Už když si zvenčí prohlížím cosi mezi velkým statkem a malým zámkem, obdivně smekám. Krásné, ale „údržba" bude asi o hodně náročnější než náš malý domeček. A co teprve, když procházíme mezi ohradami krav a koní, kterých je prý přes dvacet. Coby člověk westernem spíše nepolíbený se dozvídám, jaké jsou povahové rozdíly mezi quartery (které znám) a appaloosami (se kterými jsem dosud neměla bližší zkušenost). Pak se usazujeme v prostorné „sednici" s kachlovými kamny, která mi připomíná jinou, ve které jsem strávila dětství. Tahle je ale několikrát větší.

Vašek navazuje na povídání o appaloosách a pokračuje...

Když ti projde rukama víc koní, zjišťuješ, že to, co nemáš ráda sama na sobě, ti určití koně pořád vracejí. A zejména určitá plemena. Já proto nemám rád kladrubáky a fríse, protože jsem jim podobný. Taky jsem pomalý a tvrdohlavý. Na začátku si třeba řeknu, že to je super kůň s krásnými chody. Jenomže za čas mi právě ta vlastnost, která je stejná jako mám já, začne vadit. Pak dostanu dalšího koně podobného plemene a je zase takový. A když jich máš takových několik, máš už jich plné zuby.

Takže ty se vyhýbáš koním, kteří jsou stejní jako ty?

My máme s Bárou štěstí, že jsme každý úplně opačný. Já jsem ztělesněním 'pauzy'. Čím větší magor, tím lepší, protože já si k němu přidám tu svou pauzu a pak se mi s ním moc dobře pracuje. Bára je čumbrk, vystřelený do vesmíru, a když přijede kůň, který je horký, nesmí se dostat dohromady, protože ona je sama horká. Toho výborně využíváme v tréninku, protože když naopak přivezou koně udyndaného, smutného, bez života, tak je to přesně kůň pro Báru.

Předloni jsem s jednou kobylou vyhrál šampionát v ranč cuttingu. Majitelka si ji koupila v Americe, měla skvělý původ a všechny předpoklady, ale byla nejezditelná. Já jsem toho koně ještě ani neviděl a už jsem hlásil, že ji chci a budu ji trénovat zadarmo. Moc jsem se na to těšil, protože to byl kůň s dobrým původem, sportovním potenciálem, ale magor, který potřeboval tu moji pauzu. Takže když si já vybírám koně, vybírám si tyto a Bára si zase vybírá pravý opak.

Vida... to je dobrý tip. Já se pořád snažím změnit sama sebe... a moc mi to nejde. :-)

To je ale hrozně těžký! Já si vůbec neumím představit, že bych si šel koupit koně pro sebe. U všech koní, co jezdím, znám rodiče, vím, co budou zač a přesně vím, na co chci lézt já a na co Barča. Anebo někomu měsíc pomáhám s koněm a cítím, že to je ten jeden ze sta, na kterém jezdit chci, a pak nabídnu majiteli třeba ježdění zdarma. Ale vybrat si koně podle inzerátu... to si pravděpodobně koupíš koně, který ti nesedí.

Musí se učit především člověk, ne kůň

Tady na statku máme možnost ubytování pro čtyři lidi. Děláme to většinou tak, že přijedou na týden se svými koňmi. Pracují pak s nimi pod mým vedením. V podstatě o víkendech učím lidi na kurzech, přes týden tady soukromě a když mám někomu jezdit koně, hodně dlouho nad tím přemýšlím. Většinou když jezdím koně, jezdím buďto svoje koně, nebo pokud klientům, tak dlouhodobě a zadarmo, aby mi do toho nemohli moc mluvit. Myslím si, že sedat na koně „na chvíli" je zbytečné. Lidé často chtějí, abych si vzal jejich koně třeba na měsíc a „trošku ho přijezdil", pak jim to vysvětlil a vrátil jim ho. To je ale podle mě tahání peněz z lidí a nic to neřeší. A lidé jsou pak nespokojení a stěžují si, že jim to nefunguje.

Mně docela pomáhá, když mi trenérka na koně sedne a trochu mu oživí správné reakce, lépe mi pak reaguje a učím se tím, co je správně...

To ano, ale to je trošku něco jiného. To se učíš od koně. Ale mně většinou volají lidé, až když mají velký problém, se kterým si opravdu neporadí, a potom nepřijedou s jednoduchým zvířetem. Mě tohle baví, protože je to i pro mě zkušenost, učím se řešit problémy společně s těmi koňmi. Jenomže i když problém u koně odstraníš, když ho pak vrátíš do původních podmínek, vrátí se to zpátky.

To je pravda. Ale to přece ten člověk musí vědět dopředu, že ta chyba není nikdy jenom v koni...

