Vycházejme z toho, že koně jsou v zimě chráněni před podchladnutím svojí vlastní dekou, kterou jim obstarala matka Příroda. Je to kvalitní zimní srst. Skládá se ze dvou (vlastně tří) typů chlupů:
Koně jsou přírodou stvořeni do chladných oblastí – na rozdíl od lidí.
Srst je deka, která může měnit svoji izolační schopnost, aniž by se kůň musel převléknout. Když dojde k podráždění chladových receptorů, stáhnou se drobné svaly provázející každý chlup a vzpřímí ho. Srst se zvedne a v ní zůstává zachycená větší vrstva vzduchu, která je onou tepelnou izolací koně. Samozřejmě za podmínky, že je srst suchá. Pokud by byla mokrá, bude naopak působit jako dokonalý tepelný vodič; plus pravděpodobnost, že mokrá srst bývá „zplihlá" a zmizí z ní izolační vrstva vzduchu. Před vlhkem chrání tepelně izolační podsadu dlouhé pesíky a částečně i žíně, po nichž voda stéká jako po taškách střechy. Pokud je podsada navíc omaštěná kožním mazem, šance, že by namokla, se ještě více snižuje. Zvednutí srsti se velkou měrou řídí okolní teplotou: pokud je venku tepleji, srst si lehá, pokud chladněji, zvedá se a tím zvětšuje i vzduchovou vrstvu.
Původní plemena koní, která žila a vyvíjela se ve vlhkých oblastech (příkladem budiž celá řada současných poníků), mají dobře vyvinuté žíně a pesíky, naopak plemena ze suchých oblastí (arabi, achal-teke) mají tyto chlupy skromnější. Pokud však jejich suchá domovina byla zároveň i hodně mrazivá, vyvinula se u nich o to hustější podsada (např. koně převalského typu).
Koně si ale během zimy teplo také vyrábějí: ve snaze najít dostatek potravy jsou celý den v pohybu – a svalová práce vyrábí dostatek tepla, někdy až nadbytek, jak si o tom hned řekneme. Druhou teplárnou jsou koňská střeva, slepé a tlusté, plná bakterií fermentujících živiny, především vlákninu; při tomto chemickém procesu také vzniká hodně tepla.
Jako uvědomělý majitel koně byste se proto měli být schopni o něho i v zimě dobře postarat. Pamatujte, že koně jsou přírodou stvořeni do chladných oblastí – na rozdíl od lidí. Chlad jim vadí méně než horko. Nejlepší, co můžete udělat, je dopřát svému koni kvalitní zimní srst, hustou a promazanou, dlouhé a husté žíně, non-stop možnost pohybu (motivovat ho k pohybu třeba rozházením sena na mnoho míst výběhu) a neustálý přístup k senu. Tak se kůň zahřeje dostatečně na to, aby přečkal i – pro nás, lidi – kruté mrazy.
Jsou však životní situace, že koni jeho kvalitní přirozená deka nenarostla, nestačí udržet jeho tělo v teple nebo mu byla odebrána. Pak nezbývá nic jiného, než volit mezi dvěma možnostmi: nechat koně podchladit se všemi důsledky (mimo jiné snížení imunity a snadné napadení infekcemi, především dýchacího aparátu, samozřejmě pak rozhození metabolismu následkem chladového stresu, hubnutí apod.) nebo mu dodat deku „externí". K tomu u rozumných lidí dochází častěji.
