V roce 1985 vyšla česky kniha Herberta S. Terence – Šimpanz Nim. Tato kniha byla jednou z prvních, v tehdejší době dostupných „vlaštovek“, které otevřely téma, jehož obsahem byla snaha člověka dorozumět se s jiným živočišným druhem pomocí symbolů. V případě šimpanze Nima to byla znaková řeč. Projekt se tehdy uskutečnil na Kolumbijské univerzitě a pracovalo na něm mnoho odborníků z nejrůznějších vědních oborů. Biologové, psychologové, pedagogové i lingvisté. A výsledek byl fascinující. Šimpanz Nim tehdy splnil cíl projektu. Prokázal, že je schopen používat jazyk spontánně a je schopen vytvořit smysluplné věty, vyjádřit emoce a v určité situaci použít konkrétní znak.
Od té doby bylo uskutečněno mnoho dalších projektů, v jejichž centru zájmu byla komunikace se zvířaty pomocí symbolů, koně nevyjímaje. Výsledky byly vždy více než překvapivé. Z nejasných důvodů ale byly a jsou závěry těchto projektů s koňmi poněkud mimo pozornost světa aktivních hipologů. A to přesto, že některé výsledky rozhodně stojí za pozornost. Jedním z takových nedoceněných experimentů je výzkum týmu norských biologů, který prokázal, že koně jsou schopni člověku pomocí symbolů zprostředkovat své preference.
Jejich práce měla za cíl prozkoumat limity symbolické komunikace mezi člověkem a koněm. Do výzkumu bylo zainteresováno 23 koní různých plemen, různého věku i stupně výcviku. Projekt si dal za cíl zjistit, zda budou koně za pomoci symbolů schopni sdělit člověku, zda chtějí, nebo nechtějí být dekováni.
V první části experimentu se koně naučili za pomoci pozitivní motivace rozeznávat tři jednoduché symboly. Tyto symboly byly namalované na dřevěných deskách. Příčný obdélník na bílém poli znamenal „nandat deku“, horizontální „sundat deku“ a bílá deska bez symbolu znamenala „nechat beze změny“. V první fázi byli koně odměňováni, když deskám – symbolům věnovali pozornost a aktivně je vyhledávali. V první části experimentu byly využívány jen dva symboly: „nandat deku“ a „sundat deku“.
V následujícím výcvikovém období se koně učili chápat význam používaných symbolů. Koním, kteří měli deku, byl ukázán symbol „sundat deku“ a když se o symbol začali zajímat, byla jim deka sundána. U koní, kteří ji neměli, byl postup opačný. V další fázi pak byly koním ukazovány souběžně oba dva symboly, ale odměněni byli jen tehdy, pokud se zajímali o ten, který vedl ke změně. Ta byla také následně uskutečněna – deka byla sundána či nandána dle konkrétní situace.
Následně vědci spojili tyto aktivity s konkrétními klimatickými podmínkami. Koně byli umístěni za chladného počasí ve výběhu bez deky a v teplém boxe s teplou dekou. Poté byli „požádáni“, aby za pomoci symbolů sdělili, zda chtějí deku nandat, nebo sundat. V této fázi byli koně seznámeni i s třetím symbolem – symbolem „beze změny“. Tento symbol byl do experimentu zaveden, aby se prokázalo, že koně významu symbolů rozumí a nevolí jen proto, aby se stala změna.
Během hlavní části experimentu byli koně za velmi chladných dní umístěni do výběhu bez deky nebo naopak deku do výběhu dostali za vysokých venkovních teplot. Poté jim byly ukázány dvojice symbolů: „deku nandat“ a „beze změny“ a v druhém případě „deku sundat“ a „beze změny“. V experimentu, který trval pouhých čtrnáct dní, všichni koně prokázali, že symboly rozeznávají a rozumí jejich významu. Deset koní z deseti si opakovaně nechalo za slunečného počasí deku sundat a ani jeden ze zbývajících koní bez deky si o ni „neřekl“.
Opačný experiment, který proběhl za chladného, větrného a deštivého dne, skončil obdobně přesvědčivě. Je nutné zdůraznit, že v druhé fázi experimentu neexistovala dobrá a špatná odpověď – koně byli vždy odměněni bez ohledu na svá rozhodnutí. Navíc si byli požadavkem jisti a nesledovali při něm své cvičitele, nýbrž věnovali pozornost výhradně symbolům. Zajímavé je, že během experimentu byl zaznamenán rozdíl v rychlosti učení. Teplokrevná plemena prokázala, že se učí rychleji než plemena chladnokrevná, ale tento rozdíl nebyl nijak zásadní.
Výsledky těchto a jim podobných výzkumů nás přivádí k myšlence, že koně ani zdaleka nejsou tak intelektuálně omezená zvířata, jak nám ještě před nedávnem tvrdily učebnice. Doba, kdy platilo, že kůň není zvíře inteligentní, avšak vyniká výbornou pamětí a učenlivostí, je, zdá se, ta tam. My, majitelé a chovatelé koní, bychom měli začít se zvířaty obecně jednat s výrazně větší pokorou a úctou, než jsme byli doposud zvyklí. Vědecké poznatky se mění a prohlubují každým dnem, technologie naše možnosti dále rozšiřují, je proto možné, že není daleko doba, kdy budeme moci s koňmi nejen pracovat, ale i komunikovat. Na jaké úrovni či kdy se tak stane, je ve hvězdách, přesto je ale možná vhodné začít o koních přemýšlet v širších souvislostech, než v jakých jsme byli vychováni. To proto, abychom se jednou nemuseli stydět, až koně opravdu „promluví“.
Zdroj : Applied Animal Behaviour Science, Official Journal of the International Society for Applied Ethology: Horses can learn to use symbols to communicate their preferences (Cecilie Mejdell, Turid Buvik, Grete H.M. Jorgensen, Knut E. Boe, 2016).
