Kdo je kdo: Irena Hůlková

Moje jezdecká kariéra začala ve dvanácti v TJ Žižka Praha, kde jsem začínala drezurou, ale jen juniorskou. I když jsem byla hned na mistrovství, nebylo to žádné převratné umístění, ale v družstvech jsme byli druzí. Protože jsem chtěla skákat, šla jsem za panem Balcarem do TJ Zahradnictví Praha, kde jsem se hned další rok zúčastnila MČR juniorů. A bylo z toho druhé místo v jednotlivcích a mistrovský titul v družstvech. Pak ještě několikrát, dnes už si nepamatuji přesný počet. Jako seniorka jsem vyhrála MČR s koněm Mustang v Hradci Králové, několikrát jsem byla druhá i třetí v jednotlivcích. Začala jsem pracovat jako asistentka generálního sekretáře ČJF v Praze na Strahově, kde jsem byla sedm let. Mezitím jsem se stala první porevoluční rozhodčí. Časem jsem splnila podmínky pro národního rozhodčího a od letošního prosince jsem jmenovaná specializovanou rozhodčí pro skoky. Mám splněnou také kvalifikaci na stewarda, kterého jsem několikrát dělala i na mezinárodních závodech. Pořadatelsky jsem se několik let podílela na organizaci závodů CSI Hradec Králové. Od roku 2002 dělám oblastního sekretáře pro Prahu a také jsem v oblastním výkonném výboru Prahy.

Celou tu dobu jsem lidi učila jezdit. Mám za sebou 37 úspěšných adeptů ZZJV. Jestli mi někdo vypadl při ZZJV? Z praxe nikdy. Z teorie se mi stalo dvakrát, že děti to nezvládly nervově a o jeden bodík jim utekla teorie. Syna Tomáše jsem učila jezdit od 12 let, kdy jsem si koupila svoji kobylu a on mi ji přebral, protože nechal fotbalu a začal se věnovat koním. Teď máme dva koně, ale v sezóně jich Tom jezdí i pět. Na MČR v Mariánských lázních byl v drezuře dětí z 21 startujících třetí, pak na Trojském ostrově v juniorech sedmý. Jezdí šest sezon a pětkrát se zúčastnil MČR ve skákání a dvakrát ve drezuře. Teď naposledy byl z padesátišesti jedenáctý a v družstvech první. Moje krédo je, že jezdectví je umění, které se člověk učí celý život. Já se učím dodnes a budu i nadále.

Lidé, které připravuji na ZZVJ a učím je skákat, už nejsou úplní začátečníci. Nemá cenu snažit se honit na zkoušky začátečníky. Začátečník patří nejprve na lonž, až poté, co se naučí dobře sedět, se může učit koně vodit. To se nedá uspěchat. V první řadě musím vidět, že se člověk přestal koně bát. Všichni se zpočátku bojí, to je naprosto normální a přirozený vývoj. Člověk (dospělý i dítě) nejdříve netuší, že by se mu mohlo něco stát. Pak, někdy až když poprvé spadnou, nebo když poznají, že koně vlastně neovládají, se často začnou bát. A tento blok je třeba překonat. Pokud jsou to děti, nechávám je si hrát. Třeba formou mašinky, pokud jich je víc. Přitom se učí i samostatně vodit koně. Někdy pomůže vrátit se zpátky na lonž.

Ale už v té době občas i s dětmi, které skoro nic neumí, začínám v kroku chodit krokové klády na zemi. Zpravidla je nejdřív vedu a učím je, jak se trefit na prostředek. Je to zajímavé zpestření prvních lekcí. Další „level" potom je, aby se trefili i na jiné místo - u pruhovaných kavalet třeba řeknu: „a teď půjdeš přes druhý žlutý pruh zprava". Na tom už dobře poznám, jak koně vedou. Tuto práci děláme v kroku. Jezdecké začátky při pravidelném trénování trvají zhruba rok.

Teprve když se jezdec naučí koně ovládat, zatáčet, zastavovat, získá trochu jistoty. Toho dosahuji prostřednictvím cviků, vlnovek, od stěny ke stěně. A až když vidím, že se jezdec nebojí, že má dostatek rovnováhy, třeba je schopen projet vlnovku o třech obloucích v lehkém sedu i s tím, že koně správně sestaví k vnitřní ruce, je to pro mě známka, že můžeme jít na kavalety. A začínám opět úplně jednoduše - od jedné kladiny na zemi: „Je to jen jedna kláda na zemi, budeš klusat, jakoby tam nic nebylo. Neboj se."

