Jako studentka veterinární medicíny jsem vždy byla zastánkyní názoru, že zvířata do cirkusu nepatří. Několik návštěv nejmenovaných cirkusů u nás mě v tomto pouze utvrdilo. Po návštěvě cirkusu Krone jsem však byla nucena svůj radikální postoj přehodnotit. Uvědomila jsem si, že opravdu nelze všechny házet do jednoho pytle a hned se vám pokusím vysvětlit proč.

Jako žákyně Anji Beran, která zde trénuje některé koně, jsem měla kromě večerní show možnost nahlédnout také do zákulisí denní rutiny a tréninku zvířat. Když jsem viděla, kolik péče a trpělivosti je zvířatům věnováno, nedostavil se ten dobře známý pocit z cirkusových představení a večerní show se pro mne stala opravdu příjemným zážitkem.

Cirkus Krone je nyní největším cirkusem v Evropě, který v právě v tomto období slaví výročí sto jedenácti let od založení. Historie cirkusu sahá do doby, kdy skupina lidí vlastnící exotická zvířata objížděla vesnice a lidem je pouze ukazovala. Jednalo se spíš o projekt „Pojďte se podívat na tvora, kterého jste ještě neviděli". Později, když zjistili, jak jsou zvířata učenlivá, začali sobě i jim tréninkem zpestřovat cestování a později je i připravovat na představení. Nyní s cirkusem putuje přes sto zvířat. Na turné cirkus vyráží začátkem dubna a v listopadu se vrací na své zimní stanoviště v Mnichově, kde po měsíční pauze začínají kolem Vánoc opět vystupovat.

Koně

S cirkusem nyní cestuje přibližně čtyřicet koní. Skupina arabských hřebců a hřebců plemene Nonius pracujících ve volnosti, drezurně přiježdění lusitánští hřebci Ramses a Maestro a mnoho dalších. Na starosti je má samotná Jana Lacey Krone. Energická, sympatická a veselá žena, která svoji práci miluje.

Hned úvodem vysvětluje, že cirkus je mnohem spíše životní styl než práce, volný čas prakticky neexistuje (což ale každý koňák jistě dobře zná :-)). Jezdí už odmala a od svých jedenácti let trénuje s Anjou. V šestnácti dostala k výcviku stádo čtyř divokých tříletých zeber ze safari. Popisuje, jak trávila první měsíc celé dny pouze sezením v jejich výběhu, aby se stala součástí stáda, než se zebry vůbec odhodlaly přiblížit. Až když zjistily, že na ně není vyvíjen žádný nátlak, začaly jí pomalu důvěřovat a bylo možné s nimi začít pomalu pracovat a připravovat je na vystoupení. Na určitou dobu se tedy od koní vzdálila a trénovala více exotická zvířata, jako jsou zebry, velbloudi a lamy. Avšak když cirkus nakoupil nové mladé hřebce a dostala možnost s nimi pracovat od samého začátku, začala se opět zaměřovat hlavně na koně, kteří jsou dnes hlavní náplní její práce.

Po prohlídce stájí s Janiným výkladem konstatuji, že welfare koní tu rozhodně není špatné. Vlastně se dost podobá režimu většiny dobře opečovávaných závodních koní. Jsou ustájeni v prostorné stáji, kde je ke každému boxu připojen venkovní paddock, a pokud je dostatek prostoru a příznivé počasí, chodí také do travnatých výběhů. Krmeni jsou pětkrát denně a všichni vypadali v dobré kondici. V noci dokonce mají svého hlídače, který má za úkol rozpoznat jakékoliv zdravotní problémy hned v začátku a případně zajistit včasný příjezd veterináře.

Cestou jsme si všimli, že součástí koňského „týmu" jsou i dva asi třicetiletí arabští senioři. Když jsme se nad tím podivovali, vysvětlila nám Jana, proč jsou takto staří koně stále u cirkusu. Při pokusu o jejich přesun na místo, kde by si užili zasloužený důchod, byli prý natolik nešťastní, že je nakonec museli znovu přibrat k cirkusové rodině - už to mají zažité, usmívá se Jana. A ač je to z pohledu podnikatele neekonomické, jednou je to vaše zvíře a vy za jeho život nesete zodpovědnost, vysvětluje, a mně nezbývá než souhlasit.

