Po slavnostním zahájení a proslovu pana ministra zemědělství Gandaloviče a bohatém průvodu před tribunami závodiště začal dopolední hlavní program takzvaným rejem kočárů. Následovaly jednotlivé jezdecké či vozatajské ukázky prošpikované chovatelskými přehlídkami.

 

Pak přišli koně pod sedlem, a to westernové dvojice, které za odborného komentáře (jak jinak) Míši Zachové předvedly divákům různé prvky několika westernových disciplín. Tyto ukázky považuji z hlediska laického a nezasvěceného diváka vždy za velmi zajímavé a poučné, osvědčené i po několika ročnících této výstavy. Dvojice předvádějí své úkoly většinou velmi lehce, nenuceně, působí harmonickým dojmem a vysvětlující komentář naprosto jasně zasvěcuje diváky do problematiky westernového ježdění (ukázky reiningu či pleasure). Není divu, že mezi laiky panuje tak velká náklonnost k westernu, když ho jeho příznivci dokážou tak hodnotně předvést a propagovat. Mluvíme-li o harmonii jezdce a koně, pak ji skutečně naleznu právě zde a nikoli například u drezurních dvojic, které své koně neopomenou v zahajovacím průvodu pro jistotu "zabalit" do průvleček... Předvádění westernových koní a mnohem rozsáhlejšími ukázkami všech možných disciplín pak probíhalo velký kus odpoledne na pískovém kolbišti. Diváků měli skutečně dost, a to i přes rozžhavené slunce.

Očekávanou ukázkou bylo vedení stádečka ovcí jezdcem na koni a jeho ovčáckým psem. Z (neobvyklé) pravé strany závodiště se rozvážným krokem blížil k tribunám statný flekatý kůň s jezdcem, následován ovcemi a hlídacím psem. Po počáteční kolizi, kdy se chlupaté stádečko rozhodlo raději následovat míjející cvalající skupinu westernových dvojic z předchozí ukázky, se nám nakonec celá skupina přišla spořádaně představit až do "cíle". Z jezdce se vyklubala jezdkyně, a to teprve třináctiletá Jana Látalová. Sedlala devítiletou klisnu irského coba (čili tinkera) Clononeen Leenane, která se po celou dobu chovala naprosto profesionálně a z míry ji nevyvedly ani ovce, když se jí zamotaly okolo nohou. Velkou pomocnicí Jany je tříletá fenka border kolie Bina, která po celou dobu nedělala ani na chvíli ostudu ostatním členům tohoto nadaného pasteveckého plemene. Práce psů s ovcemi je už na pardubické výstavě tradicí, nikdy však nezklame a diváci se na ni vždy rádi podívají. Pokud je do "akce" včleněn i tak pohodový kůň, není této ukázce co vytkout.

Pohodu slibovala i následující ukázka tzv. "přirozené komunikace" Zuzky Prokopové a jejího shagya araba Sigiho. Měli jsme možnost tuto dvojici vidět už včera, ale dnes bylo její představení trochu pozměněné. Opět začalo vjezdem přepravníku do vyhrazeného prostoru travnaté dráhy, kde už čekala postavená nízká parkurová překážka. Zuzka nechala Sigiho spořádaně vyjít ven a velmi decentními signály ho předváděla bez jakéhokoli uždění i sedlání při "lonžování na neviditelné lonži". Sigi byl dnes už asi trochu více nasycen trávou, takže se tolik nesnažil pást a svoji paničku vnímal mnohem pozorněji než včera. Následování Zuzky, kruhy v klusu i cvalu, pár překroků a několik vyslání přes překážku - a mohlo se opět v klidu na volno nastoupit do přepravníku a odjet. Celé vystoupení působilo velmi elegantně a nenuceně - jak už obecně vypadají představení známých českých "horsemankyň", přesto jsme tuto dvojici už viděla vystupoval lépe, jejich číslo připravenější a propracovanější. Možná na ně ještě doléhala nedávná tragédie požáru jejich domovské stáje v Předklášteří u Tišnova. Věřím, že to nebylo tím, že by představení v Pardubicích bylo jaksi "okrajové".