Koně se dekují v různých situacích. Asi nejčastější případ budou ti, kteří jsou intenzivně ježděni i přes zimu. V husté zimní srsti, která dokonale tepelně izoluje, se tito koně přehřívají, což nejen snižuje jejich výkon, ale zatěžuje i celý organismus a potenciálně poškozuje přinejmenším svaly, ale i jiné orgány. Takový kůň se také nadměrně potí a vystavení mokré srsti studenému vzduchu způsobuje příliš rychlé vychladnutí těla (oproti pozvolnému, které by po práci mělo být) až podchladnutí. Nehledě na to, že propocená zimní srst není to stejné jako zmoklá zimní srst (déšť jde zvenčí a promočí především vrchní vrstvu srsti, kdežto pot ji promočí celou, od kůže, což je také jeho účel). Tato nemilá situace se řeší dvěma způsoby: buď se koně holí, aby se tolik nepotili nebo aby zpocení vyschlo rychleji, nebo se nedovolí jejich zimní srsti vyrůst. Za tímto účelem se zakrývají lehkými dekami už v srpnu/září, protože v této době už nová zimní srst „vykukuje" kůží ven a „pocit tepla" omezuje její růst a houstnutí; s ochlazováním venkovních teplot se pak postupně „přidává" na tloušťce používaných dek. Přitom je vhodné udržovat i dlouhý světelný den – cca 16 hodin denně, protože růst zimní srsti je ovlivněn i zkracováním světelného dne. V obou případech však koním člověk sebere jejich tepelnou izolaci a ochranu proti vlhku, což jim musí nějak nahradit v době, kdy koně intenzivně nepracují – tedy zhruba po zbylých 23 hodin denně. Zakryje je dekou.
Dekovat během studeného počasí často potřebují i koně nemocní, podvyživení, staří a někdy i velmi mladá hříbata. Tito jedinci totiž buď nemají kvalitní srst, nebo nejsou schopni udržet stálou tělesnou teplotu či vyrábět dodatečné teplo. Pomoct ale budou potřebovat i koně, kteří nejsou na zimu „zvyklí"; například pocházejí z teplých klimatických oblastí, z nížin či z teplých stájí. Zdravému organismu trvá 10-21 dní, než se přizpůsobí novým teplotním podmínkám a po tuto dobu může potřebovat izolaci navíc. Výjimečně je vhodné zadekovat i jinak zdravé koně, například tehdy, když došlo k náhlému zhoršení počasí a oni nemají možnost se dostatečně chránit před chladem-vlhkem-větrem například v přístřešku či jiném spolehlivém závětří a nemají možnost se zahřát dostatečným pohybem a senem.
Hluboké mrazy za jinak suchého počasí obvykle koně snášejí velmi dobře, na rozdíl od deště a větru při teplotách kousek nad nulou.
Obecně platí, že nezáleží až tak na samotné teplotě vzduchu, ale i na dalších faktorech: jeho vlhku a větru. Hluboké mrazy za jinak suchého (či dokonce slunečného) počasí obvykle koně snášejí velmi dobře, na rozdíl od deště a větru při teplotách kousek nad nulou. V suchém mrazu se suchá zimní srst „načechrá" a dobře izoluje, vytrvalý déšť ji však může promočit až na kůži, vítr rozhrne chlupy a „holá" kůže je přímo vystavená chladnému počasí, kterému rychle předává svoje teplo.
Zadekovat koně těžší/tenkou/promokavou dekou proto může být mnohem horší, než ho nechat v nepříznivém počasí bez deky!
Pokud se bavíme o dekách na koních, podobné problémy mohou vyvolat i ony! Pokud je deka natolik těžká, že chlupy položí, sníží izolační vrstvu srsti; a nedokáže-li ona sama dobře izolovat, bude na tom takto zadekovaný kůň hůř, než kdyby byl bez deky. Podobně, pokud deka promokne, ztěžkne, položí chlupy a umožní i jejich promoknutí. Veškerá izolace je tatam a naopak vlhká srst a špatně schnoucí deka výborně odvádějí teplo z těla do okolí. Samotná mokrá srst vysychá díky tělesnému teplu od kůže, takže je větší šance, že se zase brzy vytvoří mezi kůží a mokrými konečky chlupů vzduchová vrstva, která úniku tepla zabrání. Zadekovat koně těžší/tenkou/promokavou dekou proto může být mnohem horší, než ho nechat v nepříznivém počasí bez deky!
Postřehy z výzkumu:
V Kanadě zjistili, že koně dokážou tolerovat teplotu prostředí -15°C, při nižší už nejsou schopni se dostatečně „izolovat" svojí srstí a jejich tělesná teplota začne klesat. To musí nějak řešit, jinak by se podchladili. Postaví se například do závětří/přístřešku, začnou více žrát seno. Přístřešek sám o sobě pomůže snížit tepelné ztráty koně až o 20 %, protože ho chrání před větrem a deštěm.
