Připravili jsme pro vás rozsáhlou fotogalerii této nádherné Show. Račte vstoupit: Equitana 2011: Hop Top Show Fabuloso.

Kdysi kdosi napsal, že současná jezdecká vystoupení se nezakládají tolik na předvedení koní, ale na efektech, kostýmech - předvádějí se lidé. Hop Top Show 2011 - Fabuloso na mě však působila opačně. Přestože i scény a kostýmy byly velmi nápadité a propracované, nepřekrývaly krásu účinkujících koní. Po zkušenostech z Apassionaty a podobných show mě právě Fabuloso překvapila.

Už první číslo mi vzalo dech. Po graficky výpravném úvodu na světelné tabuli vplul do arény krémový pegas s jezdcem; bez otěží a sedla. Mnohem zajímavější to však začalo být ve chvíli, kdy jezdec sesedl a zůstal stát v pozadí, zatímco pegas na dálku prováděl různé cviky - jakoby sám od sebe. Při bedlivém pozorování černé postavy na pestrém pozadí byly vidět lehoučké posunky - lehoučké. Co mě ještě zaujalo, byl pohyb pegasových křídel dle rytmu jednotlivých chodů. Úžasný živý biomechanický atlas pro ty, kteří chtějí znát pohyby koňského hřbetu.

Další vystoupení, tedy hned dvě, které považuji za nesmírně zdařilé, patřila Frédéricovi Pignonovi, bratrovi u nás známějšího Francoise. Opět to byla práce s koněm ve volnosti, ale vynikala nesmírnou lehkostí, francouzským šarmem (byť Francouzem mezi lusitány a frízy byl pouze Pignon) a hlavně dojmem, že si to všichni doslova užívali. Hřebci (ano, narozdíl od bratra Frédéric pracuje s koňskými kluky), tedy zvláště jeden lusitáno, byli dovádiví, ale přitom se velmi snadno nechali ovládat i na dálku. Prostě, francouzské legerete, úžasné!

Z jiného soudku byla dynamická představení, která kladla důraz na akci a ráznou hudbu. Dvacet islandských koní proplétajících se navzájem svižným töltem za doprovodu stejně svižné hudby doslova udávající frekvenci jejich kroků, bylo pro mě nesmírně poutavých a přestože oněm čtverylkám příliš nefandím, toto mě dostalo. Velmi populární džigitovka, cutting i rytířský turnaj či závody kvadrig jsou sice stálicemi v různých show, přesto člověka nutí stále nevěřícně kroutit hlavou nad tím, JAK to ti lidé na těch koních dokážou, že se nebojí, že nemají pud sebezáchovy... A především doslova nažhavení koně bojujících rytířů (z nichž dva byli Češi) skutečně dávali těmto představením dokonalou akčnost.

Vynikající kombinace akce, šikovnosti jezdců a dokonalého nápadu celkového pojetí představovalo voltižní vystoupení skupiny z Kolína. Chrámová hudba, jezdec v mnišské kápi v sedle bílého koně, skupina mnichů v hnědém a jeptišek v černém (a minisukních)... nejdříve voltiž na koni osedlaném, pak řádně na koni na lonži. Pomalé, téměř baletní kreace střídalo voltižní „řádění" ve stylu break dance a mnišský striptýz. Víte, že jeden z mnichů pochází z Drásova u Brna? :-) No, jmenuje se Lukáš Klouda...

Z úplně jiného soudku byla dvě čísla, kterým jsem říkala „sardinky". Vsadila na jednoduchost a zároveň působivost koní v „davu". První byli indiáni, kteří vešli do arény po svých, předvedli krátký indiánský tanec a pak jen zpovzdálí sledovali stádo indiánských koní, které zcela volně vběhlo za nimi a v dokonale „organizovaném" cvalu se á la hejno rybiček předvádělo divákům. Podobné bylo vystoupení shetlandských poníků. Při něm mě pobavilo ještě něco: Na začátku do arény vtáhla a vtlačila skupina lidí Trojského koně na velkém podstavci. Poté, co ho „zaparkovali" uprostřed arény, otevřeli dvířka podstavce a do prostoru vyběhlo „hejno" poníků a rejdilo tam svižným cvalem. Upřímně, rozesmálo mě to :-)

Dlouhé, zato nesmírně zajímavé, bylo vystoupení Lorenza - létajícího Francouze. Předváděl jízdu stojmo na dvou koních, provázených dalšími a dalšími bělouši - nakonec se jich tak promenádovalo dvanáct. Zcela volně a zcela organizovaně překonávali skoky a předváděli různé „spartakiádní" kreace. Bylo úžasné pozorovat, jak jeden člověk dvěma bičíky dokáže zvládnout tolik koní najednou...

