Sedíte pohodlně - nebo snad bych měla říct efektivně?

Obrázek vpravo by vám měl pomoct pochopit, jak by vaše sedací kosti měly ležet na hřbetě koně. Kostěný výčnělek (na stehenní kosti - červená šipka) vedle sedací kosti, který také leží na hřbetním svalu koně, je velký chocholík, a další výběžek, který ukazuje do kyčelního kloubu, je krček stehenní kosti. Někteří jezdci si všímají více této části svých nohou, než svých sedacích kostí, takže povel „předsuňte kyčel" pochopí lépe, než předsuňte sedací kost. Nejste jedním z nich?

Používám spíš pojem „předsunout" než „zatížit" (pozn. překl.: pojem „advance seat bone" má význam posunout sedací kost dopředu - například „k uchu koně"; má vyjádřit, že pomůcka sedem nesměřuje pouze dolů, jak by to mohl jezdec chápat z pojmu zatížit nebo zasednout). Myslím, že slovo zatížit může u jezdců vyvolat špatnou představu toho, co se po nich ve skutečnosti žádá, a skončí to tím, že se pokroutí, ztuhnou a zablokují koně ve snaze (více) zatížit sedací kost.

Pokud předsunete kyčel/sedací kost, druhá odpovídajícím způsobem poklesne dozadu a automaticky umístí vnější holeň do vydržující pozice. Pamatujte si, že toto umístění holeně vychází z kyčelního kloubu, nikoli z kolene! A má smysl pouze tehdy, když se jedná o několik centimetrů a když je provázeno posunutím dozadu a dolů (pata směrem ke stejnostrannému hleznu), nikoli dozadu až na půl cesty ke slabině koně s patou vytaženou nahoru!

(Je také zajímavé poznamenat, jak kyčelní klouby leží nad sedacími kostmi a jak volnost pohybovat se nezávisle je životně důležitá část ježdění, především když dojde na vysezený klus a cval.)

OK, takže jak dosáhneme tohoto předsunutí nebo zatížení sedací kosti?

Představte si, že je vaše pánev pant - tedy ten kloub v pantu. Kloubí se v něm trup a stehno. Při ježdění mladého nebo nápravě zkaženého koně se stává, že když po nich chcete, aby nějaký cvik provedli trochu „pořádněji", mohou se oni pokusit přimět vás, abyste vy změnili svoji pozici, takže váš požadavek nebudou muset splnit. Velmi rychle je mi pak jasné, jak bylo ovlivněné mé vlastní ježdění. Myslela jsem, že jezdím a udržuji pánev v korektním úhlu vzhledem ke koni, ale ve skutečnosti se stalo to, že kůň mě donutil uzavřít úhel mezi mým trupem a stehnem a já to kompenzovala tím, že jsem zvýraznila vyklenutí beder, což způsobilo, že jsem ztuhla a tím koně ještě více zablokovala.

Když jsem si uvědomila, že kůň mě přiměl „uzavřít" pant - tím, že vytlačil záď nahoru a prohnul hřbet dozadu - uvědomila jsem si, že musím držet pant „otevřený". To neznamená, že vyklenu záda a pohnu pánví; znamená to, že pant nenechám pohnout z původní pozice aktivním použitím svalů, které ho drží „otevřený". Přitom se nejedná o obyčejné poziční (neměnné)„držení" pantu otevřeného, ale neustále se tento systém musí přizpůsobovat všem odchylkám pohybu koně, aby vznikl celkový dojem, že jezdec zůstal „nehybný".

Když budeme jezdit s pantem zcela otevřeným, tedy při 180°, budeme se podobat jezdcům ze 17. století nebo dokonce některým z moderních „maistreamových" drezurních jezdců (!). Pokud si budeme hrát s různými úhly trupu nebo stehen, získáme různé verze stolicového a vidlicového sedu. Ideální je, pokud horní část, tedy trup, zůstane svislá (to je ona svislá rovná linie mezi rameny a kyčlemi) a dolní část, tedy stehna, s ní budou svírat úhel 140° (to odpovídá průměrnému úhlu mezi trupem a stehny u dobrých jezdců). Vyrobila jsem jednu užitečnou učební pomůcku; připevnila jsem další pant na druhý konec „stehna", který představuje kolenní kloub a ukazuje, v jakém úhlu z něho směřuje holeň dozadu.

Toto „otevírání" a „zavírání" pantu lze také využít ve vysezeném klusu (a v obratech!). Je to ono neustálé přizpůsobování se, které umožní, aby se pohyby hřbetu koně a zad jezdce synchronizovaly, nohy jezdce „prodloužily" a dovolí to kyčlím, aby se houpaly s pohybem koně způsobem, o kterém se předtím nikdo nezmínil.

Dávejte pozor: Můžete cítit cokoli mezi pocitem „tepla" až po „intenzivní pálení" v oblasti kyčlí a/nebo v místě, kde se kloubí trup s končetinami. To je dobré znamení :-), ale nepřehánějte to. Sesedněte a dejte si přestávku, než se o to pokusíte znovu, jinak riskujete natržení/poškození svalů. Je to přesně to stejné, jako když gymnastikujete koně, taky chcete jeho pružnost zlepšovat postupně; nelze toho dosáhnout hned.

V mém případě jsem potřebovala více zapojit šikmé svaly břišní, ale vy možná budete potřebovat najít svůj psoas a/nebo přímý břišní. Bez ohledu na to, které břišní svaly potřebujete zaktivovat, předpokládám, že budete potřebovat „objevit" svůj iliotibiální vaz(!).

Iliotibiální vaz je na obrázku jako růžový pruh, který se upíná na vrcholek kyčelní kosti a jde mezi velkým hýžďovým svalem a napínačem ploché povázky dolů, kde se upíná těsně pod čéšku.

Způsob, jak zaktivovat iliotibiální vaz (a můžete to praktikovat mimo koně, což vám výrazně zlepší vnímání svého těla v sedle), je zaujmout postoj se špičkami vytočenými dovnitř jako tučňák, aniž byste ve skutečnosti čímkoli pohnuli. Stejné svaly použijete pro otevření kyčlí a přilehnutí stehen k sedlu.

Jako se všemi svaly, které se používají při ježdění, ani tyto (stejně jako svaly břišní, které musíte najít/zaktivovat) nejsou neustále pevně stažené. Musíte je neustále povolovat a stahovat podle rytmu koně. Jednou z mých nejčastěji používaných instrukcí je: Nemůžete začít ovlivňovat koně, dokud se s ním nezačnete pohybovat ve stejném rytmu.

To je jedno z těch „kouzelných" kousků puzzlů, které vynikající jezdci používají, aniž by si to vždy uvědomovali, a to znamená, že to nepředávají dále. Doufám, že jsem vám trochu tyto věci objasnila a posunula vaše ježdění zase o kousek dál!