Oholení koně nebo koně dekovaní od léta bez zimní srsti by se měli dekovat při teplotách pod 15°C a ve větru a dešti. Koně se středně kvalitní srstí mohou tolerovat teploty až do 4°C, pokud je vlhko, začínají koně ztrácet teplo už při vyšších teplotách.
Z toho všeho vyplývá, že deka má plnit několik základních úkolů:
Odpovídající tepelná izolace je společným požadavkem na všechny deky určené do chladného prostředí. Pokud má deka hřát, musí být ušitá z takového materiálu, který v sobě uzamkne vzduch – izolační vrstvu známou velmi dobře i matce Přírodě. Ta k tomuto účelu vynalezla peří a srst, které po celá tisíciletí využíval (a stále využívá) i člověk. Moderní výrobci však zašli dál: vyrobili a používají většinou syntetická vlákna, které dokážou tepelně izolovat lépe, než přírodní materiály. Jejich výhodou bývá i nízká hmotnost a rychlé vysychání.
Moderní deky, především ty, které mají dobře tepelně izolovat a ještě chránit před provlhnutím, se obvykle skládají ze tří vrstev:
1. Vrchní vrstva (angl. outer) má být pevná, nepromokavá, má chránit deku a s ní i koně před deštěm a větrem a má vydržet i jeho poněkud nešetrnější zacházení. Samotná tato vrstva se obvykle používá u tzv. pláštěnek, které mají koně chránit před deštěm a větrem v teplejším počasí.
Většina venkovních dek má vnější vrstvu z nylonu, polyesteru nebo z kombinace obou. Jen některé jsou z polypropylenu. Stájové deky mohou být i bavlněné, z bavlněné směsi nebo z polar fleesu (u nich se nepředpokládá, že budou nepromokavé a odolné větru – viz v následujícím díle).
Nylon se považuje za nejlepší materiál, protože je velmi silný a odolný, ale velmi drahý. Na druhém konci stupnice je 100% polyester, který je lehký, cenově dostupnější, ale méně silný, než nylon. Směs těchto dvou materiálů může být silná a odolná a přitom lehká a relativně levná.
Síla (a tedy i odolnost) vnější vrstvy deky se vyjadřuje v denierech (denier = jednotka jemnosti); čím je vyšší denier, tím je materiál silnější, ale i těžší. V síle vítězí nylon: zatímco polyester má např. 1200 denierů, nylon stejné síly má jen 840 denierů. Venkovní deky by měly mít vnější vrstvu silnou aspoň 1200 denierů, ale do stáje může stačit i 400. Některé materiály (tzv. ripstop) jsou zvláště odolné proti potrhání, popř. se již přítomné drobné trhlinky na nich dále nezvětšují.
Venkovní deky mohou mít spodní stranu vnější vrstvy natřenou nepromokavým nátěrem, objevují se však už i deky s Gore-Texovými membránami.
2. Prostřední vrstva, výplň (angl. filling), představuje vlastní tepelnou izolaci. Podle toho, jak dokáže izolovat, se deky označují – především v anglicky mluvících zemích – jako těžké, střední a lehké. Čím více je do deky „nacpáno" výplně, tím lépe izoluje a tím bude i těžší. U nás je zvykem posuzovat izolační schopnost deky podle tzv. gramáže – kolik gramů izolačního materiálu je na jeden metr čtvereční deky. Obecně platí:
Podle gramáže nebo „váhy" se pak určuje, do jak chladného počasí je daná deka vhodná. Jenže ono to tak přesné není: hmotnost deky ovlivní i materiál vrchní a spodní vrstvy a různé doplňky, samozřejmě ne každý materiál výplně má stejnou izolační schopnost, takže jeden při stejné hmotnosti izoluje lépe, než jiný. Běžnou moderní výplní dek je polyester.
3. Vnitřní vrstva (angl. lining) deky naléhá koni přímo na tělo. Měla by být hladká, aby klouzala po srsti a nelámala ji a nedřela, dále by měla být prodyšná a ideálně i savá, aby odváděla pot a vlhko od kůže pryč. Čím prodyšnější je vnitřní vrstva, tím prodyšnější je celá deka. Prodyšnost deky negativně ovlivní vnější vrstva natřená nepromokavým nátěrem.
