Jihoafričtí přátelé, děkujeme neboli „baie dankie“!

4. 6. 2012 Sebastian Sehnal Autor fotek: Sebastian Sehnal

18. května 2012 se česká jezdecká vytrvalostní ekipa zúčastnila jednoho z nejvýznamnějších vytrvalostních závodů v Jihoafrické republice, tzv. South African International Challenge. Přinášíme vám rovnou dva pohledy na tento výjezd: formou deníkových zápisků vás s průběhem seznámí vedoucí ekipy, Sebastian Sehnal. V druhé části článku pak najdete text z MF Dnes, jak na závody vzpomíná Martina Drásalová.

Odletěli jsme již v pondělí 14. května 2012 z Prahy a všichni jsme se postupně úspěšně shledali následující den v Johannesburgu.

Úterý 15. května

Jihoafrický organizátor závodů, Dr. Jan Blignaut, a řidič přijeli téměř včas a do mikrobusu jsme se naštěstí všichni vešli na jeden zátah i s našimi zavazadly. Následně nás čekala cesta dlouhá cca 250 km do resortu Aldam, kde také měli být koně, jezdci, podpůrné týmy atd. Určitě drtivá většina našich účastníků čekala na africkém kontinentu horší podmínky, než jaké tam skutečně byly a jsem rád, že byli z prostředí JAR příjemně překvapeni. Jeli jsme po (pro nás, co známe D1) neskutečně kvalitní dálnici, která se časem „zúžila" na hlavní silnici, ale na rychlosti vozidla to nemělo pražádný vliv - stále kolem 110 km/h. Ano, po jihoafrických silnicích není problém mít na GPS průměrnou rychlost přes 100 km/h. Zhruba po 90 minutách nás Jan všechny pozval na „prý výborný jihoafrický mléčný shake"... Představa pití mléčného nápoje v Africe může u někoho vyvolávat i „závratě", ale všichni, kdo tento dobrý nápoj měli, se mohli přesvědčit, že to nevyvolalo v trávicím traktu žádné následky:-).

Celý tým

Do Aldamu jsme dorazili odpoledne a Jan nám přidělil 3 poměrně velké a dobře vybavené chatky. Po ubytování jsme s ním vyrazili na obhlídku komplexu, který měl být pro nás téměř týdenním domovem. Nešlo si nevšimnout velké bílé montované stavby, která byla schopna dle mého odhadu pojmout klidně i 400 lidí (!). Tato stavba sloužila jako jídelna, místnost na technickou poradu a slavnostní zahájení, ukončení a předávání cen. Kromě hrazeného jídla jsme si zde mohli dopřát za vlastní peníze víno, zdejší dobré pivo, steaky, nealko atd. Po krátkém občerstvení jsme se šli podívat na místo, kde měli být ustájeni koně. Bylo to celkem dobře přístupné místo, kde byly většinou montované kovové „ohrádky" tak o ploše cca 6-7m2 pro koně. Již v tento den tam také byli nějací koně, na kterých měly jet naše soutěžící... Kousek od koní byl také připravován areál pro chlazení, veterinární kontrolu a cílový dojezd, ve kterém se také všichni jezdci před samotným závodem vážili.

Po západu slunce bylo však citelně znát, že v noci bude asi pořádná zima a kromě jedné teplejší noci jsme také zažili i přízemní mrazíky. V JAR byl vlastně pozdní podzim a nic lepšího jsme čekat nemohli...

Středa 16. května

Citelně chladný vzduch, ale jasná obloha, tak nás uvítalo první africké ráno. Po snídani první kroky směřovaly hlavně tam, kde byli koně. Na odpoledne si holky už domluvily první obhlídku blízkého okolí a jak jinak než ze sedla. Jak se blížilo poledne, tak se také konečně příjemně zvyšovala teplota a přes den bylo kolem +20 °C, i když s trochu nepříjemným, studeným větrem. Tomáš Pflug už také nažhavil kameru a začínal plnit svoje poslání kameramana.

