Jaký byl reining á la Avila

1. 5. 1999 Silvie Lečíková

V italském Vermezzu nastoupilo k výcviku pod vedením Boba Avily dvanáct jezdců různé kvality (většinou velmi dobré až výborné ). On, jako hlavní postava celého víkendu, podal svůj výklad velmi stylově ze sedla vypůjčené reiningové klisny.

Kurzy probíhaly tři hodiny dopoledne, následovala hodinová přestávka na oběd a pak se tři až čtyři hodiny pokračovalo s výcvikem. Takový režim byl pro italské diváky téměř vražedný, protože Italové potřebují svou polední siestu k životu stejně jako kyslík k dýchání, ale statečně vytrvali. Myslím, že odměna v podobě Avilova výkladu stála za tu oběť. Jednotlivé části se zaměřovaly na základní přiježděnost koně, na prostupnost, na letmé přeskoky, na změny rychlosti, na stopy, spiny a obraty. Na tři dny práce víc než dost.

Bob Avila hned v úvodu podotkl, že kdokoli z jezdců či diváků může v průběhu dne vznést dotaz. První den probíhal ve znamení jistého ostychu, a tak se nikdo na nic neptal a všechno bylo všem jasné. Postupně ovšem ledy tály a při prvním večerním posezení v baru padly zábrany. Přítomní diváci se ptali na všechno možné i nemožné, a znavený trenér se snažil všem poctivě odpovědět. Přesto mám pocit, že první zvídavé vlaštovky mu byly milejší než němé tváře z předchozího tréninku.

Zajezdit si pod vedením tak renomovaného trenéra je jistě záviděníhodná zkušenost. Nemyslete si ovšem, že je to zkušenost lehce nabytá. Před první lekcí všichni jezdci zahřívali koně a jezdili jako by šlo o život. Brzy měli ovšem zjistit, že to nebude tak hrrr. Seřazeni v řadě si poslechli Bobův výklad k prvnímu cviku, a pak si totéž jeden po druhém vyzkoušeli také. Čekací doby, vyplněné poslechem Bobova komentáře a pozorováním ostatních spolujezdců, byly dost dlouhé. Nepracovalo se totiž stylem "ukaž co umíš nebo neumíš a pošli dalšího". Podle míry svých schopností se jednotliví jezdci před pohledy trenéra i diváků "smažili" na place od tří minut až do čtvrt hodiny. Při reiningu se prostě nespěchá.

Někdy trvalo opravdu dost dlouho, než se ozvalo Bobovo stručné "good", s nímž toho kterého jezdce propustil "na svobodu". Kriticky - ovšem decentně - se vyjádřil snad jen k jezdci s příliš tvrdou rukou. Jeho pochvalu si naopak vysloužila paní, která vypadala velmi nenápadně. Její atypicky stavěný Quarter s dost výraznou akcí totiž předváděl přeskoky tak technicky dokonalé, že jako jediná dostala pochvalu s prohlášením, že s takovým koněm by měla dělat western riding (což uvádím hlavně jako důkaz toho, že western riding skutečně není o tom, že se občas někde mezi kužely podaří přeskok ...). Slabší povahy opouštěly po každém cviku jízdárnu s očima obrácenýma v sloup s úlevně vyplazeným jazykem, někteří odpadali fyzicky. Koně sice "prozívali" valnou část dne, ale ve chvíllích, kdy nastoupili k práci, pracovali na sto procent; když se konečně vraceli do řady, pot z nich často doslova kapal.

Kdo se vypravil na soustředění v naději, že Avila vytáhne z kapsy seznam tajných triků a superfíglů a dá je k lepšímu, musel být hrozně zklamaný. Všechno se totiž odvíjelo od základních prvků přiježděnosti a ohebnosti koně, k nimž se Bob opakovaně vracel prostřednictvím několika jednoduchých cviků. Celá jeho práce byla oslavou hesla "v jednoduchosti je krása". Tam, kde klasická literatura potřebuje celé odstavce na popis správných pomůcek, vystačil on se svým "pravá ruka-levá holeň" (a ještě to navíc fungovalo).

On sám většinu času pracoval se svým koněm, až se zdálo, že nemůže sledovat okolí. Přitom mu stačilo pár okamžiků sledovat tu kterou dvojici a hned vyhmátl její potíže, případně doporučil, co by v takovém případě dělal on sám. Mimochodem, tento přístup byl jednou z věcí, která mi na mistru Avilovi zaimponovala asi nejvíc: žádné direktivní výklady ve stylu "kdo to nedělá jako já, není dobrý jezdec", žádné vševědoucí rady. Namísto toho příjemné povídání o tom, "jak to dělám já", a dokonce občas "nevím" nebo "tohle bych nepovažoval za důležité".

Vzpomínám si na debatu, která se rozvinula ohledně jemné huby koně. Kdosi z publika se vyptával na nejvhodnější uždění a dotazoval se, co dělat v případě, že kůň nereaguje na ruku jezdce. Bobova odpověď byla jednoduchá a přesná: "Vyměňte koně".

V některých momentech i jeho začínající klisna "zazmatkovala" nebo udělala chybu. Avila na ni sám upozornil, vysvětlil, proč k ní došlo, co bude s koněm dělat, aby to napravil - a pak to dělal tak dlouho, až bylo zlepšení viditelné. Stalo se to třeba ve chvíli, kdy předváděl cvik na kontracval, a kdy klisna v jednom místě stále přeskakovala do správného cvalu. S nevzrušeným klidem pokračoval Avila dál v práci a vysvětloval, že tímto cvikem tráví doma hodiny. Když pak klisna podesáté zopakovala stejnou chybu, lakonicky dodal : "... a vypadá to, že tady to bude taky tak". Dodejme, že podvacáté už kůň nechyboval, natož potřicáté.

Bylo zajímavé pozorovat Boba Avilu, ale stejně zajímavé bylo pozorovat i ostatní jezdce. Bez ohledu na svou výkonnost byli všichni do jednoho dokladem toho, jak moc lze dokázat, pokud je člověk ochotný se naučit něčemu novému ... a pokud je po ruce někdo, kdo umí učit.

Podobné články

Paint Western Riding Club ve spolupráci s Českou jezdeckou federací vás zvou na Mistrovství ČR v reiningu.

Vláda Lukáše Brůčka na domácí reiningové scéně pokračuje. Čtyřiatřicetiletý závodník opanoval potřetí v řadě český šampionát v této atraktivní…