Vím, že to do našeho seriálu tak úplně nepatří, protože začínající jezdec by měl mít pokud možno spolehlivého koně, ale přesto bych ráda tento díl věnovala jednomu z nejčastějších problémů - odmítání poslušnosti. Jaké jsou příčiny toho, že u nás tolik koní nechce skákat?

Příčin je víc a na více frontách, ale v první řadě je potřeba rozlišit, zda se jedná o špatný nájezd (protože opět platí pravidlo „jaký nájezd, takový skok") nebo o pokaženého koně. Právě u koní, kteří jsou nějakým způsobem zrazení, je potom vliv jezdce často zásadní.

Kůň se zradí proto, že si skákání spojí s nějakým nepříjemným zážitkem, který ho v životě potkal. Buď se mohl při skákání zranit, třeba spadnout do skoku, nebo mu někdy v minulosti bylo naloženo víc, než dokázal zvládnout (fyzicky nebo psychicky), nebo dostal „nakládačku". Zejména se to stává u mladých, nadaných koní. Oni jsou ochotní spolupracovat, snaží se, ale nejsou osvalení a připravení na větší výkony. Tam je nesmírně důležité, aby trenér věděl, kdy zastavit. U netalentovaných koní se to zpravidla nestane, protože jim trvá vše dlouho, ale když má zvíře talent, svádí to k překračování jeho fyzických možností. A pokud je po takovém tréninku kůň celý bolavý, samozřejmě si to s prací spojí a odrazí se to na jeho ochotě spolupracovat. Nebo udělá chybu, protože ještě nemá, nemůže mít skákání pořádně zažité a uhodí se. A takovéhle zážitky se potom jako kostičky skládají dohromady a vznikají kyselí a neochotní koně.

Jiným případem jsou koně, kteří mají od přírody přehnaně velký respekt z překážek. To jsou ti, kteří tak zvaně skáčou nad stojany. Postavíte mu malý skok a on skočí s půlmetrovou rezervou. Lidem se to zpravidla líbí, mají pocit, že to je známka, že je kůň výborný skokan, ale je to spíš známkou opatrnosti a velkého respektu. Pokud někdo v mylné představě, že kůň je příliš talentovaný a je zbytečné mu stavět malé skoky, překážky zvedne, nic se nezmění. Předtím kůň na osmdesáticentimetrových skocích skákal výšku 120 cm, po zvednutí na 120 skáče třeba 160. Protože má samozřejmě strach pořád stejný. Tím se netrénovaný kůň velmi rychle unaví a namůže. I takového koně lze klidným, postupným výcvikem naučit, že není třeba se tolik bát, mít až tak velké rezervy a odhadovat výšku, ale trvá to delší dobu. Není možné se spokojit s tím, že kůň skáče vysoko a „naložit" mu. U těchto koní naopak musí být výcvik velmi pozvolný a opatrný, protože bývají přecitlivělí a stačí, aby se jednou uhodili a mají z toho trauma. Je pak těžké znovu jim vrátit důvěru.

Spěchej pomalu, žádej málo a dostaneš hodně

Pokud chci vychovat ochotného a spolehlivého skokana, nesmím spěchat s první fází. Nesmí chybět etapa, kdy je pro koně skákání snadné, baví ho a nemusí se přitom namáhat. Právě na malých skocích si kůň trénuje odhad a buduje sebevědomí. Výcvik koně není lineární, ale stupňovitý a to je velmi důležité. Pokud zvládne jednu věc, neznamená to, že můžu hned pokročit k další, náročnější. Naopak musím chvíli zůstat na dosaženém stupni, než budu požadovat více. Přidám, zastavím a koně na dané obtížnosti nechám ustát. A pak zase přidám... Také neznamená, že když mladého koně naučím skákat ve volnosti, že můžu rovnou přejít na vážnější skákání pod sedlem. Naopak. Je důležité, aby se v prvních lekcích skákání pod sedlem po koni pokud možno moc nechtělo, s váhou jezdce je to pro koně nové a těžší. Takže skočit pár malých skoků a hlavně pochválit, aby měl dobrý pocit. Jezdec v těchto začátcích na koni pouze sedí a neruší ho. Musí mít vyvážený sed, nesmí mu nijak vadit, překážet nebo dokonce ubližovat - škubnutím v hubě, bouchnutím do zad. Proto je důležité, aby na remonty sedali opravdu pouze zkušení jezdci.

