Minule jsme skončili skákáním jednotlivých malých skoků na velkém kruhu. Jezdec by v této fázi měl umět pravidelně klusat a cválat, měl by znát základy vedení koně a umět najíždět na střed kavalet a křížků z oblouku. Měl by znát, jaký je to pocit, když kůň skočí malý skok a měl by alespoň základně umět jít s pohybem a povolit koni dle potřeby. U křížků a malých skoků není potřeba žádné velké povolení, v podstatě skoro žádné, ale v rámci výcviku jezdce je vhodné na něj myslet a ruku po krku posunout zhruba asi o pěst.

Také by jezdec měl vědět, že do oblouku se kůň netahá vnitřní otěží, ale že se oblouk projíždí na vnější otěži pod vnitřní holení. Praktická realizace ale není vůbec snadná, takže právě správné projíždění oblouků při skákání bude věnována velká část dnešního dílu. Nemůžu nepřipomenout starou pravdu, že 90 % úspěchu na parkuru je v ježdění mezi skoky a správné projíždění oblouků má zásadní vliv na odskok a úspěšné překonání skoku. Mimo projíždění oblouků také začneme se skákáním řad.

Minule jsme skončili u dvou skůčků na velkém kruhu, na každé straně jeden... na co se přitom soustředit?
Především na pravidelnost a na vedení koně na oblouku tak, jak jsme o tom mluvili i minule. Další věcí, kterou se jezdec na kruhu učí, je doskakování na správnou nohu. Jezdec nejprve musí poznat, na kterou nohu doskakuje a posléze se to musí i naučit ovlivnit. To učím nejprve tak, že jezdce nechám skočit samostatný skok a on sám po doskoku musí určit, na kterou nohu kůň doskočil a na tu stranu má po skoku zatočit. Když to dokáže poznat, učím jezdce, jak docílit toho, aby kůň doskočil na požadovanou nohu. V parkuru je velmi důležité vědět, kam za skokem pokračuji, dívat se ve správném směru a doskakovat na správnou nohu. Při učení tedy jezdcům vysvětluji, jak pomocí pomůcky váhou koni říci, na kterou nohu má doskočit: že je potřeba dát váhu na správnou stranu. Nebo ještě polopatičtěji: víc našlápnout do třmenu ve směru, kam se chystá pokračovat. Hodně pomáhá i pohled tam, kam chci jet. Pokud se namísto toho dívám dolů do hřívy, mám špatně těžiště a pak se i doskok ovlivňuje špatně. Když už kůň doskočí špatně, což se samozřejmě může stát, je potřeba ho hned v klidu opravit. Tedy přejít do klusu a znovu nacválat a pak teprve znovu najet skok a projet oblouk.

Pokud mám už jezdce, který koně dobře vede a umí doskočit na správnou nohu, na druhé straně kruhu postavím kolmý skok nebo oxer. Cvičit se musí obojí, různé typy skoků. Někdo preferuje kolmé skoky, někomu se zase zpočátku lépe skáčou malé oxery - je to šířkový skok, takže kůň skáče spíše do dálky a „nezacvičí" tolik do výšky, což je pro jezdce pohodlnější. Tento skok už ponechám bez odskokovky. Tam se ukáže, jestli jezdec už dobře zvládá nájezdy. Pokud má problém, buďto kůň příliš utíká, nebo je jinak nepravidelný, odskokovku tam vrátím, je to známkou, že jezdec musí ještě pilovat. Někdy ale pro změnu před skok dám odskokovky dvě, po třech metrech. Skákání je hodně o opakování a je potřeba ho různě obměňovat, aby se jezdci ani koně nenudili. Chci přece, aby je to bavilo. A stále mezi skoky zařazuji i přechody a poslušnostní cviky, není dobré jen monotónně jezdit dokola. Nesmí se také zapomínat na změny směru, je potřeba pravidelně střídat ruce. Každý kůň, ale i člověk je na každou stranu jiný a musí se trénovat nájezdy z obou stran.

Dalším zpestřením výcviku je cválání přes paalmanky - tedy nadzemní kavalety, umístěné na bočních křížích. Takže dám třeba tři paalmanky za sebou, po třech metrech, po kterých má jezdec vyjet na skok. V této fázi to vždycky vymýšlím tak, aby jezdec musel před skokem projet oblouk. Třeba umístím paalmanky na střední čáru. Jezdec je přecválá, zatočí a na dlouhé stěně, blízko za obloukem má skok. Důležité je, aby málo zkušený jezdec nejel před skokem příliš dlouho rovně, takže skok stavím blízko za obloukem. Rovná linie svádí koně k utíkání a s tím se jezdec v této fázi ještě nedokáže vypořádat. Proto potřebuje ten obrat, který, když ho korektně projede, mu pomůže koně podsadit.

