Jak vlastně taková šou vzniká?

Pořadatelé Apassionaty načrtnou hlavní osu programu a pak oslovují jednotlivé umělce, kteří do jeho linie svou vlastní nabídkou zapadají. Není to nijak velká skupina, jak by se na první pohled zdálo, ale je to to "gro", o němž diváci nevědí vůbec nic - a také ani vědět nemusí.

Jakmile je skupina umělců, kteří nabídku v Apassionatě vystupovat přijmou, hotová, začíná se s broušením detailů. Program by měl tematicky navazovat, diváka vtahovat předváděným uměním, zabránit aby se nudil, zaujmout něčím novým. Nic jednoduchého, při jedenapůlhodinovém programu. Zejména když si uvědomíte, že předváděná čísla se od sebe zas tolik neodlišují - jezdci s koňmi mají jen omezenou možnost předvést něco, co divák už neviděl. Hlavní umělci jsou proto doplňování "vedlejšími rolemi", které však nejsou o nic méně zajímavější - světelné a dýmové efekty, promítání na plátně, hudba, živý zpěv, baletní vystoupení.

Letošní Apassionata měla k tomu všemu velmi blízko.

Co jsme všechno viděli

Podmanivá úvodní hudba měla spolu s obrazovou projekcí navodit téma "Pocta koni" a my si mohli připomenout, kde všude kůň člověka doprovázel. Milý úvod přerušil průvodce, který v duchu "něco tak lehkého přeci zvládnu" poněkud podcenil fakt, že i on je součástí programu a jeho projev celé vystoupení ovlivňuje. Mluvit spatra je značně ošemetné a není-li člověk komentátorem kovaným, nic mu nepomůže ani papír. Nepřipravený projev, i když rádoby domácí, pak vyznívá neučesaně, v tomto případě místy i trapně.

"Štěstí této země leží na hřbetech koní. Dotklo se vás to? Spojili jsme Evropu, jezdeckou Evropu, abychom vám ukázali šou, na kterou se nezapomene. (.....) Příležitost provázet vás dnešním večerem jsem dostal já. Pro mnohé jsem neznámý, ale řeknu vám jedno: jsem Pražák, z Karlína, moje jméno je Eda Ziebiker a jsem šťastný, že vás - poprvé v mém životě - mohu přivítat na největší světové šou právě zde, v Sazka aréně. "

Do arény pak vběhli volně tři arábci, z nichž dva pokračovali ve svých hrátkách, nedbaje přihlížejících diváků. Po chvíli byli vyrušeni svou paní, která s nimi předvedla výcvik ve volnosti. Na pokyn si ke konci ukázky klekli a nevstali, dokud nedostali odměnu. Pak poslušně odběhli za svou paní do míst za oponou. Vystřídal je bílý kůň, který si evidentně užíval vypuštění do prostoru vyhazováním, než přišla jeho velitelka. I on ji sledoval obíháním v kruhu, na pokyn předváděl obraty kolem zádě a když mu naznačila, rovněž si kleknul a pak spokojeně "žuchnul" na zem a čekal, co se bude dít dál. Kdyby se koně uměli smát, vsadím se, že tenhle by měl uličnický výraz. Když si sedl, velitelka jej trošku dětsky dojemně objala, ale co - které děvče nesnilo o tom, že objímá sedícího bílého koně. :-) Stále ve volnosti jej osedlala a nauzdila, po dotažení dosedla a koník dvakrát dokola opět ukázal své umění vyhazovat jako z rodeové čítanky. Jakmile dostal z ruky sedící jezdkyně pamlsek, odjeli za oponu a přišlo další číslo.

Za doprovodu klasické hudby dvě baletní tanečnice za pomoci páru baletních tanečníků předvedly variaci s hedvábným obdélníkem na téma mořské vlny, které měly být vnitřním tématem, neboť Apassionata představovala islandské koníky a moře s nimi přeci souvisí. Se změnou hudby se i moře změnilo na bariéru, podél níž dva rytíři předvedli středověké klání s dřevci, a souboj na meče. Spíše divadelní vsuvka, než ukázka rytířského klání.

