Kdo by netoužil po stínu stromů u koní? Kdo by nepřál svému stádečku celý les! A jistě i koně samotní by oživení prostor vyšším dřevinatým porostem uvítali. Jenže jak na to, aby nám stromy a keře vydržely, aby je koně neohlodali jako bobří čeládka? Mnozí se ptají, proč to vlastně dělají, proč ničí porost tím více, čím méně k tomu mají příležitostí? Potřebují si brousit zuby nebo ukrátit čas? Nemohou přece jít po kůře a dřevu z potravních důvodů, vždyť mají seno non-stop k dispozici! A tak, zatímco kroutíme hlavami a šroubujeme na dřevěné hrany přístřechů kovové protiokusové lišty, ohrazujeme stromy ohradníky a natíráme vše dřevěné protiokusovou pastou, se koně zoufale rozhlíží po nových a nových dřevěných prvcích k okusu. PROČ?

Odpověď hledal například Ústav pro ekologické zemědělství v Německu. Cílem studie bylo zjistit, jak volně žijící býložravá zvířata, která nejsou uměle dotována vitamino-minerálním premixem, pokrývají svou potřebu mikronutrientů. Tým biologů a botaniků zjišťoval obsahy minerálů a stopových prvků v křovinách i stromech a došel k jednoznačným závěrům: mladé pupeny, listy, kůra stromů a výmladky dřevin v kombinaci se senem a pastvou dokážou zajistit veškeré minerální potřeby býložravců, pokud je k dispozici mozaika potřebných druhů. Odtud tedy vítr fouká!

A co to vlastně pro nás, jako držitele koní, znamená? Že musíme koně nechat ožírat přístřešky? Že se okousaným kmenům stromů nedá (a nemá) bránit? Že je nutné přijmout fakt, že koně jsou prostě a jasně ničitelé a nechat jejich působení volný průchod, aby byli zdraví? Rozhodně ne! Pohled na zahradu, kde se ještě nedávno staré hrušně pyšnily letitou zvrásněnou kresbou kmene, ovšem po nastěhování koní má každý strom vyhlodané podivné obrazce, zářící do daleka, je tristní. Také má, uznejte, nejen ke kráse, ale i ke zdraví dřevin na míle daleko! A protože nás koňáky jistě nezajímají jen koně samotní, ale i příroda, které jsou součástí, snažíme se vší silou pospojovat těžká zvířata, ohrožující na malých plochách veškerý porost, s rostlinstvem do jednoho celku. Tak, aby výsledný biotop fungoval...

Zdraví stromů nám tedy musí ležet na srdci stejně jako zdraví koní. Rozhlédněte se kolem sebe, přátelé. Vidíte zeleno a bujno, nebo hnědo, šedivo, prašno? Máte zničené všechny plochy, kde se koně pohybují? Nebo jste dokázali udržet alespoň některá prostranství pestrá, s živou a vzkvétající přírodou? Je neskutečně smutné, když tam, kam dědoušek s láskou a pečlivostí vysazoval ovocné stromy, vnuk jen a pouze vypouští koně – a pro nadšení z nich zapomíná brát na sad ohledy... Teskno musí být starousedlíkům, když místu, kde lípy lákávaly hmyz a ptáky, kralují pouze smutné pahýly vykácených velikánů, protože noví majitelé měli strach, aby včely neobtěžovaly jejich hýčkané koně... Jinde sice lidé nekácí, ale jsou ke stromům nechtěně necitelní, a tak jim břízy dávají pomalu sbohem – ač dlouho obětavě poskytovaly drahocenné metry stínu, dnes prosvítá jejich usychajícími větvemi více a více slunce. Při bližším pohledu každý laik pozná, že z podpovrchového systému kořenů koně „odchodili“ všechnu zeminu a kopyty poškodili cennou kořenovou spleť do té míry, že břízky pomaličku hynou...

Pokud nechceme smutné obrázky umírajících stromů vídat na našich vlastních výbězích a pastvinách, je potřeba mít:

• veliké plochy s dostatečným množstvím stromů a keřů + malými počty zvířat, nebo
• plochy sice malé, ale chytře pořešené (s ohledem na zachování porostu)

Paradoxně na druhou/malou (ale pořešenou) variantu můžeme „naskladnit“ více koní než na variantu první/velkou (má-li platit, že koně porost neohrozí nad míru, která je schopna regenerace). Takže ještě jednou: kdo nemá velké rozlohy s málo koňmi, musí cílit na prevenci. Na prioritní ochranu dřevin i s jejich kořenovým systémem. Což se mnohým zdá být nadmíru složité a finančně nákladné. A tak bohužel často upouští od záměru poskytovat stín pomocí vyšších dřevin ještě dříve, než vůbec vyzkoušeli, zda by systém nějakým způsobem nemohl pospolitě fungovat. Raději pořídí střechy pro koně v podobě přístřešků (plné stěny + vchody + střecha) a pergol (čtyři „nohy“ + střecha), bez kousku zeleně okolo. Jenže i nosnou část konstrukce, pokud ji lidé pravidelně neošetřují vhodným nátěrem, čtyřnozí dobráčci velmi rychle ohlodají taktéž, úplně stejně, jako živý strom. Co s tím?