Když se podíváte do dobré profesionální stáje, měli byste vidět mladé koně, vychované, zaskákané ve volnosti, kteří pracují pod sedlem zhruba tak, že dvakrát týdně se projdou venku, v klidu oklušou a ocválají a pak jdou na chvíli na jízdárnu, párkrát si skočí malé skoky, které znají, pochválí se a jdou domů. Jezdec jen klidně sedí a oni si zažijí tu rutinu, že se nic neděje, že je to normální a že skákání je nenáročné a docela príma. Tahle etapa by se zkrátka překračovat neměla.

Další, co považuji za důležité pro spolehlivost skokového koně, je seznamovat ho postupně s různými profily, i s plachtou a vodou. Osobně si myslím, že je nutné skákat profily i doma a překvapuje mě, že ve spoustě stájí tyto skoky vůbec nemají. Spousta koní, zvlášť německých, má problém se skákáním vodních příkopů. V Německu totiž na parkuru vodu nemají. Většinou tyto problémy bývají způsobeny absencí přípravy - kdy se doma tyto překážky neskáčou, často proto, že tam vůbec nejsou.

Jsou koně, kteří v tréninku skáčou spolehlivě a problém je až na závodech. Už za mých mladých dob jsme měli zvyk a domluvu se sousední stájí, že jednou za dva týdny jsme koně vzali, po kopytě došli do sousední stáje a zaskákali si tam. Nebo jsme koně naložili a jeli ještě jinam. Koně si tak nenásilně zvykali na skákání v cizím prostředí, nejen na jiné typy skoků, ale i jinou rutinu. Myslím si, že to má opodstatnění, že koně si i na toto musí zvyknout. A pokud kůň nemá problém s cizím prostředím v tréninku a přesto na závodech neskáče - protože kůň samozřejmě ví, kdy se jede tréninkově a kdy jsou to závody - existuje ještě možnost startu mimo soutěž. Třeba jít po poslední soutěži. Přitom je třeba hlavně koně chválit. Nehonit ho tam třikrát dokola, ale skočit si tři skoky, když to zvládne, pochválit a jdeme domů. To stačí.

Ale jsou i koně, kteří na skákání zkrátka nemají hlavu - nebo srdce. S velkou trpělivostí, časem a finančními prostředky lze i tyto koně naučit skákat, ale nebudou z nich spolehliví skokani nikdy. A jediné, na co se u těchto koní lze spolehnout, je, že jezdce nepodrží. To jsou třeba koně, kteří byť s velkým potenciálem, mají přehnaný respekt z velkých skoků. Na skocích okolo metru mohou být spolehliví, ale když se jim postaví 120, budou se bát natolik, že přes to nepůjdou. Nebo kůň, který je tolik zaměřený na okolí, že vnímá i to, že na druhé straně kolbiště člověk hrabe hráběmi nebo padesát metrů od něho divák mává deštníkem. Může proto odmítnout i skočit.

Kapitolou samou pro sebe jsou koně, kteří přestanou skákat proto, že mají jezdce, který na ně nestačí. Koně nejsou hloupí a pokud silného koně jezdí padesátikilová slečna, i když třeba jezdit umí, je možné, že on časem přijde na to, že vlastně skákat není třeba a že je snazší zastavit. Tak proč by se namáhal. Můj trenér vždycky říkal, že dívka může skokového koně jezdit rok a půl a pak potřebuje korekci od mužského. Určitě to neplatí stoprocentně, ale je to často vidět. Mnoha koním přitom stačí, aby si je čas od času „půjčil" trenér a připomněl jim správné vychování (čímž nemám na mysli násilí, pouze důslednost). Samotná dívka to ale často nezvládne. Pokud si takto chci nechat koně „opravit" profesionálem, domnívám se, že je na místě heslo „důvěřuj, ale kontroluj". Nejlépe, pokud trenér dojíždí a pracuje s koněm přímo v domácí stáji. A pak s ním jde i nějaké závody. Určitě nestačí jedno sednutí, musí s koněm pracovat dlouhodoběji. Já osobně, aniž bych se chtěla nikoho dotknout, bych koně do profistáje bez dozoru nedala. Mimo jiné proto, že vím, jak jsou tito jezdci vytížení a aby to nedopadlo tak, že kůň tam bude stát v boxu a dostane se ven dvakrát do týdne.