Smyčcovou melodii vystřídala španělská kytara, po stranách se objevily s vějíři španělsky oděné ženy s neméně španělsky vyhlížejícím pánským doprovodem a začala jedna z vůbec nejlepších ukázek Apassionaty - doma vaquera. Jezdci se svými andaluskými hřebci předváděli ukázku práce s garrochou, tyčí na pohánění dobytka. Sledujte se mnou: krokem dojdou do čela (krátká stěna u diváků), elegantně sundají garrochi a obejdou ji v kruhu, přejdou do překroků po diagonále doprava a doleva - tady si můžete všimnout ocasů koní, které nejsou kupírované, ale zastřižené až ke kelce ocasu. Jestliže jezdci mění směr, tyč zůstává za nimi a za zadky koní, aby jen pouhým přehmátnutím ruky a potažením za hlezny koně změnili její polohu. Jednoduché, elegantní, účelné. Pobídka a hřebci přecházejí z kroku do cvalu: opět malý kruh okolo zabodnuté garrochi, překroky do strany vpravo, opět obrat okolo tyče, ale tentokrát je držena ve vnější ruce, jezdec proto natahuje ruku přes hlavu, stále ve cvalu překroky vlevo. Garrocha je opět zabodnuta do jednoho místa, a jezdec sice provádí ve cvalu malý kruh, ale pod garrochou, nikoli okolo ní, takže jezdec vede koně tak, aby se i on dokázal pod vlastní rukou otočit. Další kruh, tentokrát se však garrochi dotýkají a jezdci krouží proti sobě. Jeden si pomyslí, že koně jsou dvojčata, protože když cválají po dlouhé stěně vedle sebe, zvedají nohy do cvalu ve stejný okamžik, stejně je zvedají, stejně je kladou na zem, stejná délka kroku, stejné tempo.

Když už se zdá, že jezdci míří domů, táhnouce tyč za sebou, náhle u opony zastaví, koně v mžiku obrátí okolo zádě tak, že kůň i s jezdcem tyč podcválá. Abychom si tento umělecký kousek řádně vychutnali, nabízejí nám jej ke shlédnutí několikrát za sebou. Rychlý cval oproti krátké stěně u diváků, zastavení na místě, smeknutí klobouku - a zasloužený potlesk. Dohromady jen několik cviků, ale umně předvedených. Jeden z vůdčích prvků Apassionaty. To je doma vaquera.

Následuje vystoupení klauna s jednokolovým býkem, který honí světelné kolo na pískovém podkladě. Mimochodem - víte, že písek si zajišťují sami pořadatelé Apassionaty? Nechávají jej vozit speciálně z konkrétního místa. Jde o zvláštní písek z okolí Norinberka a jeho hloubka se mění od 8 do 12 centimetrů, podle zatížení povrchu v rámci jednotlivých ukázek.

Klauna z arény odvede na lase chlapík, který má největší potlesk ze všech účinkujících. Již sám, vrací se do arény, sesedá a vytahuje laso. Svižná mexická hudba jakoby se netýkala jeho koně, když lasuje na zemi, protože ten za ním jen stojí a kouká. A kouká. A s ním diváci. Na zemi s jedním a dvěma lasy, na koni v sedle, na koni na sedle, vedle koně, nad koněm, okolo koně. A koník stále stojí, jen čas od času pootočí hlavu a dívá se. Bez koně i s koněm, v kroku a ve cvalu, ve spinu, stále lasuje a své umění předvádí Leo Holcknecht, jediný český zástupce v týmu. Několikanásobný mistr Německa a Evropy. Bouřlivý potlesk jej vyprovází za oponu. Velmi pěkná podívaná.

Následuje pas de deux. Muž na hnědém, žena na bílém koni, dva baletní páry v diagonálních rozích na zemi. Jednoduchá drezurní ukázka s pasáží a piaffou, zaujala zejména choreografií. Zde by se hodilo anglické "short and sweet", čili krátké a pěkné. Není divu, šlo o jezdce a lusitánské hřebce z týmu Luise Valenci.

