Zemřel Karel Růžička, další z pilířů Svazu chovatelů českého teplokrevníka

30. 11. 2022 Václava Boušková

Počet fotografií: 3

V podvečer 23. listopadu 2022 chovatelský svět zasáhla smutná zpráva, dlouho nemocné srdce pana Karla Růžičky utichlo navždy.

„Skutečná hodnota člověka a jeho činů není v tom, co říká, ale v tom, co skutečně dělá.“

Vzpomínka na Karla Růžičku očima Václavy Bouškové

Koně ovlivnili celý jeho profesní i osobní život. Narodil se na jaře roku 1950 ve Velkých Němčicích do selské a tradiční moravské rodiny. Od pradávných dob to byl vždy kraj úrodný, kraj sedláků. Takže malý Kája měl k půdě, zvířatům a k přírodě velice blízko a jak to tak v životě bývá, tento vliv se projevil i na jeho dalších životních krocích. Vyučil se řemeslu (kovář-podkovář), ale u koňských kopyt jen nezůstalo, pochopitelně se svět lépe poznává z koňského hřbetu, takže své první jezdecké úspěchy posbíral v parkurovém sportu ale i ve spřežení, kdy reprezentoval jihomoravskou oblast (JK Uherčice) v mistrovských soutěžích. Po dlouhá léta pracoval jako zootechnik v nedalekém JZD Šitbořice – středisko chovu koní Nikolčice, kde svými zkušenostmi přispěl k chovatelsky zajímavému stádu klisen.

Po sametové revoluci se rozhodl odejít do soukromé sféry a věnovat se především chovu koní a zemědělské činnosti na vlastním statku Farma Boudky nyní známé jako Hřebčín Rufa, kde se nejen chovají koně, ale také provádí výcvik koní a jezdců v jezdeckém oddíle JK Rufa. Nespočet hříbat a koní prošlo jeho rukama. Vždyť Růžičkovo stádo nikdy nekleslo pod 40 hlav. Vzpomeňme na zajímavé jedince, klisnu Venice v/d Dwerse Hagen hojně využívanou v chovu, jejíž potomstvo dosáhlo výkonnosti T* ve skocích, obecně všichni odchovanci jsou nadaní všestranní koně, kteří se prezentují ve všech jezdeckých disciplínách. V jeho chovu byli převážně využíváni plemenní hřebci Lantaan a jeho vlastní odchovaní hřebci Przedswit Rufa s nejvyšší výkonností skoky T** a potomstvo ST**, dále to byl plemenný hřebec Lasing, všestranný kůň, výkonnost ST a výkonnost potomstva skoky S.

Do povědomí široké chovatelské veřejnosti vešel Karel Růžička ve známost především jako funkcionář Svazu chovatelů českého teplokrevníka, na jehož založení se podílel a řadu let působil na vyšších postech spolku (2002–2006 člen předsednictva – chovatelská komise, 2007–2010 předseda, 2011–2017 místopředseda spolku). Měl podíl na mnoha projektech, například jeho byla myšlenka uspořádat v roce 2005 první šampionát skoku ve volnosti 4letých klisen, který byl velice oblíbený a úspěšný, stal se tradiční chovatelskou akcí.

V chovu byl uznávaný hodnotitel koní a inspektor. Řada chovatelů se s ním mohla setkat osobně, když jim přijel zapsat a označit hříbata. A asi právě proto, že měl k chovatelům takto blízko a znal jejich úděly a strasti, vážil si každého z nich. Byl jim doslova oddaný, kolikrát byl schopen jít až za hranu svého zdraví, aby hájil jejich práva a zájmy. Však i dlouhotrvající krize ve spolku mu nepřidala na jeho zdravotním stavu. Letos v červnu jsme se viděli naposledy, při konferenci SCHČT, kterou, i když mu nebylo nejlépe, přesto přijel podpořit. Byl rád, že svaz, pro který dlouhá léta pracoval a v jehož funkci viděl smysl, opět zvedá hlavu, aby se mohl pořádně nadýchnout. Jeho slova, jeho myšlenky směřovaly k chovatelům a k budoucnosti svazu. Nezříkal se případné pomoci, ale cítil, že síly ubývají, že už nedokáže být tím pevným pilířem. Tehdy mi řekl: „Už je to na vás mladších, abyste vykřesali naději a probudili staré osvědčené tradice. Tito lidé, co tu jsou, je pevné silné jádro chovatelů, to jsou ti správní lidé, nejsou lhostejní k tradici svazu, vědí, co chtějí, tito lidé nezapomněli, neženou se za penězi a jde jim o spravedlnost. Pro tyto chovatele je potřeba pracovat a jim pomáhat.“

