Cena za pouť - 3. pokračování

20. 2. 2007 Lenka Kerumová

Málem umrznul, hladověl, pohlédl smrti do tváře. Zoufale toužící po pomoci přešel severní indickou hranici blízko Mana a vstoupil do vojenské zóny - bez víza. Upřednostnil veterinární potřeby svých koní před vlastními legálními a to se mu stalo osudovým. Indické místní úřady jej odsoudili za špionáž a narušení státních hranic. Daniel Robinson stále trpí v indickém vězení. čím více lidí o něm budě vědět, tím větší je naděje na pomoc.

Logo Long Rider's Guild.
Zveřejnění příběhu Daniela Robinsona na stránkách Spolu dálkových jezdců rozpoutalo nevídaný zájem a vedlo k několika stovkám petičních podpisů za propuštění Daniela Robinsona z indického vězení.








Hledání posvátna

Proč by muž jako Daniel Robinson opustil vše, co zná, svou rodinu, dítě, přátele, kulturu, jazyk, i zemi, vše, co jej formovalo od jeho narození, aby se vydal na migraci zpět vlastními pocity, zpět za tím, co je na druhé straně?

Možná zjistil, že i když se všechno na světě mění, tak dávné nutkání našich nomádských předků v nás zůstává? Ačkoli Daniel Robinson sídlí v zemi velké materiální prosperity, mohl být poháněn vnitřním puzením vydat se do Tibetu, aby uspokojil hlubokou lidskou touhu po vnitřním klidu? Ačkoli mu Evropa nabízela vynálezy šetřící práci, nová auta a vědecké vymoženosti, mohl místo toho všeho chtít opravit žebříček morálních hodnost svého života? Mohl se cítit v Británii tak spirituálně ožebračený, že toužil po svobodě, místo po proslovech, politických kampaních a myšlení nevyžadujících televizních programech? Nebo že by se rozhodl riskovat svůj život a projít zapomenutou Čajovou stezku, radši než prožít mdlou jednotvárnost, kterou nacházel u svých sousedů? Že by přišel na to, že štěstí na nás nečeká ve věcech, ale rodí se z dosažených cílů?

Pokud Daniel přemýšlel o podobných věcech ještě před tím, než opustil Anglii, tak také pravděpodobně odhodil tři svaté texty dnešních moderních turistů, a to komfort, vymoženosti, a bezpečnost.

Psala se sedmdesátá léta, když filozof Ed Buryn cestoval a reptal, že turisti jsou pseudo-cestovatelé, zeleniny na pochodu, pěšáci s přístupnými bankovními účty v ekonomickém nevolnictví cestovních agentů, vlád, obchodníků, a průmyslu.

„Bohužel, turisté se stávají lidskými kobylkami. Přinášejí s sebou snadné peníze, čímž rozvracejí ekonomiku míst, která navštěvují. Machrují před domácími zvyklostmi, urážejí domorodé obyvatelstvo, zanechávají za sebou svůj nevkus a pocit přebytku peněz, čímž ohrožují veřejnou morálku a osobní čestnost. Turistika ničí vše, čeho se dotkne. Hodnoty, které původně vytvořil turistický zájem jsou nevyhnutelně narušené nebo jednoduše zničené existencí hrabivců, toužících po profitu. Kathmandu a Everest, to jsou dobré příklady následků moderní turistické katastrofy,“ píše Buryn.

Tento průkopnický cestovatel a autor věřil, že skutečný cestoval je osoba, jejímž zájmem je utratit co nejmenší možné množství peněz. Neměl by chtít narušit ničí ekonomii. Neměl by na sebe upozorňovat, ale žít jako místní na jejich životní úrovni. Měl by se zajímat o místní zvyky, pozorovat, vykonávat je a učit se z nich.Zejména by se měl zajímat o lidi jako takové, mluvit s nimi, potkávat s es nimi, nasávat různorodost vztahů a bohatství sdílení. Měl by nabízet a očekávat přátelství. Nikdy by neměl zapomenout, že upřímnost nikdy nestojí mnoho.

A protože Robinson těmto definicím vyhovuje, mám pocit, že by jej Buryn pochválil a poslal na jeho cestu s malou poslední radou.

