Na mnoha hospodářstvích už pastva prakticky skončila a naděje na vydatnou otavu se s pokračujícím nedostatkem vláhy rozplývá. Přitom nelze spoléhat na to, že příští sezony automaticky přinesou návrat k pravidelnějším srážkám. Stále důležitější proto bude otázka, jak s extrémně zatěžovanými plochami pastvin hospodařit tak, aby porost vydržel co nejdéle a dokázal se po spásání znovu obnovit. Jedním z nejčastěji doporučovaných nástrojů je rotační pastva.
Rotační pastva bývá považována za jeden z nejúčinnějších způsobů, jak udržet koňské pastviny produktivní i v období, kdy vláhy ubývá. Dokáže omezit přepásání, poskytuje porostu čas na regeneraci a podle výzkumu může prospívat i půdní struktuře. Má však jeden háček: systém, který je velmi dobrý pro trávu, nemusí být automaticky bezpečnější pro každého koně. Především u obézních koní a jedinců s inzulinovou dysregulací je proto nutné oddělit dvě otázky – jak chránit pastvinu a jak kontrolovat příjem živin.
Princip rotační pastvy je zdánlivě jednoduchý. Celková plocha se rozdělí na několik dílů, koně využívají vždy jen jeden z nich a ostatní mezitím regenerují. Jakmile je porost spasen na stanovenou minimální výšku, koně se přesunou. Na původní díl se vracejí teprve tehdy, když rostliny obnovily dostatečnou listovou plochu.
Podstatné však je, že správná rotace se neřídí kalendářem. Neexistuje univerzální pravidlo, podle něhož se mají koně například každých sedm nebo deset dní přehnat. Délku pobytu i následného odpočinku určují druhové složení porostu, rychlost růstu, půdní podmínky, teplota, srážky a zatížení pastviny.
Optimální výška porostu při zahájení i ukončení pastvy není univerzální a závisí na druhovém složení porostu, jeho kondici i průběhu počasí. Vyšší trávy, například srha laločnatá, potřebují po spasení ponechat více listové plochy než nízké druhy, jako jsou lipnice nebo jílek vytrvalý. V praxi proto není vhodné řídit se jediným číslem pro celou pastvinu. Podstatné je nenechat koně porost opakovaně spásat až těsně k zemi a přesunout je dříve, než rostliny přijdou o většinu aktivní listové plochy. Právě dostatek zbývajících listů a následná doba klidu rozhodují o tom, jak rychle se porost obnoví – což je při nedostatku vláhy ještě důležitější než v běžné sezoně.
Délka odpočinku mezi jednotlivými cykly pastvy se během sezony výrazně mění. Na jaře, kdy tráva intenzivně roste, může porost regenerovat během několika týdnů, zatímco v létě a zejména za sucha potřebuje klid podstatně delší. Na podzim se růst znovu zpomaluje a interval mezi spásáním se prodlužuje. Pevný kalendář proto není vhodným vodítkem – rozhodující je skutečný stav porostu a jeho schopnost vytvořit dostatek nové listové plochy před dalším vypuštěním koní.
A právě zde se ukazuje největší rozdíl mezi skutečnou rotační pastvou a pouhým přeháněním. Pokud další díl ještě nedorostl, správným krokem není pustit koně na nedostatečně regenerovaný porost. Správným krokem může být pastvu přerušit. Proto je důležitou součástí funkčního systému „zátěžák“ – suchý či obětovaný výběh, na který lze koně převést v době, kdy pastviny potřebují odpočinek, jsou podmáčené nebo se jejich růst kvůli suchu zastavil.
Jedna z nejzajímavějších studií přímo porovnávajících rotační a kontinuální pastvu koní probíhala na Rutgers University po dobu 27 měsíců. Dvanáct dospělých klisen plemene americký klusák bylo rozděleno mezi kontinuálně a rotačně využívané pastviny při celkovém zatížení přibližně 0,52 hektaru na koně. Rotační plochy byly rozděleny na čtyři díly a součástí systému byl také suchý výběh. Koně vstupovali na rotační díl při výšce porostu nad 15,2 cm a byli staženi při poklesu přibližně na 7,6 cm. Rozdíl v kondici pastvin byl výrazný. Průměrná výška porostu na rotačně pasených plochách činila 11,8 cm oproti 6,9 cm při kontinuální pastvě a průměrné množství dostupné rostlinné hmoty přibližně 1 513 kg/ha oproti 781 kg/ha. Rotačně využívané plochy si také zachovávaly vyšší podíl vegetačního a celkového půdního krytu.
