Panleukopénie koček

Paulenkopénie koček zvaná také kočičí mor či kočičí parvoviróza je nejznámější a nejčastěji se vyskytující onemocnění koček. Původce onemocnění je velmi odolný parvovirus, který je ale odlišný od virů, které způsobují parvovirózu psů. Tento virus infikuje kočky z domácích i venkovních chovů, ale napadá rovněž mývaly, norky, lišky a další druhy divoce žijících zvířat. Člověk a pes tímto onemocněním nejsou ohroženi.

Infekce napadá všechny věkové kategorie koček, ale nejvíce nebezpečný je pro koťata, kde mortalita dosahuje až 90 %. Virus je mimořádně odolný. V prostředí přežívá i několik let, běžné desinfekční prostředky na něj neúčinkují. Nevadí mu mráz a ani vysoké teploty. Při teplotě 80 °C je zničen až za 15 minut. Právě tato jeho schopnost obstát v různorodých podmínkách ho činí nesmírně nebezpečným.

Bezpečně se dá zlikvidovat pouze ultrafialovým zářením, kontaminované prostředí je nutné ošetřit formaldehydem a chlornanem sodným, a proto se doporučuje do prostředí, kde se panleukopénie objevila, přinášet pouze naočkované kočky. K nakažení dochází nejčastěji kontaktem s nemocným zvířetem, nemocné kočky vylučují virus ve vysoké koncentraci trusem, obvyklým zdrojem nákazy je tedy perorální infekce při kontaktu s močí a výkaly, olizováním nebo vdechnutím.

Protože je virus vysoce odolný vůči vlivům prostředí může k nákaze dojít i nepřímo, tudíž ohroženy jsou i kočky, které jsou chované výlučně v domácím prostředí. Přenos je možný prostřednictvím kontaminovaných předmětů, krmivem, vodou, ale i obuví, rukama chovatele či přes oděv člověka, který přišel do kontaktu s nemocnou kočkou, jejím trusem či močí. Méně častý je přenos perkutánní, hmyzem sajícím krev.

Inkubační doba je 2‒10 dní. Virus proniká i přes placentární bariéru březích koček a napadnout tedy může i plody, které následně kočka vstřebá či dojde k potratu. Pokud se nakažené kočce narodí živá koťata, mohou i přežívat, ale objevují se nevratné a neléčitelné poruchy koordinace pohybu či slepota.

Po uplynutí inkubační doby je nástup nemoci velmi rychlý a někdy může připomínat otravu. Vyskytuje se i preakutní forma, kdy jediným příznakem onemocnění je náhlý úhyn zvířete. Infikovaná kočka odmítá krmivo i vodu, komplikací je tedy dehydratace, protože kočky obvykle opakovaně zvrací a mají vodnatý či krvavý průjem. Typický je postoj, kdy kočka leží u misky se skloněnou hlavou, končetiny má skrčené pod tělem (onemocnění doprovází intenzivní bolesti břicha) a opírá se o hrudník a bradu.

Terapie je ne příliš úspěšná a spočívá převážně v rehydrataci a podpoře imunitního systému. Jedná se o virové onemocnění a doposud nejsou známa účinná antivirotika. V případě přidružených bakteriálních infekcí jsou podávána antibiotika, na virovou složku onemocnění ale samozřejmě nemají žádný vliv. Rehydratace musí probíhat pomocí nitrožilních infuzí s výživou, protože zažívací trakt kočky je postižený infekcí. Mimořádný význam má aplikace léků podporujících obranyschopnost organismu, tlumení příznaků, udržování tělesné teploty kočky a kvalitní ošetřovatelská péče.

