900 km znamenalo návrat zpět o jedno století a pocit, že jsme z Čech ani neodjeli. Česky mluvící milí lidé nás uvítali ve vesnici Svatá Helena, kde začínala naše pohádková cesta.

První den jsme na koních projeli okolí Sv. Heleny. Místní krajina je kopcovitá, pokrytá suchou trávou, která pod kopyty koní neskutečně voněla. Prostor, klid a vůně - tak si pamatuji Banát já. Odpoledne jsme se jeli i s koňmi vykoupat do Dunaje.

Druhý den jsme se po červené turistické značce vypravili do vesnice Gerník. Noc jsme strávili v nádherném Petrově údolí, kudy protéká křišťálově čistý potok a stojí zde známé mlýnky. Třetí den jsme pokračovali v cestě do Rovenska. Se stoupající nadmořskou výškou se měnil krajinný ráz. Travnaté kopečky vystřídaly lesnaté kopce. Čas od času jsme museli sesednout z koní a po kamenitých úzkých stezkách jít pěšky. Odměnou nám byl výhled ze zahrádky v Rovensku, kde jsme i s koňmi nocovali. Čtvrtý a pátý den jsme se vraceli přes Gerník zpět do Sv. Heleny.

Denně jsme ujeli okolo 20 km, samotné putování nebylo tedy nijak jezdecky náročné (v porovnání s putováním v květnu 2009, kdy jsme za 6 dní urazili 250 km).

Pro mě osobně putování po Banátu znamenalo splnění snu a nejkrásnější jezdecký zážitek. A pokud bych se měla vyjádřit, zda osedlám místní koně nebo dovezeného z Čech - místní koně vypadají dobře, ale otázkou je jejich přiježděnost. Já jsem jela na strakaté klisně, křížence arab x paint horse, která neměla na moji pobídku problém odpojit se od ostatních koní a odcválat na protější kopeček, kde klidně stála, abych se já mohla kochat krajinou. Ten pocit volnosti a svobody, který jsem prožívala právě na tomto místě a právě v jejím sedle - o tom to všechno bylo.

Na závěr bych ráda poděkovala skvělé partě, se kterou jsem tuto cestu strávila, neboť dobrá parta je základem dobrého putování. A také Petru Staňkovi, který nám obyčejným lidem dává možnost splnit a prožít naše sny!