Apassionata - Svět koní, koně světa

14. 12. 2005 Lenka Kerumová Autor fotek: Helena Görnerová

Do ztemnělého prostoru obrovské haly zasvítí reflektory, zazní ústřední téma show a začínají padat vločky. Nejsou to však vločky, jsou to hvězdy, kterých se za oponou snaží dotknout malý chlapec. Jakýsi muž v cylindru mu však domlouvá, aby se nesnažil dotknout se hvězd. Místo toho mu slíbí jiné, skutečné hvězdy, a vezme jej na pouť historií, která v sobě jako červenou niť ukrývá koně. Začíná show "Svět koní - koně světa". Začíná Apassionata.

Muž v cylindru vypráví dávnou historii o mnichu a trochu neohrabaně vyslovuje jméno starobylého plemene koni z oblasti Cartuja [kartucha], kde tento mnich přebýval. Do mlhy vbíhá stádečko šesti bílých koní. Rozhlížejí se po okolí, a několik z nich se spokojeně válí. Z povzdálí je pozoruje a čas od času usměrňuje jezdec na bílém koni.

Postupně je vystřídá kozácká šestice s obrázkem Moskvy na pozadí. Bůhví, možná je to jen omezených prostorem mnohem větším než obvyklý velký drezurní obdélník, ale jindy dechberoucí džigitovky mne tentokrát nechávají chladnou. Hala tleská jízdě na dvou koních stojmo a závěr je skutečným vyvrcholením ukázky.

Tematicky laděný španělský celek uvedl volně pobíhající koník, tentokrát v roli "býka" v corridě. Působí to na mne trochu rozpačitě, zejména, když toreador "torra" gesty jakoby zabíjí a kůň pod jeho symbolickými ranami trošku nervózně klesá a nakonec si lehá. Publiku se to však líbí. Lehající a vzpínající se kůň je divácky vůbec nejlépe oceňovaný prvek.

Vcházejí andaluští oři a začíná nejhezčí ukázka první půlky programu. Doma vaquera mne nadchýná. Nejde jen o ukázku drezúry, i když o nic jiného vlastně v této show nejde. Malý kruh, dva velké kruhy, kruhy vyměnit, překrok v klusu, záď dovnitř ve cvalu, tradiční práce a "tanec" s tyčí… Jde o praktickou dovednost jezdců s koněm, kdy drezúra dostává úplně jiný rozměr. Bůhví proč však v Apassionatě hrdost lipicánů a andaluských koní měla nejvíce uchvátit v piafě. Nejsem drezurní specialista, ale rychlé nervní údery kopyt nízko nad zemí mi piafu připomínaly jen vzdáleně. Stejně tak u pasáže - snaha koně cvalem zadních nohou z pasáže uniknout tomuto prvku nedala vyniknout. Rovněž kůň pět minut piafující mezi piláry mne neohromil, spíše zamrzel. Ukázky cviků ve vzduchu a na zadních si však zaslouženě vydobyly veliký potlesk. Nejsou u nás tak často k vidění.

Císařský dvůr v další ukázce neomylně připomněl jezdec v barokním kostýmu a živý zpěv na soudobou hudbu. Drezurní ukázka, jakkoli choreograficky jednoduchá, byla vynikající, a "šánžmá" 2-2 na diagonále a následně 1-1, stejně jako práce na dvou stopách obecně byly po domě vaqueře jediným, co jezdecky potěšilo.

Show plná emocí, tak ji sami nazývají. Zatím jsem měla pocit, že jde o veliký koňský cirkus, jen kulaté šapitó nahradil tvar drezurního obdélníku. Můj názor umocňuje ještě "šašek", který se mezi jednotlivými kusy snaží cvičit oslíka. Respektive, oslík cvičí svým drezuristou. Mezitím dochází k úklidu po předchozím vstupu nebo se připravuje ukázka další. Dojem cirkusu tak je tedy dokonalý.

Po přestávce však dochází ke změně. Do válející se mlhy opět vbíhají volní koně, tentokrát z Camarque a hudba ladí do snových dimenzí. Vhodně položená čapka vyvolala mezi koňmi hotovou diskuzi a v hledišti tudíž smích. Jednoduchý trik, a jak to posune kvalitu vystoupení koní ve volnosti řádově mnohem výše!

Muž v cylindru jedním dechem mluví o setkání s Pegasem a vzápětí se Čtyřmi jezdci z Apokalypsy. České doprovodné slovo však ani po přestávce nemá onu hodnotu "kouzelníka putujícího koňskou historií". Čekám na Pegasa. Do arény vjíždí bílá postava se závoji na bílém koni, a představa Pegasa by byla dostatečná, kdyby se k ní náhle nepřidala jiná postava, tentokrát tmavá, na tmavém koni, zřetelně připomínající vránu, a to nejen díky zobáku, i vraní křídla jsou věrná. Pátrám v paměti, ale spojitosti Vrány s Pegasem se nedopátrávám. Usuzuji, že závojnatá postava v bílém zřejmě není "Pegasus", o kterém muž mluvil, nakonec o vráně se rovněž nezmínil ani slůvkem. Drezúra "bílé závojnatky" a černé "vrány", kdy oba jezdci koně ovládají pouze sedem, otěže v ruce nemají, je výborná. Překroky na diagonále, změny tempa i chodu, vzepnutí, prodloužený klus, pracovní klus je nádherný. Pokyvuji hlavou a tleskám.