Jedinou prevencí onemocnění je vakcinace. Proto má toto onemocnění tak katastrofální následky v polodivokých kočičích komunitách a v útulcích, kde kočky očkovány nejsou. Pokud je to možné, mají být všechny kočky pravidelně vakcinovány. Dostane-li se totiž infekce na „panenskou půdu“ stáje, bude v prostředí přežívat dlouhodobě. Musíme si uvědomit, že úmrtnost koťat na panleukopénii je téměř 100% a u dospělých koček, i při brzkém nasazení terapie, dosahuje více než 50 %. Je tedy opravdu nezodpovědné chovat ve stáji kočku a neočkovat ji. Myslet si, že očkovat nebudeme a že „si s tím myšilovky nějak poradí“, je skutečně mystifikace, která má až příliš často tragické následky.

Vakcinační doporučení

Mezi základní onemocnění, proti kterým by měli nechat všichni majitelé očkovat své kočky, patří panleukopénie, herpesvirová infekce koček a kalcivirová infekce (o kterých jsme psali v článku Kočky a koťata a komplex kočičí rýmy).

Koťata imunních matek se rodí s pasivní imunitou, která přetrvává 8 až 12 týdnů po narození. Koťata, u kterých nevíme, zda matka byla vakcinována, by měla být vakcinována ve stáří šesti týdnů, dává se ovšem většinou přednost věku 8–10 týdnů. Poslední dávka očkovací látky by měla být aplikována mezi 14–16 týdny stáří koťat (po první aplikaci je tedy nutné minimálně jedno přeočkování za 3–4 týdny). Revakcinace by měla následovat rok po poslední dávce vakcíny a poté podle preference veterináře a jím užívané vakcíny. Vakcinovat musíme kočky doživotně.

FIP, FIV a FeLV ‒ závažné virové infekce koček

FIP ‒ Infekční peritonitis koček

FIP je mimořádně nebezpečné onemocnění, které postihuje pouze kočky (virus se objevuje celosvětově, jak v populacích koček divokých, tak i domácích) a není přenosné ani na jiná zvířata, ani na člověka. Patří mezi nejzávažnější kočičí virové infekce, jednak proto, že se jedná o onemocnění fatální a prakticky neléčitelné, tak i z důvodů jeho obtížné diagnostiky.

Původce FIP je kočičí koronavirus (FCoV) či lépe řečeno odolný zmutovaný agresivní virus ze skupiny koronavirů, který ve vnějším prostředí bez obtíží přežívá i několik týdnů. Běžný kočičí enterální koronavirus (FECV) se množí na střevní sliznici kočky a obvykle nepůsobí výrazné problémy. Je ale vysoce náchylný ke spontánním mutacím, které mohou vést ke vzniku jeho patogennější varianty (FIPV), která napadá makrofágy a pomocí nich se následně šíří do celého těla. Přestože se obě varianty odlišně biologicky chovají, stále se jedná o jeden a tentýž virus, což komplikuje diagnostiku. Oba typy viru jsou od sebe laboratorně nerozlišitelné.

Koronaviry se vyskytují běžně a po celém světě. Některé studie uvádí, že 25‒40 % koček domácích chovaných v domácnostech má protilátky, a tudíž se v průběhu svého života s koronavirem setkaly, u koček v útulcích či velkých chovech či komunitách toto procento stoupá až na 80‒100 %. Přičemž se ale obvykle jedná o enterální formu (FECV). FIP je méně častý.

Koronaviry ve formě FECV postihují zejména koťata a mladé kočky do tří let věku. Ve většině případů probíhá onemocnění lehce, jen s ne příliš významnými příznaky (mírný průjem, zvracení), které přetrvávají jen několik dnů. V průběhu onemocnění ale kočka vylučuje virus v trusu. Někteří jedinci šíří virus jen v průběhu onemocnění, jiní přerušovaně, jen v určitých životních fázích, jiné kočky virus šíří po celý život, a to aniž by vykazovaly klinické příznaky.

K přenosu infekce dochází fekálně-orálním způsobem, pozřením trusem kontaminované vody či potravy, olizováním znečištěné srsti nebo kontaminovaných předmětů v prostředí, kde virus přežívá i dva měsíce. Virus ale ničí běžné desinfekční prostředky, což je pro zásadní informace.

