Sir Alfred James Munnings - barvy a stíny života umělce

1. 3. 2023 Michaela Burdová Autor fotek: Munningsmuzeum.co.uk

Z piedestalu světově uznávaného umělce ho srazilo pár drinků a názor na moderní umění, které BBC zprostředkovala milionům posluchačů. Znemožnil se. Svět na něj na dlouhou dobu zapomněl, a přece se jeho díla prodávají za sedmimístné částky a loni o něm byl natočen film. Koně v jeho obrazech žijí stejně jako krajina a obloha kolem nich.

Je rok 1949 a po pečených kachnách, přípitcích a kávě povstane prezident Královské umělecké akademie, aby pronesl řeč. Je v té době na vrcholu své slávy. Z provinčního malíře se stal slavným umělcem, mezi jehož přátele patří Winston Churchill, členové královské rodiny, vysocí důstojníci a majitelé dostihových koní. Hladina alkoholu je právě tak vysoko, aby řeč měla říz a podpořila peprné rejpnutí do moderního umění.

Ač měl trochu potíže vyslovit "innumerable", bylo mu rozumět až příliš dobře. Munnings neměl rád Picassa a nové směry umění. Netajil se tím a také si přisadil, že stejný názor má i Winston Churchill. Přítomní jeho názory znali, ale pokud nevybíravé útoky na věhlasné umělce, jako je Picasso, vysílá rozhlas, následky jsou okamžité a dlouhodobé. Prakticky přes noc Munnings spadl z horního patra do uměleckého suterénu. Nikoliv však do chudoby a strádání v ústraní. Uměl žít.

Idylické dětství

Alfred James Munnings se narodil roku 1878 v Mendham v Suffolku do rodiny mlynáře jako druhý ze čtyř synů. Dětství strávil na tomto ospalém venkově, na loukách, u řeky. Rád si jako dítě kreslil, a protože bylo jasné, že má talent, chodil na hodiny kreslení k dceři místního vikáře.

V době, kdy se Munnings narodil, byli koně důležitou součástí lidské existence. Byli oslavováni v dílech George Stubbse (1724-1806), který připravil cestu dalším umělcům. Munningsovi podporovali vztah dětí ke koním. V prvním díle svých pamětí Munnings vzpomíná na hračku, kterou dostal ve čtyřech letech - černého koníka. Vybavuje si jeho dlouhou hřívu a tvar hlavy, stejně jako si pamatuje na svého prvního ponyho a na každého koně, kterého kdy měl. Svůj obdiv k ušlechtilým koním sdílí se svým otcem a takto popisuje jejich jízdu kočárem: "Byla to bílá klisna. Vidím ji před sebou tak jasně jako jednoho ze svých koní, co mám dnes. Narostlá, ušlechtilá, z dobrého chovu, dobře stavěná a temperamentní. Vidím před sebou její našpicované uši, stříbrnou hřívu ve větru. Slyším její kopyta dusat po cestě, cinkot postrojů a zvuk kol..."

Ve čtvrnácti letech však byl nucen se chopit malířského řemesla důkladněji, když nastoupil do práce k tiskařské firmě Page Brother´s. Tady maloval plakáty a letáky. Získal zde obratnost a zkušenost, jak vyjádřit linií a barvou děj. Reklamní práce pro firmu A. J. Caley & Son pozvedly její byznys natolik, že ředitel John Shaw Tomkins se stal Munningsovým patronem.

Ranní vyjížďka

Když přijde malíř o oko...

Rok 1899 je pro Munningse významný - Královská umělecká akademie poprvé přijala jeho dílo na výstavu. Ale jako kdyby za to měl zaplatit, při záchraně psa na honu mu ten samý rok větev poranila oko a Munnings na něj oslepl. Půl roku tráví v nemocnici se zavázanýma očima a utrácí své úspory. Navíc ho trápí dna v obou rukou. Přesto se vrací k práci právě díky Tomkinsovi, který mu zajistí zakázky. Ani ztráta oka ani bolavé klouby rukou nebyly na jeho tvorbě znát - stejně jako alkohol. Téměř s láskou popisuje recept na onen smrtící koktejl z 18. století: rum, brandy, sherry, citrón, cukr a hřebíček.