Luisa KopeckáOdhodlali jsme se optat, zda by nebyl k dispozici kůň pro Luisu Kopeckou. Netrvalo dlouho a vše bylo zařízené... Luisa se tedy mohla připravovat na svou první 120km trať a to nevěděla, jaká celkem drsná cesta ji čeká k „sladkému" závěru. Zbytek dne se už převážně točil kolem toho, jak se který kůň chová a na co si dát u toho a onoho koně pozor.

Večer se konalo slavnostní zahájení závodů, kde se představily jednotlivé týmy. Z naší strany byla předána Janu Blignautovi váza z dílny pana Jiřího Pačínka. Byl to výraz díků za to, co pro nás tento člověk udělal a zajistil. Bez něj by to bylo mnohem a mnohem složitější. Poté následoval raut a volná zábava.

Čtvrtek 17. května

Snídaně a potom nastal čas vážení a registrací pro závod. Nevyužili jsme přednostního práva vážení a všichni čekali pěkně v dlouhé frontě. S registrací na závod nám velmi pomohli majitelé koní, Jan Blignaut a Annamarie van Zyl. Úspěšně se zaregistrovala i Luisa Kopecká. Někteří koně však nemohli závodit v CEI soutěži, tak museli absolvovat národní soutěž viz výsledky.

Po registraci začala veterinární přejímka koní. Všech našich devět přidělených koní úspěšně prošlo, a tak se už mohla domlouvat taktika, kde samozřejmě hlavní slovo měli jejich majitelé. Odpoledne se konala technická porada. Ta se vlastně vůbec nelišila od toho, jak to probíhá zde u nás v ČR. Snad jen v tom, že se pro národní týmy za cílem vyznačily prostory k chlazení.

Pátek 18. května

Nastal den „D". Budíček kolem 5:00, příprava sedel a uzdeček, přesun ke koním. Tímto dnem začala i ostrá práce pro našeho kameramana. V 7:00 startovali junioři a v 7:20 senioři. S Tomášem Pflugem nasedáme na pick-up a necháváme se odvézt na trať. Tomáš je v kabině a já hrdinně na korbě. Až poté jsem si uvědomil, že při teplotě kolem 0 °C a rychlosti cca 80 km/h bude jaksi zima... Studené peklo jsem přežil a za pár minut jsme stáli na trati připraveni dělat záznamy, Tomáš točit a já fotografovat.

Videoprezentaci z fotografií Sebastiana Sehnala najdete pod tímto odkazem.

Čas ubíhal, jezdci projížděli, někteří i zdravili a také konečně došlo i na naše barvy. Všude spousta zvířeného prachu. Trochu jsem se bál o foťák, nicméně Pentax se držel statečně a já mohl dál vesele cvakat snímky. Dopoledne nás auto zavezlo zpět do prostoru startu a cíle. Po prvním kole naneštěstí vypadla Karolína Pflugová, která sice dojela na velmi dobré pozici, ale kůň zakulhal a bylo po šanci na dobré umístění. Ostatní jezdkyně však pokračovaly dál...

Po druhém kole vypadla Natálie Terberová, respektive vzdala. Důvod byl ten, že její kůň byl velmi fixován na svého koňského kamaráda a bez něj se vůbec nerozpohyboval. Dost kruté nedokončení soutěže tak daleko od domoviny.

Zbývalo tedy sedm želízek v ohni. Dostaly se do posledního kola a dojely. Smolařkou však byla Dana Hladišová, její kůň bohužel neprošel závěrečnou veterinou. Samostatná kapitola je Luisa Kopecká. Její trochu divočejší kůň ji 2x shodil, jela pro ni i tamější sanitka, ale dokázala se zmátořit a závod nakonec dokončila, i když ji bolelo celé tělo. Věru tvrdě vydřená první 120km trať v životě...

Z devíti jezdkyň nakonec nedokončily tři - osobně si myslím, že i to je velmi dobrý úspěch.
Celkem nedokončilo skoro 50 % koní a z toho přes 40 koní bylo na infuzích... I taková je vytrvalost v JAR.