Nejčastějším materiálem vnitřních vrstev dek je poly-cotton (bavlna + polyester), nylon, samotný polyester, nebo savé materiály podobné fleesu – anglicky se označují výrazem „wicking". Nylon je prodyšný a hladký, poly-cotton zase levnější a podle některých lidí příjemnější na dotyk. Pokud je však mokrý nebo zpocený, schne pomaleji než nylon nebo jiné savé materiály.
Prodyšnost = materiál umožní potu se z povrchu těla vypařit do vzduchu, takže deka je příjemnější na nošení. Prodyšná deka ale nemusí být savá.
Savost = schopnost materiálu odvádět tekutý pot a vlhko od kůže na svůj povrch, díky tomu pomáhá při „sušení" zpoceného koně, neboli odpocování (dopocování).
Existují deky, které jsou tvořené pouze „vnitřní vrstvou": jedná se o odpocovací deky či různé deky pracovní, transportní nebo výstavní (viz v následujícím díle).
Uvědomte si, že jako téměř všude v životě musíte i při výběru dek dělat kompromisy – jedna výhoda může na druhou stranu znamenat i nevýhodu. Například nepromokavé deky často nebývají ideálně prodyšné. Pevná deka odolná proti roztrhání je často hodně těžká a může být i zbytečně „teplá" (kůň se pod ní zpotí).
Začnu jedním velmi orientačním doporučením:
Hromada čísel a jednotek, ale… Už jsem zmínila, že izolační schopnost deky ovlivní použitý materiál či její prodyšnost a savost. Ale ovlivní ho i kvalita srsti koně, aktivita, počasí, krmení apod. Jinak na tom bude kůň stojící ve stáji (a pokud je stáj otevřená nebo hodně chladná, potřebuje kůň deku s větší gramáží) a jinak kůň chodící ve výběhu (tam se kůň hýbe, takže potřebuje deku s menší gramáží), žeroucí seno nebo lelkující celý den jen na hoblinách. Faktorů je spousta a jako první záchytný bod by mělo být doporučení výrobce. Konečný výběr však bude vždy na odpovědné osobě, která má koně a jeho dekování na starost. Tato osoba by měla denně (a často i několikrát denně, především při změnách počasí či prostředí) koně zkontrolovat a odhadnout, zda mu není zima nebo naopak příliš teplo. Čistě subjektivně:
Koni je chladno, když se třese, je nezvykle ztuhlý nebo napjatý, má studené uši nebo vztyčené chlupy;
Koni je v dece příliš teplo, pokud se pod ní potí (strčte ruku pod deku a zkontrolujte celý hrudník, ne jen plece) nebo je viditelně neklidný.
Při výběru nejvhodnější deky pro konkrétního koně je třeba kromě typu zohlednit i velikost deky a její tvar. Deka by měla dostatečně dlouhá zepředu dozadu – zakrývat krk před kohoutkem i kořen ocasu; tady lze vybírat podle udaných rozměrů deky: délky zad (od konce krku ke kořeni ocasu) a celkové délky (od prsou po záď), které je vhodné u konkrétního koně před nákupem deky zjistit. Měla by ale být dostatečně dlouhá i směrem dolů – při pohledu z boku nemá být vidět břicho koně.
Příliš velká deka špatně na těle drží a snadno sklouzne, především když se kůň hýbe nebo válí. Příliš malá deka má tendenci koně odírat, hlavně na kohoutku, prsou, plecích a kyčlích.
Dnes už se deky nekupují jen podle délky, ale mohou zohledňovat i charakteristické proporce těla některých plemen nebo typů koní. Někteří výrobci tak rozlišují například deky pro koně westernových plemen, pro teplokrevníky nebo třeba araby.
Zítra budeme v povídání o dekách pokračovat: seznámíme se s různými typy dek a jejich charakteristikou, řekneme si o dalších doplňcích a „vychytávkách" dek, upozorníme na problémové partie a jako bonus si můžete přečíst osobní zkušenost jednoho prodejce – a vášnivého uživatele – koňských dek.
