Miloslav Šimáček se narodil 30. prosince roku 1948 v Tuchoměřicích u Prahy do rodiny pracovitého a šikovného sedláka pana Miloslav Šimáčka a jeho paní, učitelky, Věnceslavy Šimáčkové, rozené Matuchové. Bohužel se narodil v revolučním roce, kdy začalo docházet k likvidaci demokracie a soukromého podnikání, včetně zemědělství. Rodina Šimáčkova přišla o velký statek, a navíc v něm nesměli zůstat bydlet, tak se snad 10x všichni stěhovali, vždy na nová a velmi vzdálená místa. Až se dostali do západních Čech.

Otec pana Šimáčka byl velice úspěšný a na všech místech si s prací a vedením nově vznikajících statků či družstev velmi dobře poradil. Bohužel se v podniku vždy našel někdo, kdo řekl, jak může vést statek kulak...a tak šel zase o statek dál.

Na hospodářství v Daňkově vedle Konstantinových Lázní se Míla seznámil s koňmi, když jako malý kluk pomáhal tatínkovi při práci kolem koní a zapřahání. V roce 1960 se rodiče museli opět přestěhovat a tentokrát do obce Prameny u Chebu. Do základní školy chodil vždy tam, kde zrovna bydleli a každé prázdniny trávil u koní, jezdil s párem do lesa nebo na pole. 

Vystudoval gymnázium v Mariánských Lázních a později Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích. Po škole nastoupil na Státní statek do Úněšova, který leží 25 km SZ od Plzně.

V mezičase se poprvé oženil, vzal si paní Alenu Musilovou a s ní měl dvě děti, syna Miloslava a dceru Lenku.

Na počátku 80. let šel pracovat do Oborového podniku Cheb, který měl 6 středisek. Šel tak blíže za otcem, který pracoval na odštěpném závodu v Aši. Míla našel místo v odštěpném závodu v Nebanicích, kde pracoval jako zootechnik. Často navštěvoval i tamní chov koní, kde pracovala jako vedoucí chovu Eva Sladká, jeho budoucí druhá manželka. V podniku vznikl nápad, že by koně mohli vozit turisty ve Františkových Lázních. Společně s Evou tak hledali vhodné koně, které objevili u pana Františka Hejňáka z Byšiček u Lysé nad Labem. Pro podnik koupili dvě starokladrubské vranky Xantu Adiu a Majdu, které se později staly zakladatelkami chovu tohoto významného plemene.

V letním období zabezpečil provoz kočáru ve Františkových Lázních, ale velmi ho to táhlo k soutěžím spřežení. A protože v Úněšově se již několik let jezdily kvalifikační soutěže pro tehdejší Zlatou podkovu zemědělských novin ve všestrannosti i v soutěžích spřežení, zúčastnil se tam i svých prvních závodů. To ho inspirovalo k tomu, že v Nebanicích ještě ke konci 80. let zorganizoval v rámci skokových závodů i menší závody spřežení. V Nebanicích existoval i jezdecký klub TJ Agro Nebanice, který navštěvovalo mnoho dětí a mladých lidí z okolí a jeho budoucí žena je také trénovala a úspěšně se věnovala chovu teplokrevných koní. Svatbu měli v roce 1988 a v roce 1994 se jim narodila dcera Karolína.

Počátek 90. let byl rozhodující. V roce 1991 si Míla a Eva Šimáčkovi udělali privatizační projekt a začali sami hospodařit. Od OP Cheb si pronajali některé budovy a pozemky, později je odkoupili, včetně 25 koní.

V Nebanicích se společně starali nejenom o chov teplokrevných a později starokladrubských koní, ale i o rostlinnou výrobu, která chov koní podporovala a zabezpečovala krmivovou základu. Práce to byla těžká, protože shánění kvalitních zaměstnanců v blízkosti německých hranic nebylo a ani dnes není jednoduché. 

Právě v polovině 90. let byly soutěže spřežení velmi ohroženou disciplínou, a tak si Míla Šimáček předsevzal, že tyto soutěže bude zachraňovat a stal se pravidelným pořadatelem, nejdříve soutěží dvojspřeží, k nim přídal jednospřeží, a nakonec i čtyřspřeží. Nejdříve byly závody na národní úrovni a od roku 1996 i na úrovni mezinárodní. Právě v letech 1996 a 1997 a pak i v dalších letech zorganizoval i Mistrovství České republiky v soutěžích spřežení. Později se závody spřežení staly tak významnými, že byly pevnou součástí mezinárodního kalendáře, a dokonce byly jako jediné v České republice zařazeny do světového poháru soutěží spřežení. Velkých závodů stihl Míla Šimáček se svou rodinou a týmem zorganizovat 29 a těch prvních malých bylo asi pět. Jeho snahou vždy bylo, aby závody dosáhly patřičné úrovně, aby tam rozhodovali hlavně zahraniční rozhodčí a aby byl zabezpečen hodnotný kulturní a společenský program celé akce. Za to patří dík jemu, rodině, sponzorům, rozhodčím a všem obětavým aktérům.

Ing. Míla Šimáček byl nejenom organizátorem, ale i aktivním účastníkem závodů. Soutěžil i doma při pořádání závodů, což bylo nesmírně náročné. Jinak jezdil na závody na Rudu u Lán, do Chroustovic, do Moravského Krumlova, do Humpolce nebo i do zahraničí do Polska či do Německa. Když se v roce 2000 konal v Humpolci Dunajsko-alpský pohár, byl Ing. Šimáček rovněž aktivním účastníkem v jednotlivcích.

Určitě ho velice těšilo, že všechny jeho děti jsou velmi šikovné, a navíc jeho dcera Karolína převzala otěže vedení podniku a dlouhodobě se úspěšně věnuje chovu koní a drezurnímu ježdění. 

Pana Ing. Miloslava Šimáčka v posledních letech trápilo zdraví, hlavně problémy s kolenem, s dýcháním a v poslední době i s ledvinami. Vždy se však z toho dokázal dostat a zase pokračoval dál. Nakonec však zdravotní komplikace přemohly velkou snahu a jeho statečné srdce dotlouklo symbolicky 21. srpna 2024. Pan Miloslav Šimáček, Nebanice a jeho slavné závody zůstanou v myslích a srdcích rodiny, mnoha přátel, koňařů a jezdců spřežení pevně zapsány. 

Poslední rozloučení s drahým zesnulým proběhne ve středu 28. 8. v 11 hodin v kapli na hřbitově v Chebu. Přátelé a známí tak mají příležitost se s ním rozloučit.