„Cestuj nalehko, abys mohl za sebou nechat věci, které by tě jinak připravily o zkušenosti z první ruky, sklíčily tvou duši a zatížily tvá záda,“ to jsou slova, která Buryn rád opakoval.

Takže když Daniel Robinson usedal na svého koně na čínské hranici a zadíval se do dálky vstříc neznámému osudu, doufaje, že přežije a do mystické Lhasy se dostane, musel si uvědomit, že Buryn měl pravdu a že život člověku nikdy nechutná sladčeji, pokud před tím nebyl odsouzený k otročině a jehož duch se probudil na oltáři cestovatele – v sedle.

Vstříc Neznámu

Později, až když se stal prvním cizincem, který se vydal po Tea Horse Trail, Čajové stezce, v moderních časech, až když takřka zahynul v Himaláji, poté, co byl vydán policii a uvězněn, a až teprve poté, co jej nakonec dokázal najít britský reportér ve zchátralé vězeňské cele v Indii, vzpomíná Daniel Robinson jak jej jeho cesta zavedla na některé z nejkrutějších horských vrcholů světa, když jeho původní tibetští společníci zůstali ve Lhase a on pokračoval dál jen se svými dvěma spolehlivými koňmi. Více jak rok byl na cestě, a fyzická stránka jeho posvátné cesty se stala zničující noční můrou, zejména když jej neblaze proslulá trasa stezky donutila tahat své koně na laně přes strmé horské soutěsky.

V roce 1930 nepolapitelný amatérský biolog, Joseph Rock, uskutečnil historický jezdecký průzkum horské oblast táhnoucí se mezi Čínou a Tibetem. Protože cestoval v početném doprovodu jezdecké hlídky, měl Rock při přetahování svých mul a koní přes prudké tibetské řeky pomoc, což Daniel musel dokázat sám.










„Z Lhasy jsem už pokračoval sám. Bylo to nesmírně náročné protože v té oblasti žijí jen nomádi ve svých jurtách. Každý den jsem ušel více jak 18 mil [29 km] bez zastávky, kromě pěti dnů, kdy jsem šel s vyvrtnutým kotníkem,“ vzpomíná Robinson.

Když šlo vše dobře, živil se smaženou kapustou nebo rýží. Když bylo zle, živořil, odkázán na příděly mouky, kterými ho na cestě obdarovávali vesničané.

„Jednu chvíli jsem málem zemřel při přecházení řeky. Proud mi podtrhnul nohy. Byla mrazivá zima. Když se přiblížíte smrti na dosah, je to jako byste se znovu obrátili ke světlu - oživí vás to, a náhle si uvědomíte, že všechno v životě má velkou cenu,“ pokračuje.

Navzdory těmto důležitým osobním odhalením, Daniel se naučil, že na Čajové stezce vždycky číhá nějaká další skrytá překážka. Poté, co vyšplhal na skoro 6000m vysokou horu, zažil tento jezdec-cestovatel agonii akutní horské nemoci.

„Když onemocněli koně, já už kvůli nadmořské výšce trpěl bolestí hlavy. Pak přišel sníh. Tehdy jsem si uvědomil, že naše šance na přežití se ztenčují,“ vzpomíná anglický poutník.

Ale osud s Robinsonem ještě nebyl hotov. On i jeho koně se nacházeli na záludné části stezky, kde balancovali na vrcholku třicetimetrového srázu s běsnící řekou pod ním. Situace byla už tak hrozivá, když se koně splašili.

„Všichni tři jsme padali srázem dolů. Kdybychom byli sklouzli ještě o metr, přepadli bychom přes okraj a přímo do řeky,“ říká Robinson. „Tehdy jsem se rozbrečel,“ vybavuje si Robinson, „už jsem prostě nevěděl, jak pokračovat dál.“

Pokud by, jak později sdělil indickému soudu, Robinson začal expedici jako spirituální cestu, která jej měla otestovat do krajnosti a přivést jej tváří tvář smrti, pak tento vyčerpaný cestovatel dosáhl svých fyzických i duchovních cílů už jen přežitím teplot pod bodem mrazu ve vysoké nadmořské výšce, když přecházel divoké himalájské proudy. Teď už si uvědomuje, že čím více víte, tím méně potřebujete. Ale co skutečně potřeboval, byla pomoc.