A opět z jiného soudku... Flamenco a bujní hřebci pura raza espanola pana Kubíka. Vraného, mohutnějšího a klidnějšího Camarona předváděl španělský jezdec a trenér Miquel Jimena Paloma, bujného a poněkud zbrklého grošovaného Corcela dcera majitele, Veronika Kubíková. Tito pěkní koně před tribunami deset minut kroužili v údajném pas de deux různými směry a po různých rovných a kulatých obrazcích. Po celou dobu jsem nepostřehla žádnou choreografii či náznak toho, že bylo toto předvedení předem vymyšleno či dokonce secvičeno. Komentátor pouze upozornil, že ukázka se přizpůsobí nezkušenosti mladšího koně. Tak jsme viděli vraníka, jak sice klidně, ale bez jakéhokoli výrazu (natož příslovečné španělské akce předních nohou!) kluše dokola a v náznacích předvádí krokové poloviční překroky, a na něm zcela nezávisle pobíhajícího grošáka, průběžně přecházejícího z klusu do cvalu a zpět, který sice akci předních nohou měl, a to výraznou, přiježděnost či uspořádanost pohybu však byla skoro nulová. Škoda. Opět a opět znehodnocují takové ukázky toto nadané a tak podmanivé plemeno! Pokud bych byla laický divák, přibylo by mi další velké plus na stranu westernových disciplín a westernových plemen koní.

Přišla ukázka, která měla co říct - která měla aspoň nějaký obsah a představila své koně originálním způsobem. Byla to "karavana darů", v níž vystupovali achaltekinští hřebci Damask a Germes a "jejich" lidé. Turkménskému vládci přinášejí poddaní dary. Hodnotný meč. A krásného koně. On na něho hned vysedne po zádech svého sluhy, projede ho a mečem stíná čepice stojících mužů. Přivedou mu dvě dívky, ale on odmítne. Učaruje mu až krásná černovlasá jezdkyně na ohnivém hřebci. Neobvyklí a přece krásní koně, pestré, líbivé kostýmy a nápad (!) s trochou fantazie povýšily tuto jinak nenáročnou "scénku" mezi čísla, která mají na podobných akcích své místo.

Orient neopustíme. Jen co zmizeli turkmenští achaltekinci, objevila se na trávníku krásná břišní tanečnice a za tónů arabské hudby předvedla své umění. Vystřídaly ji další štíhlé dívky a svým tancem provázely sokolnickou ukázku p. Straky. Tak trochu rozpačitě byla v tomto prostoru voděná bílá arabská plnokrevná klisna Ubaha. Sokolnické ukázky jsou vždy atraktivní - a byla i tato. A ke koním patří. Proč ale zcela evropsky laděný sokolník spoluúčinkoval s orientálními tanečnicemi? Trochu jsem to nepochopila... A co tam vlastně dělal ten kůň voděný jen tak kolem dokola na ruce? Aha, na začátku přivedl sokolníkovi sokola... Bylo by zřejmě srozumitelnější rozdělit toto předvedení na dvě části, včlenit koně tak, aby mělo větší smysl a zcela jistě budeme mít zajímavou podívanou na další Koně v akci.

Rázem jsme se přenesli zpět do Evropy, dokonce hodně na západ a trochu na sever, odkud přišlo předváděné plemeno šetlandských poníků. Desetiletá Barbora Formáčková v sedle klisny Ursuly a Kateřina Mrkáčková s klisnou Sterre-J na dlouhých otěžích předvedly tyto dva malinké poníky s dětskou kuráží a důležitostí. Jednoduchý pas de deux měly pečlivě secvičený a nerozhodilo je ani rozdílné tempo obou klisniček. Tak snad nám roste nadějná mladá generace "showmanů".



V akci nám předvedli také stoletou ruční hasičskou stříkačku pana Františka Pecky. Na místo imaginárního požáru ji přitáhli dva koně, po jejich vypřažení mohli dva silní muži pumpovat a oheň byl uhašen! Tato hodnotná historická věc stále dokonale funguje; a není na světě sama. Pan Pecka jich má ve své soukromé sbírce ještě dalších šest, další čtyři stejné, tedy firmy J. Ig. Stratílek, a dvě vyrobené R. A. Smekalem ze Slatiňan.

A další ukázka tahu: předvedla se dvě čtyřspřeží starokladrubských koní, jedno bílé, druhé vrané. Temperamentní síla těchto krásných karosiérů mohla vyniknout naprostou poslušnostní při projíždění různých figur v klusu ve stylu pas de deux, o dokonalé ovladatelnosti nás protagonisti přesvědčili při energickém cvalu na travnaté dráze těsně před tribunami.