Profil tratě byl cekem rovinatý, ale přeschlá tvrdá hlína asi udělala s některými koňmi své. Dost jezdců nejelo na dojetí, ale na umístění, a proto asi tolik eliminovaných. Závodní den skončil a bylo fajn, že i ti, co byli vyřazeni, měli v rámci možností dobrou náladu.
Po večeři si hlavně jezdkyně šly s chutí lehnout, africký závod měly za sebou...

Zajímavosti:
  • nejtěžší jezdec na trati vážil 128,90 kg a dokončil s průměrnou rychlostí 16,1 km/h! Kůň, který nesl jezdce s váhou 96,2 kg, dokončil soutěž s prům. rychostí 21,73 km/h,
  • na prvním místě byla dvojice s rychlostí 23,19 km/h s váhou 75,4 kg,
  • nejpomalejší dvojice, která dokončila soutěž, měla rychlost 12,73 km/h.

Jako velmoc se zde ukázal tým Namibie, skoro polovina jich sice vypadla, ale ta co dojela, se vesměs umisťovala na předních příčkách. V namibijském týmu také jezdí docela dost černochů a vůbec těch černošských jezdců bylo celkově velké množství...

Sobota 19. května

Ráno bylo vyhlášení výsledků a předání cen. Poté se děvčata začala loučit s koňmi, které si majitelé postupně odváželi. Po obědě jsme nasedli na auta a jeli se podívat na lvy, což byl pro všechny zajisté velký zážitek. Cestou zpět jsme se zastavili v místní samoobsluze, kde si každý koupil, co chtěl a jelo se zpět do resortu.
Po večeři s námi ještě docela dlouho poseděl Jan Blignaut a víceméně se debatovalo o koních - jak jinak:-)

Neděle 20. května

Dnes byl pro nás naplánován vícehodinový výlet do zdejší rezervace Willems Pretorius. Po snídani pro nás opět dorazil mikrobus a za chvíli jsme se ocitli jako by mimo civilizaci. Ze začátku toho celkem moc k vidění nebylo, ale Afrika dokáže překvapit:-). Z lehké letargie nás probudilo stádo pakoní a poté sem tam nějaký pštros. Nakonec jsme se dostali na krásnou vyhlídku a v dálce jsme zahlédli žirafy. Nenapadlo nás, že je uvidíme blíže a tak se fotilo o 106, i když výsledek byl rovnající se větší tečce než kvalitnímu záběru:-). Za několik minut jsme se však s mikrobusem dostali opravdu jen na pár metrů od žiraf... Pohled na tyto chodící věže byl více než impozantní. Poštěstilo se nám také zahlédnout opice, zebry a nosorožce. Výlet, který trval několik hodin, byl znenadání u konce a před námi poslední večer... K večeři se podával výborný rumpsteak a poridge (kukuřičná kaše) a k tomu všemu šampaňské. Byl z toho podařený večer plný smíchu a legrace.

Pondělí 21. května

Poslední africké ráno... Nějak moc se nemluvilo. Zčásti za to mohlo večerní koštování vína:-) a zčásti to, že nastala doba odjezdu a snad nikomu se nechtělo zpět. Mnozí asi uvažovali, že se sem prostě „musí" vrátit. JAR má své kouzlo, a to i když jsme byli jen v resortu či nejbližším okolí. Po osmé hodině už byl přistaven minibus a za chvíli jsme byli na cestě. Jedna krátká pauza a po 3 hodinách nás pohltil Johannesburg (zkráceně se mu zde říká Joburg), resp. letiště O.R. Tambo.

Jan Blignaut se s námi rozloučil a tím to vlastně všechno skončilo. Nicméně čekání na večerní let nám příjemně zkrátila česká velvyslankyně Ing. Blanka Fajkusová, Ph.D. Nemohla se dostavit přímo na závody, ale slíbila, že si na nás nechá chvilku, až budeme na letišti. Také zde byl návrh, že bychom mohli na velvyslanectví, ale to bylo dalších 70 km z letiště a nechtěli jsme zneužívat pohostinnosti našich afrických přátel.
Po jejím příjezdu nás všechny pozvala na kávu či čaj. Zajímala se, jak jsme dopadli, co je přesně vytrvalost a bez váhání souhlasila s krátkým natáčením rozhovoru pro ČT4. Bylo to příjemné neformální posezení a povídání. Také nám slíbila, že pokud zde budeme příště, tak se bude snažit nás navštívit přímo tam, kde bychom se účastnili příštích závodů.
Začalo odbavování u leteckých společností, poté pasové odbavení a pak už jen „good bye South Africa, see you later, we believe".