FIP se nejčastěji objevuje ve velkých chovech, útulcích, ve velkých kočičích koloniích. Tedy všude tam, kde do skupiny přichází nová zvířata z jiného prostředí. Předpokládá se, že FIP postihuje zvířata, na která mohla prolongovaná infekce FCoV působit delší dobu, protože tak dochází k prodloužení období, kdy virus může mutovat.

Na propuknutí infekce se podílí oslabení imunity a stres (změna prostředí, operace, kastrace, vakcinace). Přenos infekce z kočky na kočku či z matky na koťata je méně obvyklý. Pokud je organismus vystaven viru FIP a imunita zvířete ho nepotlačí, dochází k rozvoji infekční peritonitidy. Po kontaktu s virem začíná organismus produkovat protilátky, které ale virus nepotlačí, naopak zvýrazňují a urychlují průběh onemocnění. Protilátky s navázanými virovými částicemi (tzv. imunokomplexy) se ukládají ve tkáních a vyvolávají zde záněty, které způsobují klinické příznaky onemocnění.

Podle těchto klinických příznaků rozlišujeme u onemocnění formu suchou (neefuzivní) a vlhkou (efuzivní). Vlhká forma onemocnění je častější, typickými příznaky je letargie, ztráta chuti k jídlu, zvětšení mízních uzlin, průjem, hubnutí. Cévy začnou propouštět tekutinu do tělních dutin a objevuje se typické břicho plné volné tekutiny. Efuze nahromaděná v hrudníku působí problémy s dýcháním. Často se přidružují neurologické příznaky a záněty očí.

Suchá forma se objevuje tehdy, když dojde k tomu, že imunitní systém infekci alespoň mírně utlumí a objevuje se častěji u starších koček než u koťat a kočičích dorostenců. Příznaky jsou rovněž nespecifické. Od teploty a nechutenství, po ataxie, žloutenku či neurologické záchvaty.

Celkově mívá onemocnění chronický charakter, často se objevují přechodové typy odlišující se od základních forem onemocnění, přičemž efuzivní forma mívá průběh akutnější.

Diagnostika je u živých pacientů komplikovaná. FIP lze prokázat pouze imunofluorescenčním vyšetřením poškozených tkání, které ale lze živým pacientům jen komplikovaně odebrat. Onemocnění je nevyléčitelné a fatální. Všechny terapie jsou pouze podpůrné. Vakcinace proti tomuto onemocnění nemá prokazatelné výsledky a výsledky studií zabývajících se účinky vakcíny jsou rozporuplné. Obecně lze vakcinaci doporučit pouze zdravým kočkám, které je nutno přesunout do rizikového prostředí.

FIV ‒ Virová imunodeficience koček

Původcem onemocnění je retrovirus, který vyvolává úplné rozvrácení imunitního systému. Onemocnění napadá pouze kočky, má celosvětový výskyt a je poměrně běžné. Nikdy nebyl prokázán vzájemný přenos mezi kočkou a člověkem či jinými druhy zvířat. Pokud tedy uslyšíte, že se můžete od kočky nakazit, nevěřte této dezinformaci.

Virus patří do skupiny lentivirů, stejně jako virus HIV, který u člověka vyvolává AIDS. Akutní infekce postihuje lymfatický, cévní a imunitní systém, v důsledku čehož mohou zvíře napadnout běžné bakteriální či plísňové infekce.

Příznaky jsou širokospektrální a nespecifické. Objevují se zvětšené mízní uzliny, záněty dásní, rýma, záněty spojivek, chronické záněty kůže, průjmy nereagující na léčbu, teploty, různé druhy nádorů a neurologické abnormality, které se projevují změnami motoriky i chování kočky (extrémní agresivita či plachost). Všechny zmiňované příznaky ale mohou být projevem i primárních bakteriálních, plísňových, parazitálních či jiných virových onemocnění.