Westernový blok, pospojovaný tematem divokého západu uvedla vtipná dvojice. Zdá se, že dva kamarádi z mokré čtvrti se dohodli, že jeden toho druhého naučí jezdit. Jeden se tedy snaží druhému vysvětlit, jak se na koně vyšvihnout, druhý jej více či méně úspěšně napodobuje. Oba však musí přemlouvat a místy dokonce tlačit koně, aby se vůbec pohnul. Když však kůň podpoří svůj názor na pohyb usednutím na zadek, nezbývá, než si před ním kleknout a poprosit jej. Kromě výcviku koně lze obdivovat gymnastickou dovednost obou protagonistů.

Po vtipném intermezzu přichází trochu slabší reiningová ukázka, plná spinů a sliding stopů. Slabší v choreografii, volbě cviků, i když i předvedení lze vytknout občasnou chybičku, o potlesk nepřichází. Střídá ji rytmus kubánské samby. Dvě dvojice baletních tanečníků rámuje vystoupení mexicky oblečeného mistra, jenž na vodítku předvádí výcvik klisničky amerického shetland ponyho. Lady, jak se klisnička nazývá, upoutá na první pohled svou krémovou rozčesanou hřívou a žíněmi a appalooskou "pokrývkou zádě" na jinak šedém podkladě. Lady seč může předvádí pasáž a piafu. Sedá si a jako pes hrabe jednou a pak druhou přední nohou před sebe, chodí po zadních (vida, i poníci chodí po zadních), sedá si. Dojde však i na kurbetu, a když se to tak vezme - předvádí celou škálu cviků vysoké španělské školy. Po několika úsměvných pokusech, kdy ponička vyhazovala nejprve předními nožkami a rameny a za nimi pak následovalo vyhození zadními, náhle udělala několik kapriol. Tak to se nevidí často!! Milé představení.

Všechna světla zhasnou a následující vystoupení prostě nelze popsat. Věřte mi. Tma. Tma tmoucí. Do ní vejdou dva koně, černí jak uhel. Jezdci jsou rovněž oblečeni v tmavém, a jezdeckou dvojici spíše tušíte, než vidíte. Jen okolo spěnek mají koně na každé noze modře zářící kroužek. Sice lze vidět každou nepřesnost, ale protože vlastně nic nevidíte, je to jako pozorovat ve tmě našlapujícího pantera. Efektní vystoupení už loni zaujalo, letos bylo dotaženo o úroveň výš. Pro toto nemám slov, to se prostě musí vidět. V tomto případě nevidět :-). Pasáž, překroky, vzepnutí, chůze po zadních. Opravdu pěkné vystoupení. Obyčejný pracovní klus, v provedení frízů takto ozdobených, má skutečné grády.

Přichází ohňová show. Nejprve navodit atmosféru: tanečnice v průhledných kalhotách a penízkovém oblečku se kroutí a lá arabský svět, hoří improvizovaný táborový oheň, hoří oblouk. Dle průvodce jde o kmen v poušti (abychom pochopili určitě, na plátno jsou promítány obrázky pouště), kdy se jezdci na svých arabských koních snaží předvádět svým ženám a zaujmout je. Přes westernovou ukázku, shetlandskou poničku, fríze ve tmě do arabského pouštního tábora - trochu mi tu chybí souvislost. Zapálenou branou proskakuje jezdec. Džigitovka, obohacená jistě neplánovaným uklouznutím koně i s jezdcem, byla zcela přehledná, evidentně připravená tak, aby divák nebyl zahlcen příliš mnoha koňmi najednou. Položení koně ze sedla, sednutí koně ze sedla, kompliment. Podmanivá hudba na arabský styl, krátkými leč dynamickými ukázkami si tento vstup vysloužil obrovský potlesk. Co se týče doprovodných účinkujících, bylo toto vystoupení nejslabší. Zdá se, že baletní umělci arabským tancům nehoví :-).