Když vidím, že to zvládají, dobře se trefují a nebojí se, dám jim klusové kavalety za sebou. Zpočátku pomáhám tak, že si stoupnu z jedné strany a někoho postavím i z druhé - aby se jezdci lépe trefovali na prostředek. A aby ani koně neučili chodit na kraje, pokud to není cílené. Nebo jim dám kavalety na stěnu a ohraničím je „paalmankou" (zvednutou kavaletou na křížových podstavcích). A i přitom pořád v hodině děláme jízdárenské cviky, třeba obloukem změnit směr, na stěnu a přes kavalety... a přechody, couvání, obrat kolem předku, ustupování na holeň, pokud to zvládnou. Nejezdí dokola jako na hipodromu. Lidé musí vědět, nač mají sed a holeně. Neřeším zpočátku, jestli mají koně na otěži, ale na sedu bazíruji - musejí vodit koně sedem.

Jaké jsou tvé oblíbené kombinace cviků v této fázi?
Jeden z mých oblíbených je třeba jet po dlouhé stěně a na různých místech udělat tři malé kruhy - tam musí zapojit sed. Nebo jedeme na stěně a na některém místě je nechám udělat tři kruhy různé velikosti - třeba průměr dvanáct metrů, deset metrů a osm metrů. Málokdo se hned trefí do správného rozměru, takže jim pomáhám i tak, že si do odpovídajících vzdáleností stoupnu. A pak jim dám zpětnou vazbu: „teď jsi udělal tak velký kruh.. teď ti chybělo tolik..." Tím zabavím i koně, také nechci, aby se začal nudit.

To je asi dobré i na trénink odhadu jezdce, nebo ne? Ten je při skákání hodně potřeba. Pokud má člověk přesně najíždět na skoky, musí mít velmi dobře vytrénované oko a odhadnout, kolik je třeba deset metrů...
Přesně tak. Divila by ses, kolik metrů jsou někdy desetimetrové kruhy.:-) A je to problém u 90 % jezdců. Dál u pokročilejších pak mám moc ráda ustupování na holeň, třeba z obloukem změnit směr. A s kavaletami - jedou přes kavalety, na konci stěny obloukem změnit směr a přejedou kavalety z protisměru. Ve středu krátké stěny přechod. Pokud dávám kavalety na stěnu, dám je potom ještě někam, třeba na diagonálu. A učí se propojovat tyto dvě kombinace překážek, jedou přes diagonálu na stěnu s kavaletami. Pak třeba kavalety přendám do kříže - takže jezdí jen na diagonálách a mění směr přes kavalety. A pořád se soustředíme na to, aby koně dobře vodili a trefovali se na prostředek. Není třeba spěchat, dokud ty nájezdy nejsou perfektní, nejdeme dál.

Lehký sed:
Našlápnutím do zkrácených třmenů, s trupem měkce kupředu prohnutým se jezdec zvedne v sedle a přiblížením rozkroku k přední rozsoše přenáší své těžiště nad těžiště koně. (J. Dobeš)

Předpokládám, že tyto cviky s kavaletami se jezdí v lehkém klusu s vysedáním, učíš nějak dopředu lehký sed?
Obojí. Nepožaduji pracovní klus, ale musejí zvládat jak vysedávání, tak lehký sed. I v lehkém sedu se musejí naučit koně vodit, takže děláme třeba i vlnovku o třech obloucích v lehkém sedu. V lehkém sedu lidé mnohem lépe i spustí nohy dolů. A když v něm klušou déle, najdou si v něm rovnováhu, nic jiného jim ani nezbude. Není ale žádný důvod najíždět kavalety v lehkém klusu a až před nimi přejít do lehkého sedu. V lehkém sedu sice koni odlehčíš záda, ale to u kavalet na zemi není nijak potřebné a nevidím jako účelné před kavaletami měnit těžiště. Navíc, když se jezdec učí udržovat rovnováhu v lehkém sedu, neměl by se to učit nad kavaletami. Takže kavalety v lehkém sedu ano, ale je potřeba v něm už najíždět.

Kolik kavalet dáváš?
Čtyři nebo pět, většinou pět. A kombinuju to - na jedné stěně tři, na druhé pět a třeba k tomu ještě na diagonály do kříže.

Pokud mi tohle žáci zvládnou, pokud dokáží přesně odbočit ze stěny, a to i když před nimi jede jiný kůň rovně, dostat se tam, kam jim řeknu a přesně přecházet různé kombinace kavalet, je to signál, že můžeme postoupit dál. Samozřejmě to není otázka jedné lekce, ale mnoha hodin.

