Klaus Philipp – král malířů koní

21. 3. 2023 Lenka Gotthardová Autor fotek: Lenka Gotthardová, RKD – Nizozemský institut pro dějiny umění
Klaus Philipp
Klaus Philipp

Nejlepší malíř koní dvacátého století, následník Egara Degase a Toulouise-Lautreca, mistr impresionismu a expresionismu, jediný žijící malíř, který má svůj obraz po boku starých anglických mistrů v Národním dostihovém muzeu v Newmarketu, malíř, na jehož obraz musel i šejk Al-Maktoum čekat šest let… Takovými a podobnými výroky je charakterizován německý malíř koní Klaus Philipp.

Impresionismus je umělecký styl, který je v malířství vyjádřen mnoha různobarevnými tahy štětce, které v celku vytvářejí obraz a hlavně dojem. Impresionismus je o pocitech, které dílo vyvolává. Výborně zachycují náladu osob a hlavně přírody. Déšť, sníh, sluneční paprsky jsou nejlepšími prostředky pro malíře impresionismu.

V den návštěvy u Klause Philippa vládlo zrovna to tesklivé podzimní počasí, barevné listy starých stromů očesával silný vítr a na cestu bylo stěží vidět skrz vytrvalý déšť. Vjezd na dvůr starobylého lüneburského statku byl jako vstup do impresionistického obrazu. Déšť dával statku ještě nenápadnější podobu, že bylo těžké najít i to správné místo, kde zaklepat na dveře. Senzory pocitů tedy musely pracovat naplno, aby kroky směřovaly k ateliéru. To byla ta správná předehra a příprava na návštěvu u mistra Philippa.

Protože už jsme se dříve viděli, bylo přivítání opravdu milé. Manželka K. Philippa veterinární lékařka dr. Bernadette Philippová připravila velkou konvici čaje a donesla rozinkový nákyp. Těsně před tím, než jsme si s Klausem Philipem začali povídat, musel domalovat obraz pro dceru jedné významné majitelky koní. Zítra to bude nevšední dárek k narozeninám.

H19785-L231624136.jpg

Téměř z Čech

Málokdo tuší, že kořeny Klause Philippa sahají až do Krušných hor, kde se 11. dubna roku 1932 narodil ve vesnici Aue, která leží asi 35 km od Klínovce. Školní léta strávil v této podkrušnohorské obci a především v Lipsku. První impuls k malování získal prostřednictvím otce, který sám také maloval. Bohužel otec, majitel menší továrny, zemřel v roce 1943. Po válce bylo těžké najít vhodné místo k realizaci přirozeného nadání a díky zamilování se do dívky ze statku, kde chovali koně, absolvoval Klaus Philipp v Holštýnsku zemědělské vzdělání. „Tehdy jsem tam byl jediným klukem z města a zkoušky byly opravdu velmi přísné, že i rodilí zemědělci měli co dělat. Naštěstí se mi vždy podařilo hlavně o všem dobře vyprávět a jak to šlo, stočil jsem téma na koně a zkoušku jsem udělal na výbornou.“ Na přelomu roku čtyřicet devět a padesát absolvoval přípravu na jezdce z povolání a na žokeje. Jeho snem bylo jezdit dostihy a k tomu říká: „Mimo jiné trenéry mne tehdy připravoval jeden moc dobrý jezdec a trenér, který u vás vyhrál v roce 1934 Velkou pardubickou. Byl to Heinrich Wiese s polokrevnou klisnou Wahne. V jeho tréninku jsem vážil 91 pfundů, tedy 45,5 kilo.“

Okolnosti však K. Philippa přivedly do Stuttgartu, kde se nechal v roce 1951 zapsat u jízdní policie. Policejní službě na koních se věnoval dlouhých 29 let. V mezičase musel projít různými stupni policejního a jezdeckého vzdělávání, aby se vypracoval na policejního jezdeckého důstojníka, který může trénovat koně a jezdce. Přitom stihl v letech 1957 až 1959 vystudovat uměleckou školu (Freie Kunstschule) ve Stuttgartu, kde byl již v roce 1958 přijat do Svazu výtvarných umělců.