Ještě výmluvnější byly výsledky následného sledování. Po ukončení experimentu nestačil kontinuálně paseným plochám k plné obnově běžný zimní odpočinek. Jejich produkce píce dosáhla hodnot rotačních pastvin až přibližně po devíti měsících bez pastvy a rozdíly v druhovém složení porostu přetrvávaly i poté.
Pro chovatele je ale stejně důležité, co studie neprokázala. Rotační systém během 27 měsíců nevedl k významně nižší spotřebě sena ani k nižším běžným nákladům na údržbu pastvin. Jeho nejlépe doloženým přínosem tedy nebyla okamžitá finanční úspora, ale lepší zachování produkční schopnosti pastviny a vegetačního krytu.
Právě za sucha je význam odpočinku porostu mimořádný. Rostlina, která je znovu spasena ve chvíli, kdy teprve obnovuje listovou plochu, dostává další zásah v období omezené schopnosti růstu. Opakované přepásání může postupně oslabovat žádoucí druhy, snižovat pokryvnost drnu a otevírat prostor plevelům.
Koně jsou navíc velmi selektivní spásači. Oblíbená místa mohou opakovaně vyžírat téměř k zemi, zatímco méně chutné části nechávají relativně vysoké. Rotační systém může tento proces omezit především tím, že umožňuje koně z dané plochy včas odstranit a skutečně jí dopřát období bez pastvy.
Zajímavé výsledky přinesla také půdní část výzkumu Rutgers University. Kenny a kol. zjistili, že rotační způsob využití pastvin byl spojen s příznivější infiltrací vody velkými půdními póry než kontinuální pastva, přičemž významnou roli sehrávaly i aktuální vláhové podmínky. Studie tedy podporuje představu, že způsob pastvy může dlouhodobě ovlivňovat nejen nadzemní porost, ale také fyzikální vlastnosti půdy a její schopnost přijímat vodu.
Rotační pastva však nedokáže vyrobit píci tam, kde kvůli nedostatku vody neroste. V dlouhodobém experimentu Rutgers během období velmi nízkých srážek letní růst chladnomilných trav prakticky ustal a bylo nutné zvýšit množství přikrmovaného sena.
Rotační pastva tedy není řešením sucha v pravém slova smyslu. Je spíše způsobem, jak během sucha nepoškodit to, co z pastviny zůstalo.
Prakticky z toho vyplývá možná nejdůležitější pravidlo celého systému: když tráva neroste, rotace se zastavuje. Přesouvat koně přes stále nedorostlejší díly není účinná rotační pastva, ale postupné přepásání celé dostupné výměry.
Na první pohled by se mohlo zdát, že rotační pastva musí vést k vyššímu příjmu energie. Koně totiž opakovaně získávají přístup k regenerovanému a zpravidla dobře stravitelnému porostu.
Výsledky dlouhodobého experimentu však byly opačné. Koně na kontinuální pastvě měli průměrné BCS 6,3, zatímco rotačně pasení 5,9. Odhadovaný podíl tělesného tuku činil 17,9 % oproti 16,8 %. Rozdíl v samotné tělesné hmotnosti ale významný nebyl.
To ovšem neznamená, že samotná rotace způsobuje hubnutí. Management obou skupin se zásadně lišil právě ve chvíli, kdy nebyl dostatek píce. Koně v rotačním systému byli převáděni na suchou plochu a dostávali kontrolovanou dávku sena, zatímco koně na kontinuálních pastvinách měli nadále přístup k pastvě a podle jejího stavu také k doplňkovému senu. Autoři sami tuto skutečnost zvažují jako možné vysvětlení rozdílů v kondici.
To je pro praktický management mimořádně důležité. Jednou z největších výhod rotačního systému může být právě možnost říci, že pastva pro dané období skončila.
Doprovodná studie Williamsové, Kennyho a Burka navíc nezjistila, že by samotný způsob pastvy – rotační versus kontinuální – významně měnil koncentraci sledovaných sacharidových frakcí porostu nebo koncentrace glukózy a inzulinu u koní. Významnější byl vliv sezóny.
Rotační pastva tedy může být součástí managementu tělesné hmotnosti, ale sama o sobě není redukční dietou.
