Základní údaje

Bronzová socha váží okolo pěti a půl tuny a i s kopím je vysoká 7,2 metru. Autorem je nejvýznamnější český sochař přelomu 19. a 20. století, Josef Václav Myslbek, ornamentální část je dílem prof. Celdy Kloučka, podstavec vytvořil arch. Dryák. Socha byla slavnostně odhalena v roce 1913 - tehdy ještě chyběl čtvrtý světec - svatý Vojtěch, který byl do sousoší usazen v roce 1924. Teprve 16. srpna 1995 byl pomník prohlášen národní kulturní památkou. Sousoší bylo v roce 1979 opatřeno řetězem (lipové květy) z dílny ak. sochaře Zdeňka Kolářského. V roce 2005 byl řetěz na popud Balbínovy poetické strany odstraněn a v letošním roce se údajně kvůli vandalismu pomník dočkal návratu své pichlavé ohrádky.

Mimochodem - proč z bronzu? Pro umělecká díla je tato slitina vhodná pro svou vlastnost, že při odlévání vyplní i miniaturní skuliny a sochař tak může ztvárnit sebemenší detaily. První odlity se začaly vyrábět kolem roku 3500 před naším letopočtem. Vládci byli uctíváni právě již v době bronzové jejich sochami z bronzu a snem každého sochaře bývalo vytvoření jezdeckého pomníku.

Josef Václav Myslbek

Už v dětství stále maloval koně

O Myslbekově talentu a koních píše ve svých vzpomínkách Zikmund Winter: "Jeho otec vypravoval mé matce, že ten kluk kreslí pořád jenom koně. Kterak desetiletý Myslbek vypadal, nevím, patrně jsme si druh druha mnoho nevšímali, já viděl jen toho koně, který se mi líbil až do závisti chlapecké..."

Životní zakázka

Myslbek vytvořil model jezdecké sochy svatého Václava, se kterým v zahraničí slavil úspěchy už od roku 1888. Právě takovou sochu mohl umístit přímo pod budovou muzea, což ale odmítl s odůvodněním, že by tam pomník neměl dostatečný prostor. Nakonec byl tedy 13. června roku 1894 vypsán konkurs na jezdeckou sochu svatého Václava - cena za I. místo byla 3000 zlatých. Předsedou umělecké poroty byl kníže Jiří Lobkowicz, členy poroty prof. dr. Josef Kvíčala, ředitel J. Lippen, hrabě Schönbörn, starosta Prahy Čeněk Gregor, prezident České akademie Josef Hlávka, arch. J. Mocker, zahraniční sochaři prof. Kašpar, prof. Bedřich Schapfer. Do soutěže se přihlásilo osm sochařů, jediný Myslbek byl přizván.

Lesk a bída veřejných zakázek

Dva návrhy spolu rovnocenně soupeřily. Jejich autory jsou Myslbek a B. Schnirch. Myslbek pojal Václava jako bojovníka. Schnirch pracoval s představou pověsti o blanických rytířích, v jejichž čele vyjede svatý Václav na pomoc národu v době nejhorší. Kritici Schnirchova návrhu litovali, že tuto představu dostatečně nepropracoval.
Výsledek konkurzu rozhodl o neudělení I. ceny, II. místo si dílem rovným dělil J. V. Myslbek a Bohumil Schnirch. Toto šalamounské řešení se nehezky propíralo v novinách a pravděpodobně ovlivnilo mínění veřejnosti, která se pak hlásila spíše k variantě Schnirchově. Údajně mnohaleté přátelské vztahy členů poroty, především s Josefem Hlávkou, nakonec vynesly zakázku na vytvoření jezdeckého pomníku Myslbekovi - aniž by bylo toto rozhodnutí jakkoliv účastníkům konkurzu písemně zdůvodněno.

Schnirch toto samozřejmě považoval za nefér hru a obrací se na zemský výbor, jmenovitě na Karla Adámka: „Jsem si vědom, že přistoupiv se zanícením i u mne řídkým k řešení toho, dovedl jsem nalézti ohlasu v srdcích téměř všech, kdož sochy svatého Václava uviděli, a že na druhé straně, žel, právě na místě povolaném, byl jsem z důvodů čistě osobních posuzován ne dosti objektivně (čímž vnucena mi byla téměř úloha sebeobrany v zájmu všeobecném)..." Zemský výbor na spravedlivě rozhořčený dopis nereagoval. Zakázku již získal Myslbek s tím, že bude potřeba provést některé změny.
Pro Myslbeka byl jezdecký pomník jednou z mnoha zakázek, ale právě jemu věnoval 35 let svého života.

