Jak má vypadat dobrý skokový sed?
Musí být hlavně vyvážený, jezdec musí být v rovnováze, nesmí se klátit, ani nikam přepadávat. Proto kladu důraz na to, aby se dobře naučili jezdit v lehkém sedu ještě dřív, než začnou skákat. Lehký sed není jen stoupnout si do třmenů - i v něm můžeš být před těžištěm nebo za těžištěm a musíš najít ten správný bod, kdy koni nepřekážíš a nepadáš mu na krk ani do zad. Když tenhle bod najdeš, najednou zjistíš, že je to pohodlné. Zatímco všechny ostatní polohy tě zatěžují, buď padáš dozadu, nebo na krk a musíš pořád hledat rovnováhu a zapínat svaly ke stabilizaci.

Někteří lidé dělají tu chybu, že se zvednou ve třmenech jen tak, že se vytáhnou nahoru a narovnají. To je špatně, protože tak nemůžou mít rovnováhu. Pak mají těžiště příliš vysoko. Je to i o správné pozici nohou, pokud nohy ujedou dozadu, rovnováha se naruší, člověka to hází dopředu.

Lehký sed:

V lehkém sedu je těžiště jezdce vždy nad těžištěm koně, jezdec jde tedy s jeho pohybem. K dobrému uzavření kolen vždy patří, že jezdec sedí s hluboko prošlápnutou patou, s palcem přitlačeným na vnitřní okraj třmenu, s vnějším chodidlem mírně vytlačeným ven, takže ze strany vidíme podrážku boty... Špičky mají být poněkud od koně, čímž se lýtko dostane blíž ke koni, holeň také musí při skoku ležet pevně tak, aby holeň a ostruhy mohly být použity rychle a jistě. To je protikladem toho, co se učí u drezurního sedu. Kdybychom to použili také ve skokovém sedu, noha při skoku sklouzne dozadu, protože lýtko není dostatečně uzavřeno...
Ruka v lehkém sedu nesmí být nikdy položena nebo přiložena na stranu krku. Má být nízká a volná a přitom má vždy udržovat lehké spojení s hubou koně. Huba koně a loket jezdce má tvořit přímku i při skoku...
Hlava má být vždy vzpřímená a pohled upřený na příští překážku. Skloní-li jezdec hlavu, shrbí záda, která by naopak měla zůstat lehce prohnutá.
<A. Paalman: Skokové ježdění>

Jsou nějaké cviky na zlepšení rovnováhy? Klidně se vraťme zpět na lonž.:-)
To se musíme vrátit, protože než lidé začnou skákat, rovnováhu už musejí mít zažitou. My, když jsme začínali, učili jsme se dělat z koně dolů kotouly. Kdybych se o „svoje" dětičky nebála, dělají to taky, ale bojím se.:-) Výborné cvičení je točení se na koni, tzv. „mlýn" na hřbetě z normální polohy přesednout na stranu, pak čelem vzad a zase zpátky. Při tom všem se rozvíjí rovnováha. A potom pravidelné ježdění v lehkém sedu - nejen rovné linie, ale třeba i vlnovky a překračování kavalet.

Jakým způsobem učíš jezdce sedět nad skokem? Učíš to, nebo to po osvojení přijde samo?
V 99 % případů to přijde samo. Já jim koriguji nohu a ruku. Chci, aby šli s pohybem, a lpím na tom, aby šli rukou dopředu. Nechci ale, aby otěže zahazovali, což se dost dělalo za naší éry. Tohle jsou tak nízké skoky, že teoreticky by se nad nimi nemuselo vůbec povolovat. Ale lidé, kteří se učí, by to dělat měli alespoň o pěst dopředu.

Jaké jsou nejčastější chyby?
Největší nešvar je zahodit otěže před skokem. Jezdec ví, že je potřeba koni povolit, ale namísto toho, aby to udělal ve skoku, zahodí otěže dříve. To je hodně časté právě u jezdců, kteří se maximálně snaží koni vyhovět. Bojí se, aby ho nějak neomezili nebo mu neublížili. Neuvědomují si, že zahození otěží ještě před skokem je pro koně horší, než když mu tam jednou zůstanou viset. Kůň ztratí rovnováhu, padne na předek a je problém. Nebo se to stává, když to koni nevychází. Jezdec potom zahodí otěž a čeká, že se z toho kůň nějak dostane sám. Bohužel si ale přitom neuvědomuje, že když mu zahodí otěže, naprosto ztratí kontrolu a v drtivé většině případů to kůň řeší tak, že odskočí z té vzdálenosti, ve které zrovna je. A z toho potom mohou pramenit nebezpečné situace, zejména pokud se jedná o šířkový skok. Podobně koni změní těžiště, pokud při nájezdu nepočkáš, až se kůň začne zvedat, ale předkloníš se předčasně. Tím ho také spolehlivě vyvedeš z rovnováhy při odskoku a udělá pak chybu předníma nohama. Tohle se někdy stává i zkušenějším jezdcům, pokud jsou nervózní, třeba najíždějí obtížnější skok, než jsou zvyklí.