Právě zde se dostáváme k jednomu z nejčastějších argumentů proti rotační pastvě: koně při každém přesunu získávají přístup k relativně mladému a nutričně kvalitnímu porostu. Tato obava má reálný základ, ale nelze ji převést na jednoduché pravidlo.
Mladé trávy bývají obecně lépe stravitelné a méně vláknité než porost ve vyšším stupni zralosti. U chladnomilných trav se navíc koncentrace nestrukturálních sacharidů významně mění podle sezóny, denní doby, teploty, světelných podmínek, fáze růstu a dalších faktorů prostředí. V podmínkách mírného pásma bývají vysoké hodnoty NSC časté zejména na jaře a znovu se mohou zvyšovat během chladnější části podzimu.
Pro metabolicky zdravého koně s odpovídající energetickou potřebou nemusí být kvalitní mladý porost problémem. U snadno krmitelných, obézních nebo inzulinově dysregulovaných jedinců však neomezený přístup k energeticky hodnotné pastvě může být zásadním problémem bez ohledu na to, zda je pastvina rotační nebo kontinuální.
Novější longitudinální studie Barnabé a kol. sledovala sedm britských ponyů, kteří na začátku pokusu měli optimální tělesnou kondici. Při volném přístupu k pastvě byli ponecháni k postupnému nárůstu hmotnosti až na BCS 7/9, tedy do pásma obezity, a následně byla tato kondice po určitou dobu udržována. S narůstající adipositou se současně měnila inzulinová regulace a metabolická odpověď organismu. Studie tak názorně ukazuje, že problém nespočívá pouze v samotném zvýšení tělesné hmotnosti: dlouhodobě vysoký příjem energie z pastvy může postupně vytvářet metabolické prostředí spojené s hyperinzulinemií a poruchami inzulinové regulace. Právě tyto změny jsou zásadní z hlediska rizika endokrinopatické laminitidy. U koní a ponyů se sklonem k obezitě nebo inzulinové dysregulaci proto nelze bezpečnost pastvy posuzovat pouze podle kvality porostu či délky pobytu ve výběhu – rozhodující je také skutečný příjem píce a jeho dlouhodobý dopad na tělesnou kondici a metabolismus.
Stejně problematická je opačná představa – že metabolicky rizikového koně ochráníme tím, že ho ponecháme na velmi nízko spasené pastvině.
Výšku porostu nelze používat jako jednoduchý ukazatel obsahu cukrů nebo zdravotní bezpečnosti pastvy. Koncentrace NSC závisí na řadě faktorů a stejně důležité je množství píce, které je k dispozici a které je kůň schopen přijmout.
Dobře to ukazuje experiment Siciliana, Gilla a Bowmanové. U zdravých koní pasených na kostřavě měl vyšší porost v konkrétních podmínkách studie vyšší koncentraci NSC a vyvolal také vyšší inzulinovou odpověď než krátký, aktivně regenerující porost. Tento experiment je užitečný právě proto, že ukazuje, proč neplatí jednoduchá rovnice „krátká tráva = více cukru“ ani „vysoká tráva = více cukru“. Záleží na stavu a fyziologii rostliny, množství dostupné píce i okolních podmínkách.
Situaci dále komplikuje sucho. Suchový stres může u chladnomilných trav za určitých podmínek vést k akumulaci nestrukturálních sacharidů, protože fotosyntéza a tvorba cukrů mohou pokračovat i v době, kdy je vlastní růst rostliny omezen. Nízký a suchem stresovaný porost proto nelze automaticky považovat za bezpečnou „dietní pastvinu“.
Častým argumentem proti rotační pastvě je také obava, že koně při přesunu získávají přístup k mladému, nutričně velmi hodnotnému porostu s vyšším zastoupením vojtěšky či jetele, který může zvyšovat riziko obezity nebo laminitidy.
Tato obava není bezdůvodná, je však potřeba přesně rozlišovat, co skutečně představuje zdravotní riziko a jaké vlastnosti porostu o něm rozhodují.
Mladé trávy i jeteloviny, například jetel nebo vojtěška, mohou mít vysokou stravitelnost a značnou energetickou hodnotu. Zvláště u snadno krmitelných, obézních nebo metabolicky rizikových koní proto nemusí být neomezený přístup k takovému porostu vhodný.