Infekce se přenáší přímým stykem s infikovanou kočkou či nepřímo, například prostřednictvím krmení kontaminovaného slinami postiženého zvířete. Virus je vylučován slinami a přenášen je nejčastěji pokousáním či olizováním. Proto jsou rizikovou skupinou volně žijící nekastrovaní kocouři. Přenos je možný i pohlavní cestou. Matka může infikovat koťata jak přes placentu, tak i při běžné péči o ně a při kojení.

Průběh onemocnění má obvykle fázi primární, po níž následuje tak zvané asymptomatické období, které trvá měsíce, i roky. Primární fáze nastává asi deset dní od nakažení a trvá několik týdnů. Objevuje se zvýšená teplota a otok mízních uzlin, nemusí tomu tak ale být vždy, a proto tato primární fáze může ujít pozornosti chovatele. Stadium imunodeficience nastává po setkání s dalšími patogeny a příznaky tedy odpovídají druhotné infekci. Vyšetření krve obvykle prokáže změny v množství bílých krvinek a krevních bílkovin.

Protože projevy onemocnění nejsou specifické, lze ho prokázat pouze na základě klinických vyšetření. Existují testy, které prokazují přítomnost protilátek proti FIV, většinou kombinované s detekcí FeLV antigenu. Test je poměrně dobře průkazný, ale diagnózu lze prokázat i laboratorními testy.

Úspěšná terapie pro toto onemocnění neexistuje, možná je pouze podpůrná, symptomatická léčba. Dojde-li ke stanovení diagnózy v rané fázi onemocnění, lze doufat, že kočka projde dlouhým asymptomatickým obdobím. Přesto ale dříve nebo později dojde k útlumu činnosti imunitního systému a prognóza je tedy celkově nepříznivá.

Účinná vakcína proti FIV neexistuje. Můžeme tedy pouze nastavit preventivní režim. Vhodné je chovat kočky v malých skupinách a účinně zamezovat agresivnímu chování ve skupině. Agresivní jedince izolujeme. Kočky kastrujeme. Nové kočky je vhodné před změnou prostředí testovat. Nemocné kočky bychom měly držet v izolaci v uzavřeném chovu a zabránit jim ve styku s dalšími kočkami.

FeLV ‒ Virová leukemie koček

Virovou leukemii koček rovněž způsobují retroviry, které způsobují poruchy imunity. I toto onemocnění je celosvětově rozšířené a není přenosné na jiná zvířata a na člověka. Kočky se infikují přenosem z kočky na kočku jak slinami (kousnutí), tak i prskáním či konzumací kontaminované potravy v miskách.

Tento virus je ve vnějším prostředí labilní, nepřímý přenos tedy není prokázaný. Infikované matky mohou onemocnění přenést na koťata jak placentárně, tak i po porodu při kojení.

Klinické příznaky jsou rovněž nespecifické a netypické, nástup klinických příznaků pomalý. Ovšem již za 4 až 8 týdnů po kontaktu s infekcí začíná kočka vylučovat virus slinami a močí a sama se stává zdrojem infekce. Nemocná kočka je apatická, vypadá nezdravě, může mít zvětšené mízní uzliny, objevuje se zánět dutiny ústní, zevního zvukovodu, kůže, typické jsou průjmy. Virus postihuje všechny tělesné systémy, kočka ztrácí imunitu a je tedy náchylná k druhotným infekcím a k růstu nádorů a novotvarů.

Vzhledem k nespecifičnosti příznaků je k diagnostice používán test. Test detekuje přítomnost viru v krvi a nikoli protilátek proti němu. V latentní fázi onemocnění ale nemusí být test průkazný, a proto se při negativním testu a při podezření z nakažení FeLV doporučuje test po 4 až 6 týdnech opakovat.

