Příběh měl být o tom, že dívka Amélie s těžkým srdcem musí opustit svého otce, domov a šťastné dětství a zamíří do velkého města. Je čas dospět a najít si své místo v životě. Její příběh má být o špatných rozhodnutích, štěstí a především o jejích nejlepších přátelích, koních... Tolik oficiální informace.

Davy lidí mířící do O2 Arény dávaly tušit, že se koněmilné publikum velmi těší na letošní dvě vystoupení (oproti loňským třem). Já jsem se dostavila na akreditaci a nastal proces, který je rok co rok stejný. Tedy novináři a fotografové se nechají čekat do poslední minuty, pak se poklusem přesunou na vyhrazené místo. Tím je míněno na kamerovou plošinu kdesi za cca dvacátou řadou, na dlouhé stěně, přičemž dostat se někam dolů, proti promítanému pozadí, kde by se nechaly udělat skutečně reprezentativní snímky, není ani ve snu možné. Příliš tomu nerozumím, bohužel to již patří ke klasice.

V sobotu byla hala opravdu nabitá, až mě to překvapilo, drtivou většinu tvořily děti s rodiči, podle toho, co jsem občas zaslechla, to mnohé dostaly jako předčasný vánoční dárek. Apassionata je skutečně rodinná show, s pěknými koňmi, blýskavými kostýmy, efektním nasvětlením a tudíž je pro děti a laiky, kteří nemají s čím porovnávat, asi opravdu jedinečná, úžasná a fantastická. V tom případě ale nechápu, proč jsou občasné průvodní komentáře v angličtině, takže děti nemají potuchu, o co v příběhu Amélie jde? To opravdu nestojí organizátorům za to, těch několik vět, které posouvají děj, přeložit či najmout komentátora, aby to řekl? Inu, i na to jsme si už pomalu zvykli! Já jsem z vystoupení absolutně nechápala, "co tím chtěl básník říci"!

Však posuďte sami - na úvod kůň ve volnosti a Ch. Hasta Luego, následuje čtverylka fríských koní, španělských a islandských - pro mě naprosto nekoukatelná a nepochopitelná směsice plemen, s různými kostýmy a čtverylka také nic moc. Vzápětí jsou tito koně vystřídáni dvěma muži s garochou, tady oceňuji dokonalou souhru, spolu s iberskými rytmy to konečně začíná připomínat slibovanou nádhernou podívanou s prvotřídními hvězdami. I diváci oceňují umění obou jezdců a odměňují je bouřlivým potleskem.

Na scénu opět vchází Ch. Hasta Luego, tentokrát se svými dvěma plaváky a drezurou ve volnosti, která mě příliš neoslovila, ale to proto, že vím, co umí s více koňmi. Vydařenou scénkou, která se setkala s velkou odezvou u dětí, bylo vystoupení minishetlanda a irského coba (či křížence shira, opravdu nevím), kdy kombinace velký-malý budí smích u dětí. Co udělá velký, zvládne i malý.

Do varu se publikum dostává vzápětí se skupinou džigitů, musím říct, že docela sebevrahů :-)! Klobouk dolů před jejich kousky, určitě postrádají pud sebezáchovy. Jenom nevím, proč mají na sobě jakési kosmické oblečky a hraje velmi dramatická hudba? Pak se do kolbiště nahrne mlha, která je efektně nasvícená. Páni, že by do ní konečně pustili na volno několik sněhobílých lusitanů, jak to bylo první rok? To by byly úžasné snímky, už mi naskakuje husí kůže! Kolegyně Magda do mě drkne loktem a pronese: "Vsaď se, že přijdou islanďáci s prskavkami!"

Než stihnu cokoli namítnout, jsou tam - prskavky prskají, efektní mlha se válí po kolbišti a já sleduji číslo, které jsme viděli již před dvěma roky, ale protože mám ráda islanďáky, mlčím a fotím. Zavzpomínám na nádherné vystoupení s vikinskou lodí v roce 2006, kdy se člověku až tajil dech - ale kde ty časy jsou! A v tom k mému údivu mezi ně přichází ještě bělouš (cruzado?), který tak trochu neví, co s nohama, a předvádí španělský krok a cosi jako pasáž. Je vidět, že by rád jezdci vyhověl, ale celkový dojem je poněkud zmatený.

Pro mě celkově nejhorším vystoupením poté byli westernoví jezdci, kteří se pokoušeli o sliding stopy, ale brutálně brali koně za hubu a navíc se je pokoušeli dělat na zcela nevhodném povrchu. Jen jsem si povzdechla a zavzpomínala na parádní lasařské vystoupení Leo Holcknechta nebo na nahánění zločinců s cuttingovými koňmi. Kam se poděla invence a špičkoví účastníci? Myslím, že s tímhle by je německé publikum rychle vypískalo!