Nebo zahazování otěží sice ve správnou chvíli, ale zahazování moc. Otěž by se nad skokem neměla prověsit, ale ani víc napnout, přilnutí by mělo zůstat stálé. Je samozřejmě lepší povolit o kousek víc, než aby kůň narazil, ale zahodit otěž by se neměla. Většinou stačí posunout o pěst dopředu. Ale po linii krku - ruka by nikdy neměla jít za uši, ale ani dolů. Z toho jsou potom chyby zadníma nohama - protože to jsou chyby z ruky. Pokud tedy jezdec nespadne do sedla předčasně, potom samozřejmě koni zatíží hřbet a také udělá chybu.

Pak příliš mnoho pohybu nad skokem, jezdec se příliš předklání. To také koně ruší a může vést k chybě. Neestetická jsou „křidýlka", tedy lokty od těla. Pohled dolů pod koně ve skoku je jedna z nejčastějších chyb. Jezdec nad skokem se musí dívat dopředu. Pokud se dívá pod sebe, v tu chvíli zkulatí ramena, což změní i těžiště a vůbec se nedívá, kam jede. Takže já svým svěřencům dělám třeba tu lumpárnu, že někoho postavím za skok a ukazuje prsty - jezdec musí hlásit, kolik prstů ukazuje. Pokud nikoho nemám, dobře funguje i ve správném okamžiku „podívej se támhle na tu větev." Tohle jsou asi největší nešvary. Potom jsou další v pozici nohou, třeba našlapování do třmenu na malíčky. Pokud tohle jezdec udělá, tak nemůže mít přiložená kolena a holeně, má nohu otevřenou.

Další nešvar je skákání jak říkám „na tučňáka".:-) Neumím to asi přesně popsat, ale to je jezdec, který i nad skokem vypadá, jako by spolkl pravítko. Ví, že má jít tělem dopředu, ale namísto, aby se snížil, skrčil, zvedne se, napne nohy, vytáhne paty a vytáhne se s rovnými zády dopředu a nahoru. Přitom se předkloní a má pocit, že jde s pohybem. Jenže namísto skrčení se zvedne v nohách. Klasický tučňák.:-) Ten se docela snadno odnaučuje - skákáním bez třmenů. Protože k tomu, aby člověk skočil „na tučňáka" se musí vzepřít ve třmenech a naopak se nedrží koleny. Když mu vezmu třmeny, tak to neudělá. Když se nemáš o co opřít a vytáhnout, tak se zkrátka nevytáhneš. Pak je taky často k vidění tahání pat nahoru. Nemám to ráda, ale je pravda, že i někteří naši výborní jezdci mají vytažené paty.

Dá se se zlozvyky něco dělat?
Opravovat, opravovat, opravovat. A vyjezdit si to. To nejde uspěchat ani jinak změnit, je to jen otázka trpělivosti a neustálého dohledu a opravování. Tisíc malých skůčků, jiná šance není. Pravda, vyhrožuji, třeba v případě „křidýlek" se skákáním s bičem v podpaží, ale nikdy jsem to neudělala. Ale mám oblíbené malé PET lahve mezi tělo a paži.:-) S nimi můžeš posunout ruku dopředu, ale nemůžeš dát ruce od těla, jinak lahev vypadne. Ale to jsou extrémy pro lidi, kteří nereagují a nedají si říct.

Pro zlepšení sedu nechávám jezdce skákat křížky bez třmenů - a to mě nemají rádi.:-) Ale chytnou se nad skokem koleny, což je potřeba. Děláme to z bezpečnostních důvodů jen v hale. Je dobré to umět a nenechat se zaskočit, na parkuru se ti může stát, že ti třmen vypadne. Můj syn nedávno odskákal s velmi problematickou klisnou polovinu L** parkuru bez třmenů. A kobyla, která jinak není zrovna jednoduchá, skákala moc dobře, protože měl nohy u koně.:-) Ale je třeba to umět, naučit se to doma a ne až na parkuru, to je pozdě. Je potřeba mít na paměti, že je to náročné a nepřehánět to. A pochopitelně k tomu nemůžu nutit jezdce, který se bojí nebo nechce. Ten by jen ztuhl. Takže skákání bez třmenů dávám spíš jako perličku na závěr.

Dá se zlozvykům předejít?
Jistě. Hlavní příčinou jsou špatně naučené základy. Lidé někde jezdí bez dohledu, nebo jedna holčička trénuje jinou holčičku a zafixují si mnoho chyb. To je ale tak velký nešvar, že by si zasloužil samostatný článek. Musím říct, že mě to velmi pobuřuje. Někdy je s podivem, vzhledem ke stylu jízdy, že se dotyčný na koni udrží. Odnaučování je potom nejtěžší, musíš rozbít zvyky, které měl třeba několik let, to je opravdové lámání, protože člověka nutíš k něčemu, co pro něj není přirozené a bereš mu něco, nač je zvyklý a co mu funguje. Protože pro něj je třeba přirozené mít nohy při ježdění jako Chaplin.

Když se snažíš naučit nebo opravit sed, děláš to raději na řadách nebo jednotlivých skocích?
Na řadách. Tam je jednak víc skoků za sebou a za druhé jezdci mají čas se soustředit na sebe a nemusejí řešit vedení koně. Většinou, když je nechám jet řadu několikrát za sebou, vidím, že je to lepší a lepší.

Příště se budeme věnovat tomu, co má jezdec dělat v jednotlivých fázích skoku a problémovým situacím, ke kterým při skákání může dojít.