Ingrid Klimke: Co dělám, dělám ráda

14. 4. 2021 Pavla Růžičková Autor fotek: Tomáš Holcbecher

Počet fotografií: 9

Když mezinárodní jezdecká federace v roce 2020 vybírala nejlepší jezdce z uplynulého desetiletí, bylo odevzdáno přes 70 000 hlasů. Vítězkou se stala německá jezdkyně Ingrid Klimke, která patří ke světové špičce ve všestrannosti i v drezuře. Již dávno vystoupila ze stínu svého slavného otce Reinera, který by z jejích úspěchů měl jistě velkou radost. Jaké to je, závodit se slavným jménem a kde bere energii na všechny své aktivity, nám usměvavá Ingrid prozradila v rozhovoru.

Ingrid Klimke je úspěšná německá jezdkyně všestrannosti a drezury, dcera německé jezdecké legendy Dr. Reinera Klimkeho. Několikanásobná účastnice OH, Světových jezdeckých her, ME, mistryně Německa, do sbírky jí schází již jen individuální medaile z OH. Aktuálně startuje ve všestrannosti s koňmi SAP Hale Bob OLD, SAP Asha P či Weisse Düne, věnuje se tréninku mladých koní. Současně je úspěšná v drezurním obdélníku v sedle hannoverského hřebce Franziskus. S Andreasem Busacherem má dvě dcery Gretu a Philippu.

Spolupracuje s firmou SAP, záznam a analýzu jízdy krosu na CHIO Aachen 2019 včetně komentáře jezdkyně si můžete prohlédnout zde.

Ingrid, vaše kariéra je velmi působivá, kdybychom chtěli vypsat všechny vaše úspěchy, potřebovali bychom několik stránek navíc, pamatujete si ještě na svůj úplně první závodní start?

Určitě, to byla soutěž pro děti v Cáchách. V rámci mezinárodních závodů tam byla vypsaná speciální soutěž pro děti zúčastněných jezdců. Bylo mi tenkrát osm let a startovala jsem na poníkovi, co se mnou utekl, to si pamatuji moc dobře.

Váš otec Reiner Klimke byl jezdeckou legendou, vaše maminka byla také výborná jezdkyně, měla jste od malička jasno, že chcete také jezdit, nebo jste v takové rodině ani neměla jinou volbu?

Já měla vždycky jasno, koně jsem milovala od malička a byla jsem nejšťastnější, když jsem mohla být u nich. Vždy jsem chtěla jezdit.

Jistě už se vás ptali tisíckrát, přesto se také musím zeptat, jaké to bylo začínat s takovým slavným jménem?

Nikdy jsem nebyla neznámá. Když se mi dařilo, tak se vždycky našli lidé, kteří říkali, no u Klimke to je přece jasný. A když se něco nepodařilo, tak zase říkali, no teda, to bychom od Klimke nečekali. Ale můj tatínek vždycky tvrdil: „Závist si musíš tvrdě zasloužit.“ Prostě to k tomu patří, já jsem vyrostla s tím, že tatínka všichni znali.

Váš otec byl ryzí sportovec, pravý amatér. Vy jste šla jinou cestou a zvolila si svého koníčka jako povolání.

Přesně tak, otec byl celý život advokát a kromě toho jezdec. Dalo by se říci, že to byl poslední žijící amatér. Já jsem nejdříve pracovala v bance, pak jsem studovala na učitelku tělocviku, ale nakonec jsem došla k tomu, že se chci jezdectví věnovat profesionálně a z koníčku udělat povolání. A jsem tomu velmi ráda a se svou volbou naprosto spokojená.

Kromě všestrannosti jste úspěšná na nejvyšší úrovni i v drezurních soutěžích. Jak jste došla k rozhodnutí, že se budete věnovat hned dvěma disciplínám na závodní úrovni?

Já jsem se vlastně nikdy nerozhodla, vždy mne bavil výcvik drezurních, skokových i všestranných koní. A vlastně jsem si nikdy nevybrala, velmi ráda připravuji mladé koně do drezury, ráda startuji na parkurech nebo závodím ve všestrannosti. A tak z toho samo vyplynulo, že se věnuji všemu.