Já jsem jim to samozřejmě vždycky řekl. Všem říkám, že se musí učit člověk a ne kůň. Dělal jsem i to, že jsem se s dotyčným domluvil, že na konci měsíce přijede na víkend a celý den se bude dívat, jak s koněm pracuji, může si to i nafotit a natočit. Jenomže i tak, když předvedeš těm lidem, že to funguje, oni potom odjedou domů, začnou mít problémy, nezavolají ti. Protože se stydí za to, že tady to fungovalo a doma to nefunguje. Dojde jim, že chyba není v tom zvířeti, ale v nich, a stydí se to přiznat veřejně.

Jenomže pokud se člověk chce něco naučit, musí si tu chybu napřed přiznat, aby ji mohl odstranit.

Většina lidí se učit nechce. Ani moje kurzy nejsou v podstatě učení v pravém slova smyslu. Je to spíš zážitek - oni zažijí něco jiného, ale za víkend se nic nenaučí. Možná je to ale nakopne k dalšímu učení. Za rok potkám kolem tisíce lidí. Z té tisícovky je tak dvacet, u kterých vidím, že se učit chtějí a že to půjde. To jsou často lidé, kteří se mi pak za rok vrátí a jsou o kus dál. A za další rok o další kus. A kvůli těm to vlastně dělám. Pak jsou také lidi, co se vracejí každý rok, ale jsou na tom pořád stejně. Ale ti mají třeba zase jiné priority, chtějí si tady odpočinout a něco si užít.

Dřív jsme pořádali kurzy celoročně, ale v zimě je to problém, lidé se dost trápí, takže teď jedeme zhruba od dubna do října a v zimě máme pauzu. Všichni si odpočineme a já se pak vždycky už těším na sezónu. Baví mě to, kdyby mě to nebavilo, tak to nedělám. A setkávám se s príma lidmi, v podstatě jsme se takto seznámili se všemi našimi dobrými přáteli. Horší je, pokud sem přijede někdo, s kým si nesedneme. Na tom není nic špatného, neznamená to, že je špatný on nebo já, zkrátka si nesedneme a pak si spíš říkáme, abychom už ten týden doklepali. I to se stává. Nebo když ode mě lidé čekají šou, mrkvovou hůlku a dojemné příběhy při západu slunce... a pak se diví, že s nimi nedělám šou, ale nutím je - překvapivě - jezdit na koni. Jsem v první řadě jezdec a jezdím na koni.

Většina lidí si při tvém jménu vybaví kruhovku a práci ze země, ale ty říkáš, že jsi především jezdec. Jak to tedy je?

Je třeba začít od začátku. Když obsedáš koně, musíš začít ze země. Pak se jde ale do sedla. A musíš hledat inspiraci a rady jinde, třeba v klasickém jezdeckém vzdělání. A spousta lidí je z toho překvapených. Čekají, že je budu třeba rok nutit někde pobíhat s mrkvovou hůlkou. Ale já jsem přesvědčený, že žádný z těch horsemanů to takto nikdy nemyslel, že práce ze země je skutečně jen příprava na ježdění. Pamatuji si, že jednu dobu jsem byl naštvaný třeba i na Parelliho, protože doslova říkal „slezte z koní, budeme si hrát". Pak jsem se s ním seznámil osobně a zjistil jsem, že je to fajn chlap a dobrý horseman, a že spoustu věcí dělá jinak a úplně doslovně to nemyslel. On v podstatě našel díru na trhu - lidi, kteří jezdit nemohli, nebo jim to fyzicky nešlo, ale přesto chtěli s koňmi pracovat. Jenomže pak se to stalo módou a celá jezdecká veřejnost, i lidé, kteří mohli jezdit a učit se, k tomu sklouzli také. A samozřejmě ti si pak za nějaké třeba dva roky řekli „nojo, ale k čemu to vlastně je" a naštvali se na celý tenhle svět. Ale já si myslím, že to ti chlapi takhle nemyslí.

Ale nepřipadá ti také, že tahle „díra na trhu" dala prostor k realizaci lidem, kteří nemají dost vůle a schopností naučit se pořádně jezdit?

No, přesně tak to je. :-)

Někdy mi připadalo, že se u koně cíleně vyráběl problém, aby bylo co odstraňovat...