Trénink koní

Následoval každodenní trénink koní. Jako prvního jsme měli možnost sledovat lusitánského hřebce Ramsese s Janou Lacey Krone v sedle, pod vedením trenérky Anji Beran. Tento impozantní plavák je důkazem toho, že když do zvířete investujete, vrátí vám to. Jako mladý absolvoval kompletní sedmiletý výcvik klasické drezury na farmě Gut Rosenhof u Anji Beran a nyní předvádí i nejtěžší prvky korektně a s naprostou samozřejmostí. Žádné napětí, žádný stres ani mávání nohama až za uši tu k vidění nejsou, zato klid, uvolnění, lehkost a soulad jezdce s koněm tu člověk může s lehkou závistí obdivovat dlouho.

Trénink probíhal v manéži o průměru 12,5 metru. U již dobře vzdělaného koně (sedm až osm let předcházejícího výcviku) není tento menší prostor překážkou, jelikož pointa této práce nespočívá v dlouhé klusové a cvalové práci na rovných liniích, ale spíše v rychlém střídání gymnastických prvků (práce na dvou stopách) a přechodů. Tedy jednoznačně se preferuje kvalita nad kvantitou a výcvik je velmi promyšlený.

Gymnastická cvičení jsou sestavována koni na míru, aby se individuálně upravila přirozená křivost a bylo dosaženo co nejlepšího narovnání. Jelikož kůň je vždy přirozeně ohnutý na jednu stranu, gymnastická cvičení nejsou prováděna symetricky na obě ruce stejně. Například (a velice zjednodušeně!) pokud je celý kůň přirozeně ohnutý doprava (jako banán) můžeme jezdit na pravou ruku ustupování na holeň (na kruhu), tedy mírně ho přistavíme ven a zádí necháme ustupovat na vnitřní stopě, čímž jej ohýbáme na jeho ztuhlé levé straně, přeneseme váhu na pravé rameno a odlehčíme jeho levé rameno, na které přirozeně napadá.

Na levou ruku pak můžeme se stejným záměrem ohnout celého koně více doleva a odlehčit levé rameno pomocí cviku dovnitř plec. Musím zdůraznit, že přirozená křivost koně, individuální sestavení gymnastických cvičení na míru a následné narovnání jsou nesmírně složitým tématem a tento příklad je opravdu velice zjednodušený.

Po této práci následovaly prvky vysoké drezury, jako je piafa, pasáž a španělský krok. Anja ze země jezdkyni příležitostně pomáhala poupravit drobné nepřesnosti. I přes náročné cvičení, například přechody piafa-pasáž-piafa, zůstával kůň uvolněný a soustředěný a jeho pohodové naladění bylo zřetelné. Ramsesovi není překážkou při předvádění nejtěžších cviků ani absence jednoho oka, o které přišel před léty. A já mohu potvrdit, že na večerním vystoupení jej tento handicap neomezoval ani v nejmenším.

Dále byl k vidění trénink skupiny šesti mladých arabských hřebců ve volnosti. Každý kůň má jasně dané místo mezi ostatními a na povel se všichni pěkně zařadí za sebe. Trénink opět vedla Jana Lacey Krone, a že se bylo na co dívat. Povely jako otočit, seřadit do dvojic, zastavit, naklusat, dělali koně s rutinní samozřejmostí. Bylo velice zajímavé vidět práci jednoho člověka se šesti koňmi naráz a pozorovat individualitu každého z nich. Jeden si chtěl hrát, dalšímu se zrovna nic moc dělat nechtělo a jiní se mohli přetrhnout, aby povel splnili co nejlépe. Dohromady jako celek ale všichni vypadali nádherně.

Jana při výcviku koní ve volnosti používá velké množství pamlsků jako pozitivní motivaci. Důraz je kladen, kromě řeči těla, právě na hlasové povely, které jsou poté pro koně s trenérkou nejdůležitějším dorozumívacím prostředkem. Zde je velice důležitá intonace, aby koně jasně rozuměli povelu, pochvale a i případnému pokárání. Vlastně by se tento trénink dal přirovnat k výcviku psů, kde komunikujeme převážně hlasem a pamlsky používáme jako odměnu.