Pokud cítíme, že kůň před kavaletami zpomaluje, musíme pobídnout do správného tempa, tedy nepobízet stále, ale cítit rytmus (počítat). Pobídneme pouze při zpomalení, aby tempo zůstalo zachováno. Nad kavaletami pobízíme jen tehdy, pokud kůň zpomaluje. (A. Paalman)

Pokračování spočívá v tom, že si je vezmu zpátky na kruh, ponechám pouze jednu kladinu na zemi a jde se cválat. Což je většinou velký problém. Jednak se vůbec trefit a také pravidelný cval. O pravidelnost jde nejvíc. Jezdci mají tendenci přidávat, když vidí kládu na zemi, přestože přes ni už předtím mockrát klusali a přimět je, aby jeli normálně, pravidelně cválali, nebrzdili ani nepřidávali, je překvapivě velký problém. Souvisí to často s tím, že ještě nemají zažitý pravidelný cvalový rytmus. A pak v tom hledají vědu. A čím pokročilejší jezdci, tím větší vědu v tom hledají.:-)

Možná bych tedy zdůraznila: Dokud člověk nedokáže pravidelně cválat přes kladinu na zemi, je předčasné začínat se skákáním. Dokud toto mí svěřenci nezvládnou, nejdeme dál.

Je ale vidět spousta lidí, kteří skáčou tak, že koně pustí (nebo se kůň „utrhne") a jedou...

To je ale špatně, skákání je v první řadě o vedení koně. Parkúr dělá právě vedení koně mezi překážkami. Samozřejmě že kůň pak ten skok musí skočit, ale to je spíš otázka toho, aby věděl, že ta překážka je pro něj zvládnutelná a pak je to otázka nájezdu. Že si dokáže odhadnout místo odskoku, nebo v lepším případě na sobě má jezdce, který mu dovede pomoci. Jsou i jezdci, kteří umějí koni odskok nadiktovat, ale na této úrovni je lepší, když jezdec nedělá nic a kůň je natolik připravený, že si sám dokáže přidat nebo zkrátit, aby mu to vyšlo.

Učíš tedy jezdce při tomto cvičení, že má počítat, nebo nemá dělat nic?
Já je učím počítat ještě dřív, než jim tam kládu dám.:-) To je také moje oblíbené: „počítej si a cválej." Kvůli pravidelnosti cvalu. Takže jim luskám prsty a do toho počítám. Pak je nutím, aby si sami počítali, nejdřív nahlas, pak v duchu. Z toho potom chytí rytmus. A když chytí rytmus, mají vyhráno. Pak také přestanou mít problém se trefovat na kavaletu. Potom přidávám, až se dostanu na čtyři kladiny na zemi na čtvrtinách kruhu (dvacetimetrového). Mezi nimi jsou vždy tři cvalové skoky. Aby to nebylo tak náročné, pokud nejsem v hale, ohraničím dvacetimetrový kruh.

Tahle cvičení provádíš v plném sedu?
Ano. Chci, aby koně vedli v pravidelném tempu a to se dělá sedem.

Co když vidím, že to koni ke kládě nevychází? Co když vypadne z rytmu?
K tomu je právě potřeba pracovat sedem. Přiměji jezdce, aby koně dopobízel zpět do pravidelného rytmu. On musí chytit rytmus kavalet na zemi. Prodloužit nebo zkrátit tak, aby to vycházelo a v tomto rytmu zůstat. Pokud se jednou netrefíš, vypadneš z rytmu, musíš to dohnat. Zapracovat sedem a nezahodit přitom otěže. Základem všeho je nezahazovat otěže. Pokud zahodíš otěže, kůň se plácne na předek, natáhne, v horším případě i uteče z kruhu. A stejně to nevyjde. Na to pomůže jen pobídka sedem.

Další věc je trasa nájezdu. Pokud to nevychází, můžu ji trochu pozměnit. Pokud vidím, že kůň dopadá příliš blízko za kavaletu a vzdálenost je příliš dlouhá, velím jezdci, aby si zkrátil oblouk. Naopak, když se nemůže vejít, musí si vyjet maličko ven. Každý nájezd na skok v parkúru můžeš mít buďto plynulý, nebo šikmý, nebo vyboulený, záleží na okolnostech a na tom, jak byl překonaný předchozí skok. Tohle všechno se jezdec musí naučit poznat a řešit a naučí se to právě tady na „mlýnu", jen na kládách na zemi.

Co je jednodušší a co učíš dřív? Zkorigovat nájezd prodloužením nebo zkrácením cvalového skoku, nebo pozměněním nájezdu?
V první řadě učím pravidelné cválání. Takže pokud to nevychází, raději zkrátit nebo prodloužit nájezd, ale zůstat v pravidelném rytmu. Prodlužování a zkracování cvalového skoku už vyžaduje víc praxe a také zkušeného koně.

Děláš mezi kavaletami přechody?
Stokrát za hodinu.:-) Přechody, zastavení, zacouvání, v kruhu změnit směr, pořád na pomůckách a pořád se něco děje. Pak dělám ještě jednu věc - kavalety dávám metr od stěny a jezdci chodí jen přes některé. Například velím: „teď půjdeš přes první a třetí kládu", „teď druhou a čtvrtou" a ty druhé dvě objede okolo. Později, až si jezdec zvykne chodit přes křížky, můžu mu tam postavit křížky.