A máme tu osvědčeného oslíka, ale také už měl působivější vystoupení. Bohužel mi stále uniká příběh děvčete, marně se snažím najít nějaké vodítko k pochopení toho, co se odehrává na kolbišti. Aha, Amélie asi opouští domov v bílé dvoukolce se zajímavě řešenými ojemi, které umožňují koni maximum volnosti a odváží ji španělský (?) oř, který i v zápřahu poměrně solidně piafuje. Ocitáme se na nádraží a fríští vraníci vjíždějí se svými jezdkyněmi v policejních uniformách. Ačkoli občas zazní nějaký komentář, samozřejmě v angličtině, pointa mi stále uniká. První část vystoupení je za námi, moje iluze se již rozplynuly. O přestávce přicházím na to, co mi letošní Apassionata připomíná - televarieté! Světla, hudba, tanečníci, koně, prostě směsice všeho možného, ale kouzelník asi nepřijde!

Na začátek druhé části vystoupení přijíždějí opět džigiti a opět jsou velmi dobří, takže publikum bouří. Uchvátil mě parádní podlez pod koněm či vtipné číslo, kterak číst noviny na hřbetě cválajícího koně. Vzápětí je střídají iberští koně, ale kostýmy zřejmě nikomu nestály za obměnu. Jeden z koní předvádí vzpínání a druhý kapriolu, relativně slušnou. My na plošině ale zuříme, protože nám ve focení brání u kolbiště nainstalované lampy a kazí jakýkoli slušný záběr, musíme se doslova modlit, aby účinkující popošel s koněm ještě kousek...kousíček - a teď by to šlo! Dole hluboko pod námi si diváci na své kompakty určitě nafotí lepší snímky - takhle se v ČR zkrátka zachází s fotografy! Poté se žlutý lusitano vlní mezi tanečnicemi, krásný kůň, sám o sobě velmi fotogenický, ale také nepředvádí nic moc. Další blok patří opět Ch. Hasta Luegovi a drezuře pěti plaváků. Je výborný, ale viděla jsem u něj i zdařilejší vystoupení.

Závěr patřil opět džigitům a skákajícím poníkům, opět oslíkovi a nakonec znovu přicházejí islandští koně. Tady definitivně vzdávám porozumění příběhu - proč na islandských koních jezdí dívky v montérkách, k tomu tančí tanečníci irský step a hraje irská hudba? Moje hlava to nepobírala, konečně tu byl konec...

Přesto je mi jasné, že dětem a laické veřejnosti se to určitě líbilo - nemají s čím porovnávat a podle nabité haly je jasné, že koníčci se těší velké popularitě. Ale z Apassionaty se cosi vytratilo, cosi, co v nás v předchozích letech vyvolávalo mrazení v zádech a někdy i slzy v očích, cosi, co dokázalo navodit fantastickou atmosféru a člověk odcházel s myšlenkou - to musím příště vidět zase. Vždyť v téhle show vystupovaly opravdové hvězdy - mj. Willmsovi, Audrey Hasta Luego, Luis Valenca, náš Leo Holcknecht. A tyto osobnosti teď postrádám. Kde asi soudruzi z NDR udělali chybu? :-) Letošní vystoupení ve mně zanechalo dojem podivného pel-melu, který měl jasný cíl - využít co nejvíc aktuální účinkující a udělat s malým počtem koní co nejvíc vystoupení. Zkrátka finanční krize se podepisuje na všem, Apassionatu nevyjímaje.

A názory mých kamarádek?

Věrka
Na Apassionatě jsem byla a tím, že jsem nikdy nebyla na Equitaně, tak si myslím, že se tady v Česku tak jezdecky kvalitní vystoupení moc nevidí. Fakt jsem to hltala a záviděla, perfektní sedy jezdců, téměř neviditelné pobídky a ta přirozená komunikace, to bylo luxusní - pro mě je Apassionata vždy zážitek. Být to bez těch blýskavých kostýmů a barevných efektů, tak to téměř nemá chybu. V neděli měl největší úspěch ten borec (Ch. Hasta Luego - pozn. autorky) s plaváky. A nebýt té miliardy dětí kolem, co nevydržely do přestávky nečůrat a občas si vystoupení spletly s diskusním kroužkem, tak to bylo fajn. Odcházeli jsme s tím, že vlastně vůbec neumíme jezdit... Jinak vystoupení bylo podobné minulým rokům a ten příběh mohl být v češtině.

Eva
Názor jsem od loňského roku bohužel nezměnila. Říkala jsem si, že když je to výroční, tak bude fajn. Ale byla ještě horší, jak ta loňská... A ještě k tomu tam moc chyběla Celline Willms. Úroveň celé té show šla šíleně dolů. Málo účinkujících, málo koní, kostýmy za moc nestojí... O tom, že tam už vůbec nic nepředvádí, ani nemluvě. Letos tam dokonce nebylo ani dámské sedlo... První půlka byla až na Davida a Goliáše úplně o ničem (ten nápad s malým a velkým koněm se mi moc líbil). Druhá půlka byla lepší. A džigitovka přes překážku byla super!
S láskou vzpomínám na počátky Apassionaty v ČR, kdy tam bylo tolik účinkujících, že se ani při závěrečné děkovačce nevešli na plac. Tleskali jsme ve stoje se slzama dojetí v očích a husí kůží po těle... Dnes celou show čekám, kdy už "to" přijde a "ono" asi už nikdy do Čech nepřijde... to si myslím. Je tam nesmírně cítit nedostatek financí a to srazilo tu - kdysi - velkolepou show na kolena.