Samotný vysoký obsah bílkovin však není považován za hlavní mechanismus pastevní laminitidy. U endokrinopatické laminitidy hraje zásadní roli především inzulinová dysregulace a nadměrná inzulinová odpověď. Současná veterinární doporučení pro management equinního metabolického syndromu proto kladou důraz zejména na celkový příjem energie, množství přijímaného krmiva, příjem NSC a kontrolu přístupu k pastvě.
Zajímavé je, že jeteloviny nemusí být z hlediska obsahu nestrukturálních sacharidů (NSC) automaticky rizikovější než trávy. Catalano a kol. sledovali vojtěšku, jetel luční a jetel plazivý na koňských pastvinách a zjistili, že všechny hodnocené druhy představovaly vysoce kvalitní a energeticky hodnotnou píci. Při volném příjmu proto mohly dodávat více energie, než potřebuje dospělý kůň v záchově. Jejich vysoká výživná hodnota však nebyla nutně spojena s vysokým obsahem NSC: s výjimkou jetele plazivého zůstával obsah NSC ve sledovaných porostech pod 12 % a u vojtěšky se v průměru pohyboval kolem 10 %.
To rozhodně neznamená, že vojtěška nebo jetel jsou vhodné pro každého metabolicky nemocného koně. Ukazuje to ale, že riziko nelze jednoduše spojovat s názvem rostliny. Rozhoduje kombinace botanického složení, fáze růstu, skutečné koncentrace živin a NSC, množství přijaté píce a především metabolického stavu konkrétního koně.
U zdravých koní mohou být jeteloviny hodnotnou součástí pastviny. Naopak u koní s nízkou energetickou potřebou může být problémem už samotná vysoká stravitelnost a energetická hodnota porostu – i když jeho koncentrace NSC není mimořádně vysoká.
Dostatečná výměra vzhledem k počtu koní je samozřejmě základ. Žádný systém rotace nedokáže dlouhodobě napravit výrazně přetíženou pastvinu. Kolik půdy je třeba, však nelze stanovit jedním univerzálním číslem. Rozhodují půdní a klimatické podmínky, produktivita porostu, délka pastevní sezóny a také to, zda má pastvina zajišťovat většinu výživy koně, nebo především prostor pro pohyb.
University of Minnesota například pro své podmínky orientačně doporučuje kolem 0,8 hektaru kvalitní, dobře řízené pastviny na koně o hmotnosti přibližně 450 kg, pokud má pastva zajišťovat většinu jeho výživy během vegetační sezóny. Současně ale upozorňuje, že podle úrodnosti a způsobu managementu se skutečná potřeba půdy může pohybovat ve velmi širokém rozmezí.
Velká plocha při nízkém počtu koní velmi dobře chrání před přetížením půdy a nedostatkem píce. Nechrání ale automaticky před obezitou. Pokud má snadno krmitelný kůň prakticky neomezený přístup k velké ploše kvalitního porostu, může si velmi efektivně vybírat nejchutnější píci a přijmout výrazně více energie, než potřebuje. Volný přístup k pastvě totiž může vést k příjmu píce výrazně přesahujícímu nutriční požadavky koně.
Nejlepší řešení proto nemusí být „dostatek hektarů, nebo rotace“. V mnoha podmínkách může být nejfunkčnější kombinace dostatečné výměry, rotace, správného zatížení a možnosti část plochy v určitém období vůbec nepást.
Z veterinárního hlediska je zásadní oddělit zdravého koně s vyšší energetickou potřebou od snadno krmitelného ponyho, obézního koně nebo jedince s potvrzenou inzulinovou dysregulací, EMS, PPID či anamnézou endokrinopatické laminitidy.
U zdravého koně může být kvalitní rotační pastvina výborným zdrojem objemného krmiva a současně prostředím podporujícím přirozený pohyb a sociální chování.
U metabolicky rizikového koně však nelze bezpečnost určovat pouze výškou trávy nebo tím, zda je pastvina rotační. Současná doporučení pro management EMS stavějí na kontrole energetického příjmu, omezení NSC, řízení množství přijímané píce a velmi opatrném managementu nebo dočasném vyloučení pastvy podle individuálního rizika.
Jinými slovy: „další rotační díl je připravený“ nesmí být u metabolicky rizikového koně automaticky synonymem pro „kůň na něj může“.