LG-575.jpg

Koně

V průběhu doby vlastnil Klaus Philipp 16 koní, většinou je jezdil sám, a to hlavně v dostizích nebo v soutěžích všestrannosti. Později je rád dával jezdit vynikajícím jezdcům. Ve všestrannosti oslovil olympioniky –  jeho Mendocina jezdil Claus Erhorn, Firelighta dr. Matthias Baumann a The Mola Ralf Ehrenbring. Jeho plnokrevnou klisnu Miss Fayruz sedlal v dostizích slavný Lester Piggott.

Svých největších dostihových úspěchů se Klaus Phillipp dožil v roce 1976 a 1977 ve Vídni. Ježdění military se věnoval až do roku 1992. The Mole je dnes třicetiletý a důchod tráví na statku. Philippovi tu mají sedm koní, také ovci a kozu, psy a kočky. Spojení s přírodou a se zvířaty je tu velmi silné a zároveň uklidňující a inspirující.

Během života si Klaus Philipp stihl zlomit na 40 kostí, některé na koních, další při oblíbeném lyžování. Ještě i dnes se posadí na koně, ale s pravidelným ježděním skončil v loňském roce.

Malířská cesta

První období malování se neslo v duchu stylu stuttgartské umělecké školy, šedesátá léta převládl surrealismus. Jeho prostřednictvím se K. Philippovi podařilo „vypovídat“ ze svých starostí, trápení a všeho negativního, co se v mysli a duši někdy nastřádá. Bylo to užitečné období, neboť po celá další léta působí Philippovy obrazy sice dynamicky a dramaticky, ale zároveň optimisticky, lehce a hřejivě. Od sedmdesátých let přešel Klaus Philipp k impresionismu, někdy kombinovanému s expresionismem. Při malování portrétů koní se snaží neodchylovat od způsobu malby starých mistrů, takže jeho běžný rukopis je v tomto případě trochu pozměněn. Kdo však sleduje výtvarné vyjadřování K. Philippa, dobře přečte oba jeho rukopisy.

H19785-L231624127.jpg

Ateliér

Ve zrekonstruované budově statku, v prvním patře, kde dříve bývalo uskladněno seno, se nachází velký ateliér. Hřeben střechy nese po obou stranách dlouhá okna, štíty krátkých stěn jsou prosklené a umožňují výhled na dvůr a na pastviny. Pohled na koně či do dálky lüneburských luk, pastvin a vřesovišť působí blahodárně nejen na obyvatele statku.

Ateliér je plný obrazů, obrázků, skic, grafických listů, kalendářů, knih o malířích a koních. Klaus Philipp se zamýšlí a vypráví: „Už asi nikdy nespočítám, kolik obrazů jsem namaloval. Jsou jich tisíce. Nebaví mne však malovat obrazy stále stejně, proto se snažím měnit techniky, motivy, pohledy a vlastně je pro mě důležitější vznik a průběh malby obrazu, než hotový výsledek. Možná z komerčního hlediska to není zrovna ten správný přístup, ale já prostě raději stále něco nového vymýšlím. Nejraději maluji dostihové koně, tam je možné využít dynamiky a napětí, na druhou stranu namaluji velmi rád něco ze zákulisí dostihů, jen když koně provádějí pod dekou pod sedlem nebo bez sedla…Často se mi stává, že chce někdo ode mě namalovat koně a přinese mi jen neumělý vzor, fotku, videozáznam. Třeba toto má být vítěz z Honkongu, v životě jsem tam nebyl, video zabíralo jen koně a nikoliv okolí, tak si musím ty jejich mrakodrapy vymyslet. Potřebuji mít k ruce alespoň dostihový program a znát barvy dresů. A na tomto obrazu je loňský vítěz z Merrana, koně znám ale jezdce ne, občas je to opravdu těžké. Své obrazy, které volně tvořím, však nikdy z fotky nemaluji. Potřebuji koně mít chvíli před očima a pak ho kreslím z paměti. Rád kreslím takové, kteří mě něčím osloví, krásnou hlavou, exteriérem dobrým výkonem…“

H19785-L231624118.jpg

Dílo

Klaus Philipp vytvořil sérii plakátů pro dostihy (velmi známý je jeho obraz ze St. Moritze), plakáty pro CCI Luhmühlen, pro evropský festival fríských koní pro Germann Classics. Významné jsou jeho obrazy ke 125. výročí cvalových dostihů v Baden-Badenu (kde K. P. žil do roku 1991), v roce 1994 vytvořil další obrazy pro 125. výročí Hamburského derby a pro výročí 125 let nejznámějšího německého plnokrevného hřebčína Schlenderhan. Obrazy jsou podkladem pro pamětní šátky a v omezené sérii 300 kusů bude stát jeden 198 eur.

