Symboly a strany

Být zvěčněn na koni bylo vskutku v té době výhradním privilegiem králů, vojevůdců a především mužů. Ale všechno má svůj důvod. Když roku 1870 po porážce Francie Pruskem končí francouzské impérium, Napoleon III., synovec Napoleona Bonaparte, je sesazen. Třetí francouzská republika chce dodat národu naději a hrdost. Jaký jiný symbol zvolit než Janu nebo Johanku z Arku, Pannu orleánskou, odvážnou dívku, která se dokázala postavit v čele vojska Angličanům a dosadit na trůn následníka Karla VII.?

Socha Jany z Arku na Place des Pyramides

Symbolem národa je Johanka z Arku dodnes a její image si politické strany vykládají po svém. Francouzské levici není po chuti, že si Pannu orleánskou příliš přivlastňují pravicoví nacionalisté. Pro levici je dcerou národa, kterou zradila šlechta a církev ji nechala upálit. Levicová politička Ségolène Royal Johanku vidí z feministického hlediska jako ženu, která se dokázala prosadit v mužském prostředí. Pravice v ní vidí bojovnici, která bojovala za svou zem, reprezentovala patriotismus a nacionalismus. Marine Le Pen přichází k této soše každý rok 1. května. Prosí Janu z Arku, aby chránila zem před imigrací a globalizací. A vzhledem k tomu, že se Jana z Arku oblékala do mužských šatů a bojovala po boku mužů, vlají na soše i duhové vlajky skupiny LGBT… protože zcela určitě musela být trans …

Výměna soch

Tvorba sochy byla svěřena slavnému sochaři Emmanuelu Frémietovi a v roce 1874 bylo jeho dílo slavnostně odhaleno na Place des Pyramides, kousek od hotelu Regina, kde byla Jana z Arku údajně zraněna v roce 1429 při pokusu o osvobození Paříže. Jako model si Frémiet vybral dívku Aimée Girod pocházející z Domrémy. Podstavec byl dílem architekta Paula Abadie. Frémiet se těšil vynikající pověsti, nicméně jeho socha zpočátku vyvolala ne zrovna příznivé reakce. Sám s původní verzí také nebyl spokojený. Sochař platil za velkého perfekcionistu a znalce zvířat. Došel k názoru, že je kůň v poměru k jezdkyni příliš velký. V roce 1889 už pracoval na replice sochy pro město Nancy a rozhodl se u této repliky trochu upravit koně. Napadlo ho vytvořit také novou verzi sochy z Place des Pyramides. Vytvořil tedy rovnou dvě sochy. Jednu pro Nances, druhou pro Place des Pyramides. Kůň byl menší než v původní verzi. Frémiet také přidal brnění na hlavu a odstranil výstroj ze zádě. Ale jak elegantně a diskrétně vyměnit sochu na Place des Pyramides?

Původní socha Jany z Arku na Place des Pyramides

Naštěstí je zrovna v této době zahájena rekonstrukce celé čtvrti a ohromný rozsah bourání učinil z ulice Rue Rivoli gigantický příkop. Původní sochu tedy Frémiet nechal odvézt, „aby se neponičila“. Po ukončení rekonstrukce pak byla na piedestal usazena nová verze. Aby výměnu nějak zamaskoval, sochu pozlatil. Na své vlastní náklady. Původní sochu údajně roztavil, ovšem ke zklamání jiných: V roce 1889 umělecký kritik Paul Mantz hodnotil původní dílo příznivě: „Dnes můžeme pana Frémieta ujistit, že je asi jediný v Paříži, kdo není spokojený s tímto dílem, sochou Jany z Arku na Place des Pyramides. Křehká, drobná dívka na svém ohromném koni je jednou z nejoriginálnějších soch své doby. Možná zpočátku některé lidi překvapila, ale brzy si je podmanila. Všem se líbí onen jemný kontrast mezi drobnou, mladou dívkou a mohutným koněm. Bez ohledu na první dojmy je socha Jany z Arku dílem vysoké hodnoty a většina z nás nevidí potřebu úprav… bylo by nešťastné, aby sochu sesadila z trůnu její mladší sestra, a bylo by doslova kruté od pana Frémieta, kdyby nás připravil o dílo, ve kterém je řečeno vše, o obraz, který milujeme.“

Přesto osud původní sochy tento názor nezměnil, a pokud se dnes budete procházet kolem Johanky z Arku na Place des Pyramides, budete obdivovat mladší sestru původní sochy. Je těžko uvěřitelné, že Frémiet pár let předtím procházel životní krizí a chtěl sochařinu pověsit na hřebík. 