Je důležité nespěchat s ježděním po rovných liniích. Nejprve je nutné naučit se precizně projíždět oblouky a udržet koně na pomůckách.

Tohle je dobře vidět na zkouškách základního výcviku na posledním skoku. Jednak poslední skok vždycky svádí k chybě, protože se každý už vidí „doma", navíc se po skočení předposledního skoku, což je dvojskok, jede na levou ruku a točí o více jak 180 stupňů a cválá po mírném oblouku na dlouhé stěně, což svádí ke zrychlení tempa. Tam se dějí věci.:-) Zpravidla se koně na ten poslední, jednotlivý skok rozcválají a utíkají z kontroly. Což může být i nebezpečné. Proto já v tréninku na této úrovni nikdy nestavím skoky na rovnou linii. Takový skok ve třech čtvrtinách diagonály způsobí, že dvojice se bude řítit dopředu a vůbec nebude mít čas ani myšlenky na přemýšlení nebo počítání. A mně jde o to, naučit jezdce hlavně počítat a přemýšlet.

Jak tedy správně pokračovat po překonání tří cvalových kavalet na střední čáře k dalšímu skoku na stěně?
Po překonání poslední paalmanky asi dva cvalové skoky rovně, při nichž se srovná jezdec i kůň. A pak už je potřeba točit. To jest jezdec se dívá ve směru jízdy a vnitřní nohou tlačí koně ven z oblouku, kde ho rámuje a velikost oblouku určí vnější otěž. Vnější otěž brání pleci vypadnout ven. A vnější holeň brání vypadnout ven zádi. Nikdy netahat za vnitřní otěž! Pokud za ni jezdec tahá, kůň se zlomí v krku dovnitř, zároveň ale vypadne plecí ven a obrat v ideální stopě neprojede. Je to stejné jako ve drezuře, ale při skákání to potom má další důsledky v nájezdu na skok. Ten je špatný, protože jezdec nejede optimální napočítanou trasou a nevychází mu to. Navíc při tahání za vnitřní otěž ztratí pravidelné tempo. Což je další věc - jezdci velice často v oblouku zpomalují. I tím se dostanou na jinou vzdálenost doskoku a opět jim to nevychází. Základem je pravidelné tempo, ani nepřidávat, ani neubírat. Takže to, jak se projede oblouk, má potom vliv na další jízdu a chyby, není to tak, že „oblouk nějak projedu, na tom nezáleží". Naopak, trasa a tempo projetí oblouku je určující pro bezchybné skákání. A parkury se skládají ze samých oblouků!

Jak poznám, kdy začít točit tak, abych jela optimální oblouk?
Léty praxe a tisíci naskákaných skoků.:-) Začátečníkovi to mockrát nevyjde. Samozřejmě, někdo má lepší odhad, někdo horší, ale v podstatě je to jen otázka naskákaných skoků. I když si při prohlídce parkuru vytyčíš optimální trasu a budeš se jí držet, stačí nedodržet správné tempo a už ti to nevyjde.

Už při doskoku zapomeňte na aktuální skok a soustřeďte se na další skok, optimální trasu a projetí oblouků. Pouze při správně projetém oblouku vám vyjde nájezd na další skok a pouze při správném nájezdu můžete dobře odskočit a skok bezchybně překonat.

A co mám dělat, když před skokem vidím, že to nevychází?:-)
Nejprve řeknu co udělat nesmíš. Nesmíš zpanikařit, povolit otěže a koně nakopnout.:-) Protože to v naprosté většině případů zapříčiní, že kůň odskočí dřív. U malých skoků to koně většinou nějak zvládnou, i když je to nepříjemné, ale pokud je tam třeba širší oxer... z toho jsou potom ošklivé karamboly, pády i s koněm, klády mezi nohama a podobně.