Ani opačný extrém – snaha omezit koni přístup k porostu na co nejmenší plochu – není bez možných nevýhod. Výzkum tzv. strip grazing, tedy postupného zpřístupňování úzkého pásu pastviny, ukazuje, že tento systém může snížit příjem sušiny a pomoci lépe kontrolovat změny tělesné hmotnosti ponyů.
Novější studie Kirtonové a kol. však ukazuje, že způsob omezení pastvy může ovlivňovat také pohyb a sociální chování. Ponyové byli v rámci zkříženého experimentu vždy čtyři týdny chováni v systému strip grazing a čtyři týdny v tzv. track systému, kde se mohou pohybovat po vymezeném okruhu. Na tracku byli aktivnější a během 24 hodin urazili medián přibližně 7,0 km, zatímco při pásové pastvě 5,3 km. Současně se mezi nimi objevovalo méně otevřených agonistických interakcí. Přestože autoři upozorňují na krátké trvání experimentu, výsledky naznačují, že způsob, jakým příjem pastvy omezujeme, může mít důsledky nejen pro tělesnou kondici, ale také pro množství přirozeného pohybu a sociální vztahy ve skupině.
Podobným směrem ukazuje i observační studie Cameronové a kol. z roku 2025, která přinesla další poznatky podporující využití track systémů v managementu obézních koní a ponyů. Ani tento způsob ustájení však nelze zaměňovat s klasickou rotační pastvou – jeho hlavním cílem je především omezit příjem energie a současně podpořit spontánní pohyb.
Pro praxi z toho plyne důležitý závěr: management obezity nemůže být založen pouze na omezení kalorií. Musí současně respektovat potřebu dostatečného příjmu objemného krmiva, pohybu, sociálního kontaktu a prostoru pro přirozené chování.
Další často zmiňovanou výhodou rotační pastvy je možnost snížit parazitární tlak na pastvině. Určitý efekt skutečně mít může, zejména pokud je rotace spojena s dostatečně dlouhou dobou odpočinku, pravidelným sběrem trusu, přiměřeným zatížením pastviny a dalšími preventivními opatřeními. Sama o sobě však nepředstavuje spolehlivou antiparazitární strategii.
Infekční larvy strongylidů totiž mohou v prostředí v závislosti na teplotě, vlhkosti a dalších podmínkách přežívat po dlouhou dobu. Několikatýdenní vyřazení části pastviny proto neznamená, že se porost automaticky „vyčistí“ a po návratu koní bude z hlediska parazitů bezpečný.
Hernández a kol. například hodnotili rotační pastvu v kombinaci s biologickou kontrolou pomocí paraziticidních hub. Právě kombinace více opatření dokázala infekční tlak snížit výrazněji než samotný pastevní management. Výsledky tak podporují současný přístup, podle něhož má být práce s pastvinou součástí širšího antiparazitárního programu – vedle koprologického monitoringu, individuálního posouzení rizika a cílené antiparazitární léčby.
Dobře nastavený systém nezačíná počtem elektrických ohradníků, ale otázkou, kolik píce dokáže konkrétní plocha v daném roce a za aktuálních podmínek skutečně vyprodukovat.
Koně by měli vstupovat na jednotlivé díly podle stavu porostu, nikoli podle pevného kalendáře, a odcházet dříve, než jej spásají natolik, že se výrazně zpomalí regenerace rostlin. Čím pomaleji tráva roste, tím delší musí být doba odpočinku.
Součástí dobře fungujícího systému je také možnost pastvu včas přerušit. V období sucha, podmáčení nebo při nedostatku porostu je proto důležitý suchý či obětovaný výběh, který umožní pastvinu chránit před poškozením. Naopak v době intenzivního jarního růstu může tráva přirůstat rychleji, než ji koně stačí spásat. Není proto nutné za každou cenu využít všechny díly pouze pastvou – přebytečný porost lze posekat nebo sklidit jako píci. Právě k přerůstání některých rotačních dílů docházelo při rychlém růstu i v experimentu Rutgers.
Stejně důležité jako stav porostu je však sledovat samotné koně. U snadno krmitelných jedinců má smysl pravidelně hodnotit BCS, ukládání tuku v oblasti hřebene krku a vývoj tělesné hmotnosti. U koní s inzulinovou dysregulací se přístup k pastvě musí řídit především jejich zdravotním a nutričním managementem, nikoli pouze tím, zda je porost z agronomického hlediska připraven ke spásání.