V roce 1904 se stěhuje do Swainsthorpe několik mil od Norwich. Pronajímá si pokoje a část farmy, kde shromažďuje poníky, koně a osly jako modely.

... a pak i o ženu

V roce 1912 má svou první samostatnou výstavu v Leicesterské galerii v Londýně a v Cornwallu se ožení s Florence Carter-Wood (na obr. vlevo). Seznámil se s ní v roce 1910 v Paříži, kde maloval a studoval impresionismus, jehož vliv je v některých obrazech více, v jiných méně zřejmý. Během svatební cesty se Florence pokusí o sebevraždu a o dva roky později se jí podaří se zabít. O prvním dramatickém manželství a milostném trojúhelníku je natočen film Summer in February (2013).

Malíř v sedle a ve válce

Munnings byl v sedle jako doma, jezdil rád hony na lišku a po celodenní práci si rád vyjel na koni ve společnosti svého teriéra Joe. Jeho soužití s koňmi a přírodou je v obrazech čitelné - řeč těla koní je jasná, pohyb koní přirozený, když se podíváte na klisnu s hříbětem, koně na startu dostihu nebo stádo jdoucí přes vodu, snadno odečítáte charakter koní, napětí daného okamžiku i hierarchii. Cítíte z obrazu teplo i zimu, to, jak koně obtěžují mouchy. Ovšem nemaloval jen koně, ale také krávy i prasata, farmářské trhy a cikány, krajinu.

Klisna s hříbětem u lesa

Na jeho obrazech se setkáme s jeho svérázným pomocníkem, cikánským mladíkem, kterému říkali Shrimp. Pomáhal mu se zvířaty a zavazadly při cestování, ale také byl zdrojem nepříjemností. Neuměl číst ani psát, hodně pil, měl opletačky se zákonem a byl postrachem dcer farmářů. Ale měl úžasnou schopnost zvládnout jakéhokoliv koně. Obraz, na kterém Shrimp žene stádo poníků přes řeku, nazvaný Coming through the Gap se prodal v roce 2002 za 2 274 000 dolarů.

V letech 1900-1914 zažívá Munnings intenzivní tvůrčí období, ze kterého pochází mnoho úžasných obrazů. Farmáři a vesničané na koňských trzích, provinční dostihy - to byl jeho svět, jeho lidé spjatí s půdou stejně jako klan Munningsů, který zde žil od bitvy u Azincourtu 1415. Munnings měl vůbec rád staré dobré časy, anglický poklidný venkov a koně. Těžce nesl, když viděl, jak se krajina mění, jak koně nahrazují traktory, jak se umění ubírá do abstrakce. Velmi rád si v této souvislosti bral do úst i Pabla Picassa nebo Henriho Matisse. Přitom sám čerpal od impresionistů, od Rembrandta, Johna Singera Sargenta, ale nikdy žádný směr nepřebral otrocky, protože vždy přizpůsoboval svůj styl subjektu, který maloval.

Chlapec a poníci

V létě 1910 nebyl Munnings jen zamilovaný do Florence, užíval si venkovského života a honů na lišku. O jeho povaze vypovídá příhoda, na kterou vzpomíná ve svých pamětech: Jedno prosincové odpoledne se konal hon na lišku. Smečka oběť zahnala na okraj útesu. Liška spadla do moře a okamžitě začala bojovat o život. Zběsile se snažila dostat na břeh, jen aby ji vlny vždy znovu odnesly zpátky na moře. Nakonec dostala svou poslední šanci. Velká vlna ji vrhla na břeh, liška se oklepala a zmizela mezi útesy. Náhončí se za ní chtěl okamžitě vydat, ale Munnings ho zarazil. Profesionální honci se zděsili, ostatní honci projevili hlasitě svůj respekt. Nicméně pro Munningse to znamenalo zákaz účasti na honech s touto společností. V roce 2001 byl obraz Gone to Cliff prodán na aukci za dva a půl milionu dolarů.