Mladí koně se vždy učí nejdříve individuálně pomocí metody „A, B, C". A - musí se naučit dobře rozpoznat své jméno, B - umět základní povely, jako rozejít se, naklusat, nacválat, zastavit, zacouvat, změnit směr,.., C - přivolání. Když si je kůň v těchto bodech jistý, je možné začít trénovat v páru. Je dobré pracovat od začátku s dvojicí, která spolu dále bude vystupovat. Poté zařadí dalšího. Každý kůň zná své místo - svého souseda, své jméno a prvky. Dále už je to velmi podobné ježdění, koně znají určité cviky a Jana je různě řadí za sebe, jako například v drezurní úloze. Přibližně každý měsíc sestavy obměňuje a ukazuje rozdílné figury. Je to tak zajímavější pro koně i pro diváky, kteří navštíví cirkus opakovaně.

„Takhle to ale nefunguje všude," vysvětluje, „častěji koně znají jen jednu sestavu, kterou opakují pořád dokola." Během práce s šesti koňmi jsou velice důležitá právě jména. Například, když je potřeba jednoho poupravit, zavolá jméno a povel a všichni ví, koho se to týká a koho ne. Díky tomu si je také může kdykoliv během práce přivolat jednotlivě k sobě.

Příjemně mě překvapilo, že i když se některému koni nechtělo nebo udělal nějakou chybu, byl s klidem opraven a následně pochválen. Žádné násilí, jen klid a důslednost, jak by to při výchově zvířat mělo být. Na konci tohoto patnáctiminutového tréninku všichni dostali sladkou odměnu a do boxu odcházeli v klidu a spokojeni.

Na araby navázali černí koně holandského plemene Nonius, opět ve volnosti. Následoval nácvik práce „na zadních" (nepředstavujte si levádu, jednalo se spíše o „normální" vzpínání, kdy jsou pokročilejší jedinci schopni v této pozici i chůze). Bylo opět zajímavé sledovat různé charaktery koní. Někteří šli na zadní jen lehce nad zem a s velkou dávkou opatrnosti. Jiní, dominantnější a se silnější zádí, si to vysloveně užívali. Stejně jako předtím, ze strany trenérky nebyl vidět žádný nepřiměřený nátlak a odměněni byli i ti méně šikovní, neb snaha se cení. Po tréninku nám Jana vysvětlila, že tyto cviky jsou dobré na posilování zádě a jelikož se na koních nejezdí, je dobré je udržovat v kondici. Ohled je na ně brán i v rámci show; všichni ze skupiny sice umí všechno, ale vystupují jen ti, kteří si dané cviky užívají, což většinou bývají ti, co v nich přirozeně vynikají.

Divoká zvířata

Janin manžel Martin Lacey pracuje celý život se lvy. Vlastně to mají v rodině, oba jeho rodiče i bratr pracují se lvy a tygry už přes šedesát let. Každé ráno vstává před pátou, aby se stihl o své kočky řádně postarat. Je totiž vůdce smečky 26 lvů a dvou tygrů. Aby ho zvířata uznávala, nestačí mít jen autoritativní postavení, ale musí hlavně dokázat, že se o smečku dokáže postarat. K tomu pomůže mimo tréninků a zajištění vhodných životních podmínek hlavně čas, který s nimi stráví. Volné dny a dovolená pro něj prakticky neexistují.

Vidět jeho denní práci na vlastní oči bylo zajímavé. Zrovna měl na place skupinku asi desíti lvic. První cvik, který se zvíře učí, je zaujmutí svého místa v kruhu, kam se na povel "places" všechny kočky poslušně uchýlí. Je to zároveň i bezpečnostní povel, protože když se lvice z různých smeček rozhodnou kočkovat, Martin zavelí a celá skupina znovu dostane svůj řád - všichni hned vědí, kam patří. K dorozumívání Martin používá bič a bambusovou tyč. Je to stejné jako u koní, bič slouží jako prodloužení ruky a zde navíc jeho zvuk zajistí pozornost. Občas k upoutání pozornosti poslouží i prázdné bouchnutí tyčí, která však především slouží jako velká vidlička: Martin na ni napichuje steaky, kterými lvy odměňuje. Jakkoliv jsou totiž lvi jen roztomilé přerostlé kočky, krmení z ruky přece jen neriskuje ani Martin. Pomůcky však rozhodně neslouží jako nástroj k bití a poměřování sil mezi člověkem a lvem.

