Korsika je v mnoha ohledech skutečně atypická. Je to dáno nejen její spletitou, dobrodružnou a bohatou historií, ale především zcela ojedinělými přírodními podmínkami, které prostě musíme vzpomenout.

Korsikou po vlastních

Někteří z nás netráví čas pouze v sedlech koní a tento náročný sport si rádi proloží i pěší turistikou. Pro ty, kteří ocení nejen nádherné pláže a azurové moře, ale i nedotčené velehory, je Korsika skutečným rájem.

Grande Randoneé

Kategorie jezdců - vášnivých turistů by při návštěvě tohoto ostrova rozhodně neměla minout jednu z nejkrásnějších a také nejnáročnějších turistických stezek světa, legendární Velkou cestu - Grande Randonnée 20 - GR20.

Přechod ostrova po GR20 se totiž všem "vandrákům" zapíše zlatým písmem do seznamu nejúžasnějších životních zážitků. GR20 patří nejen mezi nejtěžší túry světa, ale řadí se také, dle většiny světových turistických průvodců, mezi ty nejkrásnější.

Do nekonečna klesající a stoupající trasa (převýšení je v celé délce cesty více než 10 000 m), dlouhá dvě stě kilometrů, se vine mezi městečky Calenza a Conna a k jejímu úspěšnému zdolání budete potřebovat minimálně 15 dní. Pokud tedy nechcete projít jen malé úseky "Velké cesty", je třeba při plánování návštěvy ostrova časovou náročnost zohlednit. Trasa protíná ostrov od severozápadu na jihovýchod a soustavně sleduje nejvyšší hřebeny pohoří. Vzhledem k tomu, že nejvyšší korsická hora, Monte Cinto, měří 2 706 metrů, je jasné, že "Velká cesta" skutečně důkladně prověří vaši výkonnost.

Kaňoning

Korsika je ale tak různorodá, že přírodní podmínky nenabízí jen standardní pěší túry, při kterých si přijdou na své především podrážky našich bot.

Ti znás, kteří milují divokou horskou vodu a kaňoning, se tady mohou opravdu vyřádit. Korsika vodou, na rozdíl od většiny středomořských ostrovů, doslova překypuje. I v letních měsících, kdy teploty na pobřeží atakují tropické čtyřicítky, je vody všude dost a podle toho vypadají nejen horské bystřiny a říčky, ale i zdejší dravě bující flóra.

Vyhlášeným místem vyznavačů kaňoningu jsou proslulé žulové Cascades de Purcaraccia, plné vyhlazených vodních skluzavek a říčních kaskád. Za návštěvu ale stojí téměř nekonečný seznam dalších obdobných lokalit.

Z mnohých mohu doporučit dobře dostupné peřeje a vodopády na řece Agnone, tzv. Cascade des Anglais, které se nachází nedaleko Wizzavonského průsmyku (Col de Wizzavona), nebo proslulé kaskády Polischellu, kde pro kaňoningovou "plaveckou túru" nebudete potřebovat ani průvodce ani neopren či speciální vybavení. Stačit budou plavky a boty do vody.

Hluboká rokle, na jejímž dně to zurčí sedmnácti kaskádami, skrze průzračná jezírka a vodopády, potok Polischellu působí svou divokostí a nádherou až nadpozemsky. Kdo z vás je dobrodruh a romantik, nesmí Polischellu v žádném případě minout.

Co vidět a nevidět

Vypíchnout, co na Korsice v pozici turisty stojí za vidění, je skoro nemožné. Zdejší příroda je divoká, nádherná, mimořádně různorodá a civilizací téměř nedotčená. Přesto bych si dovolila pozvat k návštěvě ještě alespoň dvou, podle mého názoru, skutečně zajímavých lokalit.

