Existuje jistá skupina uznávaných reportérů ze všestrannosti (například Lucinda Green nebo Jim Wofford), kteří tvrdí - a často velmi přesvědčivě - že důvod, proč v krosu dochází k pádům, které končí fatálně, je přehnaná drezurní práce.

Wofford uvádí na www.equisearch.com: „Je zajímavé, že i když došlo k určitým formálním změnám v závodech všestrannosti, výška a šířka krosových překážek a rychlost na trati zůstaly po 85 let nezměněné. Přesto jsme až v poslední době zaznamenali fatální pády jezdců i koní, které se pomalu stávají tragickou samozřejmostí závodů. Prvním fatálním úrazem, který skutečně otřásl světem všestrannosti, byl rotační pád z malé rychlosti v Burghley v roce 1999. Brzy nato FEI zvažovala zařazení pravidla zakazujícího odskok ze zastavení, tedy 'příliš pomalé' skákání. Nemohu se dočkat, co řeknou o 'příliš rychlém' skákání.

Tvrzení, že k fatálním pádům dochází proto, že 'příliš velká rychlost vede ke špatnému odskoku', je hrozná ignorace toho, jak koně skáčou, pokud jsou trénováni v sebenesení a ježděni v rovnováze. Každý, kdo to tvrdí, by měl příští rok vynechat Rolex (známé čtyřhvězdičkové CCI závody - pozn. překl.) a místo toho se podívat, jak se skáče Honební pohár v Marylandu."

Wofford argumentuje tím, že když koně mohou úspěšně a bez problémů zdolat přibližně 6,5 kilometru dlouhý dostih přes pevné překážky vysoké přes 140 centimetrů v tempu 800 metrů za minutu, pak „není problém rychlost, ale nedostatek rovnováhy". Jim Wofford je jezdec, trenér a sportovní komentátor, velice zběhlý i v historii všestrannosti: „V našem sportu skáčeme stejně vysoké překážky ve stejné rychlosti už tři čtvrtě století a nyní najednou přicházejí rotační pády. Proč? Možná někoho napadne, a co kurz? Ten se jistě změnil! Kurz se skutečně v minulých několika letech změnil a pro většinu je to změna k lepšímu. Design překážek však ale nový není. Pro příklad se stačí podívat na in-outovou kombinaci z Mistrovství světa v roce 1978. Kdo by si myslel, že nebyla technická nebo nevyžadovala pomalé, kontrolované tempo, je na omylu.

A dále, v roce 1948 byla do kurzu olympijského krosu zařazena kombinace ze 120 cm vysokých černých kolmých skoků na vzdálenost 9 metrů. Tato kombinace byla jako předposlední a jezdec musel vědět, zda má raději zpomalit a udělat dva kratší cvalové skoky, nebo zrychlit a udělat jeden dlouhý skok mezi těmito impozantními překážkami. A to na koni, který cválal rychlostí zhruba 30 km/hod. Navíc kurz v roce 1948 obsahoval „schody", široké zhruba 1,5 metru. Překážky 18, 19 a 20 byly tři příkopy, mezi kterými nebyl meziskok. Každý další příkop byl širší než ten předcházející, poslední měřil bezmála dva metry. Ani skoky s úzkým průčelím a skoky náročné na obratnost nejsou ve všestrannosti žádnou novinkou."

Pan Wofford je jedním z těch Američanů, kteří stále lamentují nad ztrátou 'staré' formy všestrannosti, jejíž součástí byla i steeplechase. Stále nepřijali skutečnost, že všestrannost měla být vyškrtnuta z olympijských her v Pekingu v roce 2008 a jen díky nezbytnému a promyšlenému přepracování formy soutěže Waynem Roycroftem zůstala pro budoucí olympiády zachována... ale zpět k Jimovi.

„Když se soutěžilo klasicky, tedy včetně steeplechase, většina jezdců považovala za samozřejmé, že se netrefí do času a podle toho budou upravovat tempo. A navíc, protože nejdříve se jela steeplechase, jejich koně měli možnost udělat chybu na skoku ze živého plotu. To je upozornilo, aby si dávali pozor, dobře krčili nohy a vybičovalo je to k větší pozornosti. Kvůli tomu, že jsme steeplechase z všestrannosti odebrali, teď máme generaci koní a jezdců, kteří nikdy nedostali příležitost udělat v rychlém tempu chybu a poučit se z ní. Když potom udělají chybu v soutěži, je to přímo na pevném skoku a důsledky jsou drastické.