Helena TerberováEpilog

Myslím, že si všichni Jižní Afriku opravdu užili a trochu udělali názor na tuto zemi, i když k poznání byla jen krátká doba, ale lepší tak než žádná. Také je už více lidem známo, že netřeba mít přehnaných obav s cestou do JAR, a že zde dobře fungují služby (kromě výměny peněz - vždy je lepší měnit už na letišti). Jídla jsou zde jedlá a voda pitná:-)
Všechny nás překvapila báječná pohostinnost, tolerance a ochota pomoci ze strany hostitelů. Spousta lidí stále říkala, že jsme jejich hosté a abychom si to hlavně užívali a myslím, že jsme si to všichni opravdu užívali na 100 %.

Pevně doufám, že po této „kolumbovské" výpravě budou následovat další. Teď už více lidí ví, že se zde závod dá třeba zvládnout v rámci dovolené, stačí se jednoduše domluvit s majiteli zdejších koní a vyrazit. První krok byl k takové přátelské spolupráci udělán a já pevně doufám, že to nebyl krok poslední.
Bezvízový styk je už s Botswanou a v dohledné době snad padne i Namibie a otevřou se další nové africké vytrvalecké možnosti. Někteří z vás zde třeba nakonec příště budou na delší dobu než týden. Možností je zde mnoho a záleží jen na vás, jak se toho chopíte a budiž vám přáno:-)

Jakožto vedoucí africké ekipy bych rád poděkoval celému týmu za výbornou reprezentaci a spolupráci. Komisi vytrvalosti děkuji za důvěru v mé nominování do funkce vedoucího ekipy.
Sebastian Sehnal

Kompletní alba fotografií Sebastina Sehnala z jednotlivých dní najdete:

Prohlédněte si také galerii fotografií z vytrvalostního závodu v JAR zde na EQUICHANNELu.

Černoši na nás halekali, jak si závod užíváme

Na koni už jela leckde v Evropě, ovšem v Jižní Africe cválala brněnská studentka Martina Drásalová poprvé. Vyzkoušela si tam, jak chutná sto dvacet kilometrů na vypůjčeném koni. Poznávala obyvatele savany.

Představovala si, jak bude z koňského sedla sledovat zebry a žirafy, místo toho viděla jen pasoucí se ovce a krávy na farmách. Přesto Martinu Drásalovou Jihoafrická republika uchvátila. V juniorské kategorii dojela v mezinárodním závodě South African International Challenge 2012 dvanáctá.

Dvacetiletá česká reprezentantka v endurance, tedy vytrvalostní jízdě, sedlá koně od útlých let, ovšem do exotické země na jižní polokouli se podívala poprvé. Tak trochu náhodou. "Loni přijela na závody do Mostu jedna jihoafrická rozhodčí, byla nadšená a díky ní jsme byli pozváni," vysvětluje Drásalová.

Z Brna se tak vydala s otcem a několika dalšími reprezentantkami za nevšední zkušeností. Ovšem bez vlastního koně. Zásadní problémy se okamžitě vyjevily dva. Finanční náročnost a také potřeba dopravit koně na místo zhruba dva měsíce dopředu. "Musel by projít karanténou," informuje studentka prvního ročníku molekulární biologie a genetiky na Masarykově universitě.

Martina Drásalová

Málem ani neodstartovala

Koně si tedy půjčila. Obavy, jak si na něj zvykne, se ukázaly liché. "Každý má jiný chod, tak jsem počítala s tím, že budu odřená. Ale měla jsem takového medvídka. Byl to statečný a pohodlný kůň," vzpomíná na závodního parťáka Zin Zana s láskou.