Karel měl rád všechno živé. To, že v jeho životě hráli prim koně, bylo zřejmé, ale s jakou láskou a vášní pečoval a cvičil své lovecké psy, kteří plnili hlavní úlohu jeho další velké záliby – myslivosti, a jak nadšeně se poslední dobou věnoval chovu drůbeže. Vše co dělal, dělal rád a s radostí. Vždy s úctou a láskou obdělával moravskou půdu, na svých pozemcích sklízel seno, pěstoval plodiny pro své koně, jen aby se měli dobře. Nikdy nezapomenu na vůni meruněk z jeho ovocného sadu, vlastnoručně založené rozsáhlé vinice, které se svojí milovanou ženou Zdeňkou pečlivě obhospodařovali. Jeho žena mu byla vždy oporou, starala se o něj do poslední chvíle. Mezi sebou měli velmi hezký vztah a skvěle se doplňovali. Paní Zdeňka je velice veselá, obětavá a pohostinná žena. Společně vychovali dva syny – Zdeňka a Karla, který jde ve šlépějích svého otce.

Tak skromný a tak empatický byl Karel Růžička. Měla jsem tu čest ho poznávat 16 let. V životě lidském to není zas tak mnoho, ale já měla pocit, že ho znám celý svůj život. Každý náš telefonický rozhovor začínal: „Tak mi řekni, co týden dal.“ Jeho osobitý smysl pro humor mě vždy dostal. A možná právě díky své veselé a upřímné povaze měl mnoho kamarádů a jistě i mnoho přátel, se kterými rád poseděl u dobrého vína. Jeho neutuchající pracovitost a jistá přirozenost byla vryta v jeho tváři a na dlaních. Svým pohledem působil vyrovnaným dojmem, v jeho očích se dalo číst do nekonečna, ta lidskost, ta hrdost na moravskou hroudu, ze které pocházel. Avšak i přesto se v něm skrýval zárodek jakési vznětlivosti, která se probouzela pouze v případě, když cítil faleš, neupřímnost a nespravedlnost. Byl zastáncem tradičních postupů, ale zároveň hodně přemýšlel o věcech nových. Ať už to byl Svaz chovatelů českého teplokrevníka, Myslivecký spolek Velké Němčice, kterému přes 40 let dělal hospodáře, nebo podpora místních tradic, pro všechny dělal oddaně, nezištně a nelitoval obětovat svůj volný čas.

S Karlem Růžičkou odešel nejen neobyčejně vzácný, laskavý a milý člověk, ale i osobitý moravský chovatel a velký odborník v oblasti chovu koní. Věřím, že předal mnoho zkušeností svým potomkům a že jeho chovatelská činnost ve Velkých Němčicích bude nadále pokračovat a vzkvétat pod vedením jeho vnoučat a pravnoučat, které tolik miloval a na které byl velice pyšný. Nepochybně nám jeho osobnost bude velice chybět.

Drahý Kájo, je mi velice líto, že ti nebudu moci říct, co týden dal, že neuvidím tvé laskavé oči a že se už společně nezasmějeme. Jsem nesmírně šťastná, že mi život dal tu možnost tě poznat. Poznat člověka, pro kterého zachování tradic pro další generace mělo velký význam.

Čest tvojí památce.