Kočičí genom ‒ proč kočka není pes

Rozdíly v chování koček a psů (nebo koní :)) a zřejmě tedy i rozdíly v typu jejich vazeb na člověka nejsou podle nejnovějších výzkumů definovány jen obecnými rozdíly mezi psovitými a kočkovitými šelmami. V nedávné době se podařilo kompletně dešifrovat genom kočky domácí, což s sebou přineslo zajímavé zjištění. Ukázalo se, že genom kočky domácí a kočky divoké se liší jen velmi málo, což znamená, že proces domestikace proběhl u kočky domácí v podstatně menší míře, nežli je tomu například u psa nebo ovce.

Kočka je tedy v podstatě stále ještě divoká šelma, která žije více vedle člověka než s ním. Genom kočky domácí a kočky divoké se liší jen v některých sekvencích DNA, a to konkrétně v těch, které jsou spojeny s adaptací zvířete na strach a jeho paměťovými schopnostmi. Kočka domácí má snížený práh citlivosti, nepropadne tak snadno úzkosti a panickému strachu jako její nedomestikovaná příbuzná a má rozvinutější tu část paměti, která souvisí s vnímáním souvislostí mezi odměnou a trestem. Oblast mozku, která je za tento typ myšlení zodpovědná, má kočka vyvinutější, a je tedy na rozdíl od své divoké příbuzné schopna adekvátně reagovat na podněty, které jí přináší kontakt s člověkem.

Ve světle těchto informací lze lépe pochopit i rozdíly v chování jednotlivých plemen koček. Plemena, která byla člověkem cíleně šlechtěna dlouhou dobu, jsou schopna si vytvořit intenzivnější a pevnější vazbu na člověka než plemena, která člověkem cíleně a selektivně šlechtěna nebyla.

Dobrým příkladem může být kočka siamská, která je považována za jedno z nejstarších kočičích plemen světa. Záznamy o kočkách chovaných v lidských sídlech na území dnešního Thajska sahají až do čtrnáctého století a import těchto koček do Evropy, konkrétně do Velké Británie, se datuje až do roku 1884. Selektivní tlak byl u těchto koček systematický a důsledný. To se projevilo nejen změnou jejich fenotypu a objevením se množství barevných variet, ale i celkovou změnou jejich chování. Komunikativnost a kontaktnost je pro toto plemeno typická. Tyto kočky jsou aktivní, zvídavé a vytvářejí si vazbu ke své rodině a konkrétnímu člověku. Vyžadují stálou pozornost, vždy jsou přítomny všemu, co se v domácnosti děje. Proto jsou také často nazývány psy mezi kočkami. Dokážou být velmi oddané, někdy až do té míry, že nesnesou přítomnost nikoho jiného než svých nejbližších. Proto je vhodnější vždy chovat alespoň dvě kočky tohoto plemene, aby se tyto projevy nestupňovaly. Závislost na majiteli se obvykle v přítomnosti další kočky sníží a siamky jsou pak spokojenější a méně se dožadují lidské pozornosti. Siamské a orientální kočky se také relativně snadno naučí chodit na vodítku či aportovat různé předměty, což u jiných plemen koček není obvyklé.

Tyto změny v chování koček některých čistokrevných plemen ukazují, že intenzivní a cílené šlechtění, zaměřené na pro člověka podstatné rysy a vlastnosti, kočku domácí skutečně mění a rozdíly mezi kočkou domácí žijící pod střechou naší stáje a kočkou domácí příslušející k určitému plemeni se budou zřejmě stále více prohlubovat.

Historie domestikace koček

Domestikace znamená podřízení se zvířete zákonům domu (domus) a jeho pána (dominus). Zvíře je v tomto pojetí privatizováno člověkem ve prospěch jeho domácnosti a pravidel, kterými se jeho domácnost řídí. Tato definice domestikace v souvislosti s kočkami ale příliš neplatí, protože kočka byla až do nedávné minulosti člověkem formována jen minimálně.

Právě způsob, jakým byla kočka domestikována, je možná rozhodujícím faktorem, který způsobil, proč je kočka taková, jaká je. Na rozdíl od většiny ostatních domácích zvířat se kočka totiž domestikovala sama, v podstatě bez přispění a zásahů člověka. Člověk kočku nešlechtil, nezvyšoval její užitkovost, nezasahoval do jejího života, způsobu chování a rozmnožování. Lidé kočku ve svých obydlích vítali jako užitečnou lovkyni hlodavců, kteří jim ubírali z cenných zásob obilí, jiný význam kočka pro člověka neměla. Navíc pro člověka ani nebylo výhodné kočičí nezávislost a její divoké umění lovu měnit. Kočka byla pro člověka hodnotná právě taková, jaká byla, a zůstala tedy po celá tisíciletí na okraji jeho šlechtitelských zájmů.

Ještě v nedávné době se mělo za to, že domestikační kolébkou kočky domácí byl Egypt a proces domestikace tedy nezapočal dříve než před čtyřmi tisíci let. Existoval sice předpoklad, že kočku jako domácí zvíře člověk choval ještě před tímto obdobím ‒ a tuto myšlenku také podporovaly i deset tisíc let staré archeologické nálezy kamenných a hliněných sošek koček, které byly nalezeny v Sýrii, Turecku a Izraeli, ‒ ale chyběly důkazy v podobě kosterních pozůstatků, které by tuto teorii doložily.