Prevence ochrany dřevěných staveb a stromů:

• nátěry a postřiky zdravotně nezávadnými látkami, majícími za úkol odradit zvířata od okusu
• obalování trámů a kmenů pletivem, textilií, kovovými lištami, PVC specializovanými obaly a podobnými, zdraví neškodnými (!), materiály
• cílené předkládání dřeva na okus

                                             

                               

Nad důvody, proč je hospodářskými zvířaty konzumován a ničen stromový porost, se zamýšleli dávno před novodobými výzkumníky již naši prapředci. Dokud nebyla pastva v lesích zakázána lesním zákonem Marie Terezie v 18. století, bývala hojně a běžně využívána (a to zdaleka nejen z důvodů nedostatku krmiva pro hospodářská zvířata). Předkové sice neměli k dispozici žádné terénní výzkumné vybavení ani moderní laboratoře, přesto měli jasno. Empirickým pozorováním došli k praxi, která stavěla alespoň na zimní pastvě mezi křovinatým porostem (někde celoroční). Úplně nejlepší zimní pastviny se nacházely přímo v lesích. To je důvod, proč byla v minulosti zvířata do lesů vyháněna – aby si zde hledala zpestření k běžnému jídelníčku. Naši předci byli skvělí pozorovatelé, takže si nemohli nevšimnout, že se při kombinované pastvě (louka + les) výrazně zlepšuje kvalita mléka.

Již v padesátých letech minulého století bylo zjištěno, že množství vápníku, draslíku a fosforu ve stromové kůře je srovnatelné s množstvím přijatým v trávě nebo v seně, zato poměr stopových prvků v kůře je mnohem vyšší. Kůra je tudíž významným zdrojem živin a minerálů, také poskytuje cenné kombinace účinných fytochemikálií, které pomáhají zvěři v zimě s laděním trávení a konzistencí stolice, v létě v boji s letní obezitou a s vyrovnáváním hladin cukru v krvi.

Fytochemikálie jsou biologicky aktivní substance, které nejrůznějšími mechanismy chrání rostlinu. Mnohé mají prokazatelně léčivé účinky i na zdraví zvířat a lidí. Lidová medicína využívala dlouhá staletí těchto rostlinných sloučenin k prevenci i k léčbě. Fytolátky mj. dokážou neutralizovat volné radikály. Jejich obsah v rostlinách se pouze odhaduje, ale pro představu: v jediném kusu ovoce mohou být desítky až stovky různých fytochemikálií, které se navzájem podporují a potencují ve svých účincích. Jejich komplexní příjem (tedy příjem nikoli v potravních doplňcích, ale z přírodních přirozeně se vyskytujících zdrojů) je nejprospěšnější.

Nenechme se mýlit zvyklostmi – ač je podávání sena po částech v průběhu celého dne nebo zakládání do krmelců k non-stop příjmu již velmi zažitou praxí, neznamená to, že v krmné dávce koní není prostor pro další objemové složky, jako jsou větve, byliny, listí a stařina trav. Ukazuje se, že i tato složka krmné dávky může našim miláčkům především v zimě citelně chybět.

Zajímavost: Domorodé kmeny po celém světě využívaly kůru stromů nejen jako léčivo, ale i cenný zdroj potravy. Po první světové válce se pšeničná a žitná mouka nastavovala mletou březovou i borovou kůrou. Kůrový chléb byl v severských státech celkem běžnou potravou nejen v době hladomorů. V kůře jsou důležité nutriční látky (vláknina, magnezium, zinek, železo,…), brzká jarní sklizeň zaručuje jejich nejvyšší obsahy.

Volně žijící stáda vždy potřebovala pupeny, listy, větvičky a kůru jako součást jídelníčku. Mnoho dřevin a stromů je vhodných coby celoročně dostupný doplněk jídelníčku i u našich domestikovaných koní. Zůstává pouze otázka: v jakém množství? A jsme u jádra pudla, milí čtenáři. Množství je totiž přesně to, co velmi tenkou červenou nitkou odděluje u rostlinných substancí zdravotní prospěch od zdravotního poškození.