Jak potom probíhá takové sestavování kalendáře závodů, na kterých budete startovat?

No nejdříve přijdou na řadu závody drezurní a pak všestrannosti, sleduji, na kterých závodech nás chce vidět spolkový trenér, pak hledám závody, které by seděly mladým koním, no a v tu chvíli už mám kalendář většinou plný.

Doufejme, že se sezona zase rozběhne. Jak jste prožila sportovní pauzu v rámci korony?

Velmi ráda se věnuji výcviku mladých koní a opravdu ráda jezdím, takže pro mne nebyl žádný velký rozdíl, jestli je korona nebo ne. Koně je stejně potřeba každý den pohybovat, trénovat, jezdit. Mnoho času jsem věnovala mladým koním, mám teď ve stáji hodně výborných mladých talentů. Byl čas i na vyjížďky s drezurními koňmi, hraní si s nimi. Já jsem ráda i doma, užívala jsem si čas v kruhu rodiny a nejbližších přátel.

Top akcí letošní sezony by samozřejmě měly být olympijské hry. Vy jste kvalifikovaná hned se třemi koňmi ve dvou disciplínách. Jak jste na tom s přípravou a už se rýsuje, kdo se postaví na start?

Rozhodnutí, kdo nastoupí, je zcela na spolkových trenérech, k tomu já nemám co říci. Každý z mých koní má jiné přednosti, uvidíme, jak se nám povede v prvních startech sezony. Hlavní je, aby koně zůstali zdraví a fit. Po zimě se vždy ukáže, co jsme dokázali natrénovat a zda jsme dokázali ještě zvýšit naši výkonnost.

Já bych na olympiádu samozřejmě strašně ráda jela, je to jedinečný zážitek. Nejdůležitější je týmový duch, všichni si pomáháme, jsme tam jeden pro druhého a v německém týmu vždy vládne úžasně příjemná, pozitivní nálada. S některými jezdci se znám dlouho, jiní jsou mí kolegové, je to často jak setkání starých přátel.

Rok 2021 je zároveň rokem i evropského šampionátu, který byl nejprve zrušen, a nakonec zase svitla naděje, že proběhne.

Moc bych si přála, aby šampionát ve všestrannosti proběhl. Pokud to půjde, s radostí se postavím na start. Hodnotit teď naděje svých koní je ještě předčasné. Každý je jiný a každý má jiné přednosti. Bobby je starý ostřílený bojovník, což je nesmírně pozitivní, ten přesně ví, o co jde. Asha je svým způsobem ještě velmi mladá, má ohromný potenciál a je velmi motivovaná.

Zmínila jste výcvik mladých koní a máte ve stáji i mnoho nováčků, podle čeho koně vyhledáváte?

Koně do všestrannosti musí být především dobří skokani, pozorní a mít dobrou základní kondici, potřebují prostorný cval. U drezurních koní je důležité, aby měli solidní tři základní chody a velmi dobrou záď, aby měli později talent na piafu a pasáž. Plemenná příslušnost pro mne nehraje roli, vždy říkám, že dobrý kůň nemá plemeno, barvu a je jedno, zda to je klisna, valach nebo hřebec.

Jak jste přišla třeba k Bobbymu?

Mám kamarádku, která se věnuje parkuru, a té jsem se zmínila, že kdyby jednou někde viděla dobrého skokana, který má potenciál, tak ať dá vědět. A ona opravdu volala, že viděla šikovného polokrevníka, tak jsem se začala zajímat, vzala si ho na zkoušku a pak to šlo vlastně velmi rychle. Jak už to tak v životě bývá, byla to šťastná náhoda.

A Franziskus?

Franziho mi nabídli k ježdění s tím, že to je plemenný hřebec a bylo by prima, kdyby měl i druhou kariéru jako drezurní kůň. Pro dobrého koně si ve stáji vždy místo najdu.

Vraťme se ještě k plemenům, za poslední roky se všestrannost silně změnila a zároveň s tím se změnil i typ startujících koní. Všeobecně ubylo plnokrevníků a koní s vysokým podílem krve. Myslíte si, že i jiný než plno- nebo polokrevný kůň má v nejvyšších soutěžích šanci?

