Logo Long Riders' Guild, kteří jeho příběh publikovali na webu, mimo jiné zorganizovali podpisovou petici k propuštění Daniela z vězení, a souhlasili se zveřejněním celého dění i na Equichannelu.

Čajová stezka – stezka výměnného obchodu čaj za koně

Říká se, že k tomu, aby člověk došel po Čajové stezce do Lhasy, potřebuje nefalšovanou kuráž, a aby šel z Lhasy dál, potřebuje ryzí odvahu.

Karavany začaly nosit čaj z Xishuangbanna (Si-šuang-pan-na) přes nejvyšší vrcholky hor Centrální Asie do Indie, vzdálené tisíce mil, za dynastie Tang (618 – 907). Historikové datují první objevení čaje v obydlených částech Tibetu do VII. století. Čaj se rychle stal pro tibetské obyvatelstvo a jejich každodenní život nepostradatelným. Čaj se podílí na rozpouštění tuků, čímž zásadně pomáhá trávit jejich mléčno-masitou dietu. A protože tibetské klima znemožňuje pěstování čaje, bylo toto království poustevníků brzy závislé na dodávce čaje z vnitrozemských oblastí.

Za časů starověkých dynastií byl čínský čaj směňován za tibetské koně. Obvykle se měnil jeden kůň za 50 kg čaje, ale čas od času, jako např. za vlády Yuanfenga (1076 – 85), dynastie Song, šel kůň za 20 kg čaje. Ren Xinjian, tibetský specialista v Beijingu říká, že Úřad pro oblast obchodování čaje za koně v Mingshanu byl schopen vyřídit 2 000 obchodníků denně, a že do Tibetu bylo ročně vysláno nějakých 7500 tun čaje.

V porovnání se svou mnohem známější logistickou sestřenkou, Hedvábnou stezkou, dostalo se z historického hlediska Čajové stezce plného uznání až v současnosti. A to na poli mezinárodních historiků, jakož i jezdeckých cestovatelů/průzkumníků. Takže zatímco nálezy hedvábných látek v německých hrobech v 6. století př. n. l., a hedvábných vláken na egyptských mumiích datovaných do roku 1000 př. n. l. demonstrují dlouhověkost dobře zdokumentované Hedvábné stezky, úsilí o dokumentaci Čajové koňské stezky vlastně ani nezačalo.

Například teprve nedávno čínští archeologové určili, že chrámu podobná budova v Mingshanu je vlastně kancelář státní správy založená v roce 1047 (za dynastie Song), aby řídila výměnný obchod čaj za koně. Zatímco mají starověké budovy svou přitažlivost, očitá svědectví dosud žijících cestovatelů, kteří prošli Čajovou stezku jsou o něco méně ohromující.

Li Xu, badatel Yunnanské provinciální akademie sociálních věd řekl: „Šlo o nejvýše položenou a nejriskantnější stezku, na níž mezi odlišnými etnickými skupinami světa docházelo k výměně jak ekonomické tak kulturní."

Ačkoli koně hráli svou roli na zpáteční cestě, renomé tato stezka získala díky těžce naloženým nosičům, kteří prokazovali neuvěřitelnou lidskou sílu, když do Tibetu nosili ohromné balíky čaje.

„Z Tianquan do Kangding to bylo 180 km,“ říká Li Zhongquan, 81letý dosud žijící pamětník, jenž po Čajové stezce nosil náklad coby dospívající chlapec. „Tělesně schopný nosič mohl nést 10 až 12 balíků čaje, každý o váze 6 až 9 kilogramů. Dále nesl 7 až 8 kilo obilnin pro vlastní potřebu a pět nebo šest podomácku dělaných slámových sandálů, které po cestě měnil. Ti nejsilnější nosili 15 balíků čaje, což dohromady znamenalo 150 kilogramů,“ vzpomíná.

Legendární stezka výměny čaje za koně, „Čajová stezka“ (Tea Horse Trail), fungovala ještě v roce 1946, když se skotský dálkový jezdec, Geroge Patterson, vydal na svou cestu ze západní Číny do oblasti Khampa v Tibetu. Tento vzácný snímek, který Geroge vyfotil na své cestě do Tibetu, ukazuje čínské nosiče obtěžkané nesmírnými náklady čaje.

Podle tohoto nosiče čaje ve výslužbě byl nejhorší částí stezky výstup na horu Erlang, která se ční do výše 3437 metrů nad hladinu moře. Strmá horská stezka byla tak úzká, že jí mohli jít pouze v zástupu za sebou.

„Zatímco vláda soustředila svou pozornost na známější karavanní stezky, zdá se, že nikdo nevěděl, že vůbec existovala cesta, po níž chodili nosiči, a že dosud žijí svědkové tohoto obchodu,“ říká. Podle Chenga je na Čajové stezce, pouze na Tianquanské čínské části, více než 30 zastávek. „Myslím si, že stojí za to vykopat dávno zapomenutou historii a zachovat všechny pozůstatky, protože poslouží jako svědci tohoto starého výměnného obchodu, např. dům, který sloužil jako poštovní stanice, a tak dále.“

Takže zatímco se dokumentace čínské starověké obchodní minulosti nepochybně pohybuje v oblasti zájmu sociálních vědců, nezbývá než se ptát, co vedlo Angličana Daniela Robinsona, aby se přidal ke skupině tibetských obchodníků chystajících se v dubnu 2006 na svou cestu po této často smrtelné, dnes převážně zapomenuté stezce? Hledal svých warholovských patnáct minut slávy? Nebo ho lákalo cestovat ani ne tak rychlostí větru jako s větrem samotným?

text: CuChullaine O'Reilly, The Long Riders's Guild