Koně chovaní celoročně venku na velkých plochách, s přístupem nejen na trávu, ale i k bylinám a keřovému + stromovému patru, mají ve velké většině zachovány instinkty právě pro onu hranici. Mnoho stromů a bylin je totiž léčivých pouze v malých dávkách, při překročení nehrozí jen nevolnosti, ale často i otrava – tedy život ohrožující stav. Báby kořenářky experimentovaly s přírodními léčivy v prvé řadě samy na sobě a na svých zvířatech – pravidlo u neznámých rostlin po generace znělo: zkoušet zásadně jednu novou bylinu v dostatečném časovém odstupu a v minimální zkušební dávce!

Lze předpokládat, že přírodně žijící koně dokážou nevědomky ctít přesně tuto starobylou železnou zákonitost. Navíc velká většina jedovatých rostlin má v čerstvém stavu do chuťové atraktivity daleko, takže pro koně není těžké odolat. Problém tak často bývá nikoli s prudkými toxiny, které stáda opravdu ve velké většině případů vyselektují bez závažnější ochutnávky, ale v rostlinách „pouze“ problematických. Tedy chutných, kde malá dávka prospívá, větší neškodí, ale velká může způsobit zdravotní komplikace. Při konzumaci takového porostu už koně potřebují spolu s rozlišovacími potravními instinkty i nutné předávání zkušeností napříč stádem směrem od nejstarších a nejzkušenějších zvířat k těm nejmladším (naprosto zásadní pro učení jsou samozřejmě hned na startu do života pro malá hříbata jejich matky). Venkovním koním žijícím celoročně na pestrých rozlohách evidentně kooperace instinktů a naučeného výběru ve velké většině uspokojivě funguje. Jenže co koně z malých, na druhový porost nepestrých ploch?

• Oslovení terénní koňoveterináři v okolí Brna nejčastěji řeší přežrání koní švestkami, následně jablky. Častěji jsou prý voláni ke starším koním. Ve většině případů si zkušený vet poradí v terénu, zbytek se dostává na brněnskou kliniku. Dle vyjádření tamních specialistů jsou to nejčastěji nižší věkové kategorie koní (hříbata). Ročně jde o necelou desítku závažných zažívacích problémů, končících i na operačním sále. Situaci v terénu (tedy případy, kdy zasahovali terénní veterináři) škola nemapuje, přehled mají až o pacientech, kteří přijedou k nim na VFU Brno.

Instinktivní chování je nejsložitější z vrozených chování. Jedná se o komplex chování, z něhož je sice podstatná část vrozená, ale další část je již během života jedince s různou intenzitou modifikovaná.

Hluboce zakódované přírodní cítění bohužel často není vlastní koním ze stájí a z ploch bez porostu, nebo jen s mizivou skladbou rostlinných druhů. Tato zvířata často již několik generací nemohou používat ani rozvíjet instinktivní vyhledávací a vyhodnocovací pastevní schopnosti, příznačné pro býložravce – tento úžasný přírodní dar tak u mnoha současných koní krní a zaniká. Zatím není jasné, do jaké míry je v jediné generaci obnovitelný...

Moderním koním dnes často schází i zdravé potravní cítění a odhad pro bezpečnou míru příjmu jednotlivých trav, bylin a dřevin. Spolu s nudou jde o často smrtící faktor, zodpovídající otázku, proč tolik chovatelů hlásí zdravotní komplikace po nadměrné konzumaci za normálních okolností neškodných krmiv (např. popadaného ovoce).

Máme si tedy více všímat rostlin dostupných v našem okolí a zařazovat je do jídelníčku koní? Zamysleme se – všude na světě lidé odjakživa vyhrabávali, ochutnávali, sušili, drtili, žvýkali, třeli a vařili (dle kronik a starých herbářů) nejrůznější části rostlin ze svého okolí. Pracně sesbírané léčitelské i kulinářské znalosti, získané často za cenu života bylinářova, se předávaly z generace na generaci a rod se pečlivě staral, aby neupadly v zapomnění. (Ještě jednou – na podobném principu velice pravděpodobně fungují i stáda býložravců.)

Civilizace Starého a Nového světa zůstaly téměř zcela izolovány až do objevu Ameriky v 15. století – a přesto se v Evropě i na obou amerických kontinentech používaly k léčení tytéž rostlinné druhy! Pro příklad si můžeme uvést:

• Andělika a lékořice: obyvatelé Asie, Evropy i původní obyvatelé Ameriky – ti všichni je používali na totéž: k léčbě onemocnění cest dýchacích.
• Chmel a různé druhy máty: ve všech civilizacích byly používány k podpoře trávení.
• Maliny, borůvky: na celém světě se používají proti průjmu.
• Medvědice lékařská: v Asii, Evropě i u původních obyvatel Ameriky byla známá jako močopudný lék proti vodnatelnosti.
• Vrba bílá: všechny školy přírodního léčitelství využívaly její kůru k léčení bolesti a zánětů.    