Mezi na zem rozestavěné hořící tyče vjíždějí různě barevní jezdci. Z té dálky nevidím na masky, ale předpokládám, že jde o avizované Válku, Smrt, Nemoc a Hlad. Připojují se k nim však další jezdci, a já opět ztrácím souvislost. Koně vesměs s klidem snášejí plameny, jeden se vzpíná vzhůru, mezi postavenými hořícími tyčemi, blížeji k plamenům. Závěrem oslík a malý poník maskují hašení a úklid tyčí.

Následuje pěkná a klidná westernová ukázka. Na všech vystupujících koních je vidět, že jsou dobře nakrmení, a u quarterů je jasně i z té výšky vidět krásně loupnutá záď. "Opilá" postava muže nám zpěvem dokola oznamuje, že je karbaník, hazardní hráč.

Přenášíme se z Ameriky do Afganistanu. V první polovině rychlí kozáci se nyní změnili na nemilosrdné sportovce a bojují o bezhlavé tělo kozla, z něhož čas od času vyletí nějaké ta pilina či peříčko. Bez úvodu, bez komentáře. Méně znalí možná ani nevědí, že se právě dívají na ukázku buzkaši.

V dalším vstupu je obdélník uprostřed rozdělen dvěma výsvikovými sloupy, mezi něž je přiveden bílý kůň na opratích, a dvě dvojice, vždy po jednom koni pod sedlem a po jednom na ruce. Jedna z posledních ukázek praktického výcviku. Portugalec Luis Valenca, "Grand Seigneur", vypravuje malému chlapci o lusitánech a jejich výcviku, tolik důležitém ve válce. Škoda jen, že mluví anglicky. Ukázka tím tak trochu ztrácí na účinnosti. K čemu jsou moudrá slova, když jim nerozumíme? Pořadatelé mohli zajistit aspoň běžící titulky, vždyť opona z bílého materiálu měla rozměry 52x9 metrů! Nebyla jsem ve Vídni a nemám tedy porovnání s jinou španělskou školou, sleduji proto napjatě práci s tušírkou, kdy se snaží koně donutit pasážovat a piafovat. Leváda, kurbeta a kapriola z ruky však zasluhují náš potlesk. Na koních pod sedlem své umění po celou dobu ukazují dvě Valencovy dcery.

Světla zhasínají, je tma, a do arény vjede postava, kterou nejsem schopna ihned identifikovat. Černý frís se svou jezdkyní, viděli jsme je v první polovině, na sobě mají jen čtyři fosforeskující pruhy nad kopyty a stejný světelný pruh táhnoucí se od kštice, po linii krku, po zádi až k ocasu a po žíních dolů. Nevím, co to je, ale já vidím jakéhosi vetřelce. Budí ve mně rozporuplné pocity: strach z neznámého, a zároveň nadšení z jednoduchého nápadu. Přiznám, že mi jde po zádech mráz. Tleskám spolu s ostatními, když se kůň staví na zadní a nehmatná silueta tím dostává jiný tvar.

Druhá polovina se chýlí ke konci. V Piano Intermezzo ve španělském rytmu můžeme ještě jednou srovnat ladnost tančící ženy a tančícího koně. Jezdec s koněm sledují tanečnici až na obrovské piano a my si můžeme vychutnat jejich umění i tam.

Apassionata končí. Ve velkém závěru vidíme všechny ukázky dvouhodinového představení, zhuštěné, přesto líbivější, než během vlastního vystoupení. Viděli jsme 48 koní, jednoho "rozmarného" osla a malého mrštného poníka. O program se staralo 85 vystupujících, ať už v hlavních rolích či pomáhajících připravit scénu. A reflektory. Nedílnou součástí byla světla. Hudba. A živý zpěv.

Podmanivá hudba, která vzbuzuje ve spojení s koňmi "naše nejhlubší přání a emoce", živý zpěv a světelná šou, to je dle pořadatelů Apassionata - podle mého jde o největší koňský cirkus, který jezdí po světě. "Cirkus" v mém případě se špetkou hanlivého nádechu. Říkám si, když odcházím, že vystoupení dvanácti hřebců pana Berouska a jeho sedlové ukázky, stejně jako pana Štipky, za zhlédnutí stojí i několikrát po sobě. Apassionatu už však znova vidět nemusím. Byl to nesourodný mix jezdeckých ukázek, umocněný rozpaky budícím komentářem kohosi v cylindru. Snovou šou tak zajistila pouze umělá mlha a promyšlená režie kouzelného osvětlení.

Výstavy a show

Podobné články