Pod článkem se podívejte na video z naší tužkiády.

Když mi takto dokážou vést koně, vidím, že jsou schopni cválat i mezi překážkami a začínáme s křížky. Opět úplně jednoduše, jeden malý křížek a před něj odskokovku. A začínám z klusu.

Takže nezačínáš na řadě, jako má Paalman, kde je řada kavalet a na konci skok?
Ne. To by byl výcvik koně, ale teď mluvíme o jezdci. A ti koně už tohle musejí znát, neučím jezdce na koni, který to nezná. Pokud je před skokem odskokovka, odskok je nadiktovaný, není třeba zmatkovat. Začne se v klusu, na křížku s kavaletou 2,5 metru před ním.

A jezdci řeknu: „jen v klidu jeď, nedělej nic, jen se přehoupni. Nad skůčkem posuň ruku o pěst dopředu a hlavně se dívej dopředu." Přesto se mi 90 % lidí nad skokem klaní.:-) Tyhle křížky pak většinou dávám jako součást normální hodiny, postavím je na poslední čtvrthodinu, na to není potřeba speciální „skoková" hodina.

Když jezdec bez problémů zvládá jeden křížek, můžu pokročit dál - postavím křížky do kruhu. Myslím si totiž, že na kruhu se člověku kůň lépe ovládá než na dlouhé rovné čáře. Tam se může snadno stát, že se kůň utrhne a běží na skok - a to není správné a jezdec by se to neměl učit. Na oblouku má jezdec větší možnost si koně zpracovat. Takže postavím dva křížky s odskokovkou - nejprve nechám jezdce jezdit je jednotlivě, stále z klusu. Tedy skočí jeden, přejde do zastavení, srovná se a najede na druhý. Nebo vložím jiný poslušnostní cvik. Pak přendám odskokovky a totéž jde i z druhé ruky.

Když skákání z klusu nedělá problém, můžeme to zkusit ze cvalu. Odskokovku musím posunout o půl metru dál, na tři metry před skokem. Napřed jezdíme na vnitřním kruhu přes pouze jeden křížek. A vždy křížky prokládám přechodem, zastavením, pochválením. Dalším krokem, pokud toto je zvládnuté, mohou být dva křížky, na každé straně kruhu jeden. Je to opět stejné cvičení jako s kavaletami, důležitá je zejména pravidelnost a dobré vedení koně. U prvního křížku nechávám odskokovku, u druhého už zpravidla ne, pokud se nejedná o koně, který na skoky příliš utíká. Hlídám nájezd tak, aby to vyšlo. K tomu je potřeba, aby jezdec věděl, kam jede, koně dobře vedl na vnější otěži a měl ho na vnitřní „botě". Před skokem pak musí položit ruku a nechat koně skočit. Na skoku bez odskokovky se učí, kdy mu to vychází a kdy ne. Zároveň je to tak nízké, že se člověk nemusí bát, co se stane, pokud to nevyjde.

Kdy začínáš zvedat?
Většinou úplně takhle nízké křížky moc dlouho neskáčeme, protože jezdec si musí zvyknout i vizuálně, že najíždí na něco vyššího. Navíc naši koně malé křížky většinou jen překlušou. Proč by je skákali?Takže my jezdíme spíš od půl metru výš. Ale samozřejmě záleží, kdo na koni sedí, jak se bojí a jak jde s pohybem. V zásadě se jezdce snažím naučit, že je to jen větší cvalový skok - protože tak to je a kůň pak cválá dál. Přes tyhle křížky to ale jde tak nějak samo. Ale je to o mnoha skocích, při nichž získáš jistotu. Samozřejmě každý má jiný pohybový talent, takže každému to trvá jinak dlouho, ale zlozvyky se dají naučit u všech lidí. I dobré věci se tedy dají naučit u všech. Jen to potřebuje čas a dohled.

Co když se jezdec bojí?
Pak se snažím skákání proměnit v legraci.:-) Skákání je totiž hlavně o vůli. Té lidské samozřejmě. Je určitá míra strachu, která se dá „projezdit", ale pokud člověk není rozhodnutý a psychicky připravený, nikdy nedokáže na koně působit tak, aby to fungovalo. A ani ten nejpracovitější, nejpřiježděnější a nejochotnější kůň nebude dlouhodobě fungovat, pokud mu jezdec jasně neřekne, kam má jít a co skočit. On tě napoprvé přenese, je-li charakterní, ale pokud pak třikrát půjde doprava místo doleva a jezdec neudělá nic, aby ho zkorigoval, ať už z neznalosti nebo ze strachu, nemůže to fungovat. Takže v první řadě je třeba pracovat s hlavou jezdce.:-)