Světový jezdecký festival v Cáchách, tolik očekávaný vrchol letošní sezóny, je doslova za dveřmi. A ruku na srdce, všichni tajně doufáme v jediné: aby bezprostředně po jeho skončení sociální sítě opět nesyčely a nebublaly negativními komentáři tak, jako tomu bylo po olympiádě v Paříži. Jezdectví čelí historickému tlaku a naše takzvaná společenská licence k činnosti se otřásá v základech. Pokud si někdo myslí, že se před veřejným míněním můžeme nadále schovávat za hradbu staletých tradic, hluboce se mýlí. Konec alibismu. Na řadu musí přijít věda. Spojí-li totiž jezdecký průmysl a vědecká obec své síly v zájmu objektivnějšího poznání, skutečného welfare a edukace, má náš sport naději na budoucnost, která bude mnohem harmoničtější a spravedlivější jak k samotným koním, tak i k jezdcům.
Z welfare zvířat se v éře chytrých telefonů stal tak trochu hon na čarodějnice. Veřejnost je stále netolerantnější a její pozornosti se nevyhne sebemenší pochybení. A buďme k sobě upřímní – laická veřejnost se sice často mýlí v interpretaci detailů, ale ve svém jádru má bohužel pravdu.
Kauzy Charlotte Dujardin, Andrease Helgstranda nebo Cesara Parry totiž nejsou jen ojedinělá selhání jednotlivců nachytaných na švestkách. Jsou symptomem mnohem hlubšího, systémového problému. A byla by fatální chyba domnívat se, že tento stín padá pouze na drezuru. Ano, koně za kolmicí i modré jazyky jsou sice převážně její výsadou, ale i skokový sport, všestrannost a vytrvalost mají své vlastní kostlivce ve skříni.
Ať už totiž zvíře překonává bariéry na kolbišti, terénní skoky v krosu, nebo polyká kilometry v písku, ukazatele stresu a diskomfortu jsou do značné míry univerzální. Etogramy exaktně definují projevy konfliktního chování, jako je ztuhlá linie čelisti, rozevřená huba bránící se tlaku udidla či křečovité švihání ocasem (stopy krve či odřeniny po ostruhách ponechme stranou, to je vizitkou přímé hrubosti jezdce, nikoliv behaviorální reakcí zvířete).
Tady se ovšem dostáváme na velmi tenký led laické interpretace, před kterým nás může ochránit právě jen erudovaná věda. Odborné hodnocení ježděného koně totiž musí vnímat celkový kontext. Jak dokládají moderní studie (včetně rozsáhlých prací týmu Dr. Sue Dyson zaměřených na etogram bolesti – Ridden Horse Pain Ethogram, či studií publikovaných v Journal of Veterinary Behaviour), to, co laikovi od klávesnice připadá jako výraz čirého utrpení, může být pouhým odrazem extrémního fyzického nasazení. Koňský atlet – naprosto stejně jako lidský sprinter ve finále stovky – může mít ve vrcholné fázi výkonu ztuhlý výraz, který nepůsobí esteticky.
Typickým příkladem jsou uši stažené dozadu. Laik v nich automaticky vidí agresi nebo bolest. Vědecká pozorování ale potvrzují, že ačkoliv může jít o agonistickou reakci na necitlivou pomůcku, stejně tak se může jednat o projev absolutního soustředění a maximální koncentrace na signály jezdce. O to víc dnes potřebujeme objektivní data a vzdělané rozhodčí, kteří dokážou precizně rozlišit mezi soustředěným atletem v zátěži a frustrovaným, bolestí trpícím zvířetem.
Generální sekretářka Mezinárodní jezdecké federace (FEI) Sabrina Ibáñez jasně varuje, že pokud všichni sportovci a funkcionáři nepřevezmou osobní odpovědnost za welfare, může to mít nevratné dopady na celou historii i budoucnost tohoto odvětví. Natalie Waran (2026), odbornice na welfare zvířat z Nového Zélandu, tento apel doplňuje tvrzením, že budoucí přežití a úspěch jezdeckého průmyslu nyní bytostně závisí na schopnosti transparentně a upřímně prokázat absolutní prioritu welfare koní. Slovo „prokazatelně“ je zde přitom klíčové. V době internetu už nestačí jen do prázdna tvrdit, že koně nade vše milujeme. Musíme umět naši práci změřit a objektivně vyhodnotit.
Po desetiletí se jezdecký sport spoléhal na pocity a dogma. Tvrdili jsme, že kůň je „šťastný atlet“, i když jeho etogram křičel o opaku. Výcvik a prodej koní je ale tvrdý byznys, ve kterém se točí miliardy eur, a nejedno oko proto zůstává účelově slepé.
A právě tady musí radikálně zasáhnout změna přístupu. Moderní kognitivní etologie nám jasně dokazuje, že koně nelze redukovat na pouhé stroje fungující na primitivní bázi „podnět a reakce“. Disponují mnohem komplexnějšími kognitivními schopnostmi, než starší studie vůbec připouštěly. Současná věda, opírající se o uznávaný model Pěti domén (Five Domains), proto přesouvá pozornost od pouhé absence fyzického strádání k celkovému mentálnímu stavu zvířete. Zásadní je, aby kůň v tréninku nezažíval pouze úlevu od tlaku, ale skutečné pozitivní emoce. Jakmile se z pasivního objektu drilu stane partner, jehož kognitivní potřeby jsou respektovány, jeho výkon přestává být jen projevem pasivní poslušnosti a stává se výsledkem skutečné vnitřní motivace.