Tou první je mohutný, do ruda zbarvený skalní masiv Calanche Piana, který leží na západním pobřeží Korsiky mezi vesničkou Piana a Portským zálivem. Calanche Piana mají svůj status výjimečnosti od roku 1983 stvrzený i zápisem do světového seznamu dědictví UNESCO (tento zápis mimochodem obdržel také korsický mys Girolata, mys Porto, přírodní rezervace Scandola nebo biosférická rezervace údolí řeky Fango). Nás, nadšence do lichokopytníků, zaujme nejen fantaskní struktura zdejších erozí vymletých skal a snové výhledy na azurové moře pod námi, ale i stará cesta "Sentier Muletier". Po této stezce nosili, až do roku 1850, kdy byla vybudována pro řidiče skutečně "mimořádně exotická" silnice D 81, muly a osli všechny náklady, které bylo v této lokalitě nutno přepravit. Výjimečnost této historicky cenné "dopravní tepny", která spojuje vesničku Piana a vesnici Ota, dokonale pochopíte až ve chvíli, kdy se po ní reálně projdete.

Často by stačil jeden jediný chybný krok k tomu, abyste se zřítili z výšky 300 metrů hluboko dolů pod skalní labyrint. Představa plně naložených oslích a mulích karavan, balancujících "na ostří nože" nad propastmi, je skutečně děsivá. Obzvláště při západu slunce, kdy vyniknou obrysy skal tvořící podobizny psích hlav, profily čarodějnic a obličeje nepozemských ďáblů naskakuje člověku, klátícímu se po úzké cestičce, doslova a do písmene "husí kůže". Kdo zná, vzpomene si na slova Guy de Maupassanta, který toto místo navštívil v roce 1880 a zdejší skály popsal jako nadpřirozenou silou zkamenělou říši pohádek.

Druhým místem, které byste v pozici turisty neměli minout, je bílá perla Korsiky, město Bonifacio. Labyrint uliček Bonifacia, skrytý za rozsáhlými městskými hradbami, leží nad jedním z nejmalebnějších přístavů celého Středomoří. V tomto přístavu, sevřeném mezi bílými vápencovými skalami, se podle legend ukrýval na své cestě Odysseus a při procházce jím má člověk dojem, že jeho duch zde nejen že byl, ale i stále přebývá. Město je dostupné po silnici vedoucí z přístavu, ale existuje i přístup z jižní strany města, od moře. Fantastická, do strmých útesů vytesaná a podzemím se vinoucí cesta, nazývaná Schody krále Aragonského, je nezapomenutelná.

Korsikou na koních

Zdaleka ne všechny lokality Korsiky je možné procestovat v sedlech koní, přestože se mnoho ostrovních stájí na tento typ turistiky specializuje. Tak jako pro celé Středomoří, tak i pro korsickou přírodu je totiž typický keřovitý ekosystém makchie, které tvoří převážně ostnaté a pichlavé keře. Ve většině Středomoří dosahuje výška těchto nepřejících rostlinných společenstev dvou, maximálně čtyř metrů. Korsická vegetace ale bují přímo před očima a makchie jsou zde vyšší a neprostupnější, než je tomu v jiných oblastech. Pichlavé porosty stoupají, hustě a zcela neprostupně, společně se strmým reliéfem krajiny až do výšky 1 500 metrů a projít jimi v sedle koní či i bez nich je zhola nemožné. Vystačit si tedy budete muset jen s jejich opojnou vůní, která je cítit i na moři a to ještě dříve, než se ostrov vynoří z oparu.

Neprostupnost pobřežních horských lokalit ale plnohodnotně nahrazují možnosti, které nabízí více než dvě stě pláží na tisíc kilometrů dlouhém korsickém pobřeží. Zdejší pláže patří k nejkrásnějším plážím Evropy. Nejpopulárnější jsou pláže na jihu, v okolí Porto-Vecchio, to ale neznamená, že ostatní pláže za nimi nějak zásadně zaostávají. Pokud se budete chtít po plážích projet na koni a užít si jízdu příbojem, nebudete zklamaní z žádné nabízené varianty.

Více než 40 % ostrova totiž tvoří Regionální přírodní park a ochraně životního prostředí je zde věnována mimořádná pozornost. Všechny pláže jsou tedy opečovávané a těžko najít takovou, která neokouzlí. Jedna od druhé se liší snad jen odstínem svého písku. Najdeme zde pláže zlatavé, bělostné, černé i červené, dechberoucí jsou ale bez výjimky skutečně všechny.