Start světového konfliktu měl pro něj jediné řešení - chtěl do kavalerie, ale dvakrát ho kvůli ztrátě oka odmítli. Nakonec získal u Kanadské kavalerie post válečného malíře a z této doby pocházejí dva známé obrazy - generála Jacka Seelyho na Warriorovi a útok eskadrony na Montreuil Wood. Cestoval na frontě na černém koni australského chovu a vytvořil 45 obrazů. Jedním z nejznámějších je Útok eskadrony, kterého se zúčastnil i generál Seely s Warriorem.

Útok eskadrony

Obraz Warriora mu vynesl další zakázku - portrét hraběte z Anthlone v uniformě na koni před windsorským zámkem. Kromě toho namaloval hřebce Poethlyn, který v roce 1912 vyhrál Velkou národní. S každým dalším obrazem koní je věrnější jejich anatomii - typickým portrétem je obraz tmavého hnědáka, plnokrevníka Rich Gift majitelky lady Torrington.

Ani sluha, ani přítel

Kolem roku 1920 maluje klisnu s hřbětem ve výběhu v hřebčíně Southcourt pro Anthonyho Rothschilda. V tyto dny vždy v době podávání odpoledního čaje k němu přichází služebnictvo se stříbrným podnosem a slovy „Prosím, sire, to vám pomůže pokračovat v práci." Ale Munnings shledal, že tento život s jeho patrony může být osamělý. „Jste host, nikoliv přítel. Jste sluha a přitom nejste. Je to podivná situace." Munnings se však nepřizpůsoboval stylu vytříbené společnosti - zachoval si svůj venkovský akcent a způsob oblékání. Byl svůj...

Filantrop Paul Mellon požádal Munningse, aby namaloval jeho oblíbeného huntera a než mu obraz přivezli, nechal si poslat fotografii. „Měl jsem za to, že košatá vrba na levé straně působí na obraze rušivě a napsal jsem mu, zda by ji neupravil. Dostal jsem odpověď, kde bylo napsáno zaprvé, že to není vrba, ale dub, zadruhé, že nemá v úmyslu na obraze cokoliv měnit." Mellon se stal největším mecenášem Munningse a později i sběratelem jeho děl.

Druhý sňatek

V roce 1920 se podruhé oženil, vzal si mladou vdovu Violet McBride, vynikající jezdkyni a dceru jezdeckého učitele. Violet měla kontakty a obchodního ducha, dravost a uměla dobře zacházet s penězi. Často byli delší dobu od sebe odloučeni, on cestoval a ona jezdila hony. Ani z tohoto manželství neměl děti.

Munnings prodává mnoho svých předválečných obrazů a kupuje svůj "dům snů" Castle House v Dedham. Tam se přestěhuje s celou rodinou a pěti koňmi. V roce 1924 absolvuje svou jedinou cestu do USA a v Nové Anglii na Long Island maluje koně jejich majitelům.

I když Munnings maloval tolikrát koně na zakázku, jeho práce nejsou monotónní - Stella A.Walker, zakladatelka Trustee British Art, tvrdí: "Ani když kůň stojí, nepůsobí staticky. Natočí hlavu, střihne uchem, nadzvedne nohu a obraz ožije."

Poslední zakázkou je v roce 1953 portrét dostihového koně Aureole královny Alžběty (Aureole doběhl v Derby druhý, zvítězil v 11 ze 13 dostihů).

V roce 1956 poctí královská umělecká akademie Munningse výstavou tří stovek jeho děl. Umírá v roce 1959 a jeho ostatky jsou uloženy v katedrále sv. Pavla v Londýně. Sídlo v Dedhamu přeměňuje jeho žena Violet na muzeum.

Na jeho obrazy v muzeu se můžete podívat ZDE.

Munnings napsal třídílné paměti se stovkami svých obrazů a texty o tom, jak vznikaly.

Munnings byl otevřený, kontroverzní, bohém, ale také silná osobnost, když dokázal překonat svůj handicap. Byl ale také jedním z největších malířů 20. století. V roce 2004 byl prodán jeho obraz The Red Prince Mare na aukci v New Yorku za 7 848 000 dolarů.

Zdroje:

Podobné články

Východočeské divadlo v Pardubicích natočilo rozhlasovou hru o vítězi Velké pardubické Vladimiru Hejmovském.

Na státním zámku Konopiště visí obraz, který až nedávno určil italský historik umění Gianluca Tormen jako významné dílo vlámského malíře Justa…