Na prvním ze čtyř okruhů stodvacetikilometrové trati ho musela brzdit, ale brzy se sladili. "Lepší, než kdybych ho musela tlačit dopředu, to bych asi nevydržela," usmívá se Drásalová.

Přitom nemusela vůbec odstartovat, což by bylo kruté vzhledem k tomu, jakou cestu na jih vážila. Jenže endurance má přísná pravidla. Není-li s koněm něco v pořádku, veterinář ho do závodu nepustí. Ještěže jsou možné před startem dvě prohlídky. "Přes první neprošel. Měl nějaký svalový problém a kulhal. Tak jsme ho masírovali, běhali s ním a povedlo se. Báli jsme se, aby v přestávkách mezi okruhy nezatuhl, ale dojeli jsme. To se čtyřiceti procentům startujících z tří set nepovedlo," raduje se dívka, jejíž otec založil jezdecký klub La Sard Brno.

Původně si myslela, že se pojede přímo v Krugerově národním parku, nicméně závod probíhal na území farem. "Člověk si to mohl mnohem víc užít, přijeli jsme se hlavně zúčastnit. Potěšilo mě přátelské prostředí. Mávali nám místní černoši a halekali na nás, jestli si to užíváme, tak jsme odpovídali, že ano," směje se dívka, jejíž předci už na koni jezdili. Tatínek, babička a pradědeček.

Sto dvacet kilometrů zvládla s povinnými třemi přestávkami zhruba za sedm hodin a průměrnou rychlostí 15,5 kilometru za hodinu. Ráno vyrazila ještě za šera před sedmou hodinou a s teplotou kolem nuly, během závodu pak odhazovala vrstvy oblečení a dojížděla v tričku v příjemném slunečném počasí. "Mysleli jsme si, jak se tam ohřejeme, ale ještěže jsem s sebou měla čepici a oteplováky," připomíná.

Než se vrátila domů, stihla ještě vidět to, na co se hodně těšila. Přírodu v jihoafrické savaně. Právě ony žirafy, a dokonce i nosorožce. "Jeli jsme mikrobusem a nejdřív jsme byli nadšení, že jsme z obrovské dálky vyfotili žirafu, a pak jsme ji viděli z pár metrů. Co se v savaně dá vidět, jsme asi viděli," vypráví.

Ráda by se na závody, které jsou proti evropským velkolepé co do počtu startujících koní, vrátila. "Kdyby nás zase pozvali...", zasní se.

Černoši se báli jít pro pivo

Postavení bělochů a černochů v zemi jí rovnoprávné nepřišlo. Třeba podle toho, že černoši vykonávali kolem koní spíše podřadnější práce.

"Když jsme se po závodě vraceli do chatky ve společném kempu, přišli za námi dva a mávali penězi. Pochopila jsem, že chtějí pivo, tak jsem jim ukázala stan, kde se prodávalo. Bylo na nich vidět, že se tam bojí," myslí si.

Na Afriku si uchovává vzpomínky, třídí fotky a chystá se kromě zkoušek ve škole i na mistrovství republiky, které se jede za necelé dva týdny v Mikulově. "Jsem poslední rok juniorka, takže bych moc chtěla uspět," přeje si.

Už brzy by se taky s rodiči měla stěhovat z Obřan do Babic. "Už jsme tam měli stavět dřív, tak snad se to konečně povede a budeme tam mít farmu hned u baráku", doufá Drásalová.

Zdeněk Meitner, MF Dnes, 31. května 2012

Reportáž z průběhu akce v Jihoafrické republice najdete v archivu České televize, k vidění bude také 13. a 20. 6. vždy od 6:00 na ČT4.

Výsledky závodů zde pod článkem.

Podobné články

Slovenská vytrvalostní jezdkyně Dominika Malíková Kleinová suverénně zvítězila v žebříčku FEI pro rok 2023. Jaká byla její cesta na vytrvalostní…

Španělsko je jejím druhým domovem, pouště kolem Dubaje má proježděné křížem krážem. Potěší vás milý a inspirativní rozhovor s Táňou Terberovou tak…