Ve velkých soutěžích, kde je kros dlouhý 10 až 12 minut, je podle mne stále důležité, aby měl kůň vysoký podíl krve. Protože tito koně mají tu správnou tvrdost a výdrž, což je podle mého rozhodující. Ale všestrannost se změnila i tím, že parkur je dnes důležitější součástí. Dnes je zapotřebí mít zároveň dobrého skokana, který i poslední den skáče velmi dobře a opatrně, aby dvojice nenasbírala zbytečné body.

Jste velmi úspěšná i na šampionátech mladých koní. Když jsem sledovala poslední šampionát, přišlo mi, že je poměrně velký rozdíl mezi tím, co se požaduje od šesti- a sedmiletých koní.

Ani ne, ti koně jsou o rok starší, vyzrálejší. Šestiletí koně jsou dorostlí, u lidí bychom řekli dospělí a ti sedmiletí jsou vlastně už skoro osmiletí. Nepřijde mi, že by to pro ně bylo příliš náročné, myslím, že požadavky té soutěže odpovídají věku startujících koní.

Zůstaňme u krosu. V poslední době bývají na tratích často velmi obtížné technické pasáže, není pak velmi náročné dodržet stanovený čas?

Ano, a proto si myslím, že pro prostorný cval a rychlost je podíl plnokrevné krve opravdu nepostradatelný. Abychom mohli takové obtížné technické úseky bezpečně absolvovat, musíme jezdit v nižším, skoro parkurovém tempu, a pak je potřeba na cvalových úsecích cválat opravdu rychle.

Vy sama jezdíte kros vždy s kamerou na helmě. To asi není jen kvůli zajímavým záběrům pro diváky, že?

To je výsledek mé spolupráce se SAP, následně mám k dispozici přesnou analýzu, kde jsem jela v jakém tempu a jaké linie jsem jela. Tyto dvě důležité věci jsou po analýze záběrů z kamery na helmě výborně vidět a mohu s nimi dále pracovat. Protože právě tempo a linie jsou zodpovědností jezdce, a já tak mohu vyhodnotit, jak jsem s nimi pracovala. Taková analýza je pro mne dnes nepostradatelná.

Napsala jste několik knih, věnujete se charitě, jste matkou, trenérkou, jezdkyní. Neumím si představit, jak to všechno stíháte, to je váš den delší než můj?

Ne, ale často bych si přála, kdy měl můj den o pár hodin víc. Co dělám, dělám ráda. „I love what I do and I do what I love“ to v mém případě opravdu vystihuje. Moje vášeň mi dává energii. Když jezdím, tak jezdím ráda a ráda odjezdím i dva nebo tři koně navíc. A když jsem na cestách, tak zas ráda vezmu na závody pár koní navíc. A čím líp ti koně chodí, tím větší mám radost a dělám to ještě s větším nadšením. Ale musím říct, že cokoli jsem udělala nebo dělám, mohu dělat jen díky tomu, že mám kolem sebe úžasný tým. Stojí za mnou lidé, kteří jsou nesmírně pozitivní, podporují mne a to mi dává energii.

Dokonce jsem postřehla, že existuje časopis Klimke Magazin.

Ano, to je naprosto skvělé, zrovna pracujeme na šestém čísle. Oslovila mne Karolin Leszinski z Reiter Revue, výborná redaktorka, se kterou se známe již dlouho, s tím, že by bylo na čase vydat personalizovaný jezdecký časopis. Tak jsme to zkusili a já jsem úplně nadšená, protože máme tolik témat, zajímavé rozhovory, můžeme realizovat naše nápady. Čtenáři nám píší, co je zajímá, a balí se to na sebe jako sněhová koule, potřebovali bychom víc a víc místa.

Kromě toho trénujete, pořádáte i semináře, své zkušenosti a vědomosti velmi velkoryse a otevřeně předáváte dál. Co považujete při tréninku za nejdůležitější?

Považuji za velmi důležité znát klasické zásady jezdectví. Pro klasický výcvik potřebujeme čas, trpělivost a znalosti. Je potřeba vědět, co dělám, proč to dělám a jak to dělám. Abychom ke koni byli spravedliví. Koně nám lidem chtějí rozumět a my lidé jim to musíme správně vysvětlit. K tomu existuje mnoho zásad, které jsem se naučila od svého otce – a nyní se cítím zavázaná je předávat dál.