Ale to nejlepší si nechávám na konec. Doslova do tranzu mě dostalo vystoupení Kentaura. Nikdy jsem neviděla scénický tanec na koni a asi ani nikdy neuvidím - aspoň ne tak. Hnědák, na něm do půl těla obnažený muž s otěžemi připnutými k pasu. Dokonalý Kentaur. Zrozený z bolesti se pomalu zvedal a nabíral sílu, jezdec na koni „tančil" a kůň ho doplňoval svým tancem. Ale to nebylo vše. Skutečně umělecký dojem doplňovalo dokonalé drezurní předvedení náročných cviků. Například piafa v podání této dvojice byla z mého pohledu dokonalá, a to přesto, že jezdec svýma rukama tančil, nikoli koně vedl. Vyvrcholení jejich kentauří síly byla kaskadérská vsuvka. Poté, co pohyb dvojice nabíral na aktivitě, jezdec odepl otěže a předvedl ve cvalu podlezení pod břichem koně a zpět na jeho hřbet. Kentaur se ukázal a vyčerpal.... Jeho pohyb zvadl a kůň i s jezdcem klesli k zemi...

Hop Top Show trvala tři hodiny a já je celé prostála! Uběhla jako nic a přestože některá čísla byla z mého pohledu slabá (především předvedení pětice bílých koní na ruce, v sedle a dvou lonžích a pak soubor „pekelných" ukázek), celkově jsem se ani chvíli nenudila. Jednotlivá vystoupení byla velmi dobře seřazená a klid a mír se střídal s rychlou akcí, takže diváky nenechala upadnout do letargie či dokonce spánku. Nemám ráda podobné show, protože mě stále více nudí, Fabuloso mi ale ukázala, že fantazie jezdeckých show ještě není vyčerpaná a že různí aktéři mají stále co nabízet. A příjemné je, že se (snad) ve světě ubírá tento „cirkus" směrem k volnějšímu předvedení koní a nikoli k pestřejšímu předvádění masek a různých fantaskních kulis a rekvizit.

A co na to Katka?

Hurá, Dominika mě zbavila nutnosti popisovat celou show.:-) Při porovnávání dojmů jsme ale zjistily, nakolik se pohled dvou lidí na stejnou věc může lišit, a proto jsme se rozhodly vás (ve stručnosti) neochudit ani o můj. Přiznám se, že mě světla a akční čísla příliš neuchvacují, a při (např.) divokém reji islandských poníků lehce zívám nudou a šteluji si foťák. Preferuji klidná čísla, zdánlivě nezajímavá a tiše zkoumám technickou dokonalost a výrazy aktérů. Stejně jako Dominiku mě nenechal v klidu kentaur. Takhle dokonalé spojení perfektního divadelního umění a precizních jezdeckých dovedností dokáže předvést jedině Francouz. Což Manolo, představitel této role, byl. Christiane Slawik to koneckonců posléze i trefně okomentovala výrokem, že „to nejlepší z umění pochází z Francie".

Největším zážitkem pro mě ale byl jiný Francouz - Frédéric Pignon. Jeho slavnějšího bratra v Praze jsem s lehkým srdcem oželela, ale toto vystoupení... no nečekejte, že to označím za ohromující nebo dech beroucí zážitek, protože se jednalo o čísla víceméně klidná. Nazvala bych to spíše pohlazením po duši, takový klid a pohoda z Frederica vyzařovaly. Shromáždění koní s lehkostí, perfektně pravidelná piafa se sníženou zádí... to jsou prvky, které člověk vidí málokdy. Žádný stříkající adrenalin, ale i cviky, vyžadující velkou ohebnost a shromáždění precizně provedené. Klidný a pohodový výraz cvičitele i koní. Jediné projevy nevole, které jsem zaznamenala, bylo pár štípnutí jednoho koně do druhého při společném čísle ve volnosti. Velmi lidské a blízké mi bylo nenápadné podstrčení pamlsku (viditelné pravděpodobně pouze díky velkému přiblížení obr objektivem) po vydařeném cviku.

Pěkný pohled byl i na španělské koně pod sedlem i na dvou lonžích, ale ve srovnání s výše zmíněnými to byla více show než drezura. I když slečna (bílá princezna), sedící v dámském sedu, která v polovině svého čísla sundala koni uzdečku a dále pokračovala bez ní, mě naplnila velkým údivem. Ano, uzdění dobrý jezdec potřebovat nemusí, vede koně přece sedem. Ale v dámském sedu? No, evidentně i to jde...

Fotek z Hop Top Show Fabuloso máme přehršel, takže se můžete těšit na Galerii!