Mrazivý start do života

Dekabrina, tak se jmenuje hříbě, které se narodilo při teplotě -62 °C v Ojmjakonu, nejchladnějším městě naší planety. Podle místních jsou šance na přežití u hříbat narozených v zimních měsících velmi malé. Záleží na klisně, zda se jí podaří potomka vypiplat v prvních hodinách. Klisna své hříbě v krutém mraze donekonečna olizovala, aby ho udržela naživu, což se jí podařilo, jen mu (jí) omrzly špičky uší. Po několika týdnech klisnička běhala se stádem a na dálku byla rozpoznatelná podle zvláštního tvaru uší. Podle fotografa Michaila Mestnikova by si tento příběh zasloužil zapsání do Guinessovy knihy rekordů, ovšem další zprávy o zázračném hříběti – dnes dospělé, 5leté klisně, nejsou dohledatelné. Vzhledem k tomu, že maso půlročních hříbat je v této oblasti velmi ceněnou, oblíbenou a výživnou pochoutkou, není vyloučeno, že příběh dávno skončil. 

Dekabrina nar. 15. prosince 2015, foto Michael Mestnikov

Pólo na sněhu – nejen pro prince

Když v polovině osmdesátých let skupinka švýcarských jezdců dostala bláznivý nápad zahrát si pólo na zamrzlém jezeře St. Moritz (Sv. Mořic), nikoho by nenapadlo, že se toho chytí celý svět. Dnes je světový šampionát v pólu v St. Moritz nejprestižnějším pólo turnajem na sněhu na světě. Už 37. ročník šampionátu se bude konat 28.–31. ledna 2022. Dnes se hraje pólo na sněhu ve většině známých a proslulých střediscích zimních sportů po celém světě.

Koně se musí na pohyb ve sněhu cíleně trénovat, vyžadují speciální podkování (sněhové vyhazováky, ozuby) a ochranné bandáže a kamaše pro prevenci zranění při prudkých obratech. Jezdci koně střídají po každém herním úseku (chukka), který trvá 7 minut. Mezi čakami jsou 3–5 minutové přestávky, zápas má 4–8 čak.  

Míč je pro pólo na sněhu červený, lehčí, ale méně předvídatelný než míč pro standardní pólo.

A proč si nezkusit zahrát si na pólo hráče doma? Blbnout s míčem, který budete postrkovat ze sedla do nějaké branky něčím, co nahradí malletu (ale i ta se dá koupit na internetu), může být zajímavým zpestřením zimy, zvlášť když budete aspoň dva nebo dvě. Kůň by měl být dobře ovladatelný jednou rukou (neck-reining) a je třeba ho navyknout na pohyb hole (mallety) a úder do míče. Je dost možné, že budete mít co dělat hlavně sami se sebou a hra v kroku bude maximum.

Skijöring

Když adrenalin, tak skijöring. Mnozí z vás si to jistě vyzkoušeli. Je to naprosto úžasný pocit – ale i pro jezdce na koni, pokud jste vyznavači této verze. Měla jsem před pár lety za sebou skvělou lyžařku a pod sebou klusáka, který si vzpomněl na své dostihové časy. Bylo to skvělých několik minut – v téměř plné rychlosti samozřejmě nejedete dlouho. Ale stojí za to se i se jen tak projet po bílé pláni a – nemusí to být hned ve Sv. Mořici, kde se konají na 40–80 cm tlustém ledě jak dostihy, tak skijöring nebo klusácké dostihy. Ani nemusíte mít před sebou plnokrevníka, ale třeba si užijete lyžování za minihorse. Ovšem opravdový skijöring je vskutku extrémní sport. Videa z USA na tratích s překážkami vás vedou nejspíš k povzdechu, že tohle může dělat jen blázen. Kůň akceleruje velmi rychle do rychlosti přes 60 km/h, lyžař musí být schopen v této rychlosti na 30m laně absolvovat dráhu s překážkami, můstky, zatáčkami, chytat kroužky. O pády není nouze, od kopyt létají kusy ztvrdlého sněhu a dopadají na tělo lyžaře.

Skijöring Colorado

První zmínka o jízdě na lyžích (dřevěných prknech) za tažným zvířetem pochází z Persie – v tomto případě byl však tažným zvířetem pes v Altajském pohoří. Mnoho staletí Laponci využívali polární soby a lyže pro překonávání krajiny s hlubokým sněhem. Ti jsou pomalejší než koně – ale když lidé vyzkoušeli rychlost za koněm, samozřejmě to vyvolalo soutěživost. Do roku 1912 se jízda na lyžích za koněm ujala ve Švýcarsku a ve Francii, Amerika nezůstala pozadu. Ovšem v 50.–60. letech se tzv. skijöring neomezoval jen na tažnou sílu a rychlost koní – lyžovalo se i za auty a motocykly.