Model koně

Myslbek neuznává méně než naprostou věrnost skutečnosti - není divu, že věnuje přípravě na vytvoření koně důkladnou přípravu. Nechává se na jízdárně překračovat koněm, aby mohl co nejdokonaleji ztvárnit napínání svalů. Pečlivě studuje koně u Alexeje Brandejse v Suchdole i jezdecké sochy italských mistrů. Je mu to málo a hledá dál. V roce 1898 navštíví státní hřebčín Na Panenské a pokračuje s výběrem koní další dva měsíce. Jako odborník na koně ho doprovází rytmistr Wallisch.

4. srpna sochař konečně najde toho pravého. Sedmiletý hřebec Ardo je figurantní vraník s bujnou hřívou. Ardo je východofrízský kůň, plemeno se stejným základem jako oldenburský kůň (starší prameny uvádí plemeno Arda jako oldenburské). V současné době je toto plemeno na červené listině, po roce 1945 velké počty těchto koní skončily na jatkách. Ovšem v době, kdy Myslbek hledá model, byli tito koně na výsluní jako těžší a elegantní kočároví koně. V devadesátých letech minulého století bylo v Německu započato s obnovením genetického fondu tohoto plemene.

Myslbek začíná koně tvořit přímo v hřebčíně, později mu Arda vodí přímo do ateliéru. Při tvorbě koně se inspiroval díly Mánese nebo Mikoláše Alše především co se týče sklonu hlavy koně. Ardo je hotov již v roce 1899. V roce 1900 koně obdivuje na výstavě Krasoumné jednoty K. B. Mádl: „Všem vévodí magistrální studie hřebce Jos. V. Myslbeka, studie dle jména, dokonalé a úplné dílo umělecké dle charakteru a jakosti. Energie, pevnost, plastická síla, animální nervnost ušlechtilého čtyřnožce nalezly zde svého mistra." (Zlatá Praha, roč. XVII, č. 31, 8. 6. 1900)

Odlévání

Myslbek nemá důvěru k českým firmám, ale protože zadání mělo podmínku, že dílo musí být vytvořeno výhradně českou rukou, je nucen se podvolit. V roce 1904 tuto zakázku dostává firma Bendelmeyer a Červenka. Myslbek s Bendelmeyerem nehodlal vůbec komunikovat, dokonce mu při jeho první návštěvě zabouchl dveře před nosem. Trvalo půl roku, než si prohlédl první odlitky. Naštěstí byl velice spokojen a dokonce v této firmě nechává odlévat i další části pomníku.

Piedestal

Architekt Dryák se po odchodu Ohmanna ujímá práce na podstavci. Myslbek se nakonec této záležitosti vzdává a poznamenává si: „Byl jsem u maršálka Lobkowicze, a když jsem jej nezastihl, tak jsem přednesl hraběti Schönbornovi, že se vzdávám další činnosti při pořízení piedestalu pro Vaška." (Myslbekův deník 1906).

Kam s ním?
Architekt Dryák s Myslbekem vozí po Václavském náměstí maketu pomníku, aby zjistili nejvhodnější místo. Pro Pražany důvod ke vtipkování, ale ve světě uměleckém docela běžná praxe hledání místa pro sochy.

Sochy světců

Svatá Ludmila, svatý Prokop, svatá Anežka (původně byla zamýšlena socha Svatého Ivana) a svatý Vojtěch - myšlenka obklopit svatého Václava světci napadla Myslbeka už v roce 1895. Jsou to postavy, které by měly jít příkladem pro český národ. Sochy světců jsou zahaleny v mohutných draperiích, čímž získávají majestát, klid a uzavřenost. Je naznačena jen jemná gestikulace rukou. Při vytváření soch světců se počítalo s podhledem - jsou velké podle toho, zda stojí vpředu či vzadu, mají vysoká těla a menší hlavy. Měří přes tři metry. Nejpropracovanější je svatá Ludmila - tato socha je považována za vrchol monumentálního realizmu.

Od Přemysla Oráče ke svatému Václavovi a svátku české státnosti

Když v roce 2005 český parlament rozhodoval, zda budeme mít 28. září „na Václava" volno, Miloš Zeman ve svém projevu plném „nezbytných" bonmotů, prohlásil, "... tento návrh, pokud by byl přijat, by nebyl oslavou české státnosti, ale servility a kolaborace... je třeba si uvědomit, že na rozdíl od svého bratra Boleslava a koneckonců i na rozdíl od ostatních Přemyslovců dospěl k názoru, že ohnutá páteř je tím nejlepším způsobem, jak se vyrovnat s velkým sousedem."

Navzdory parlamentnímu cvrlikání svatý Václav, v jehož stínu turisté pojídají hamburgery na Václavském náměstí, sedí pevně a neochvějně v sedle dějin našeho národa přes 1200 let. Jeho kult vyrostl na legendách, ze kterých pečliví historikové vypreparovali jeho nejpravděpodobnější curriculum vitae.

