Když se lidské mraveniště konečně přestalo hemžit v uličkách, uprostřed „arény“ se objevil uvaděč, který diváky přivítal a představil i další aktéry nedělního podvečera: české předskokany a Pignonova hosta Pierica. Poté zazněla barokní hudba, na „jeviště“ vešly čtyři dívky s hořícími pochodněmi a za nimi důstojně kráčela čtveřice českých černých perel, starokladrubských vraníků z hřebčína Slatiňany. Jejich čtverylka byla poctivě secvičená a pěkně zajetá. Malý úlek některých koní na začátku rozhodně vyvážil jejich působivý „kladrubácký“ pohybový projev, sehrané proplétání dvojic a dokonce i pár klusových traverzál. Důstojné předvedení černé varianty naší národní koňské pýchy se určitě povedlo, byť by mohlo být ještě kousínek důstojnější i z hlediska různorodosti předváděných cviků.

Hudba podobného stylu hrála dále a na jeviště přivedla další dvojici – Karolínu Fränkelovou v sedle fríského hřebce Fabiana van de Pluum. Předvedli nám, jak jinak, jízdu v dámském sedle. Musím uznat, že Karolínina estetická profesionalita stále stoupá! Její kostým byl prostě nádherný, včetně vkusné škrabošky, černý vlající hřebec třpytící se pod leskem na srst vyvolat v ústech mého laického přísedícího snad ještě větší obdivné cvrlikání než všichni čtyři majestátní kladrubáci dohromady. Krásný vzhled dvojice však nepřebil mé zklamání z jezdecké ukázky; proč kroužili nekonečně dlouhou dobu pouze v monotónním klusu po velkých a menších kruzích na pravou a levou ruku? Copak fríští koně opravdu pod sedlem neumí nic víc, než klusové pasáže z drezúr stupně Z? Ráda bych věřila, že dvojice, která se účastní zahraničních drezurních soutěží v dámském sedle stupně L, jistě zvládne pro české diváky připravit i nápaditější kür, kde nebudou chybět ani cvalové pasáže s pár „náročnějšími“, čili aspoň „elkovými“ cviky…

Naprosto jiného zrna byla třetí česká ukázka. Hudba se přesunula o pár set kilometrů jižněji a nabrala na obrátkách. Poněkud ukolébané diváky probudil španělský rytmus i výrazně živější představení ing. Karla Dvořáka, který na plemenném hřebci, starokladrubském vraníkovi Siglavi Pakra Basilika VIII předvedl „tanec s garrochou“ a o chvíli později i „tanec s dívkou a jejím šátkem“. Toto číslo mělo v sobě život a myslím, že výrazně změnilo atmosféru hlediště. Pomalá, precizní práce s dlouhou tyčí, obcházení, podjíždění, překroky… nájezdy na tanečnici coby býka na toreadora… a nakonec i společný tanec dívky a jezdce na koni, které spojoval purpurový šátek. Vystoupení bylo pěkně připravené a secvičené, opravdu mělo nápad i jiskru, škoda jen, že se neobešlo bez vyvázání koně, který měl z této trojice očividně největší radost, že už to mají za sebou. Jen mě tak napadlo, kde že je ta lehkost a skutečná taneční elegance domy vaquery – nebo proč se o ni, my středoevropané, vlastně snažíme?

S českými předskokany ostře kontrastovalo další číslo. Na jevišti se za doprovodu „cirkusové“ hudby objevil malý mužík s šedivým plnovousem v jezdeckém oblečku, můj laický přísedící hodnotit tvar jeho nohou slovy „ten se určitě narodil v sedle“. Cupitajíc prošel z jednoho konce arény na druhý, na každou stranu smeknul a uklonil se a zmizel v zákulisí, odkud se po chvilce vrátil „oděný“ do napodobeniny koně. Poté předvedl dvounohou kreaci na téma drezúry GP, čímž si vysloužil poněkud rozpačitý potlesk a smích, potrápil pár dětí, když je lákal k jízdě na jeho umělém oři, a odebral se pryč. Nic moc… ale to jsme netušili, co nám tento legrační pán zanedlouho předvede. Byl to totiž avízovaný Pieric, jehož čísla se v následujících chvílích střídala s Pignonem. Nejdříve nám představil čtveřici poníků zapřažených do vozíku. Opatrně předvedl pár pomalých kroužků a otoček, ale poté, co si neobratně vyměnil cylindr za poctivou přilbu, jeho čtyřspřeží ožilo a vystřihlo po celé ploše několik velmi efektních osmiček v plném poníkovském trysku. Hned po přestávce onu čtveřici poníků „vehnal“ do připravené nafukovací manéže a předvedl podařené cirkusové číslo. Jeden by nevěřil, že i ti nedorostlí koníci dokážou poslušně provádět otočky, jednotlivě i najednou, různě se proplétat mezi sebou všemi možnými směry i chody, na pokyn přicházet a odcházet… Nepatrné pokyny biče dokázaly koníkům sdělit nejen to, co mají dělat, ale i to, který z nich tento úkon provede! Bylo vidět, že Pieric není jen klaun. A poslední nevěřící přesvědčilo jeho další číslo: voltiž. Nádherný grošovaný kříženec percherona a andaluského koně rozvážně cválal v nafukovací manéži. Diváci se teď už úpřimně smáli, jak neohrabaně se mužík na svého koně soukal, jak neohrabaně zkoušel předvést holubičku a jak pak z něho neohrabaně „spadl“. Jenže ona neohrabanost byla důkazem vynikajícího skloubení komediantství a jezdeckého umění. Pieric se pak ve stoje pružně nesl na kulaté zádi cválajícího koně a jal se ze sebe postupně svlékat jednotlivé vrstvy oblečení. Jeho pánský „striptýz“ doprovázel bouřlivý aplaus nadšených diváků, který sílil s každou odhozenou vestou.