I tak to bývá, často je to byznys. Na druhou stranu, bývá k vidění třeba ve Státech, když přijdeš do drezurní stáje, že tam takto pracují s koňmi, než je obsednou. Vidíš, že to vzali za své, neušklebují se nějakým kovbojům, ale vzali to za své a pochopili, jak velká výhoda později je, pokud si s koněm domluvíš základní principy komunikace za krátkou dobu. A kůň rozumí, zůstává v klidu a uvolněný. Třeba jsme tam přijeli na kurz a tam bylo čtyřicet lidí a z toho dvacet sedělo ve westernových sedlech a druhých dvacet byli drezuristi, ustrojení a oblečení jako drezuristi. A nejlepší na tom je, že to vůbec nikomu nepřijde divné. Zatímco tady u nás se na to pohlíží pořád jako na vodu a oheň, tedy na něco proti sobě, co nejde dohromady. Přitom já učím i klasickou drezuru. Co ale učit nechci, je drezura sportovní. Mezi lidmi, kteří se ke mně vracejí, jsou i holky, které jezdí drezuru. Se všemi se ale dřív nebo později setkáme u toho, že dojdeme na křižovatku, kde řeknu: „Tohle do klasické drezury nepatří a já tě to učit nebudu. Pokud chceš jezdit sport tak, aby tě rozhodčí dobře hodnotili, tak si najdi specializovaného trenéra." Já jsem se učil u dobrých trenérů, jezdil jsem v Německu a myslím si, že zhruba před třiceti lety skončila doba, kdy jsi mohla vyhrát sportovní drezuru s klasicky trénovaným koněm. Tehdy se ty cesty rozešly. Mně se potom stává, že tihle lidé namísto toho, aby si našli jiného trenéra, spíš přestanou závodit a trénujeme spolu dál. Nevím, jestli je to úplně dobře, že takhle „kradu" lidi, ale kdyby pod mým vedením závodili, tak by je rozhodčí dobře nehodnotili. A co já bych jim pak řekl jako trenér, který je tak blbě připravil?

U kterých věcí jste se rozešli?

Většinou se rozcházíme hned na začátku, protože třeba u mě prvních šest měsíců nejede vlak přes to, abych vzal koně na otěž. Vůbec se o to nepokouším. Zásadu projezdit koně dopředu a dolů umí zopakovat každý, ale v praxi to nikdo nedělá. Byla tady jedna drezurní jezdkyně s koněm a já jí řekl, ať zahodí otěže a podíváme se na základy. Ona namítala, že už jsou tam a tam a potřebuje jen něco doladit, ale trval jsem na svém a dal jsem jí cvičení, které tady dávám malým holčičkám - a ona ho nebyla schopná udělat. Tak jsem se jí ptal, jak chce velké věci budovat na základech, které nemá. Takže tady se většinou rozcházíme. Oni už chtějí něco kutit a já je vracím zpátky. Všichni spěchají. Navíc když člověk pět let na něčem pracuje, má pocit, že se někam dostal a ty mu potom řekneš, že je to všechno špatně a musíš zpátky, nechce to slyšet. Je to totiž strašně demotivující.

Dalším problémem je, že často nevědí, jak na to. Když už ti koně mají na to, aby chodili na otěži, řekneš jim, že je to chůze po gumovém míči. Vpředu nemáš nic a vzadu máš plyn. Když ho přidáš moc, objeví se ti to vpředu na ruce. Když to pak vpředu přidržíš víc, vzadu ti to zase padá.

Zatímco moderní drezura chce, aby se to zezadu napobízelo a vpředu udrželo?

Ale to je teoretická věta, která pochází z klasiky, ale nikdo z těch velkých jezdců neříkal, že máš mít v ruce dvacet kilo. Naopak, já jsem slyšel, že mezi tvojí rukou a hubou koně má být molekula vzduchu. Tam nemá být ani gram. Já jsem byl rok u doktora Heuschmanna, ve stáji, kde se trénovali plemenní hřebci tak, aby přitáhli lidi na šou a do chovu, protože doktor Heuschmann má velký chov. Byli tam jezdci, kteří chtěli předvádět koně v harmonii, ale chtěli to dělat dobře, ne jezdit na zpocených koních s vyvalenýma očima.

Já jsem si vždycky myslela, že jezdíš western...

Westernové ježdění je v podstatě klasické ježdění, tedy kromě reiningu, a mě oslovilo to, co kdysi vymysleli vaquero jezdci, když vzali klasické vzdělání - všechno v něm nechali stejné, všechny principy a způsoby tréninku - a jenom k tomu přidali tu krávu. Výsledkem je dost složitá práce a mě moc baví nad tím dumat. A když na něco nového přijdu, udělá mi to vždycky ohromnou radost. A mě nejvíc baví práce s krávou. :-) Když trénuješ s krávou, kůň je úplně v jiném světě. Když trénuje na jízdárně „nasucho", neví, proč to dělá, je to úplně jiné. Jinak mám ale moc rád klasickou drezuru. Takže sice jezdím poslední roky na quarterech, kteří nemají žádný pohyb, žádný kmih, ale stejně by se měli připravit klasicky, trochu změnit rovnováhu a mě baví přemýšlet nad tím, jak to tomu koni vysvětlit, aby to pochopil klasicky... no a pak k tomu musíš přilepit tu krávu. A to si dělám pro radost. Když se chci vzdělávat, čtu staré mistry a snažím se to doma objevit a pak jdu za americkými horsemany a radím se s nimi ohledně práce s krávou. Tedy kde kdy má kůň stát, jak se kdy musí otočit a podobně.