Na konci října 2006, kdy teplota prudce klesala, se Robinson rozhodl zamířit na jih směrem k Nepálu a ke konci své dlouhé pouti podél Čajové stezky. Měl však problém – ztratil mapu, nevěděl, kde přesně Nepál začíná, a neměl vízum pro vstup do Indie.

Se zimními ledovými větry v zádech, které na něj fičely z vysokých svahů Himalájí, se Robinson pokusil navést své stále důvěřivé, ale nyní nemocné koně na jih tak rychle, jak to jen šlo. Pak v rozlehlé a prázdné krajině koním došlo krmení. A aby toho nebylo málo, pokoušelo se je zabít počasí. A všichni tři byli k smrti vyčerpaní.

V takových podmínkách začínáte chybovat.

S koňmi držícími se zuby-nehty života a s teplotou prudce padající dolů, donutily okolnosti Robinsona změnit kurz, odvrátit se od vzdálenějšího Nepálu a sestoupat místo toho dolů horským průsmykem do Uttaranchaly, jednoho z indických států v severních Himalájích, sousedícím s Čínou.

Robinson za mrazivého počasí a zoufale toužící po pomoci přešel severní indickou hranici blízko Mana a vstoupil do vojenské zóny bez víza. Avšak místo aby se pokusil obejít místní úřady, zamířil Robinson do vojenské stanice v Lapkhal blízko Chamoli, aby vyhledal pomoc. Upřednostnit veterinární potřeby svých koní před vlastními legálními se stalo Robinsonovým osudovým rozhodnutím.


Průsmyk Mana, kterým Daniel Robinson se svými dvěma koňmi prošel, leží mezi převážně neobydlenými pláněmi Tibetu a horskými oblastmi severní Indie.










Fyzicky strádající hladem Robinson se nesmírně rozradostnil, když uviděl vojáky Indicko-tibetské pohraniční policie. S chutí větru dosud v ústech, po dobrodružstvích, která prožil bok po boku se svými koňmi, emočně uklidněný jezdec-cestovatel se necítil vinen za to, že sledoval stopy ostatních nomádů a jejich koní, když procházel historický Průsmyk Mana. Bláhový pošetilec…Robinson ještě netušil, že skutečná zkouška jej teprve čeká.

Uvězněn v zemi oplývající pohostinností

Bylo to od Daniela Robinsona nepochybně bláhové myslet si, že bude uvítán a prezentován s proslulou indickou pohostinností, legendární tradicí, díky níž tato země po staletí přitahuje mírumilovné poutníky jako magnet.

Přesto tento muž mohl jen těžko představovat nějakou hrozbu, když se vpotácel do tábora indické armády, kriticky oslabený horskou nemocí, zápalem plic, podvýživou a ledvinovou infekcí. A přestože lze uznat, že Daniel Robinson byl nakonec v táboře uvítán, brzy na to jej zatkli a jeho koně byli vzati do vojenské péče. Znavený poutník později sdělil reportérovi, že mu následně zavázali oči a byl donucen pochodovat tři hodiny do Indické výzvědné služby. Tam byl vyslýchán agenty výzvědné služby, kteří jezdce-cestovatele prohlásili za podezřelého čínského špióna a narušitele hranic.

To už šly věci špatným směrem, když Robinson očima zachytil dopis výzvědné služby, kde byl označen za „vetřelce“.

Ačkoli se jeho vyšetřovatelé nakonec přesvědčili, že Robinson byl neškodný, snad špatně připravený cestovatel, byl přesto obviněn z porušení indických imigračních zákonů. Bude-li uznán vinným, čeká jej pět let vězení. Hrozí mu, že stráví dva roky ve vazbě, než se dočká soudu, podá-li námitku na obranu své nevinny.

Cena za pouť

Po zatčení byl Robinson převeden do vězení Pursari a vsazen do cely s takřka dvěma tucty dalších indických vězňů. Během listopadu a prosince, kdy jej tam drželi, byl dvakrát hospitalizován.

Když se jeho případ dostal 7. ledna k indickým správním úřadům, nikdo už nevěřil, že je Robinson zapojen do špionáže. Přesto byl odsouzen za ilegální přechod indicko-tibetských hranic.

Místní správní úřady se vůbec nezajímali o historickou povahu Robinsonovy cesty.