Až nález kostry kotěte kočky druhu Felis silvestris v lidském hrobu v blízkosti vesnice ze starší doby kamenné na ostrově Kypr předpoklady vědců potvrdil. Tato kočka dokonce požívala přízně člověka v míře větší, než bychom v tomto období předpokládali. Její ostatky byly uloženy stejně pečlivě jako kostra člověka, který byl pohřben společně s ní. Hlavy obou směřovaly podle tehdejších zvyků k západu a způsob uložení obojích ostatků naznačoval, že kočka a člověk měli k sobě velmi blízký vztah. Tento nález lze datovat přibližně do období před 9 500 lety, tedy do období paleolitu, starší doby kamenné, kdy lidstvo postupně přecházelo od lovu a sběru k zemědělství.

Předpokládá se, že kočky se na Kypr dostaly společně s prvními zemědělci, kteří na ostrov přišli z oblasti dnešního Turecka. Poslední výzkumy dokonce naznačují, že první kočky, které žily v těsné blízkosti člověka a jeho obilných sýpek, se objevily na Blízkém východě, v Mezopotámii, před více než 10 000 lety. Proces domestikace kočky domácí tedy započal podstatně dříve, než se předpokládalo, a kočka tedy patří k nejstarším domestikovaným zvířatům vůbec.

Na rozdíl od ostatních domestikovaných zvířat ale byl proces domestikace v mnoha ohledech specifický. Kočka sice prošla dlouhým obdobím „zdomácnění“, ale dlouho byla zvířetem, na které člověk neměl, a v mnoha částech světa stále nemá, skoro žádný vliv. To je také jistě jedním z důvodů, proč je kočka „svá“. Kočka zůstává sama sebou, i je-li chována v srdci civilizace. Její geny se od genů jejích divokých předků příliš neliší. Přesto se zdá, že dnešní kočky mají rozvinutou schopnost vázat se nejen k prostředí, ve kterém žijí, ale i ke konkrétnímu člověku a domestikace se tedy na nich přece jen „podepsala“.

Kočka domácí kočka divoká?

Zdá se, že tak jednoduché to není. Častý názor, že kočky jsou nezávislé na člověku a nemají k němu intenzivní vazbu, bere ve světle nových výzkumů poněkud zasvé. Tvrzení, že kočky jsou vůči člověku lhostejné a zdržují se v jeho blízkosti jen proto, že jim tato skutečnost přináší výhody, vychází z naprostého nepochopení těchto fascinujících tvorů.

Nevhodné je i jejich srovnávání se psy. Pes je extrovertní zvíře, proto vždy bude na povely a nálady člověka reagovat výrazněji než introvertně založená kočka. To ale neznamená, že kočka nemůže mít k člověku stejně vřelý a intenzivní vztah jako má pes. Poslední studie, které byly provedeny nezávisle na sobě na různých místech světa, dokládají, že kočky jsou vůči člověku podstatně empatičtější, než se předpokládalo. Podle mimiky obličeje osoby, s kterou se mazlí, je kočka schopna odhadnout, jakou má daná osoba náladu a podle toho se k ní i chová.

Jestliže pokusné osoby byly pozitivně naladěné a usmívaly se, kočky se chovaly spokojeněji, více předly, měly větší zájem o mazlení, než když se lidé tvářili smutně nebo neutrálně. Při pokusech bylo také prokázáno, že kočky se obdobným způsobem chovaly, i když byl jejich majitel nahrazen jim neznámou osobou. Kočky tedy prokázaly, že jsou schopny porozumět mimice člověka na obecné úrovni.

Mají-li kočky schopnost vcítit se do naší nálady a dokážou-li se podle této informace v konkrétní situaci chovat, je téměř vyloučeno, že by člověk pro ně byl natolik bezvýznamný, jak se dříve usuzovalo. Ale ani to nám nedává jasnou odpověď na otázku, jaká vlastně povaha domácích koček je. Každé plemeno je jiné, každá jednotlivá kočka je individuum s vlastní dynamikou prožívání a chování.

Charakter kočky formuje množství nejrůznějších vlivů. Biologický základ jejich povahy je daný dědičností, ovlivňují ho ale zkušenosti získané v raném průběhu jejich života, a také prostředí, v kterém kočka žila, žije a v jakém vyrostla. Do povahy kočky se promítá i výchova, pokud ji člověk na kočku aplikuje.

V minulosti se v psychologii hojně využívala Hippokratova teorie tělních tekutin, která dělí lidské osobnosti podle převažujících tekutin v těle. Těmito tekutinami byla krev jako tekutina vyrovnaných, veselých, společenských a nenucených sangviniků, hlen rozvážných, lhostejných a klidných flegmatiků, žluč vznětlivých útočných, impulzivních a neklidných choleriků a černá žluč přecitlivělých, náladových, úzkostných a rezervovaných melancholiků. Přestože moderní humánní psychologie Hippokrata již příliš nevyzdvihuje, dalo by se říci, že jeho klasifikace stále docela dobře vystihuje nejen lidské povahové rysy, ale i charaktery našich milovaných a tak různorodých koček domácích.

Tak jako je každý člověk jiný, tak i každá kočka je jiná. Jedna je hravá a přítulná, druhá úzkostná, třetí odtažitá a rozvážná. Pokud od nás nepoznají zlobu a nepřátelství, všechny jsou schopné si vytvořit k člověku citovou vazbu. Kočky jsou sice vždycky trochu své, ale rozhodně nejsou nevděčné, a už vůbec ne falešné. Právě proto je mnozí z nás upřímně milujeme.