Vystoupení Jean-Francois Pignona byla úplně z jiného soudku. Romanticky laděné momentky důvěrného vztahu člověka a koně – tak by se daly nazvat jeho první ukázky, kdy Pignon postupně představil svých pět klisen. Honičky, podávání „pac“, lehání si, prokládané citlivými dotyky a provázené pozornými pohledy koní upřenými na svého pánečka… Usmívající se Francouz a jeho štíhlé klisny hladily diváky po duši, a to i přesto, že technika v jednu chvíli selhala a ukázka probíhala naprosto „přirozeně“, čili bez hudby a světelných efektů.

Postupně čísla nabírala na tempu i objemu. Pignon vystupoval se dvěma, třemi a nakonec všemi pěti klisnami. Fascinovalo mě, jak „děvčata“ striktně dodržují své místo mezi ostatními, rozesmálo mě, jak v některých chvílích vědí, co bude a už dopředu například zvedají přední nohu k „hrabání“. Hromadné „cviky“ byly působivé: pětice koní cválajících vedle sebe, Pignon stojící obkročmo na dvou z nich, přidržující se pouze hřívy; pětice ležící rozpláclá na boku, pětice v zástupu schovávající si hlavy navzájem za kohoutek, pětice přibíhající a odbíhající na povel a provádějící otočky a jiné kousky… Rozum však zůstával stát zejména nad momenty, kdy si Pignon neznatelnými pokyny biče, rukou či těla vybral jednu z klisen a „řekl“ jí, co má dělat, zatímco zbytek prováděl něco jiného nebo poslušně stál a čekal, až přijde řada na ně. Řekla bych, že na pozorného člověka ani tak nezapůsobily samotné cviky, jako ona komunikace mezi Pignonem a klisnami. Jeho neznatelné pokyny, dotyky, přesná gesta, na která klisny většinou i velmi přesně a citlivě reagovaly. Bylo úžasné, jak dokázal v klidu a mírnými gesty ukáznit poněkud „vzpurnější“ prostřední hnědku. Když klisny nestály tak, jak si přál, jemnými dotyky docílil přesných čtvrkroků či natočení těla požadovaným směrem. Trpělivě vyžadoval po všech, aby si lehly „na placku“ a vydržely v této poloze, přestože některé dámy měly na tuto činnost odlišný názor.

Nemůžu říct, že by ve mně jeho vystoupení vyvolalo vlnu emocí – naopak. Naplnilo mě nečekaným, ale velmi příjemným klidem. Neměla jsem chuť tleskat v šíleném aplausu, ale chtěla jsem jen nehnutě sledovat jeho letmé signály a odhadovat, která z klisen na ně jak zareaguje. Chtěla jsem vnímat tu atmosféru, která mezi všemi aktéry panovala. Tu absolutní soustředěnost, která čišela z obou (vlastně všech šesti) stran, a vzájemnou důvěru, v níž jsem skutečně za těch pár minut vystoupení uvěřila. A hodila jsem stranou to, že v hale byl vydýchaný vzduch, i to, že jsem měla horní trubku hrazení přesně ve výšce očí, dokonce i to, že to nebyla žádná velkolepá show; Pignon předvedl působivý komorní koncert o citlivém vztahu mezi koněm a člověkem. Mě rozhodně nezklamal.

foto: Renáta Kolářová