Chyby v nájezdech

Největší procento odmítnutí bývá způsobeno jezdeckými chybami - špatnými nájezdy. Ty jsou jednorázové, kůň při špatném navedení skočit odmítne, ale pokud se znovu přivede správně, bez problémů skočí. Každý kůň může zastavit, pokud je špatně přivedený a pak to není jeho chyba. A pro bezpečnost a zdraví obou je určitě lepší kůň, který když vidí, že je nájezd špatný a hrozí, že skok zdárně nepřekonají, raději zastaví. Pokud ale jezdec dělá chyby často, často koně špatně navádí a pokud k tomu ještě kůň udělá zkušenost, že mu jezdec ubližuje (i nezáměrně), že se nadměrně namáhá, nebo dokonce uhodí, může dojít i tomu, že kůň bude zastavovat již preventivně. Není divu, pokud koně čtyřikrát špatně navedu a on se čtyřikrát klepne, přestane mi jako jezdci věřit. A skákání je o vzájemné důvěře, bez které to nejde. Takže i takto se vyrobí štycující kůň.

I proto je při skákání důležitá přítomnost cvičitele, který si musí být vědom, že k tomuto nemůže nechat dojít. Nemůže nechat jezdce na skok čtyřikrát špatně najet. Pokud je takový problém, musí najít řešení. To spočívá v první řadě ve snížení skoku. Další opatření záleží na příčině chyby, zpravidla pomůže odskokovka. Pokud jezdec cválá zvlášť nepravidelně, dávám odskokovky dvě. Na nich se i při špatném nájezdu kůň srovná. Pokud jezdec nenajíždí optimální trasu, buďto zvýrazním točný bod (tj. místo, kde má začít točit), nebo mu z klád udělám na zemi „koleje". Může pomoci i klepání ve správném rytmu cvalu, pokud jezdec má problém s rytmem. V tuhle chvíli si musí umět poradit člověk na zemi, protože jezdec je zpravidla „zacyklený" a může dělat nesmysly a zbytečné chyby.

Potrestání...

Vždycky záleží na tom, proč kůň neskáče. Pokud ho bolí záda, tak ho přece nebudu trestat, ani dusit skákáním. Také ho nebudu trestat, pokud špatně najedu. Pak koně poplácám po krku, otočím se a najedu znovu a lépe. Pokud mi ale přijde až ke skoku, složí hlavu pod břevno a vyhrbí se, abych opravdu nezůstala v sedle, pak ať se na mě nikdo nezlobí, to je lumpárna, která si plácnutí zaslouží. Ale samozřejmě s rozumem, nebudu ho bít hlava nehlava. Stejně tak nebudu koně trestat, pokud odmítne skočit ze strachu. To nemá smysl. Trest není ventilování jezdcovy frustrace. Trest je na místě pouze tehdy, pokud je zapotřebí nastavit mantinely. Což někdy potřeba je. Nikde jinde trest nemá místo. Pokud se kůň bojí skoku, v první řadě je potřeba ho snížit. Pak je třeba zjistit, čeho konkrétně se bojí. Nemusí to být samotná překážka, ale třeba je postavená tak, že kůň z jeho pohledu má pocit, že skáče do tribuny. Nebo do stánku s občerstvením. To je potom zase na staviteli parkuru, aby byl soudný a podíval se na skoky i z pohledu toho koně.