Viděla jsem vás ale na fotkách i jezdit bez uzdečky, jen s nákrčním řemenem.

Ano, já se vždy zajímám i o jiné jezdecké styly, abych zjistila, co se mohu naučit a využít dál. Například jsem spolupracovala s Lisou Röckener, s Petrem Kreinbergem, dříve s Lindou Tellington-Jones. Prostě se snažím nechat se inspirovat, ať již od starých mistrů nebo od současníků. Ráda to vyzkouším, moc mne to baví, říkám tomu vždy Fun day, to si s koňmi prostě hrajeme. I s těmi závodními, samozřejmě.

S kým trénujete vy sama? Jste sice trenérka, ale každý občas potřebuje někoho na zemi.

Přesně tak, já mám k dispozici jednak spolkové trenéry, to je Hans Melzer a dříve to byl Christopher Bartle, od kterého jsem se hodně naučila. Pak se přátelím se skokovým trenérem Kurtem Gravemeierem a v drezuře mi pravidelně s prací na ruce pomáhá Johannes Augustin.

Máte nějaký jezdecký vzor?

Vzory mám od malička, to jsem vždy obdivovala Lucindu Green, ve skocích je dodnes mým vzorem Marcus Ehning, on jezdí prostě senzačně, v jeho podání vypadají těžké parkury tak lehce. A vzorem jsou pro mne i jiní lidé tím, jak zacházejí s koňmi. Ráda od jiných něco odkoukám.

Máte dvě krásné dcery, které jsou dnes již také výborné jezdkyně. S Gretou jste dokonce v minulé sezoně slavily společné vítězství na německém spolkovém mistrovství. Jaké to je trénovat vlastní dcery?

Jako matka jsem velmi hrdá, když sleduji, jak se vyvíjejí jako jezdkyně, jak zachází s koňmi, jak jim vycházejí vstříc. Z toho mám velkou radost a jsem na ně hrdá. A navíc nás to spojuje, protože máme společnou vášeň a společný koníček. Když dcery startují, tak jsem vždy velmi rozrušená, určitě víc, než když jedu sama. Protože když sedím na koni, tak to mohu ovlivnit, ale když startuje Greta, tak jsem na zemi a nemohu nic ovlivnit.

O koně se v tréninku dělíte?

Celkem běžně, pomáháme si vzájemně.

Greta musela ve svých závodních začátcích být v podobné situaci jako vy. Bylo ve vašich silách jí to nějak usnadnit?

Myslím, že to je pořád stejné. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jsem na tom byla taky tak a že si nemá nic dělat z toho, když má někdo hloupé řeči nebo závidí. Na druhou stranu, když se daří, tak máte hodně přátel, a když se zrovna nedaří, tak se ukáže, kdo je opravdový přítel a kdo vás chce jen využít.

Máte ve stáji mnoho výborných koní, je některý z nich vaším oblíbencem?

Takových koní, na kterých zvlášť visím, je hned několik, samozřejmě Bobby, pak tu je ještě Braxi (Abraxxas) ve svých 23 letech, pak Franzi. To už nejsou koně, to jsou členové rodiny.

Neláká vás ještě nějaká jiná disciplína?

Rozhodně ráda skáču, ale dvě disciplíny stačí. Už se dvěma má pro mne rok málo víkendů. Já se pracovně zabývám výcvikem mladých koní a je pro mne vždy koníčkem nebo odměnou, když si s nimi mohu hrát. Horsemanship nebo hry ze země jsou pro mne balzámem na duši. Potřebovala bych pro to více času, ale na horsemanship potřebujete stejně času jako na ježdění. Zatím jsem sportovní jezdkyně, ale někdy později si umím představit, že bych někdy v tomto směru dělala víc.

A poslední otázka, máte ještě nějaké nesplněné sny?

V mojí sbírce mi ještě schází olympijská medaile v jednotlivcích. Jestli ve všestrannosti, nebo v drezuře, to je otevřené. Rozhodně chci ještě dlouho jezdit, tak se uvidí.