A právě zde leží možná nejdůležitější princip celé rotační pastvy:
Existují dvě hranice – jedna pro rostlinu a druhá pro koně. Pastvina může být připravena ke spásání, zatímco konkrétní kůň na ni připraven být nemusí.
Rotační pastva má v suchých letech velký smysl. Ne proto, že by dokázala nahradit vláhu nebo udržet trávu v růstu, ale protože umožňuje chránit porost před opakovaným spásáním právě ve chvíli, kdy má nejmenší schopnost regenerovat.
Dostupné studie na koňských pastvinách ukazují, že správně vedená rotace může pomáhat zachovat větší množství píce, vyšší a souvislejší vegetační kryt a dlouhodobě také lepší produkční schopnost ploch. Existují rovněž data naznačující příznivější chování půdních makropórů a infiltrace vody.
Současně ale není pravda, že rotační pastva je automaticky zdravotně bezpečnější.
Pro zdravého koně může znamenat stabilní přístup ke kvalitní píci. Pro obézního či inzulinově dysregulovaného koně může stejný porost představovat nadbytečný příjem energie nebo sacharidů. A pro pastvinu v hlubokém suchu může být nejlepší „rotačním opatřením“ to, že na ni několik týdnů žádný kůň vůbec nevstoupí.
Rotační pastva proto není univerzální recept. Je to velmi účinný nástroj – pokud se používá podle růstu rostlin, skutečné produkční kapacity půdy a potřeb konkrétních koní. V suchých letech možná není jejím největším přínosem schopnost říci, kam koně přehnat, ale schopnost v pravou chvíli říci: teď už nikam.
Williams, C. A., Kenny, L. B., Weinert, J. R., Sullivan, K., Meyer, W., Robson, M. G. (2020): Effects of 27 mo of rotational vs. continuous grazing on horse and pasture condition. Translational Animal Science 4, txaa084.
Williams, C. A., Kenny, L. B., Burk, A. O. (2019): Effects of grazing system, season, and forage carbohydrates on glucose and insulin dynamics of the grazing horse. Journal of Animal Science 97, 2541–2554.
Kenny, L. B. et al. (2023): Rotational horse grazing and dry weather maximize infiltration into soil macropores. Soil and Tillage Research 225, 105539.
Weinert, J. R., Williams, C. A. (2018): Recovery of pasture forage production following winter rest in continuous and rotational horse grazing systems. Journal of Equine Veterinary Science 70, 32–37.
Catalano, D. N., Sheaffer, C. C., Grev, A. M., DeBoer, M. L., Martinson, K. L. (2019): Yield, Forage Nutritive Value, and Preference of Legumes under Horse Grazing. Agronomy Journal 111, 1312–1322.
Siciliano, P. D., Gill, J. C., Bowman, M. A. (2017): Effect of Sward Height on Pasture Nonstructural Carbohydrate Concentrations and Blood Glucose/Insulin Profiles in Grazing Horses. Journal of Equine Veterinary Science 57, 29–34.
Barnabé, M. A., Elliott, J., Harris, P. A., Menzies-Gow, N. J. (2026): Effects of pasture consumption and obesity on insulin dysregulation and adiponectin concentrations in UK native-breed ponies. Equine Veterinary Journal 58, 243–255.
Bertin, F. R. (2026): Diagnosis and management of equine metabolic syndrome. Equine Veterinary Education.
Longland, A. C., Barfoot, C., Harris, P. A. (2022): Strip-grazing: Reduces pony dry matter intakes and changes in bodyweight and morphometrics. Equine Veterinary Journal 54.
Kirton, R., Sandford, I., Raffan, E., Hallsworth, S., Burman, O., Morgan, R. M. (2025): The impact of restricted grazing systems on the behaviour and welfare of ponies. Equine Veterinary Journal 57, 737–744.
Cameron, L., Challinor, M., Armstrong, S., Kennedy, A., Hollister, S., Fletcher, K. (2025): Tracking the Track: The Impact of Different Grazing Strategies on Managing Equine Obesity. Animals 15, 874.
Hernández, J. Á. et al. (2018): A combined effort to avoid strongyle infection in horses in an oceanic climate region: rotational grazing and parasiticidal fungi. Parasites & Vectors 11, 240.
Martinson, K. L., Siciliano, P. D., Sheaffer, C. C., McIntosh, B. J., Swinker, A. M., Williams, C. A. (2017): A Review of Equine Grazing Research Methodologies. Journal of Equine Veterinary Science 51, 92–104.