Skákání je především o hlavě. Koně, ale hlavně jezdce. Pokud jezdec bude rozhodnutý, že kůň skočí, potom skočí. Tělo funguje, ale hlava skáče. Pokud bude jezdec spekulovat, jestli skočí nebo ne, jestli na to má nebo ne, kůň to vyřeší za něj a neskočí. Jezdec musí chtít. Nejlépe je to vidět na parkurech, na některých „holčičkách", které v podstatě na skákání fyzicky, ani jezdecky nemají, nejsou na to připravené. Ale nevědí o tom, vůbec si tento fakt nepřipustí. A když mají vůli, tak jim koně skáčou. Bohužel, když potom jednou neskočí, „holčičky" zpravidla nehledají příčinu, nenapadne je, že třeba špatně najely, ale velmi rychle ohodnotí, že to je „blbým koněm".

Co když se člověk „zradí", a přestane koni věřit? Jde to opravit a má to smysl?
Samozřejmě to smysl má. Ale je to těžké, protože se kůň a jezdec navzájem ovlivňují. Pokud se „neopraví" jezdec, může zpátky znejistit i koně. Je to opět o vůli a sebevědomí. Mnoho lidí se diví, že jsou parkuroví jezdci tak sebevědomí, ale oni, mají-li být úspěšní, takoví být musí. Kdo jiný by dokázal najet oxer 150 x 150 cm?

Jak se takové sebevědomí buduje?
Člověk si musí zvyknout. Když dlouho skáčeš malé skoky a pak máš najet něco většího, budeš z toho mít respekt. I oči si musejí zvyknout. Dělá se to tak, že se postaví větší parkur a pak jdeš, skočíš dva skoky, tři a takhle postupně se dostáváš na vyšší výšku. A pak to jedeš celé a už ti to připadá úplně normální, oko si zvykne.

Co když je jezdec zrazený, a nemá úplně spolehlivého koně?
Pokud můžu vyměnit koně, aby si jezdec srovnal hlavu, udělám to. Stačí jednou dvakrát většinou, pokud tam není hlubší problém. A pak je velmi důležité, aby měl jezdec důvěru v trenéra a aby ho trenér uměl pochválit. Trenér musí být tak trochu psycholog, obzvlášť u jezdců, kteří mají nějaký problém. Mám třeba slečnu, která se bojí skákat. Ona chce, ale jakmile se řekne, že „se jde skákat", začne být nervózní. Tak jí to neříkám, řeknu třeba „Tak nejdeme skákat. Jen si pojezdíme a přejdeš nějaké kavalety." Nechám ji cválat a postavím tam paalmanku. Potom malý křížek. A až když vidím, že se rozeskákala a má chuť pokračovat, navrhnu jí, ať, pokud chce, zkusí malý kolmák opodál. A takto pomalu postupujeme.

Záleží i na tom, čeho přesně se jezdec bojí. Často to totiž nejsou skoky a případná chyba, ale toho, co bude následovat po skoku. Nebojí se, že nezvládnou skok, ale že po něm ztratí kontrolu a kůň se jim rozuteče. Nebo že jim začne vyhazovat. Mnoho lidí si zvykne a postupně sebevědomí získá, ale jsou i tací, kteří svůj stín nepřekročí a skákat nebudou. To by dobrý cvičitel měl poznat a nelámat je zbytečně. Nebo jsou lidé, kteří jsou ochotní si skočit něco nízkého doma pro radost, ale nikdy nepůjdou výš a nebudou závodit. A nedá se s tím nic dělat, nemají k tomu vůli.

Nízké sebevědomí je špatné, ale přehnaně vysoké také. Může ho trenér nějak korigovat? Je možno svěřenci nějak „domluvit", postavit ho nohama na zem?
Nedá. Člověk s vysokým sebevědomím si nedá říct. Jsou takoví, „výkonnost Z (nebo nic), sebevědomí ST". V drezuře to snad není až tak zlé, tam si aspoň neublíží. Skákání je horší, ale stejně nejde udělat nic. Pokud se budu takového člověka snažit postavit na zem, s největší pravděpodobností to povede jenom k tomu, že si najde jiného trenéra, který ho bude plácat po ramenou a říkat mu, že je skvělý. Buďto jsou to i ambiciózní a pracovití jezdci a schopnosti dostihnou sebevědomí, nebo zůstanou jen u vychloubání.