Alena Bumbová se živí přibližováním dřeva. Traktor ani jinou těžkou techniku k tomu ale nepotřebuje - vystačí si se čtyřnohým partnerem, chomoutem a opratěmi. Dřevo tak dokáže dostat i z míst, kam se člověk jinak s technikou nedostane. Do lesa „utekla" přesto, že vystudovala vysokou školu. Dříve pracovala jako veterinární asistentka, fyzicky náročná práce v obtížném terénu ji ale podle jejích slov zcela naplňuje.

„Vracím se domů utahaná, někdy se mi stane, že druhý den sotva vstanu z postele. Je to ale úplně jiný druh únavy, než jsem z práce dříve znala. Dělala jsem asistentku veterináři v Mariánských Lázních, denně jsem strávila spoustu času dojížděním a neměla jsem pořádně čas věnovat se tomu, co mě doopravdy baví. Tedy práci s koňmi," přiznává Alena. V lese podle svých slov našla klid. „Hlavně klid od lidí," směje se.

Do lesa ji přivedl přítel - a láska ke koním

Láska ke koním stála na samém začátku jejího příběhu. „Už když jsem byla malá, chodila jsem ke koním k pánovi, který choval tažné koně. Využíval je k tahu ve voze nebo k práci na poli. Přímo do lesa je sice neměl, ale k síle chladnokrevníků jsem přičichla už tenkrát," vypráví Alena. Časem přišlo studium na České zemědělské univerzitě a pořízení vlastního koně, teplokrevné klisny Terezy. „K práci v lese mě před více než dvěma lety přivedl můj nynější přítel. Na stahování dřeva sháněli brigádníky, a tak jsem se v zimě, o víkendech, přímo v terénu začala učit, co a jak. Učitelem mi byl především starý, zkušený hřebec, který byl v práci s dřevem opravdový profesionál," říká Alena. Ten zanedlouho ale odešel do zaslouženého důchodu a v práci ho postupně plně nahradil mladý, dnes pětiletý valach Vojtěch.

Českomoravský belgik Vojtěch je dnes Aleně v lese každodenním rovnocenným partnerem. „Začátky byly někdy dost náročné. Třeba když se Vojtěchovi dřevo někde zaseklo, opíral se do něj větší a větší silou a snažil se ho vytáhnout za každou cenu. Zůstalo za námi pěkných pár vyvrácených stromků," usmívá se Alena. Dnes už Vojta trpělivě čeká na povel z druhého konce opratí. Chuť do práce ale nezapře. „Tahání ho nesmírně baví. Když mu nasadím cajky, úplně ožije. Člověk mu kolikrát v lese sotva stačí," říká koňačka. Přiznává ale, že přibližování dřeva je někdy hodně náročné pro oba. „Většinou pracujeme tři dny zhruba pět hodin denně, pak máme den volna. Třetí den odpoledne už ale kolikrát cítím, že oběma síly ubývají. Hodně záleží, v jakém terénu pracujeme - kopce, které jsou například v okolí Lobzů, jsem často musela vylézat po čtyřech. Ve svém volném čase se s klisnou Terezou věnuju vytrvalostnímu ježdění - to už je proti práci v lese celkem pohoda... To je ostatně zřejmě hlavní důvod, proč tuhle práci moc lidí nechce dělat. Přitom je to ekologické a šetří to lesy od ničení těžkou technikou," krčí Alena rameny. Dalším faktorem je také skutečnost, že příjezdem domů práce nekončí. „O koně je potřeba se denně starat. Poskytnout mu odpovídající péči, denní režim, krmivo. Taky se může stát, že onemocní... Nelze ho zkrátka odložit jako nějaký stroj," upozorňuje.

Když noha zůstane pod kládou...

Přibližováním dřeva se podle Aleny Bumbové dá i v dnešní době poměrně bez problémů uživit. „Pravda ale je, že hlavně počáteční investice jsou poněkud náročnější. Je potřeba pořídit přepravník na koně, auto, co ho utáhne, chomout a další vybavení. A samozřejmě vhodného koně, což může být někdy trochu oříšek," vyjmenovává Alena. Kromě krmení a běžné veterinární péče potřebuje kůň do lesa také kvalitní podkování. „Vojtěch nosí celoročně podkovy na všechny čtyři nohy, bez nich se v těžkém terénu neobejde," vysvětluje Alena. Kvalitní obutí ostatně musí mít i ona sama. „Už se mi stalo, že mi zůstala noha pod kládou. Naštěstí to bylo na měkkém podkladu, takže jsem ji dokázala podhrábnout zase ven. Kvůli tomu nesmíme nikdy být v lese úplně sami, vždy musíme pracovat ve dvou. A nosím boty s ocelovou špičkou. Je to těžká práce, ale nesmírně mě to baví a naplňuje," uzavírá Alena své vyprávění.

Článek byl napsán pro Sokolovský deník.