Velmi známé jsou jeho obrazy z military, namaloval i Lucindu Green, kterou obdivoval pro její úžasné sportovní výkony, časté jsou scény z parforsních honů, z drezúrních soutěží, ale mezi obrazy najdete i ty, které ztvárňují pólo, klusácké dostihy, zápřeže, skijöring, cirkus…    

Jeho irský přítel a manažer dostihové stáje Eddy O´Mahony v jednom rozhovoru uvedl: Klaus zná koně jako málokterý malíř před ním. Maluje, co zažil, ví, jak se kůň cítí.“ A opravdu to je největší deviza úspěšného malíře koní. Většina koňařů totiž neabsolvovala příslušné výtvarné vzdělání či nemá takový malířský talent, a naopak málokterý malíř je koňař (ale známe výjimky, pozn. aut.).

bd3e22de7507f7ec81974ce1e221f647.jpg                                                                                                                                                   Northern Dancer

Největší ctí pro malíře koní je, aby jeho obraz visel v National Horse Racing Museum v Newmarketu. Tam se dostal Philippův obraz nejslavnějšího plemeníka 20. století Northern Dancer.

IMG-0551-1024x683.jpg

PS. Tento článek jsem napsala do časopisu Jezdectví před řadou let. Od té doby jsme se v různých časových intervalech potkávali. V 90. letech nás seznámil vynikající fotograf a autor objemných superknih Ausgewählte Hengste Deutschlands Bernd Eylers.

Bylo to moc milé, protože jsem sbírala jeho malované obrázky na pohledech, v kalendářích nebo v podobě grafických listů. A netušila jsem, že od něho budu poštou dostávat ty krásné pohledy popsané a pomalované jeho vlastní rukou. Ještě dneska je mám v rámečcích na zdi. S panem mistrem a s jeho paní jsme byli mnohokrát na příjemných večeřích, kde se povídalo, jak jinak než o koních. Bohužel manželka Bernadette před několika lety zemřela, a tak se o Klause Philippa staraly jeho děti, hlavně dcera Karen, a jeho přátelé.

Jednou také přijel do Kladrub a absolvoval pozdně večerní prohlídku hřebčína a druhý den jsme společně navštívili Velkou pardubickou. Jindy mne pozval na Derby do Hamburku, což byl krásný zážitek. Starobylé závodiště v Hamburku – Hornu vzniklo v 50. letech 19. století a pod různými názvy se dopracovalo k označení Německé derby. Do té doby jsem netušila, že v některých rámcových dostizích probíhají koně vodní překážkou.

Na přelomu roku 2021 a 2022 vyšla o tomto světovém malíři nádherná publikace s názvem: Klaus Philipp – umělec – jeho koně – jeho život. Mám ji a jsem ráda, že to paní autorka Yvonne von Stempel stihla napsat a vyzdobit krásnými obrazy před jeho 90. narozeninami, které slavil loni v dubnu. Krátce po datu narozenin jsem ho ještě stihla navštívit na jeho statku v lüneburských vřesovištích nedaleko military závodiště u Luhmühlenu. Byl ve výborné náladě. On, jeho dcera Karen i jeho přátelé ještě žili krásnými dojmy z oslavy. Ten jarní den bylo příjemně svěží teplé počasí, seděli jsme na zahradě, pili čaj, květiny voněly na stole a bylo nám moc fajn. Netušila jsem, že se vidíme naposledy, ale krásné vzpomínky zůstanou v srdci a v mysli nejen mé, ale tisíců dalších lidí, kteří ho znali a obdivovali…

Podobné články

Emil Kotrba (22. února 1912 – 21. února 1983) byl český akademický malíř a grafik, světově uznávaný malíř koní a zároveň aktivní jezdec, trenér a…

Dlouho se o ní psalo jako o největší jezdecké soše na světě. Největší není, jak se zjistilo, ale téma, které ztělesňuje, stálo českému národu za…