Je dost těžké vyvodit pozitivní poučení z rotačního pádu ve velké rychlosti. A bezesporu rychlost, které nyní jezdci dosahují, je daleko větší, než jakou kdy jezdili jezdci klasičtí. Během klasické éry byla předepsaná rychlost pro druhou část, tedy steeplechase, 690 metrů za minutu. Předepsaná rychlost pro olympijský kros zůstává stejná, 570 m/min. Zkušenější diváci na letošním CIC***/**/* v Galway měřili rychlost jezdců radarem. Někteří závodníci v CCI* dosáhli místy rychlosti vyšší než 800 m/min. To je stejně jako průměrná rychlost ve Velké národní (tj. steeplechase - pozn. překl.) nebo v Honebním poháru v Marylandu.

Jaké to má vysvětlení? Jezdci jezdí rychleji než kdy dřív na trase, která je navržená pro pomalejší a bezpečnější ježdění - proto se zvýšila frekvence a závažnost pádů? Podle mého názoru je odpověď jednoduchá. Čím více jezdce zpomalíte skákáním obtížných kombinací, podobných spíše parkúru, tím rychleji pojedou na trati jinde, aby nebyli penalizováni za čas. Negativním důsledkem potom je, že lehčí překážky potom skáčou ve velmi vysoké rychlosti. Odborníci vlastně takhle vytvořili novou disciplínu - steeplechase přes pevné překážky."

V jádru Woffordovy argumentace ale stojí jeho víra, že zvýšený důraz na drezuru zabíjí u koní iniciativu. „Připadá mi ale, že hlavní důvod těchto nehod není v tom, že by byl špatně navržený kurz nebo že by závodníci byli moc rychlí. Překážky, které mají naši koně překonávat, byly úspěšně překonávány již téměř sto let. A už téměř dvě staletí dostihoví koně úspěšně zvládají vyšší skoky v mnohem větší rychlosti, než jakou po nich žádáme. Příčinou našich problémů není kros, je to drezurní a parkúrová část. Podíváme-li se na to z hlediska historie, kros se v posledních letech nezměnil tolik jako drezura a parkúr."

„Určitě musíme trénovat drezuru, protože drezura je nezbytná pro komunikaci s našimi koňmi. Bez ní bychom je nemohli řídit. V poslední době jsme ale začali po našich koních požadovat shromáždění a já jsem si jistý, že v tom jsme udělali chybu. Naši koně jsou jistě neuvěřitelná zvířata, disponující silou, nad kterou jen zůstáváme v úžasu. Neznamená to ale, že máme právo po nich něco požadovat jen proto, že to dokážou. Pokud tuto logiku dovedeme do extrému, militaristé by pak mohli předvádět drezurní úlohu Grand Prix, přeskákat parkúr na úrovni Grand Prix a ještě odjet nesmírně náročný kros. To je šílené, že? Ale to je trend posledních let zvyšovat požadavky na výkon našich koní. Oni by možná tyhle věci zvládli udělat, ale pořád je otázkou, zda by měli.

Vezměme si například shromáždění. Shromáždění představuje dovednost velmi specializovanou pro drezuru. Když se kůň shromáždí, odevzdá své tělo jezdci a zcela se mu podvolí. Dva z mých olympijských trenérů, Jack Le Goff a Joe Lynch, mi řekli, ať to se shromážděním nepřeháním, protože tím na mně začne být kůň závislý. Jack mi vyprávěl, jak vyhrál Mistrovství Francie ve všestrannosti na klisně, která se jevila velice nadějně. Jack v té době působil v Cadre Noir, takže následující zimu se více zaměřil na drezuru, a uspěl. 'Ale potom ta klisna už nikdy nebyla stejná,' vyprávěl. Myslel tím, že začala v krosu čekat, až jí jezdec řekne, co má dělat. Tento vynikající koňák okamžitě vycítil, co se stalo, a proto potom své jezdce varoval před přílišným shromážděním.

I další drezurní odborníci včetně Reinera Klimkeho uvádějí, že pokud svého koně poctivě a správně shromáždíte, zároveň tím utlumíte jejich iniciativu. Staří drezurní trenéři říkávali, že dobře trénovaný drezurní kůň působí, jako by cviky prováděl sám od sebe. Ale přesto jsou cviky ve skutečnosti výsledkem působení našich pomůcek. Proto mě nedávný návrh, abychom po našich čtyřhvězdičkových koních vyžadovali série přeskoků ve shromážděném cvalu, děsí. Víc shromáždění, méně vlastní iniciativy - méně vlastní iniciativy, více pádů."

Co na to Chris Hector?