Ale dělal jsem i v dostihové stáji, pracoval jsem s výstavními araby a musel jsem přemýšlet nad tím, aby se co nejlépe vystavovali, dělal jsem v drezurní stáji... s drezurními koňmi jsem pracoval možná půl života. Ale v zásadě si dělám tak nějak pořád, co chci. Dělám to, co chci dělat a co mě baví, nedělám to pro nikoho, ale ani si nepotřebuji nic dokazovat. Předloni jsem zase začal závodit. když jsem vyjel na první závody, trošku jsem se potil. Bylo tam tisíc diváků a já si říkal, že tam sedí polovina mých žáků. To nebyl moc dobrý pocit a zavánělo to pěknou ostudou. Ale pomohlo mi, když jsem první soutěž vyhrál, i když jsem vůbec neznal pravidla. A pak už jsem si říkal, že to nic není. A dojezdil jsem sezónu a vyhrál jsem i ten šampionát, což bylo ale i díky štěstí, protože u krav je to vždycky o štěstí. Nejvíc mě ale potěšilo, že potom chodili lidé a říkali 'bylo to hezký'. To bylo lepší než ten pohárek.

Bořánkovy šuplíky

Jenže ono je stejně úplně jedno, co jezdíš, vždycky je tam šest základních věcí, které trénuješ. Já jsem systematický člověk, rád si věci škatulkuji do šuplíků, takže mám zkrátka šest šuplíků. Ať přijdeš s jakýmkoli koněm a ukážeš mi jakýkoli problém, vždycky ti najdu jednu z těchto základních šesti věcí, kde ten problém je. Možná časem zjistím, že existuje ještě nějaký sedmý šuplík, ale zatím jich mám jenom šest.

První šuplík je trochu filosofický, ale myslím, že 90 % lidí má problém právě tady: pocit bezpečí člověka s koněm. Pokud se s vámi kůň necítí dobře, nebude chtít dlouhodobě spolupracovat, bude mít snahu nějakým způsobem z práce utíkat.

Druhý šuplík je pauza. Pokud neumím třeba na závodech uprostřed opracoviště vydechnout, zahodit otěže a dostat koně do pauzy, tedy klidového stavu úplného vypnutí, jsem stále na samém začátku. Pauza je první, co musím koně ve výcviku naučit.

Pak z technických jezdeckých věcí považuji za nejdůležitější rytmus. Neustále to opakuji a jsem přesvědčený, že pokud nemáš rytmus, nemáš nic. I když myslíš na jiné věci, vespod musí pořád plynout rytmus. Proto mám a dělám hodně cvičení na rytmus.

Další je reakce koně na ruku. Potkávám velice málo koní, kteří mají správnou reakci na ruku, možná třeba jednoho za rok. Proti ruce musí za všech okolností kůň měknout. Když se zase vrátím k té krávě. Představ si, že cváláš padesátikilometrovou rychlostí a kráva se najednou zastaví. Ty musíš okamžitě zastavit koně a stočit ho tak, aby jeho druhé oko směřovalo na krávu. Kdyby se ti v té rychlosti opřel do ruky, tak máš smůlu. Můžete dokonce až upadnout. Proto tak rád míchám obory. I na ruku jsou spousty cvičení nejen ze sedla, ale i ze země. A lépe se to opravuje ze země.

Následuje reakce koně na holeň. Než nechám lidi dělat něco dalšího, chci vidět, že bez použití rukou umějí ovládat pohyb zadních i předních nohou koně. Třeba dám na jízdárnu čtyři kyblíčky a chci, aby projížděli mezi nimi bez použití rukou. Jistě, že později se pomůcky skládají dohromady, ale na začátku musí umět kůň reagovat na každou zvlášť a divila by ses, jaký to bývá problém.

A poslední věcí je couvání. To je zvláštní věc, protože i když je to věc základního výcviku, málokdy ho vidíš dobře provedené. Tedy tak, aby kůň použil zadní nohy a předek táhl za sebou. Někdy mám couvací hodinu, kde kůň couvá třeba 45 minut. Couvání možná není až tak přirozené, ale kůň, bez nás, když chce couvat, si dokáže povolit tělo tak, aby mu to nevadilo a aby mohl.

Takže když ke mně přijde člověk s problémem, podívám se v první řadě, který z těch šuplíků má nejhorší. A ten potom cvičíme. Už jsem za ta léta posbíral hodně cvičeníček na různé šuplíky. Všechno se dá řešit. Bohužel to často znamená vrátit se úplně na začátek, možná i na zem, a to slyší rád málokdo.