Pravidla si určují regionální asociace, pokud jde o závody, jinak je to veskrze rekreační aktivita. V roce 1928 se skijöring představil v rámci zimních OH St. Moritz. V roce 2012 byla založena v USA organizace Skijor International, která cílí na popularizaci tohoto sportu a má vizi ho přivést po sto letech znovu pod pět kruhů olympijských her 2026 nebo 2030. Podobná organizace je v Montaně – Skijöring America. Zatím je tedy organizace skijöringu roztříštěná, nicméně v budoucnu nemusí být tyto vize bez šance, protože jako sport je skijöring divácky atraktivní a průzračně srozumitelný. Bohužel nákladný pro pořadatele jako každé jezdecké odvětví. V současné době se oficiálně soutěží v 8 státech USA, ve švýcarském St. Moritz, v Albertě, ve Francii, Polsku, Litvě, Norsku, Švédsku, Finsku, Ukrajině, v Rusku.

Na vysvětlenou:

• skijöring – tým tvoří jezdec, lyžař, kůň
• skikjöring – tým tvoří lyžař a kůň

Od ruského pobřeží Atlantiku do Londýna

Co může být ještě extrémnějšího než jeden kůň, jeden jezdec a 15 000 km napříč Euroasií? Angličan Nikita Gretsi (24) vyrazil na tuhle velkou výpravu z Magadanu 21. října po dvou letech příprav. Vybral si koně, který je pro drsné klimatické podmínky adaptovaný – jakutského koně.

Gretsi žije od 7 let v Londýně – je rusko-ukrajinsko-estonsko-uzbeckého původu. Hovoří plynně rusky a anglicky. Na Sibiři se od místních učil, jak jezdit, cestovat, přežít v extrémních mrazech. Absolvoval stovky kilometrů tréninkových jízd. Na cestu si vybral dva jakutské koně – pod sedlo 17letého Artyka, funkci soumara převzal 14letý White. Hned zpočátku cesty Gretsi zjistil, že největší problém není mráz, ale bezohlední řidiči náklaďáků (Annie Wilkinsová by mohla vyprávět). „Včera se k nám řítil náklaďák a míjel nás v půlmetrové vzdálenosti osmdesátkou.“ Kromě toho je problém s nocováním, protože podél cest se potulují vlci a medvědi. Další nebezpečí podél silnic představují nejen PET lahve, po kterých kůň může nebezpečně uklouznout, ale i další sortiment odpadků pod sněhem včetně drátů. Nejobávanější část cesty je „cesta koster“, 250km úsek, kde zahynuly tisíce jakutských koní (viz článek Mrazivý život jakutského koně). 

Můžete koně dovést k vodě…

…ale nemůžete ho donutit pít.

Když ještě zůstaneme na Sibiři v republice Sacha, tak kdesi v jedné dědince Djupsia je pes Umka, který vodí koně k vysekané díře v ledu, aby se napil. Kříženec kavkazského ovčáka tak zajišťuje každý den napájení 6letého koně. Majitel koně už byl otrávený z toho, že kůň nechtěl chodit k napajedlu, že to raději naučil svého psa, který se tohoto úkolu zhostil se vší odpovědností. Zpočátku kůň psa nechtěl poslechnout, ale Umka se svými 60 kilogramy nepovolil – a táhl. Trvalo dva dny, než si vyjasnili, který z nich je tvrdohlavější. Vyhrál pes. U napajedla Umka čeká, než si kůň vypije svou denní dávku ledové vody, a pak ho zase dovede zpátky. Postupně začal vodit i další koně.

Bílá smrt v Mongolsku 2021

V Mongolsku svítí slunce krásných 250 dní v roce. Když však udeří sucho a následuje brutální zima, oslabená zvířata nemají velkou šanci na přežití. Zud (nebo Dzud – v překladu „požírač“) je výraz pro krutou zimu po extrémním suchu v létě, kdy kombinace sněhu, ledu a vichru vytváří tuhou vrstvu, skrz kterou se zvířata neprohrabou na trávu a hynou hladem. Nejhorší zud za 50 let připravil v Mongolsku o život 9,7 milionů kusů dobytka v zimě 2009/10. Za oběť mu padla i velká část koní Převalského vypuštěných do volné přírody (ztráta asi 60 % koní). Diverzifikace jejich rozmístění zabránila mnohem větším ztrátám.

Dzud je o to horší, o co bylo větší sucho v létě. V roce 2018 zabil 700 tisíc kusů dobytka během ledna a února. „Viděl jsem koně zmrznout vestoje,“ říká chovatel dobytka v Ulánbátaru.