Václav, čtvrtý v pořadí Přemyslovců, byl díky své babičce Ludmile nesmírně vzdělaný. Dalšími přívlastky jsou zbožný, spravedlivý, laskavý, statečný. Dbal na křesťanskou víru celého národa i s jistou mírou tolerance „pod obojí", podporoval sirotky a chudé. Údajně výborně jezdil na koni. A byl zabit.
Většinou si pamatujeme, že ho zavraždil jeho bratr Boleslav. Možná... badatelé nám předkládají verze atentátu i nešťastné náhody. V každém případě se bratři ve svých názorech rozcházeli.
Od Kosmovy kroniky se traduje i rozporuje, že hlavním sporem mezi bratry bylo 120 volů a 500 hřiven (1265 kilogramů) stříbra. Václav si těmito ročními poplatky vykoupil mírovou dohodu se saským Jindřichem I. Ptáčníkem.

V roce 929 si Jindřich I. vyšlápne na polabské Slovany, získává Braniborsko a Míšeňsko a svůj výboj v témže roce zastaví až před branami Prahy. Václav se raději podvolí a slíbí platit tehdy běžný poplatek za neútočení - tribut pacis. Ovšem v této době placení těchto poplatků nesouviselo se státoprávní závislostí - Sasové a Bavoři např. zase platili poplatky Maďarům - jako výkup z nebezpečí vojenského nájezdu.

Poplatek po Václavově smrti jeho bratr Boleslav odmítá platit, bojuje 14 let s Otou I. (synem Ptáčníka), uklidní katolickou církev podporou Václavova svatořečení a dá českému státu stabilitu, řád a slušné hospodářské výsledky. Zásluhy o český stát mu nelze upřít. Nicméně stavěl na základech bratrových zásluh o to, aby se české kmeny zařadily mezi kulturní západní národy. Boleslav do sedla bronzového oře nikdy neusedne. K největšímu rozmachu kultu svatého Václava přispěl Karel IV. (korunovační klenoty spojil se svatováclavskou symbolikou).

Zlomená křídla orlice?

Nacisté si vypůjčili kult svatého Václava a odměňovali české kolaboranty svatováclavskou orlicí rok před koncem války. Mezi vyznamenanými byli např. i Vlasta Burian nebo Otakar Vávra. Důvodem k přijetí vyznamenání byla obava, že dotyčný skončí na popravišti. Nicméně tato záležitost je složitější a pro náš výlet je její rozebírání off-topic.

Předchůdce Myslbekova „Vaška"

Svatý Václav se projížděl na koni dnešním Václavským náměstím již před 333 lety - tehdy ještě nepříliš v uměleckých kruzích uznávaném pomníku z dílny Jana Jiřího Bendla, v době, kdy naše slavné náměstí mělo název Koňský trh. Když J. J. Bendl dostal nabídku vytvořit sochu svatého Václava jako ozdobu kašny na Koňském trhu, měl kolem sebe nepřeberné množství živých modelů koní. Bohužel této možnosti nedokázal využít. Obecně jeho dílu chybí lehkost, majestát i proporce - a nebýt obřích listů vinné révy podpírajících koně, nejspíš by soše chyběla i nezbytná rovnováha. Obchod s umělcem však byl dokonán a Bendl za svůj výtvor obdržel dvě stě zlatých a deset korců žitné mouky (936 litrů). Později sochu přemístili o pár desítek metrů výše a dostala nový podstavec (autor Josef Kranner). V březnu roku 1848 socha inspirovala K. H. Borovského k názvu Václavské náměstí, ve stejném roce se tu konaly mše i nepokoje obyvatelstva. Bendlova socha byla v roce 1879 přemístěna do Šulcových sadů a prázdné místo čekalo na slavné dílo J. V. Myslbeka.

Moderní = šokující?

David Černý nás proslavil především dílem Entropa. V Lucerně visí jeho parodie na Myslbekovo dílo - „Viselec" - dovolím si osobní názor, pro mě je toto dílo nechutné už jen z pohledu na visící zvíře. Ale o to asi jde.

Nejen milovníky koní jistě zaujme majestát i propracovanost Myslbekova díla. Kůň stojí na dvou nohách, hlava - pravda za kolmicí, ale to je u jezdeckých koní častým jevem, i když u těch bronzových nám to nevadí. Až budete zase někdy u sochy svatého Václava v Praze tiše stát, svačit nebo demonstrovat, možná si vzpomenete i na Arda, Myslbeka i na zhrzeného Schnircheho (ale o něm a jeho významných jezdeckých sochách zase jindy).

Zdroje:
Dvořáková, Zora: Josef Václav Myslbek, Nakl. Melantrich, 1979
Wikipedie - Pomník sv. Václava
Český rozhlas: Toulky českou minulostí - Kníže Václav
Sochorová, Anna: Jezdecký pomník sv. Václava od Jana Jiřího Bendla v Praze, 2008
Česká televize: Josef Václav Myslbek - pomník sv. Václava
Zlatá Praha, roč.XVII, č. 47, 1899