Castleman, Michael  – Velká kniha léčivých rostlin (Praha : Columbus, 2004)

Koním, kteří jsou často od narození drženi pouze na člověkem vysévaných travních směsích, chybí na pastvinách pestrá škála trav a bylin, přes zimu tolik důležitá travní stařina, celoročně potom keře a stromy – na výběr nemají v mnoha případech doslova nic. Monotónní krmná dávka se skládá pouze z druhově chudé pastvy a sena (občas i jednodruhového). Mnoho majitelů a ustajovatelů nemá ani tušení, co jim dodavatel v senném balíku vlastně přivezl, co přesně podávají a zda krmí travinami čistě kulturními, nebo i bohatou škálou ceněného bylinného spektra. Neochuzujeme tak pouze chuťové pohárky našich koní, ale i jejich zdraví. Chybí jim mnoho minerálních a vitálních látek přírodního původu, které naše hospodářské pastviny seté na vysoký výnos z důvodu svého složení prostě poskytnout ani v sebepříznivější rok nemohou. Často jsou tito koně krmeni převážně měkkostébelnatým senem, takže jejich zuby postrádají nutnou péči, na kterou příroda spoléhala zařazením tvrdých krmiv (větve, kůra, zdřevnatělé stvoly) do jídelníčku divokých koní.

Jak tedy našim koním domácím, zhýčkaným tu méně, tu více, navíc chovaným na malých a nepestrých plochách, můžeme nedostatky fytolátek vykompenzovat? Například pravidelným předkládáním větví nejedovatých stromů na výběhy.

Větve k okusu

Výživné hodnoty jakýchkoli rostlinných krmiv závisí vždy na obsahu živin na stanovišti a na klimatu během vegetačního období. Také si musíme uvědomit, že absolutní obsah živin v krmivu není a nebude nikdy plně využitelný. Proto je tak těžké doporučit krmnou dávku pro tak nevypočitatelnou složku potravy, jako je dřevní listnatá hmota – obsahy látek jsou nejen různé u jednotlivých porostů napříč jedním rokem, ale liší se i v každý jednotlivý rok plus navíc stanoviště od stanoviště a exemplář od exempláře. A jelikož koně ani v jednom stádě v jediné ohradě nemají stejnou schopnost vytěžit a zužitkovat z předkládané stravy jednotné spektrum živin, musíme, pokud začneme neuvyklým koním předkládat větve k okusu, chtěj nechtěj spoléhat i na jejich vrozené cítění pro „dobrou míru“. Proto vždy začínáme neproblematickými druhy a malým množstvím.

Teprve po období návyku a zapojení svých vlastních (lidských) pozorovacích schopností, po ujištění se, že koňské prvotní nadšení ochladlo a zvířata nestojí nad větvemi stále, se můžeme začít porozhlížet i po dalších vhodných druzích, které již ale mohou mít jistá omezení... /Složité? Kdepak! Předhoďte koním napoprvé jabloňovou či hrušňovou větev a zbytek nechte na nich. Vždyť nevyužít nabídku přírody, obzvláště máme-li k dispozici zahradu, sad a lesy, to by byl hřích, uznejte! A než nám vyrostou námi vysázené remízky mezi ohradami, biopásy napříč pastvinami, z obou stran obsázené koridory a treky, budeme holt do té doby běhat po okolí a shánět našim miláčkům větve k okusu sami./

Cílem každého majitele koní + pozemků by měla být kombinace výživové a ochranné funkce dřevin. Což předpokládá nejen znalosti mnoha oblastí souvisejících s držením koní, ale i nutné povědomí (a cit?) pro sadařství, zahradnictví a krajinotvorbu. Takže studujte, milí koňáci – a to nejen koně samotné! A nestyďte se radit s odborníky...

A ještě malá poznámka pro ty, kdo vnímají stromy kolem sebe a kolem svých zvířat i jako silné dárce energie a vitality: Pouze zdravý a neporaněný strom je schopen zásobit životodárnou pozitivní energií své okolí. Strom nemocný/poškozený naopak může z okolí energii odsávat. Myslete na to, až budete koně vypouštět na nové prostory, na kterých do té doby stromy prosperovaly – chraňte je před svými zvířaty právě pro užitek, který koním (a všemu živému) přináší...

V příštím dílu si povíme více ke konkrétním dřevinám.