Pro vlastnictví a chov koní musí mít člověk ve své duši „zvláštní oddělení“ pro zamlžování ekonomické stránky věci. Jinak by nemohly žít stovky či spíše tisíce nadšenců – jako například paní Zdeňka Ludvíková, která se zcela oddala naplňování svých koňařských snů a zápolení s každodenní realitou. 

Paní Zdeňka se nemohla narodit v jiném koutě naší republiky než východočeském, kde chov koní má největší tradici a dodnes nese stopy tehdejší slávy a pýchy. I způsob prosazování některých chovatelských záměrů paní Ludvíkové charakterizuje „mírné furianství v mezích zákona“, kombinované s vytrvalostí, pracovitostí a osobním přesvědčením, že tudy vede chovatelská cesta. 

Z hlediska plemenářských institucí se chovatelské počínání paní Zdeňky jevilo jako neobvyklé, ale zajímavé. Partnery pro své klisny hledala nikoliv mezi domácími plemeníky, ale raději volila velmi vzdálené, kteří, zavítali do naší země. 

Za nekvalitnější koně považovala paní Ludvíková koně achaltekinské, arabské a anglické plnokrevníky. Proto některé zvolila za otce svých hříbat. 

Nejvýznamnější klisnou jejího chovného stádečka se stala klisna Hálka (Husar týnský – Farka). Třebaže kdysi dávno paní Zdeňka upřednostňovala bílou barvu u koní, po návštěvě Lípy u Hradce Králové a později Ostrova u Chlumce nad Cidlinou se zamilovala do isabel a plaváků. Kdysi viděla na Hálce jezdit pana Krále z Chlumce n. C. a hned se ptala, zdali by Hálka nebyla na prodej. Tehdy to nepřipadalo v úvahu, neboť klisna patřila pod chlumecké Velkovýkrmny, a navíc byla drahá. Hálka ovšem přestala zabřezávat, a když osm let nedala hříbě, byla prodána do Osevy v Novém Městě. Ani zde po čtyři roky nezabřezla.  A tak byla nabídnuta k prodeji jako chronicky jalová. Protože Z. Ludvíková stále sledovala svou kdysi vyhlédnutou klisnu, podařilo se jí ji v roce 1990  jako devatenáctiletou zakoupit.

Hálka zřejmě vycítila, že ji paní Zdeňka dlouhá léta milovala a obdivovala, a že teprve tady má svůj pravý domov. A tak se odměnila. Po třinácti letech, ve svých 20 letech, Hálka zabřezla. Partnerem jí nebyl nikdo menší než dávno vyhlédnutý achaltekinský hřebec 507 Garut, jehož dědečkem byl vynikající Absent (v roce 1960 vyhrál drezuru na OH v Římě s jezdcem S. Filatovem a OH se zúčastnil ještě v Tokiu (bronz) a v Mexiku (4.místo). Hálka dala po Garutovi krásnou zlatou isabelu Hedu.

To však už paní Zdeňka vyhlížela dalšího plemeníka pro Hálku a tím se měl stát vnuk legendárního Anilina hnědák Garnizon. Vyhrál Pjatigorskou steeplechase na 6000 m a Kladrubskou cenu v roce 1990. O rok později startoval ve Velké pardubické, kde se ovšem zranil na vodním příkopu. Jako trenér s ním tehdy přijel V.P. Prachov. Paní Ludvíková se s ním později setkala. Garnizon zůstal v Čechách a dostal licenci na plnokrevné a teplokrevné koně (ČT). Právě po Garnizonovi se Hálce ve jejích 27 letech narodila krásná isabela jménem Heli. To bylo poslední hříbě, které si s Hálkou slíbily. Když Hálce bylo třicet let, paní Ludvíkové bylo šedesát pět. Krásná Heli se později dostala také do vynikajících rukou a to do péče paní Jany a Ladislava Březinových do Buršic u Kolince na Klatovsku. 

Do chovu Zdeňky Ludvíkové patřila mimo jiné VČ 799 Sauna (po 70 Quoniam II -124), jejíž matka VČ 10 Sonáta byla trakénská klisna z Albertovce. Tato klisna jí pravidelně od roku 1981 dávala jedno hříbě ročně, naposledy po 250 Burbon. Od Tomáše Bartáka po dlouhém čekání koupila klisnu Hortensii, od pana Oto Dlaboly, našeho největšího specialisty na shagya araby, zakoupila hřebce jménem Hefty a vyhrávala s ním mnoho soutěží v rámci tohoto plemene.

S paní Zdeňkou bylo možné se o koních velmi zajímavě bavit dlouhé hodiny, neboť její zájem o koně pramenil již z dětství. Přestože většinu života strávila se svým manželem za pultem v loveckých potřebách v Hradci Králové, snažila se v průběhu doby si plnit své koňařské sny. Nejdříve v jezdeckém klubu ve Stěžerech, kam časem přivedla i své dvě dcery Lenku a Jitku, a potom doma na Hřibsku. Lenka navíc získala od maminky zkušenosti koňařské i obchodní, což se jí později hodilo v práci, když založila obchod s jezdeckými potřebami Dalen v Hradci. 

Zdeňka Ludvíková byla nesmírně vitální dámou s chovatelskou vizí založenou na zkušenostech, výkonnosti a romantickém podtextu. Budeme na ni dlouho vzpomínat nejen ve Svazu chovatelů koní Kinských, shagya arabů nebo anglických plnokrevníků. A ona na nás bude shlížet z nebeské výšky, odkud bude mít lepší přehled a bude určitě hledat vynikající plemeníky pro ušlechtilé klisny. 

Zdeničko, byla jsi báječná…

Smuteční řeč

Paní Zdeňka Ludvíková se narodila 10. června 1936 v Libřicích, rodičům Zdeňce a Jaroslavu Bartošovi, kteří ji jako jedinou dceru, vychovali k lásce k přírodě, ke skromnosti  a především k lásce ke koním, neboť tatínek pracoval jako kočí a již jako malou ji bral všude sebou. Od  mládí se této zálibě věnovala a celý život ji neopustila. Po skončení základní školy se vyučila kadeřnicí, avšak pracovala jako prodavačka v železářství v Hradci Králové. Tady  se seznámila se svoji životní láskou Františkem Ludvíkem, za kterého se záhy provdala. Odstěhovali se do Hřibska k Františkovým rodičům, kde se mohla dál starat o koně s kterými tchán hospodařil.