Pokud chcete doporučení, kam se vydat za zážitky spojenými s jezdeckou turistikou, podívejte se na web Visit- Corsica, kde naleznete přehledné informace o tom, kam se v té které lokalitě vydat za jezdeckými zážitky, a to včetně kontaktů a map. Mnoho informací a tipů je pak k nalezení i zde .

Pár postřehů z jezdecké praxe

Aby byla naše "pozvánka" na smaragdový ostrov kompletní, požádala jsem o rozhovor svou "svěřenkyni" a "téměř dceru", slečnu Barboru Švagrovou.

Bára je sedmnáctiletá studentka třetího ročníku Střední zemědělské školy v Benešově, obor Jezdec a chovatel koní, a pět týdnů letošních prázdnin prožila na pracovní stáži v jezdeckém centru Ajaccio Equitation, které se nachází nedaleko rodiště Napoleona Bonaparta, historického města Ajaccio.

Barčo, jak na tebe zapůsobila stáj, kde jsi pracovala? O kolik koní ses starala? Jaký byl stájový management a jaká tvoje náplň práce?

První dojem, který ve mně areál vyvolal, by se dal jedním slovem shrnout jako "luxusní". S postupem času, během standardních pracovních dní, jsem si názor poopravila na hezky vypadající, ale trochu opotřebovaný. :) Většina staveb jako sedlovna, jezdecký obchod, restaurace a bydlení pro ošetřovatele byly postaveny ze dřeva. Stáje pak byly kamenné, aby v nich nebylo velké horko. Přes léto ale většina koní zůstávala venku i přes noc. V areálu jsou 3 jízdárny a to velmi prakticky udělané. Jedna jízdárna byla určena speciálně k výcviku začátečníků a dětí. Byla malá, tak, aby cvičitel mohl v případě potřeby rychle zasáhnout a měl k dětem a poníkům blízko. Druhá jízdárna byl klasický drezurní obdélník. A třetí jízdárna pak byla hodně veliká, nepravidelného tvaru, bez písmen a tam se chodilo skákat.

Na začátku jsme, společně s ostatními ošetřovateli, měli v péči 28 koní, ale na konci měsíce už jich bylo 32. Počet koní se docela často měnil. Exteriérem koně nikterak nevynikali. Nejkrásnější místní kůň byl takový lepší český průměr. Takže v tomto smyslu jsem Korsičanům nic moc nezáviděla. :) Ustájení koně byli různorodí, bylo tu vše, od poníků až po teplokrevníky. Dětem bylo v AE k dispozici asi 11 ošišmaných poníků a několik irských kobů, kteří byli mimochodem velmi žádaní. Zbytek osazenstva tvořili teplokrevníci a různí kříženci.

Podmínky pro koně, oproti českému standardu, nebyly zrovna ideální. Žádná tráva, každý kůň měl k dispozici svůj paddock, 10 x 5 metrů a v něm přístřešek, vodu a sůl. Jen majitelé koní, kteří platili vyšší částku za ustájení, měli koně na zatravněných pastvinách. To ale už byl drahý luxusní nadstandard.

O koně jsme se starali v průběhu celého dne. První krmení probíhalo v 6 hodin ráno, kdy koně dostávali jádro. V 11 hodin dopoledne se krmilo senem. Každý kůň, dle typu a velikosti, dostal jeden až dva plátky z obdélníkového balíku. Podle mého názoru se krmilo dost málo, ale tutéž dávku dostávali koně ještě ve tři hodiny odpoledne a v devět hodin večer. Podestýlalo se pilinami, protože sláma je moc drahá a musí se dovážet z kontinentu.