Nejlepší, co můžeš udělat, když to nevychází, je zůstat v klidu a snažit se dostat do správného tempa. Sedem si toho koně připobídnout, zatlačit dopředu. Zasednout, napřímit se, přiložit holeň. Přitom nezahodit otěže, mít koně neustále na kontaktu, ale netahat zpátky. Položit ruku, ruka se nesmí zvedat. Hodně jezdců bojuje při nájezdu s tím, že nejsou schopni dostatečně rychle přehmátnout otěž a buď ruce zvedají, nebo je tahají do klína. To je ale špatně, ruce musí být pořád vpředu.

Protože je potřeba opravdu hodně dlouho trénovat oblouky a nájezdy, vymýšlím různé kombinace, aby to svěřence nepřestalo bavit. Nemůžou pořád chodit to samé. Takže stavím skoky a paalmanky třeba na spojnici písmen BE („půl jízdárny"). Nebo postavím tři paalmanky do rohu. Tam si hezky vyzkouší, jak spolu souvisí trasa a tempo - ve středu kladin je optimální trasa pro optimální tempo. Pokud jdou prostorněji, jedou větší oblouk, pokud jdou pod tempem, jedou kratší. A pak po krátké stěně třeba zahnou na diagonálu, kde je skok. Vlastně postupně střídám jednotlivé skoky i s kombinacemi. Když už mi dochází fantazie, otevřu starého dobrého pana majora Dobeše (Jízda na koni) a tam hledám inspiraci. To pořád považuji za nejlepší jezdeckou knížku.

Pokud jedu od stěny na skok, je nějaká možnost, jak pomoci odhadnout, kde se odpoutat od stěny?
To je pro začátečníky taky hodně těžké. Když začínají, pomáhám jim tím, že jim vyznačím „kolejničky" z klád na zemi. Je taky možné označit místo, kde se mají odpoutat - může to být v písmeni, nebo si tam třeba stoupnu a musí jet „na mě". A takto učím a učím, dokud se to nenaučí odhadovat. Někdo s větším, někdo s menším úspěchem, ale časem se to naučí téměř každý.

V tuhle dobu už také zařazuji do výcviku jezdce skokové řady. Snažím se to střídat, jednu hodinu samostatné skoky, druhou řady. V řadách jezdci procvičují rovnováhu. Nejsem až tak drsná, abych je nechávala jezdit s rozpaženýma rukama bez otěží, ale bez třmenů jezdí. Přesto mají obecně řady velmi rádi.:-) Nemusejí tam nic řešit, skoky jsou napočítané za sebou, nemůže to nevyjít. Jsou ohrazené, aby kůň neměl tendenci vybočovat, takže se mohou soustředit na sebe, svůj sed a rovnováhu. Tam se také nejlépe napravují chyby sedu a zlozvyky.

Pro skákání řad je opět důležitý dobrý nájezd. Začínám klusovými kavaletami. Za ně potom dám odskokovou kládu nebo paalmanku a první skůček. Nejtěžší je vždy ten začátek, pravidelný klus přes kavalety. Když potom zaskočíš přes odskokovku do cvalu, už to vychází. Mám nejraději tyhle řady, začínající klusem, protože jsou přirozené a dobře se chodí. I koně tyto řady mají rádi a jsou v nich hodní, protože začínají postupně od malých skoků.

Máš konkrétní příklad, jak postupuješ v hodině při práci na skokové řadě?
Připravím koridor a zpočátku pouze s klusovými kavaletami. Nikdy nezačínám od celé řady, ale postupně. Pak tam přidám in-out - odskokovou kládu na zem a za ní křížek. Ta je 2,5 metru za klusovými kavaletami a přes ni má jezdec zaskočit do cvalu. Dalších 2,5 metrů za ní je první křížek. Další skok, resp. zpočátku křížek potom přidám za další tři metry. Nedělám vysloveně in-outovou řadu, protože ta je dost těžká, nechám třeba jeden in-out a další skoky na dva, na tři cvalové. Začínám křížky, potom kolmými skoky, ale pak další hodinu už do řady zařazuji i oxery. Není s tím problém, pouze je potřeba ke vzdálenosti připočítat 10-20 cm navíc na šířkový skok. Záleží taky na typu koně.

Také někdy dávám klusové kavalety na začátku řady do oblouku - to se hodí třeba při malé hale. Zase je tam důležitá pravidelnost při vyjíždění oblouku. A za takovou řadu potom po projetí krátké stěny dám ještě jednotlivý skok třeba na diagonálu.

Příště se budeme věnovat skokovému sedu a nejčastějším zlozvykům.