V posledních letech je zud častější a krutější, což je další důsledek klimatických změn. Letos jen během ledna a února si dzud vyžádal smrt téměř půl milionu zvířat včetně koní (nejvíc koz a ovcí, koní uhynulo více než 17 000). Situaci navíc komplikovalo sucho, nedostatek píce a vysoké ceny sena, proto mnoho pastevců nedokázalo zajistit dostatečné zásoby na zimu. Zud také vnáší rozepře mezi pastevci – začali být mnohem více teritoriální a nepouští jiná stáda pást se na plochách, kde mají svá stáda. Ať už je to kůň nebo ovce, lidé jsou se svými zvířaty srostlí a brání je a pečují o ně jako o své děti. V posledních letech se boje o pastvu vystupňovaly a došlo i na fyzické útoky a zabití.

Koně spolu s ovcemi a kozami mají větší šanci na přežití v těžkých zimních podmínkách než dobytek, protože dokážou svými obratnými pysky oddělit sníh od trávy. Když udeří zud, obvykle nejprve uhyne skot, potom ovce, koně a nakonec kozy. (Bruun, Ole. Precious Steppe, p. 57.)

Jak vytvořit sochu koně ve sněhu?

Pokud máte tvořivou náladu a materiálu je dost, možná v sobě objevíte skryté vlohy. Nejprve musíte vytvořit „blok“ hodně udusaného sněhu. Nejspíš si nebudete vyrábět nějakou velkou bednu, ale zkuste nějaký rám, do kterého sníh uplácáte dotuha a rám pak odstraníte. Nebo prostě udusáte haldu do tuhého a hladkého „Řípu“. Důležitý je podklad sochy, který by měl být pořádně udusaný a je dobré ho na noc pokropit vodou a nechat zmrznout. Dobře stlačený blok sněhu, ze kterého budete „sochat“, by měl být tak pevný, že můžete tvary vyhlazovat šmirglpapírem. Jako výtvarné potřeby poslouží pilky, špachtle, sekera. Nejprve odřežete sníh tak, abyste získali hrubý tvar. Pokud je sníh prašný a drolí se, postříkejte ho vodou rozprašovačem. Drobnější tvary a výsledný výtvor můžete i obarvit (potravinářské barvivo nakapat do vody a barvit rozprašovačem). Když nebarvíte, stejně sochu pokropte vodou. Tvary zamrznou a vydrží déle. Nemusí to být dokonalé, ale pobavíte se. Jak rychle vytvořit, tedy spíš uplácat (sníh nebyl dobře připravený) pasoucího se koně, se můžete inspirovat ZDE. 

Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas…

V české verzi máme dědu Mráze, ale celá písnička je vlastně o jízdě na saních tažených koněm. Má rytmus rychlého klusu a rolničky měly zcela pragmatický účel…

Tahle veselá zimní melodie – původně publikovaná v roce 1857 jako „One Horse Open Sleigh“ od Jamese Pierporta – zachycuje Ameriku v době, kdy koně hráli ústřední roli v každodenním životě. Píseň evokuje to, co bylo kdysi běžné, když sníh pokryl krajinu: jezdci vyměnili své sulky za saně a na cestách vládly saně tažené koňmi.

V 19. století byla saňová spřežení velmi oblíbená ve městech po celé Nové Anglii. Během zimních měsíců se sáňkařské závody staly oblíbenou rekreační zábavou. Rovné cesty pokryté udusaným sněhem tvořily skvělé závodní dráhy a jezdci zapřáhli své nejlepší klusáky na organizované i spontánní závody za velkého zájmu fandících diváků. Místní noviny z 19. století a počátku 20. století obsahovaly nejnovější zprávy o závodech na saních, svědomitě popisovaly podmínky závodu, katalogizovaly vítěze a analyzovaly chov nejlepších koní. Pro mnohé byly závody na saních v chladném počasí stejně milovanou zábavou jako sáňkování, lyžování nebo výroba sněhuláků. Nejlepší koně pro saňové závody byli klusáci. V té době také bylo zvykem – a v některých případech i ze zákona povinné – jezdit se zvonky. Sáně hladce klouzaly po sněhu a sníh tlumil zvuky koňských kopyt, což z nich činilo velmi tichý dopravní prostředek. Cinkání zvonků jako takové pomáhalo předcházet kolizím na křižovatkách a upozorňovalo kolemjdoucí na blížící se saně. Česká verze písničky je tedy lidově řečeno mimo mísu smyslu originálu. Přesto k vánočnímu času patří.

Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas?
Kašpárek maličký nebo děda Mráz?
Rolničky, rolničky, co to zvoní v nich?
Maminčiny písničky, Vánoce a sníh.

Jingle bells, jingle bells
Jingle all the way
Oh, what fun it is to ride
In a one horse open sleigh
Jingle bells, jingle bells
Jingle all the way…
Oh, what fun it is to ride
In a one horse open sleigh