Sochař malých i velkých zvířat

Emmanuel Frémiet (1824–1910) se narodil do umělecké rodiny sochařů a malířů. Už v pěti letech nastoupil do soukromé umělecké školy a bylo mu teprve třináct let, když byl přijat do prestižní École des Artes Decoratifs. Jako student trávil hodně času v Gardin des Plants v Paříži, botanické zahradě se zoologickou zahradou (Ménagerie du Gardin des Plants je druhá nejstarší zoo na světě). Studoval živá zvířata a účastnil se pitvy, když nějaká uhynula. Stejně jako mnozí velcí sochaři a malíři studoval a kreslil mrtvá těla zvířat, což se projevilo na jeho preciznosti při ztvárnění svalů, kostí a pohybu malých i velkých zvířat.

Jeho ohromující kariéru přerušila duševní krize s počátkem francouzsko-pruské války roku 1870. Poprvé viděl zkázu, kterou s sebou první moderní válka přináší, a najednou mu umění připadalo jako zbytečná a frivolní činnost. Utekl z obležené Paříže. Když se vrátil, našel svůj dům vyrabovaný. Byl celkem blízko rozhodnutí vzdát se zcela sochařství, ale krizi překonal a nahradil ji čirý entuziasmus. Nejen tvrdě pracoval, ale také celkem intenzivně učil. Nebylo výjimkou, že měl v ateliéru 20 žáků najednou. A brzy dostal životní zakázku – jeho nejznámějším monumentem je právě socha Jany z Arku v pozici, kdy hrdě a odvážně vjíždí do bitvy.

Tam, kde se králové učili jezdit na koni

Place des Pyramides byla původně ulice Rue des Pyramides pojmenovanou podle Bitvy u pyramid, kde Napoleon v Egyptě zvítězil roku 1798. Na tomto místě se sbíhají tři historické nemovitosti – roh Tuilerijských zahrad, Palác Louvre a pětihvězdičkový hotel Regina. Bronzový a pozlacený oř Jany z Arku se tu může cítit jako doma, neboť právě zde bývala v 16. století královská jezdecká akademie a působil tu proslulý mistr jezdeckého umění Antoine Pluvinel. Klasickému jezdeckému umění se zde učili francouzští králové Jindřich III., Jindřích IV a Ludvík XIII.

Socha není jediná

Jen málo osobností má tolik jezdeckých soch jako Johanka z Arku. Je jich 36, z toho 26 ve Francii. 16 z nich jsou originály, ostatní jsou repliky. Mezi 150 sochami vztyčenými v letech 1870-1914 (ve „Zlaté éře sochařské mánie“) byla socha Jany z Arku jediným dílem, které objednal a zaplatil stát. Všechny ostatní sochy byly vytvořeny soukromou iniciativou.

Proč tolik soch? Jsou tři důvody – Jana z Arku je považována za osvoboditelku Francie, je tedy národní hrdinkou. Je také patronkou Francie a do třetice je patronkou vojáků, proto bývá součástí válečných památníků. Umělce inspiruje pohnutý příběh jejího krátkého života.

5 000 km v sedle

Narodila se roku 1412 ve francouzské vesničce Domrémy v severovýchodní Francii. Je tříletá, když Angličané ve třetí etapě stoleté války vítězí u Azincourt a roztahují se po severní Francii, kterou plení a drancují. Vyrůstala v hluboce věřící katolické rodině bohatého sedláka. Žila tak, jak dívky na vesnici žily. Domácnost, péče o zvířata, kostel, odvádění koní na pastvu, jízda s vozem. A když jí bylo asi 13 let, začala slyšet hlasy.

Existuje mnoho zdrojů týkajících se její pravděpodobné diagnózy (možná jistý druh epilepsie, možná schizofrenie), každopádně doma a se sousedy se o dění ve společnosti živě hovořilo a nikdo netušil, jaký program se vytvoří v mozku malé, přemýšlející a velmi zbožné dívky. Dohoda v Troyes v roce 1420 mezi Jindřichem V. a francouzským králem Karlem VI. měla zajistit dědické právo francouzské koruny anglickému rodu Lancasterů. Francouzský následník trůnu Karel VII. byl zcela opominut. Jana slyšela hlasy, které jí říkaly, že je vyvolená a má zachránit Francii a dosadit následníka Karla VII. na trůn. Hlasů uposlechla ve svých 15 letech, kdy absolvovala svou první delší cestu v sedle do Vaucouleurs.