Terapie není známa. Při podezření na FeLV je nutno nemocnou kočku ihned izolovat a totéž se pokusit zajistit u všech koček, které s nemocnou přišly do styku. Možná je jen podpůrná terapie, která infikované kočce pomáhá zmírnit příznaky. Každá kočka, která onemocní, nemusí ihned uhynout, s nemocí může kočka přežívat i několik let bez závažnějších problémů.

Proti FeLV existuje preventivní ochrana v podobě vakcinace. V současné době již bylo vyvinuto několik vakcín proti této závažné nemoci a chovatelé by je tedy měli využívat. Očkovat by se ale neměly nemocné kočky, vzhledem k jejich snížené schopnosti vytvářet protilátky a možnosti následného rychlého rozvoje onemocnění. Veterinární lékař tedy před tím, než kočku vakcinuje, obvykle požaduje, aby kočka podstoupila test.

Vzteklina ‒ nezávažnější virová infekce

Vzteklina je mimořádně nebezpečné a smrtelné virové onemocnění přenosné na další zvířata, včetně koní a psů, a také na člověka. Prevence je v tomto případě proto zásadní. Česká republika je v současné době stále nákazy prostá, což ale na nebezpečnosti onemocnění mnoho nemění. Výskyt vztekliny podléhá povinnému hlášení. Očkování je pro psy povinné od roku 1953. Kočky a fretky musí být, dle veterinárního zákona, očkované pouze pro cesty do zahraničí a záznam o očkování musí být uveden v pasu zvířete chovaného v zájmovém chovu. Bohužel platí, že právě u koček je prevence obecně velmi zanedbávána. Každá stájová kočka, každá kočka, která se pohybuje ve venkovním prostředí, by měla být vakcinována proti všem běžným nemocem, vzteklinu nevyjímaje.

Toto onemocnění postihuje primárně nervovou soustavu. Nákaza se přenáší slinami postižených zvířat a k přenosu dochází obvykle kousnutím. Inkubační doba je poměrně dlouhá (10 až 120 dní, někdy až šest měsíců) a její délka je odvislá od množství viru, který pronikl do organismu. Svůj vliv má i místo kousnutí, čím blíže mozku, tím rychleji a razantněji se onemocnění projevuje. Příznaky závisí na formě onemocnění a jeho projevech.

Formy vztekliny rozeznáváme dvě. A to formu zuřivou a formu tichou. Zuřivá forma má tři stadia. První stadium trvá asi jeden až tři dny. Nastupuje apatie, ztráta zájmu o okolí. Kočka přestává reagovat na běžné podněty, poznávat známé osoby, je podrážděná, vyhledává tmavé úkryty, často se objevuje neklid, kočka lehá a vstává, chodí dokola. Objevuje se intenzivní olizování či kousání místa vstupu infekce. Dalším typickým příznakem je požírání neobvyklých předmětů, například kamínků či dřeva. Ke konci tohoto stadia zvíře začíná s obtížemi polykat a výrazně sliní, přičemž právě ve vyprodukovaných slinách se viry množí.

Ve druhém stadiu, které trvá tři až čtyři dny, jsou příznaky, které lze pozorovat v prvním stadiu, podstatně výraznější. Kočka napadá bez důvodu ostatní zvířata i člověka, kouše i do neživých předmětů, objevují se doširoka otevřené oči, někdy se dostavuje asymetrie v rozšíření zornic. Častá je zvýšená teplota.

V posledním stadiu, které trvá obvykle čtyři až pět dní, nastupuje paralýza. Kočka se výrazně zklidní, ochrnou jí zadní končetiny, ztrácí zcela polykací reflex, nemůže mňoukat, ochrnou i hlasivky, teplota klesá a zvíře umírá.

Tichá forma vztekliny má podobné příznaky jako první stadium formy zuřivé, ale chybí záchvaty zuřivosti. Zvíře přechází do paralytického stadia a po třech až pěti dnech uhyne. Tichá forma vztekliny se objevuje u 15‒20 % případů.

Terapie neexistuje a znovu tedy musíme zdůraznit mimořádný význam prevence.