Další českou chloubu, zlaté koně kinských, představily pod drezurními sedly dvě Libuše Půlpánové. Mohli jsme porovnat již zkušeného Nicolase Kinského i mladičkého Česariona Kinského, který se letos teprve poprvé objevil na drezurních obdénících. Kombinace líbivých ladných koní a šikovných, zkušených jezdkyň slibovala úhledné a harmonické pas de deux. Jízda byla úhledná, korektní, dle možností jednotlivých koní nám předvedla obvyklé drezurní prvky ve všech chodech včetně náznaku práce na dvou stopách Nicolase. Ale - opět - to nebylo pas de deux. Bylo to chaotické ježdění dvou koní po obdélníku všemi směry, bez sebemenšího náznaku vzájemné souhry, což v několika chvílích ústilo skoro až k fyzické kolizi. Člověk se skutečně musí ptát, co je tady špatně, že účinkující nechtějí (nedokážou, nestihnou....) secvičit důstojné předvedení svěřených koní pro takovou událost, jako jsou pardubičtí Koně v akci?







Náladu všem rozhodně zvedly voltižní ukázky. Skupiny z Albertovce a Tlumačova předvedly krátké sestavy, které divákům mnohdy braly dech. Úžasné akrobatické kousky na cválajícím koni nás právem přivedly mezi světovou voltižní špičku. Své kvality prokázala i nejmladší generace. Bylo až neuvěřitelné sledovat drobné děti, jak se s bravurní jistotou šplhají svým kolegům na ramena a balancují tam téměž bez držení. Samozřejmě velký úspěch sklidil i úřadující mistr světa Petr Eim. Prostě voltiž je voltiž a ta česká uspěje v očích laiků i odborníků.


Cikáni jdou do nebe.

V programu nechyběli ani paso finové pana Kubeši. Stejně jako každý rok se předvedli v nezvyklém - pro ně však charakteristickém a žádoucím - cupitavém mimochodu okolo kuželů či stojících mužů. A nezklamali ani maďarští czikosi, předvádějící poslušnost svých koní i vlastní jezdecký um.

Vozatajské umění v maratónské překážce bralo dech stejně jako včera. Ještě než byl na dráze před trubunami zahájena soutěž v těžkém tahu, mohli diváci shlédnout tradiční dostih východních plemen. Letos se ho účastnili pouze tři koně: oba dva achaltekinští hřebci Damask a Germes a arabská plnokrevná klisna Ubaha. S velkým náskokem zvítězil veterán dostihu - devatenáctiletý Germes. 

Součástí pardubických výstav jsou vždy šampionáty chladnokrevníků, jejich soutěže  v orbě a v těžkém tahu a stejně tak tomu bylo letos. Textový materiál zpracováváme do samostatného článku,  zatím několik ilustrujících snímků.

Vítězný těžký tah - Hiszpan, Miroslav Košťál a celková váha 1550 kg.

Stříbrný 2694 Sasun s panem Mojmírem Kubíčkem, váha 1550 kg, vzdálenost  3 metry.

Pan Nývlt s hřebci předvedl skládání a nakládání dřeva "po staru", pouze za pomoci koní.

V orbě bylo letos možné vidět pracovat klisnu s hříbětem.

Vítěz orby - Oskar Sněhota.

Co říct závěrem?
Akce na celý den. Na celé dva dny, protože během jednoho dne nemá divák šanci shlédnout vše, co se koná na různých kolbištích, předvadištích, ve stájích, v sálech i stáncích. Atrakcí bylo dost pro velké i malé, občerstvení na každém kroku, stín i střecha nad hlavou k dispozici, stejně jako plno míst k poměrně pohodlnému sezení. Koně mnoha zajímavých plemen, dokonce i jiná domácí zvířata a draví ptáci. Organizace téměř bezchybná, informovanost také. Nicméně kdo navštěvuje tuto výstavu pravidelně, může se ptát, proč je její průběh tak nějak pořád.... stejný. A místy zdlouhavý. Proč nám nikdo nepředstaví něco nového, jiného? Proč se v hlavním programu tak příliš často a dlouho předvádějí koně na ruce, proč se stále ukazují nejrůznější reje kočárů, projíždějících trávník bez ladu a skladu sem a tam, proč stejně bezcílně tak často krouží i koně pod sedlem? Možná by stálo za zvážení trochu obměnit celkovou organizaci této velké akce, umožnit samozřejmě divákům shlédnout chovatelské přehlídky, ale poskytnout jim i alternativu - akční vystoupení jednotlivých plemen, promyšlenější představení různých disciplín či nápaditější čísla jezdeckých nebo vozatajských "show". Pokud má výstava určité ústřední téma, proč ho více nepropracovat a opravdu se na něj nesoustředit se vším všudy? Je mi jasné, že Equitana je jen jedna, nicméně pozvednout kulturu předvádění koní by nám jistě prospělo.