Je 13. května 1428 a lord de Baudricourt, guvernér Vaucouleurs, měl zvláštní návštěvu – 16letou dívku z Domrémy se svým bratrancem. Vtrhla rovnou do největší komnaty v záplatovaných červených šatech, s bledou tváří a jasně modrýma očima. Prohlásila, že jí hlasy nařídily, aby šla do Vaucouleurs, kde je francouzská posádka. Chtěla koně a vojáky, aby mohla cestovat do Chinonu, kde si musí promluvit s následníkem trůnu…

Jak se tak říká, vyhodili ji dveřmi, vrátila se oknem. Nakonec se jí podařilo získat příznivce z řad vojáků a opravdu vyrazila…

V posledních únorových dnech roku 1429 byla u Auxerre spatřena malá skupina jezdců z Lotrinska, kteří tvrdili, že cestují pracovně. Bylo jich pět nebo šest, včetně dvou mladých rolníků. Jednomu mohlo být klidně šestnáct nebo sedmnáct…

Její příběh je notoricky známý, nicméně z hlediska jezdectví se odehrává z velké části v sedle. Z Domrémy do Chinonu, to je 600 mil (dnes autem 520 km), které urazila se svými vojáky za 11 dní. Cestovala nepřátelským územím (Burgundsko bylo proanglické), kdy bylo potřeba vidět a vědět, ale nebýt viděn, kdy se cestovalo pod rouškou noci, v každém počasí, občas se koním nasazovaly „bačkory“, aby nebyl slyšet klapot kopyt (v tom jí pomohl zkušený voják Jean de Metz).

Jana z Arku vstupuje do osvobozeného Orleans (Henry Scheffer 1843)

A dál – z Chinonu na Orleans (8. května 1429 osvobozen od Angličanů), pak na Remeš (korunovace Karla VII.) – a Compiegne, kde ji zajali Burgunďané, aby ji nakonec za 10 000 liber prodali Angličanům. A její osud nevyhnutelně spěl do Rouen, ke krutému konci v plamenech. Celkem ujela na koni 5 000 km. Veškeré nepohodlí, strádání a šrámy dokázala překonávat především svou neochvějnou vírou. Nicméně platila za vynikající jezdkyni, a ač začínala na pracovním, tažném koni, měla později k dispozici ušlechtilejší jezdecké koně, tzv. „Coursers“. 

Historická jezdecká vytrvalost

I dnes je tento výkon neuvěřitelný. Po stopách Jany z Arku se dnes jezdí na koni v příslušném úboru odpovídajícím době Panny orleánské – a můžete se inspirovat knihou Vaucouleurs – Chinon (Jean Michel Millecamps), která je mixem románu, faktů a historických poznámek s náčrtky a mapami. Je prvním svazkem díla L’Incroyable Chevauchée 1000 lieues sur les traces de Jeanne d’Arc. V roce 2005 autor narazil na itinerář cesty Johanky z Arku z Vaucouleurs do Chinonu. Tuto trasu oprášil zeměpisec Maurice Vachon, ale neprojel ji a nezažil jako jezdec. Millecamps se vrátil ke zdrojům a deset let strávil mapováním cest z 15. století, kterými Johanka z Arku projela. Pak s dalšími třemi jezdci celou trasu absolvoval na koni.

V čem je takové cestování unikátní? „Z 21. století se ocitnete v atmosféře 15. století, v době stoleté války. Je to fyzická i duchovní cesta, která vás s touto historickou osobností spojuje. Abychom si prožili autenticky tehdejší situaci, vyrazili jsme 23. února, když sněžilo. Urazili jsme denně 35–70 km. Jeli jsme v jejích stopách, stejné zastávky, stejné datum. Dávná historie se vás dotkne, když zjistíte, že ústní tradice přetrvává celá staletí. V jedné vesnici jsme narazili na staršího člověka, který nám řekl: ´To jsem rád, že vidím koně. Jeďte touto cestou, tudy ona jela.´ Faktem je, že většina cest stále existuje, jen je musíte najít.“ Legenda svaté Johanky z Arku stále žije. V sochách, obrazech – nebo ve filmu, muzikálu. 

Po stopách Johanky z Arku

Jen doufejme, že současná vlna „equestrian cancel culture“ zlatou Pannu orleánskou na Place des Pyramides nesrazí ze sedla kvůli aktivitě nějaké frakce veřejnosti, která v ní může spatřovat symbol něčeho jiného. Koneckonců v roce 2018 „zaútočili“ na tuto sochu členové Black African Defence League na protest proti otroctví v Libyi…

Zdroje:

• https://laplumedeloiseaulyre.com/?p=2360
• Jeanne d’Arc écuyère - Cpt. Louis Champion
• https://www.historichotels.org/hotels-resorts/hotel-regina-louvre/history.php
• https://fr.geneawiki.com/index.php/Jeanne_d%27Arc,_sa_famille,_son_épopée,_ses_traces_dans_l%27Histoire#Les_armoiries_de_Jehanne
• https://www.wga.hu/bio_m/f/fremiet/biograph.html
• https://dailycaller.com/2018/06/13/black-african-defense-league-attacks-statue-in-france/