Po přestávce na plátno vklouzly vodopády a příroda, v aréně dým vytvořil plochu, která po vypuštění loďky vytvořila vlny rovnocenně moři. Loď přivezla bojovníka a za zpěvu písně islandské zpěvačky Arnie Hall se konečně předvedli islandští koníci, ve všech svých chodech, které se tomuto plemeni dochovaly díky odloučenosti Islandu. V jejich podání jsme shlédli pověst o Ragnavikovi.

Šou gradovala brodwayskou inscenací z dvacátých let. Vstoupili jsme do Cotton Clubu právě v době, kdy si tu užíval klidu a alkoholu Al Capone a jeho banda. Majestátně mohutní černí frízové v jednoduché drezúře a za jazzové hudby předvedli čtverylku. Apassionata Hommage v porovnání s uspěchaným a neučesaným ani ne loňským cirkusem se přiblížila spíše divadelnímu vystoupení a plně zasluhuje potlesk diváků. Maličký shetlandský minihřebeček Rasputin, nejmenší koník této šou, v držení samotného Al Caponeho ukázal, že ani on za velkými koňmi nezaostává co se týče prvků vysoké španělské školy. Kapriola v podání Rasputina prostě neměla chybu.

Náhle slyšíme sirény a do klubu vjíždí policejně uniformovaný westernový jezdec a odchytává jednotlivé členy Caponovy bandy. Vida, jak vtipně lze divákovi předvést cutting :-). Jezdec na konci sundal koni uzdečku a ten poslední dva z bandy odchytil jen díky vlastnímu smyslu a na pokyny ze sedla. Stále s nenaužděným koněm, policista zaspinoval a bar vyčistil.

Do zhaslé arény opět vjeli islandští koníci, tentokrát však na předních nohách měli připevněny prskavky. Abyste si to představili - koníkům "hořely nohy". V tlumeném světle jsme si díky ohni na jejich nohách mohli všichni vychutnat repas i tolt. Kdo tohle neviděl, mohl začít litovat, že na Apassionatu nešel.

Opona se rozhořela. Do arény vjela dvojice domy vaquerry a mezi s sebou na spojených tyčích přivezli oheň. Červeno-fialovo-purpurový písek dokresloval, jak zapalovali kruh se čtyřmi vchody. Další jezdci předvedli poslušnost lusitánských koní mezi ohnivými bariérami v kroku a cvalu. Oba z domy vaquerry je jakoby střežili po celou dobu. Mimochodem - všichni měli mnišské kápě. Mám tušení, že šlo o jednoduchou obdobu kamenného kruhu :-).

Program se blížil svému konci. Bohužel, poslední ukázka byla co se týče choreografie i předvedení snad to nejhorší, co jsme dnes viděli. Buď jezdkyně nebo kůň (viděli jsme je na začátku) neměli svůj den, nebo to bylo na koně moc. Jednoduché přechody ze cvalu do klusu a obráceně, překroky na diagonále a v podstatě celý výstup byl plný chyb, přesto mu diváci věnovali mohutný potlesk. Jediný plynulý snad byl jen konec, kdy kůň bez problému nacouval a z couvání ihned přešel do vzepnutí na zadních. Hraje hudba, slečna z koně sesedá, odsedlává jej, sundává mu uzdečku, a - no ano…, daruje mu svobodu. Diváci oceňují, že se kůň nedočkavě odlučuje od své velitelky, vyhazuje (až mám pocit, že to vyhazování má fakt nacvičeno, dnes jsme ho viděli takhle v kruhu vyhazovat příliš často…). Jediné oko nezůstává suché. Ooobrovský aplaus. Škoda, takový potlesk si zasloužilo cokoli jiného, ne tohle klišé.

A to byla Apassionata 2006 Hommage. Vystoupení rozhodně byla kvalitnější než loňská, pořadatelé vsadili na kvalitu než na loňskou kvantitu. Konferenciér svou roli nezvládal a šou spíše škodil, než ji pozdvihl. Výstup Lea, českého zástupce, byl jedním z vrcholů. V kostce - tohle bylo mnohem lepší, než loni. Ať žijí koně!