Moje pracovní doba byla zkrácená, pracovala jsem od 8 do jedné hodiny odpoledne. Každý den byl samozřejmě skoro stejný, v osm ráno, po příchodu do stáje, jsem kropila jízdárnu, což byl téměř dvě hodiny trvající proces. To, co si v Čechách představujeme pod pojmem "kropit jízdárnu", je na Korsice jen pocákání hlíny. Když mi poprvé vysvětlovali pracovní postup, měla jsem dojem, že cílem je udělat z jízdárny rybník. :)

Od deseti hodin jsem pak uklízela, hrabala, zametala nebo dopouštěla barely s vodou před jízdárnou, z kterých se koně mohli napít než šli na jízdárnu a nebo když odcházeli z ní. Od jedenácti jsem pak pracovala s koňmi. Buď jsem jezdila nebo lonžovala koně klientům, kteří neměli ten den čas jezdit, nebo nevytížené koně klubu, aby "upustili páru" a další den neměli pod studenty příliš elánu. Pokud byl nějaký den, kdy nebylo potřeba "páru upouštět", šla jsem krmit koně senem. A v tomto rytmu probíhal každý můj den. Samozřejmě jsem nejvíc zbožňovala dny, kdy jsme učili mladé koně plavat v moři, aby s nimi mohli později chodit i méně zkušení jezdci.

Vypozorovala jsi rozdíl ve vedení lekcí, práci s koňmi? Nějaký kontrast, který tě zaujal? Perlička? :)

Vyrostla jsem v jezdeckých klubech. Takže mě docela překvapila úroveň výcvikových hodin určených malým dětem. Všechny děti si vždy svého poníka samy, s pomocí ošetřovatelů a trenérů, čistily i sedlaly. Dětem, okolo pěti, šesti let se nesdělovala žádná teorie, ale všichni se maximálně snažili vzbudit jejich zájem a dělat jim radost. Výcvik byl velmi různorodý, z poníků se házely míčky do koše, jezdil se slalom, co ale především - trenéři dětem věnovali všechnu lásku a úctu.

To podle mých zkušeností není v Česku standardem. A přišlo mi to skvělé. Teprve děti od šesti let, které chodily pravidelně několikrát v týdnu a byly členy v klubu, měly výcvikové hodiny, kde už se učily všemu důležitému. Ostatní tréninky se stejně jako v Čechách viditelně dělily na dvě skupiny. Na skupinu dětí, která se skutečně snažila naučit jezdit, starala se láskyplně o svěřeného pony nebo koně a pravidelně docházela, a pak na děti, kterým rodiče vše zaplatili a ony přišly, skočily na koně, dojezdily a po hodině předaly otěže trenérovi.

Úroveň ježdění soukromých majitelů koní byla různorodá, něco lepší, něco horší, každý má jiné dispozice, co ale považuji za důležité: nikdy jsem tam neviděla žádné neurvalé chování ke koním. Žádné hrubé výrazy, žádné násilí, žádné okopávání špornami, bití bičíkem, nic takového. Většina koní měla jen stihlová udidla a vůbec nechodili špatně. Nejtvrdší udidlo, které jsem viděla, byl sněhulák, který byl na soukromém skokovém koni. Chování lidí ke koním a jejich vztahy mezi sebou na mě působily velmi dobře! :)

Samozřejmě klub nabízel i vyjížďky pro klienty. Průměrně třikrát týdně se konala výjížďka s minimálním počtem deseti osob. Na pláž se jezdilo obvykle každý druhý den, podle objednávek. K moři, vzdálenému asi pět kilometrů, se totiž jezdilo kamionem a bylo tedy nutné, aby byla naplněna kapacita.

Sport se na Korsice provozuje převážně parkurový, spíše na hobby úrovni. Za většími závody se dojíždělo na kontinent do Francie.

A celkový dojem? Měla tato stáž pro tebe nějaký zásadní přínos nebo význam?

Zkušenosti, které jsem na Korsice získala, jsou nedocenitelné. Bylo to to nejlepší, co jsem kdy zažila. Velmi se mi i za těch pár týdnů zlepšila znalost cizího jazyka a praxe, kterou jsem nasbírala kolem koní, se mi také neztratí. Byla to zkrátka zkušenost do života a to nejen co se týká koní.

Tak co, nalákali jsme vás? :-)