Se vší úctou k Woffordovi i jeho mentorovi Jackovi Le Goffovi, se kterým jsem měl tu čest mít několik lekcí, jeho představa o drezuře je opravdu podivná. Zdá se mi, že vůbec netuší, že každý drezurní cvik navazuje na ten předcházející, že každá nově osvojená věc zlepšuje gymnastické schopnosti koně a tím i jeho atletičnost a schopnost sebenesení s lehkostí a rovnováhou. Jackova představa drezury spočívala v provádění série vzájemně nesouvisejících jízdárenských cviků. Stojí za to poznamenat, že už je to hodně, hodně dlouho, co Cadre Noir vychovala nějakého známého drezurního jezdce.

Zdá se mi, že tento strach ze shromáždění vychází ze zjednodušeného pohledu na tzv. výcvikovou škálu. Jak nedávno v našem časopise poznamenal Andrew McLean, nejedná se ve skutečnosti o škálu, představa, že jde o stupnici samostatných kroků, je častým omylem. Není to tak, že jako první dosáhneme uvolnění, pak rytmu, přilnutí, následovaného kmihem a narovnáním a až nakonec ten svatý grál, shromáždění. Je užitečné tímto způsobem přemýšlet o tréninku a je určitě dobrý nápad sestavit tréninkovou lekci podle těchto stupňů, ale ve skutečnosti máme na každé úrovni našeho výcviku zahrnuty VŠECHNY prvky této škály. Abychom koně vůbec dokázali zastavit, musíme ho shromáždit. Pouze na začátku tréninkového procesu (i na začátku každé jezdecké lekce) je víc na předku, protože za sebou nemá ještě tolik shromažďovacích cvičení. Když je budeme opakovat, přenese víc váhy na záď a dokáže i to zastavení provést v lepší rovnováze.

Během výcvikového procesu kůň reaguje na naše pomůcky a jak se dostává do kratšího rámce, pomůcky mohou být lehčí a jemnější, méně koně rozptylují a odvádějí jeho pozornost od překážek. Když se podíváte, jak Michael Jung, mistrovský military jezdec a zároveň drezurní jezdec na Grand Prix úrovni, jede kros, neuvidíte žádné tahání ani škubání, tak běžné u jezdců, kteří 'moc netrénují drezuru, aby nesebrali svým koním iniciativu'. A aniž bych chtěl příliš odsuzovat, pozoroval jsem, jak se někteří tito jezdci snaží jezdit drezuru a ano, skutečně si umím představit, že jejich 'drezurní' trénink pro koně může být stresující záležitostí - ale pouze proto, že nevědí, jak správně přijezdit svého koně.

Nejen drezura jako problém

Jim Wofford ale necílí jen na drezuru, na paškál si bere i to, co vidí jako nový systém trénování parkúrového skákání - systém, kterému přezdívá 'Nesmíš vyhnout':

„Ta samá ztráta iniciativy se objevila i v parkúrovém skákání se současnými změnami ve výšce, šířce a kurzu parkúru. Přesnost a provedení jsou nyní prověřovány jako nikdy dříve. Často opakuji, že 'přesnost' a 'odhadování odskoku' je přeceňovaná představa mnoha jezdců. Není potřeba přesně odhadovat odskok, dokud nezačnete skákat překážky na hranici schopností koně. Pro ty, kdo pochopili pouze první část mého prohlášení, zopakuji ještě jednou tu druhou... důvod, proč většina lidí nepotřebuje přesnost při odskoku, je, že neskáčí dost vysoko.

Kvůli novinkám v parkúru je ale nyní přesnost nezbytná. Možná jsou mezi koňmi ve všestrannosti dva nebo tři koně, kteří nepotřebují být přesní na oxeru, který je vysoký 120 cm a široký 150 cm, ale tito koně jsou velmi výjimeční. Převážná většina military koní takovéto skoky skáče na hranici svých schopností a tady přichází ke slovu mé výše uvedené tvrzení. U nízkých překážek nepotřebujete odhadovat přesný odskok ze stejného důvodu, proč u vysokých potřebujete. Nízké překážky nejsou na hranici schopností koní.

Jakmile jednou dosáhnete hranice schopností svého koně, není jiná možnost, než diktovat koni přesný odskok. Jediný způsob, jak to lze provést, je naučit koně 'čekat', až mu řeknete, kdy a kde má odskočit. To v pomalé rychlosti na parkúru funguje celkem dobře a dobří parkúroví jezdci to dělají pořád. Bohužel naši koně nejsou jen parkúroví."

A znovu Chris

Tohle, opět se vší úctou, je snůška nesmyslů a pokud by se pan Wofford obtěžoval zhlédnout tréninkovou lekci s nejlepším parkúrovým trenérem své země, Georgem Morrisem, rychle by našel trhliny ve své teorii. George při skákání vyžaduje obojí - maximální poslušnost na jezdcovy pomůcky (jinými slovy přiježděnost) a zároveň maximální iniciativu na straně koně. Vůbec nevidí rozpor mezi dlouhou drezurní průpravou svých žáků a pak stavěním parkúru tak, aby rozvíjel iniciativu koně.