Jambian Gyamco, badatel Čínské akademie sociálních věd, na jednom nedávném semináři popsal jak, navzdory mnohým nebezpečenstvím, Čajová stezka sloužila jako koridor kulturních a ekonomických výměn mezi Čínou a Indií.

„Tato starodávná cesta, jejíž jméno Cha Ma znamená v čínštině „čaj kůň“, byla prodloužením starověké Hedvábné stezky,“ informoval Gyamco.

Ale indické správní úřady se nezajímali o starověkou historii.

A nebyly ohromeni ani pozoruhodnými výkony a důkazy kuráže a vytrvalosti, které Robinson na své 3000km cestě prokázal.

Jediná věc, která je zajímala bylo, aby se Angličan přiznal, že nelegálně překročil jejich hranici, což nakonec po výhrůžkách učinil.

Šokován, 9. ledna 2007 se Robinson dozvěděl, že jej místní úředník se soudní pravomocí odsoudil k pokutě 25 000 rupií [£288; $565, 12 500,- Kč] a jednomu roku vězení za to, že nelegálně překročil hranice jeho země.

Zmatený tvrdostí trestu Robinson řekl: „Já vím, že jsem do země nevstoupil zrovna ortodoxní cestou. Ale to nejhorší, co jsem očekával, byla pokuta a repatriace do Anglie. Netušil jsem, skončím ve vězení, protože jsem kriminálník. Já jsem dokonce doufal, že mi dají vízum, takže budu moci navštívit svou dceru a strávit v Indii vánoce.“

Daniel Robinson za mřížemi. Tento snímek jezdce-cestovatele byl vyfocen poté, co byl v Indii uvězněn.





Cenu platí rodina a přátelé

Mezitím v Anglii Robinsonova ovdovělá matka, jeho rodina a přátelé šílí starostmi. Nakonec se o jeho zatknutí dozvěděli, ale byly silně rozrušeni, když zjistili, že tento nemocný muž byl za celou dobu pouze jednou navštíven reprezentantem britského Ministerstva zahraničí.

Mary Selmanová, rodinná přítelkyně, řekla, že ji překvapilo, jak málo toho bylo pro pomoc Danielovi uděláno: „Jako britská občanka bych si myslela, že Ministerstvo zahraničí je tu od toho, aby pomáhalo. To se však nestalo. Řekli nám, že místo Danielova uvěznění je příliš vzdálené a že se k němu nedostanou pravděpodobně až do května.“

Zklamána nedostatkem podpory vlády, se Selmanová spolu s Robinsonovou 19ctiletou dcerou Justinou vydala do Indie.

Když se dostaly do vzdáleného hlavního města Himaláje, čekal obě britské ženy šok. Místní úředník se soudní pravomocí nepovolil Danielu Robinsonovi právníka, který by jej při jeho soudním řízení zastupoval.

I když rozrušená dcera cestovala pět tisíc mil, nebylo jí místními úřady Hardiwarského vězení v severní indickém státě Uttaranchal dovoleno více než 40 minut, které směla se svým otcem strávit. Justina však nenašla zdravého vězně, ale vychrtlého nemocného a trpícího muže.

Po návštěvě svého otce řekla slečna Robinsonová: „I když jsem ho neviděla více jak rok, nedovolili mi ani hodinu, kterou jsem s ním mohla v tom strašném vězení strávit. Odcházela jsem v slzách a se zlomeným srdcem.“

Ve svém dopise ze 17. ledna, kde popisuje svou tísnivou situaci, Robinson napsal: „Jsem ve vězení, které postavili v roce 1902 Britové. Je velmi malé. V mé jednotce, která má 10 čtverečních stop, spí na zemi se mnou dohromady 16 vězňů. Prostor je velmi těsný a já v noci nemůžu ležet s nataženýma nohama. S hygiena je to velmi špatné, protože otevřená drenáž je plná moči, plivanců a jídla. Snaží se je udržovat čisté, ale je to beznadějná bitva.“

text: CuChullaine O'Reilly, The Long Riders's Guild

http://freedan.co.uk/


Podobné články

Pravděpodobně nejdůležitější a nejdelší obchodní trasa, kterou se lidé v minulosti ubírají. V délce několika tisíc kilometrů se táhne z východní Asie…

V létě roku 2004 jsem se s partou kamarádů vypravila do pohoří Altaj. Naším cílem bylo uskutečnit český prvosjezd divoké řeky Argut, významného…