Trénink šelem je běh na dlouhou trať. Zpočátku si koťata v aréně jen hrají. Poté navazuje základní výcvik. Martin vysvětluje, že je potřeba respektovat individualitu jednotlivých zvířat a když ví, že některým něco není příjemné, zbytečně dané prvky neprohlubuje a vystačí si se základem. Příkladem mohu uvést, že se může dotknout všech svých zvířat, ovšem když ví, že určitým ne příliš kontaktním jedincům to není milé, zbytečně je do daných situací netlačí. Místo toho rozvíjí jinou silnou stránku, ve které vynikají. Během tréninku i show používá jako odměnu již zmíněné steaky, což je pro kočky motivující, zároveň se ale nebojí na ně sem tam houknout, aby si zjednal pozornost. I když použije autoritativní hlas, zvířata uposlechnou proto, že jej respektují, nikoli proto, že by měla strach.

Vypráví nám, že se zvířaty trénuje pouze prvky vycházející z jejich přirozeného chování, obdobně jako je tomu v klasické drezuře koní. Kde například prvky jako piaffe, pasáž nebo španělský krok vycházejí z přirozeného chování hřebců, když chtějí imponovat. Stejně tak jsou u lvů různé (dosud nepojmenované) pozice při boji, lovu, hře a podobně. Martin se snaží kočky předvést v celé jejich kráse a na show je k vidění jak jejich roztomilá stránka a ladnost v pohybu, tak i neuvěřitelná síla při boji.

Lvi jsou šelmy, které spí dvacet hodin denně. Trénovat chodí několikrát za den, v krátkých maximálně patnáctiminutových intervalech. Je snadné je unavit a je tedy potřeba plánovat tréninky spíše kratší a častější, aby pro zvířata představovaly zábavu a příliš je nevyčerpávaly. Zbytek dne tráví v klecích, kde žijí se svou smečkou. Velikost klecí závisí na velikosti místa, které cirkus sežene, ale přesto, že jsem navštívila místo s údajně menšími prostorovými možnostmi, neměla jsem pocit, že by zvířata trpěla nedostatkem prostoru. O dobré úrovni životních podmínek zvířat svědčí také prosperující chov lvů, který musel cirkus Krone dokonce pozastavit, neboť lvíčata už nebylo kam umisťovat.

Navštívili jsme i cirkusovou zoo a viděli slony, nosorožce, lachtany, papoušky a mnoho dalších. Dva slony adoptovali jako slůňata poté, co jejich matku zabili pytláci, a nosorožce se ujali po krachu jednoho cirkusu, když ho odmítly adoptovat zoologické zahrady. Podobných příběhů je tu spousta. V roce 2015 navíc cirkus založil Lacey found na ochranu zvířat.

Závěrem

Zkrátka, život zvířat v cirkusu Krone je podle mne na velmi dobré úrovni. Kdo by chtěl argumentovat tím, že život v přirozeném prostředí by pro ně byl mnohem lepší, tak s ním souhlasím. Je ovšem nutné si uvědomit, že o tuto možnost už většina z nich kvůli nám lidem přišla. Je třeba chránit a zachraňovat ohrožené druhy a v tomto případě často bývá zoologická zahrada či cirkus jejich jedinou šancí na přežití. Za mne osobně je tento cirkus pro většinu zvířat lepší volbou než většina (ne všechny!) zoologických zahrad, kde se zvířata celý život baví výhradně pozorováním návštěvníků.

Umění práce se zvířaty, hlavně s těmi divokými, je v dnešní době vážně ohroženo a za pár let bude možná úplně zapomenuto. I v mnoha cirkusech divoká zvířata vystřídali psi, poníci a oslíci. Myslím, že je to škoda. Z vlastní zkušenosti vím, jak snadné je cirkus bez většího hloubání zařadit do škatulky "týrání zvířat" a právě proto bych tímto článkem ráda poukázala na jinou perspektivu vidění tohoto problému.