Jak nedávno řekl, „systém, kterým trénuji, učí koně nás nést a přemýšlet pro nás. Lidé se mě ptávají, proč učím koně série přeskoků. Přece proto, abych je měl dobře na sedu a na holeni." Takže trochu drezury a potom série skoků, na kterých bude kůň rozvíjet svou iniciativu. Žádný rozpor. Nechápejte mě prosím špatně. Jim Wofford už zapomněl o všestrannosti víc, než kdy já budu vědět, a neupírám mu, že pronesl spoustu skvělých myšlenek, které stojí za to si přečíst, strávit a prodiskutovat.

Podívejme se na Woffordovy závěry:
„Podle mě je to jasné. Máme sport, který byl navržený lidmi pro lidi, spíš než lidmi pro koně. Kvůli tomu jsme donutili jezdce, aby překročili hranici mezi disciplínou a dominancí. Je to smutné, ale všechny změny, kterými náš sport nedávno prošel, nedokázaly splnit to, co se od nich očekávalo. Nevidím cestu zpět ke klasice, protože FEI se sice často mýlí, ale nikdy nepochybuje, a FEI je tím, kdo udává pravidla. Navíc je naše současná byrokracie hluboce a emocionálně konzervativní a udělat takovou změnu v jejich myšlenkovém nastavení by bylo příliš. Přál bych si, aby legendární military koně, jako Charisma nebo Kilkenny měli hlasovací právo na těchto schůzích a mohli říct, 'Opravdu jste přemýšleli o tom, co po nás žádáte?'.

Takže co máme dělat, když jsme lapeni mezi láskou k tomuto sportu a k našim koním? Mám několik návrhů:

Především, ani neuvažujte o závodění, dokud na to nemáte dostatečné schopnosti. Děláte tento sport proto, že si ceníte partnerství, které sport vytváří mezi vámi a vaším koněm. Pracujte na svých schopnostech a vypusťte závodní ambice. Bert de Némethy řekl: 'Dobrý pocit po dojetí je lepší než stužka.' Toto tvrzení platí dnes stejně jako tehdy před půl stoletím.

Nezapomeňte do tréninku zahrnout pravidelná cvičení rozvíjející vlastní iniciativu a sebenesení koní. Pokud nejste schopní zakončit drezurní lekci klidnou prací na dlouhé otěži, nejezdíte koně v sebenesení. Pravidelně trénujte skokovou gymnastiku na dlouhé nebo volné otěži a připomínejte svému koni, že potřebuje, řečeno krásnými slovy Erika Smileyho, 'vzít překážku za svou'. Překonávejte malé příkopy a výskoky na volných otěžích a vyhledávejte prudké stráně a kopce, kde koni připomenete, jak si má hledat rovnováhu bez vašeho diktování. Podporujte jeho nezávislost na vás tak, aby chápal svou práci a vy jste jen ukazovali cestu. Řekněte svému koni, co po něm chcete a pak mu dovolte to dělat.

Tady mám trochu černé svědomí a omlouvám se. Kvůli zvýšenému důrazu na drezuru a parkúr v poslední době jsem přestal lidem říkat, že mají hledat koně s "pohledem orla". Koně, kteří jsou v současné době úspěšní na závodech, jsou vynikající v pohybu a zároveň silní a opatrní skokani. Ale najít takového, který má tyto schopnosti a navíc ještě "pohled orla", je skoro nemožné. Proto když budeme dělat kompromisy, pak raději uberme v pohybu, ne v jeho povaze. Vidím nyní víc než dříve důležitost povahových kvalit koní. Určitě potřebujeme koně, kteří se výborně hýbou a silně odrážejí, ale především potřebujeme partnera, nikoli otroka. Potřebujeme koně, kteří jsou vrcholně odvážní, samostatní a obratní.

Takového koně najděte a važte si ho. Naučte ho, že mu svěřujete svůj život. Naučte ho, co od něj potřebujete, a pak, když vykonává svou práci, kterou jste ho trpělivě naučili, jen klidně seďte. On vás nezklame. Jak říká Jackson Browne, 'tak jsou životy v rovnováze'."

Má pravdu, tak je v rovnováze lidský a koňský život a i když nesouhlasím s rozborem Jima Wofforda, problém, který otevřel, je zásadní - proto pokud to s všestranností myslíte vážně, doporučuji si přečíst celý jeho článek na: www.equisearch.com