Věda nám už dnes naštěstí nabízí reálné nástroje. Máme k dispozici biometrické senzory měřící asymetrii tlaku sedla i tah otěží v reálném čase, systémy pro detekci obličejové exprese koní a etogramy kalibrované přímo pro ježděné koně. Společně s pokročilou analýzou parametrů, jako je variabilita srdeční frekvence, umíme naprosto přesně určit hranici fyzické i psychické únavy zvířete. Získali jsme neprůstřelná data. Proč se tedy část jezdeckého průmyslu stále tváří, že neexistují?
Odpověď je bolestně jednoduchá: tradice a peníze. Jezdecký svět má hluboce zakořeněnou tendenci lpět na statu quo. Změnit zažitý systém hodnocení, ustálené typy výstroje nebo samotnou filozofii tréninku není pro většinu aktérů jen technický problém; je to hluboce emocionální záležitost. Ruku v ruce s tím jde byznys. Vysoká poptávka po spektakulárních chodech a expresivním – byť často biomechanicky zcela destruktivním – pohybu generuje toxickou nabídku. A tento fenomén se zdaleka neomezuje jen na drezurní obdélníky. Zničující je i plošný tlak na extrémní ranost napříč celým průmyslem. Už na körunzích a předvýběrech se od mladých koní, jejichž muskuloskeletální aparát zdaleka nedokončil svůj vývoj, vyžaduje bezchybný projev a fenomenální skokový potenciál. Trh zkrátka diktuje jasně: chce hotového atleta okamžitě, bez sebemenšího ohledu na biologickou realitu zvířete.
Zde musí tvrdě zasáhnout FEI, národní federace i samotní rozhodčí napříč všemi disciplínami. Kodex chování FEI pro welfare koně sice jasně deklaruje, že blaho zvířete musí být vždy nadřazeno komerčním i sportovním zájmům, papír ale snese všechno. Rozhoduje každodenní praxe. Pokud budou rozhodčí nadále odměňovat koně s hlavou za kolmicí, pokud budou stewardům na parkurech unikat stopy krve nebo se budou přivírat oči nad vyčerpanými koňmi v cíli krosu a vytrvalosti, pak se nezmění absolutně nic. Rozhodčí a funkcionáři se totiž zásadně podílejí nejen na podobě samotného sportu, ale přímo určují tržní hodnotu koní. Zavedení a striktní vymáhání objektivních, vědecky podložených kritérií – ať už jde o aplikaci validovaných etogramů bolesti do hodnocení, objektivní posuzování biomechaniky pohybu, nebo nekompromisní metabolické kontroly – je naprostou nutností. A to na všech úrovních sportu, a dokonce i při akcích, které tvoří pouhý divácký doprovodný program.
Odmítnutí vědeckých poznatků je jízdenka do propasti. Podívejme se, jak rychle padlo na kolena jezdectví v moderním pětiboji. Byla to naprosto ukázková ztráta společenské licence (social license to operate). Věda a výzkum nejsou nepřáteli jezdectví. Jsou naopak tím jediným, co ho může před lynčem veřejnosti zachránit. Průkopník equitační vědy Dr. Andrew McLean na adresu jezdeckého světa deklaroval výstižnou myšlenku: koně ve sportu mají své nezastupitelné místo, ale to podléhá jedné zásadní podmínce – jakmile získáme lepší znalosti, je naší absolutní povinností se podle nich také chovat. McLean dlouhodobě apeluje na to, abychom do každodenní praxe striktně promítali ověřené principy teorie učení. Důsledná aplikace těchto poznatků totiž eliminuje z tréninku averzivní stimuly a nekonzistentní tlak. Ty u zvířat z evolučního hlediska vyvolávají akutní stresovou odpověď a defenzivní reakce, což nevyhnutelně vede ke konfliktnímu chování. To prokazatelně narušuje jak samotný neurobiologický proces učení, tak i celkové welfare.
Doba zkrátka uzrála. Musíme přestat honit zajíce a přejít ke skutečnému krocení tygra. Okamžitý transfer vědeckých dat do běžného tréninkového managementu tak, aby jim rozuměl naprosto každý jezdec na kolbišti, je naší prioritou číslo jedna. Kůň už nesmí být chápán jako pasivní oběť systému, jezdectví nesmí znamenat diskomfort či bolest. Pokud tento fakt jako komunita nebudeme urychleně akceptovat, traktory brzy zahladí kopyta ve světových obdélnících nadobro. A my už se nebudeme moci vymlouvat na to, že jsme nevěděli, jak to změnit.
Dyson, S., et al. (2018). Development of an ethogram for a pain scoring system in ridden horses and its application to determine the presence of musculoskeletal pain. Journal of Veterinary Behavior.
Lesté-Lasserre, C. (2026). Equestrian Sport Is Under Scrutiny. Can Science Save It? The Horse.
Rotová, G. (2022). Drezura a welfare…nepřehlédnutelný rozpor mezi teorií a praxí? Equichannel.cz. Dostupné z: https://equichannel.cz/drezura-a-welfare-zasadni-rozpor-mezi-teorii-a-praxi/
Rotová, G. (2023). Operace X. Opravdu jsme všichni překvapeni? Equichannel.cz. Dostupné z: https://equichannel.cz/operace-x-opravdu-jsme-vsichni-prekvapeni/
Rotová, G. (2024). Olympijské hry a welfare: Jezdectví pod drobnohledem. Equichannel.cz. Dostupné z: https://equichannel.cz/olympijske-hry-a-welfare-jezdectvi-pod-drobnohledem/
Rotová, G. (2026). Válka klonů v poušti: jak Blízký východ přepsal DNA vytrvalosti. Equichannel.cz. Dostupné z: https://equichannel.cz/valka-klonu-v-pousti-jak-blizky-vychod-prepsal-dna-vytrvalosti/
FEI. Code of Conduct for the Welfare of the Horse. Mezinárodní jezdecká federace.
